Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » cesta osudu 24. část

no nevěděla jsem jestli tam mám napsat i něci z pohledu Cullenových ale nakonec jsem se rozhodla, že tam přece jen něco takového dám tak snad se to bude líbit. všem moc děkuji za komentáře a už se moc těším na další

Vanessa Linwood

Další hodinu máme trigonometrii. Opět ji s námi měla Alice. Tentokrát si sedla vedle mě. Oplatila jsem jí úsmev a dál se věnovala rýze ve stole. Tahle Alice se mi líbila. Cítila jsem k ní něco podobného jako k Belle. Sice to u ní bylo o něco slabší ale bylo to tu.

"Ahoj já jsem Alice."

"Ahoj, Vanessa." Zdálo se mi, že je v mojí přítomnosti trochu nejistá.

"Já jsem se ti taky chtěla omluvit za Emmeta on je trošičku zbrklý." Nasadila omluvný výraz.

"To je v pohodě. Nikomu se přece nic nestalo." V očích se jí objevily jiskřičky.

"Jak jste se s Bells poznaly?" Zeptala se najednou. Znělo to jakoby jí ta otázka hodně dlouho trápila.

"No měla jsem vizi jak jí kousnul upír. Bohužel. Kdybych viděla jak na ní útocí tak by jsme to mohli stihnout a ona by byla ještě člověk a pamatovala si kdo je. I když možná je lepší, když si nic nepamatuje. Byla v hrozném stavu." Šeptala jsem co nejtišeji, aby mě Bells neslyšela. Ta se nesouhlasně mračila, protože jí bylo jasné, že se bavíme o ní.

"V jak hrozném stavu?" Zajímala se.

"Byla naprosto bez života. Postrádala jakoukoliv jiskru. Musela cítit hroznou bolest. Podle mě nad ztrátou někoho blízkého. Je zajímavé, že jediné co si z lidského života pamatuje je ta bolest. Pořád jí cítí, i když se přede mnou tváří, že jí to netrápí. Říkala, že je to jakoby jí někdo vyrval srdce." Alice se tvářila velice smutně a něco hněvivě šeptla ale nezaslechla jsem co.

"Doufám, že se to brzy spraví." Pověděla Alice. "Říkala jsi, že jste ji zachránili. Je s vámi ještě někdo?"

"Ano Williem. Musel ale na chvíli odjet. Snad se brzy vrátí." Posteskla jsem si. Alice se na mě zkoumavě podívala. O Volturiových jsem jí radši nic neříkala.

"Je to můj snoubenec." Řekla jsem hrdě.

"Aha. Jak se z tebe stal upír?" Zřejmě uznala za vhodné změnit téma.

"To je na dlouhé povídání. Možná někdy jindy."

"Dobře." Usmála se na mě. Skutečně jsem si ji za tu chvíli hodně oblíbila.

"Jak vůbec funguje ta tvoje schopnost vidět do budoucnosti?" Zeptala jsem se jí. To mě hodně zajímalo.

"No moje vize se mění na základě rozhodnutí. Takže si nikdy nejsem jistá jestli se to skutečně stane. A co ty?"

"Já když už něco vidím tak se to skutečně stane. Je to neměnné. Ale co jsem upír tak jsem měla jenom jednu vizi a to tu s Bellou. Proto bylo jasné, že buď umře nebo z ní bude upír. Je zvláštní, že už v té vizi jsem ji považovala za svoji sestru. Will říká, že tak skutečně vypadáme, že jsme si hodně podobné. Díky tomu můžeme vystupovat jako dvojčata a chodit všichni do jedné třídy. Jako člověk jsem vídala budoucnost už od nějakých šestnácti let a to vždy ve snech."

"To je vážně zajímavé. Myslím, že tohle by si velice rád poslechl Carlile. Vážně nechcete seznámit?" Sice jsem jí věřila ale pořád tu bylo nebezpečí a já nechtěla nic podnikat bez Williema.

"No já nevím. Radši bych s tím počkala až tu bude Williem." Na chvíli se někam zadívala.

"Dobře tak za tři dny." Řekla s úsmevem.

"Cože?" Vyjekla jsem a na tváři jsem měla asi ten nejnechápavější výraz. Alice roztáhla usměv a významně si poklepala na spánek.

"Tys to viděla! Bude v pořádku?"

"Neboj bude v pohodě. Víš je docela podobný... no to je jedno."

"Komu?" Znovu se zářivě usmála až jsem se divila, že si při tom neroztrhla koutky.

"Uvidíš sama." Vyrušil nás zvonek.

"Co máte další hodinu?" Zeptala se Alice.

"Angličtinu v budově B a ty?"

"Biologii." Odfrkla si. "Ale angličtinu máte společnou s Jasperem." No nevím jestli mě má tohle těšit. Z něj jsem neměla moc dobrý pocit už kvůli těm jizvám. Jasně říkaly 'pozor nebezpečný '. Šla jsem tedy s Bells do budovy B. Angličtinu jsem neměla společnou s Willem takže jsem já i Bella seděly sami. Do třídy vešel Jasper a zamířil si to ke mně.

"Ahoj já jsem Jasper a chtěl jsem se ti omluvit za ten včerejšek." Začal když si sedal.

"Vanessa a tohle je Bella moje sestra. Ty omluvy byste mohli sepsat na papír, abychom pořád dokola nemuseli opakovat, že je to v pohodě." Zasmála jsem se. Trochu se uvolnil.

"Můžu se zeptat proč jste se tam praly?" Řekl zvědavým tónem.

"My jsme jenom trénovali. A teď budeme muset jít znova, protože to skončilo jedna jedna a to ani jedna z nás nepřipustí." Odpověděla jsem naoko vážným tónem. Zdá se, že ho to pobavilo.

Zbytek hodiny už jsme museli dávat pozor, protože učitel nás pořád sledoval. Konečně zazvonilo a my se s Bells vydaly na oběd. Opět jsme si nabraly nějaké to jídlo a šly si sednout k našemu stolu. Za chvíli se přiřítila Alice se zbytkem své rodiny.

"Můžeme si přisednout? Všude jinde už je plno." Zeptala se. Rozhlédla jsem se po jídelně a skutečně bylo všude plno. Tak jsem jen kývla na souhlas. Alice se radostně posadila a začala něco štebetat. Vedle mě se posadil ten svalovec. Teda Emmet.

"Teda děvče musím ti říct, že máš docela páru." Spustