Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » cesta osudu 2. část

02.03.2009 (06:56) • Sunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2497×

2. První setkání

Seběhlo se to tak rychle. Najednou jsem ležela na zemi a kolem mě prolétávaly bojující těla. Nedokázala jsem je rozpoznat, navíc se příšera v mé hlavě začala znovu ozývat. Pak se zastavili. Nakrčení stáli proti sobě a vrčeli na sebe.

Nemohla jsem popadnout dech, když jsem si uvědomila, kdo to stojí přede mnou a brání mě. Takže byl skutečný. Existoval. Chtěla jsem se ho dotknout ujistit se, že to není jen sen ale moje tělo mi to nedovolovalo.

Tváří toho co mě přepadl proběhl výraz poznání.

"Williame? Velice rád tě opět vidím. Ale měl by ses přestat plést do mých věcí. Tahle děvenka je jen moje." mluvil velice rychle sotva jsem mu rozuměla, ale jasně jsem vycítila výhružku v jeho hlase.

" Nemáš na ni žádný nárok Mariusi" promluvil sametovým hlasem můj anděl.

" To ovšem ty taky ne. Nehraj si na věčného humanistu. Ani nevíš jak mi za ni Aro bude vděčný, taková energie co v ní je. Tebe nezajímá co se z ní vyklube?" odsekl mu Marius posměšně. Při jeho slovech se můj ochránce lehce napjal.

" Takže mu pořád děláš sběrače a plazíš se u jeho nohou?" nikdy bych nevěřila, že tak nádherný hlas může znít tak znechuceně, nenávistně ale i tak bych dala cokoliv na světě za to, abych ho mohla slyšet znovu a znovu. I když jsem jaksi nechápala o čem to mluví. Snažila jsem se je poslouchat co nejpozorněji, ale ta příšera v mé hlavě se znovu pokoušela o útek. Chtěla jsem křičet bolestí ale nešlo to tak jsem se jen přitiskla k chladné zdi a snažila se co nejvíce porozumět tomu co říkají.

" Zrovna ty by si na mou práci neměl nadávat. Copak si nepamatuješ jak jsem ti kdysi zachránil život? Kdybych tehdy Ara neupozornil na tvou výjimečnost, tak by jsi teď nebyl upírem a nesnažil se ji ochránit, byl by si totiž dávno mrtvý." vyštěkl na něj.

" A to je jediný důvod proč tě dnes nezabiji Mariusi. Teď vypadni a už se mi neukazuj na očích." opáčil mu Williem. Upír!!!! Prolítlo mi okamžitě hlavou. Bylo to jedno z mála slov, které jsem byla schopná zachytit. V hlavě se mi to začalo dávat dohromady bledá kůže, rychlé pohyby, chlad, který z nich vycházel. To přece nemohla být pravda. A pak se mi na mysli objevila tržná rána, co měla Erika na krku. Nikde nebyla ani kapka krve. Takže je to pravda a oni jsou upíři. Oba dva. Trvalo mi jen pár vteřin si to uvědomit. Ale on přece nemůže být zlý a i kdyby byl co by to změnilo? Byl součástí mé budoucnosti jen jsem nevěděla jak velkou.

" Vážně si myslíš, že se jí jen tak vzdám? Já se pro ni vrátím a nebudu sám. Nezapomeň, že to já tě stvořil a vím jak tvůj dar funguje." Tahle hrozba vysela ve vzduch ještě chvilku potom co zmizel.

Stále jsem se tiskla k té chladné zdi a snažila se zkrotit bolest ve své hlavě, když se ke mně konečně otočil čelem. Byl naprosto dokonalý, naprosto nádherný. Tmavě hnědé vlasy měl rozcuchané jakoby od větru a ten nejdokonalejší obličej jaký jsem kdy viděla. Nenašla jsem na něm jedinou chybu. A z té dokonale nádherné tváře na mě upíral své oči. Na jejich barvu snad nikdy nezapomenu byly jako tekutý karamel. Nezmohla jsem se na nic. Jediné co jsem dokázala bylo sledovat je a utápět se v té záplavě zlata. Zapomněla jsem na všechno, na příšeru v mé hlavě, na Eričinu smrt i na to co se před chvílí odehrálo. Věděla jsem jediné on nemůže být zlý. Jeho oči to na něj prozrazovali byly plné dobra. Neviděla jsem v nich žádnou smrt ani nenávist, jako v těch Máriusových. V té chvíli jsem se přestala starat o to co je, protože mi to bylo jedno. Jediné co jsem chtěla bylo být s ním.

William Masen

Nudil jsem se, a tak jsem se šel projít do města. Když jsem ucítil pach známého upíra. Zaměřil jsem na něj svoji mysl a snažil se zjistit co tu chce. Jestli je tu, aby mě našel a odvedl zpátky do Voltery, tak to se mu vážně nepovede. To by tu totiž nesměl být sám.

To co jsem zjistil mě však naprosto šokovalo a rozčílilo. On chtěl tady uprostřed mého města proměnit nějakou dívku v upíra. Byl jsem tak rozčílený, že jsem ani nevěděl co dělám a vrhl jsem se na něj.

A teď tu stojím a koukám do těch nejnádhernějších zelenohnědých očí, co jsem kdy viděl. Je tak nádherná a křehká. Vypadá jakoby se měla každou chvílí rozpadnout, jako porcelánová panenka. Musí být v šoku, jinak by tu přece nedokázala jen tak sedět a dívat se na mě. Jinak by totiž s křikem utekla od zrůdy jako já.

Měl bych odejít, ale nedokážu odtrhnout pohled od těch očí plných bolesti, děsu ale i lásky. Nevím jak dlouho to trvalo jak dlouho jsme se na sebe dívali, ale já s tím nikdy nechtěl přestat.

Pak mě napadlo, že bych jí mohl nahlédnout do mysli, vsugerovat jí, že se nic nestalo, že je vše v pořádku, že se nemusí ničeho bát. A tak jsem se zaměřil na její mysl. Bolest, kterou pociťovala mě zasáhla plnou silou, nedokázal jsem rozeznat jestli je fyzického nebo psychického původu. Nedokázal jsem jí od ní pomoci a to mě deprimovalo. Jak může vůbec něco tak křehkého pociťovat tak velkou bolest?

Musím něco udělat, musím zjistit jestli je v pořádku. Připadal jsem si tak bezmocný vůči bolesti té lidské dívky, ale jediné na co jsem dokázal myslet bylo, že jí prostě musím pomoct.

"Jste v pořádku slečno?"Snažil jsem se zeptat zdvořile, vykulila na mě ty nádherné oči, jakoby viděla ducha. A vždyť taky viděla, dokonce něco mnohem horšího. Měl bych se otočit a odejít a ne ji tu ještě víc děsit.

To co udělala mě, ale naprosto odzbrojilo. Vyskočila ze země, vrhla se na mou hruď a začala se otřásat tichými vzlyky. Kdybych si nebyl jist, že to není možné, tak bych přísahal, že moje mrtvé srdce začalo v tu chvíli zase bít. Žaludek se mi stáhl neznámým pocitem a já nechápal co se to se mnou děje. Jen jsem tam stál s plačící dívkou na hrudi a nechával se unášet vlastními pocity euforie.

Zase uběhl nějaký čas a ticho kolem prolomovaly jen její tiché vzlyky. Nevěděl jsem co mám dělat a tak jsem jen zvedl ruku a položil ji opatrně do jejích hedvábných kaštanových vlasů. Chtěl jsem si k nim přičichnout, ale vzápětí jsem si za ten nápad chtěl pořádně fláknout. A ihned jsem zadržel dech. Přece už je to týden co jsem byl na lovu a takhle riskovat její život jsem nechtěl. Přesto jsem musel přemýšlet nad tím jak tohle roztomilý stvoření voní, ale odolal jsem pokušení to zjistit.

V tu chvíli jsem se rozhodl, že ji budu chránit, že ji budu bránit před čímkoliv a kýmkoliv, protože kdyby se jí něco stalo tak bych to nepřežil. Teď ji ale odsud musím dostat co kdyby se pro ni chtěl vrátit už dnes. Přemýšlel jsem jak ji dostat pryč. Auto jsem nechal doma byl jsem se jen tak proběhnout. Takže mi nezbývalo nic jiného než běžet a nést ji. Jak ji na to ale připravit abych ji ještě víc nevystrašil a co když se mnou nebude chtít jít?

Ještě jednou jsem ji pohladil po vlasech a rozhodl ukončit tuhle chvíli naprostého souznění. Teď se rozhodne zda s ní budu moct zůstat ještě aspoň pár hodin.

"Myslím, že bychom odsud měli odejít. Kdyby se náhodou chtěl vrátit." nezvedla hlavu jen přestala vzlykat. Dohánělo mě k šílenství, že jsem nedokázal utišit bolest, se kterou tak bojovala. Čekala, že něco dodám ale já najednou nevěděl co říct. Tak jsem se rozhodl pro pravdu. Pokusil jsem se o ten nejněžnější hlas jaký jsem dokázal, abych jí tím trochu uklidnil.

"Já tě teď ponesu ano?" přikývla " Takže chceš abych tě vzal k tobě domů?" vzhlédla a zděšeně na mně koukla uplakanýma očima a potom razantně zavrtěla hlavou. V tu chvíli mnou prolítla taková vlna radosti, že jsem málem vyskočil do vzduchu, naštěstí jsem se včas ovládl. Třeba jen nechce, aby ji rodiče viděli v takovémhle stavu a ty si hned namlouváš, že chce být s tebou. Copak vážně chci, aby to chtěla? Aby cítila to samé co já? A tady se spolu začali prát dvě části mé osobnosti. Jedna co chtěla a druhá, co to naprosto odmítala, protože to pro ni bylo moc nebezpečné.

"Pak mi tedy dovol, abych tě pozval k sobě domů. Souhlasíš?" zase jen přikývla tentokrát však s lehkým úsmevem na rtech. " V tom případě vyrazíme."

Znovu se lehce usmála, byla při tom tak nádherná, že kdyby to bylo možné asi by mi srdce poskočilo z té krásy. Jenže to možné nebylo. Opatrně jsem ji vzal do náruče a snažil se ji držet co nejdál od svého těla, aby ji nebyla zbytečná zima. Což mi moc neulehčovala, protože se opět přitiskla k mé hrudi a obličej mi zavrtala do ramene. Snažil jsem se neuvědomovat si horkost jejího těla a nemyslet na krev co ji působí.

Vážně budu muset co nejdřív zajít na lov, abych nebyl v pokušení porušit svůj zvířecí jídelníček. Po chvilce jsem doběhl ke svému domu. Když jsem ho kupoval tak mě ani nenapadlo, že bych tu někdy mohl hostit nějakého člověka. Naštěstí jsem tu kvůli své roli smrtelníka měl docela slušně vybavenou kuchyň a i pohodlnou postel v ložnici. Na kterou jsem tu nádhernou bytůstku opatrně položil, protože cestou v mém náručí usnula.

Jakmile jsem ji tam položil a vymanil se z jejího obětí, začala něco nesmyslně mumlat, moc jsem tomu nerozuměl, ale byla při tom tak roztomilá, že jsem tam jen tak stál a pozoroval ji.

Po nějaký době, když jsem se ujistil, že opravdu tvrdě spí, tak jsem se tiše vykradl ven a šel na lov. Nechtěl jsem jít moc daleko a tak jsem chytil jen dvě srnky co tu běhaly v okolí domu. Trvalo mi to sotva deset minut a už jsem byl zpátky u ní. Za tu chvilku se stačila převalit na druhou stranu postele. Musel jsem se tomu zasmát. Opatrně jsem ji přikryl a zůstal nehybně stát abych ji mohl pozorovat.

Přemýšlel jsem co udělat dál. Tady moc dlouho v bezpečí nebude. Byl jsem si jist, že hned jakmile si Marius obstará posily, tak se vrátí. A můj pach se dal velice snadno vystopovat. Takže máme tak den, dva víc ne. Ale jak ji to všechno vysvětlit? Možná kdybych jí řekl svůj příběh tak by to pochopila. Pak by, ale věděla všechno i o mně a mohla by mě začít nenávidět. No tak, Willieme, na čem ti záleží víc, na tom jestli tě bude mít ráda, nebo jestli bude v bezpečí. Moc dobře jsem znal odpověď a tak jsem se taky rozhodl jí všechno říct.

Kolem osmé ráno se začala převalovat a probouzet. Vykradl jsem se z pokoje a zašel do své šatny abych ji donesl nějakou svoji košili nebo tričko. Ta červená halenka, co měla na sobě byla totiž celá potrhaná a špinavá. Později ji budu muset obstarat nějaký lepší oblečení. Pro teď to však stačí. Ještě jsem se stavil v knihovně a vyhledal tam jednu starou kuchařku. Už je to nějakých devadesát pět let co jsem naposledy jedl lidské jídlo a na jeho přípravu už si vůbec nepamatuji. Vzpomínám jen, že mi matka dělávala takové ty palačinky. To by jí mohlo chutnat. Nalistoval jsem stránku s receptem, cestou do kuchyně a začal si pomalu připravovat věci.

Po pár minutách jsem zaslechl jak vstává z postele. Měl bych jít za ní? No asi bude lepší, když jí dám chvilku pro sebe. Taky si budu muset promyslet co všechno ji říct.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek cesta osudu 2. část: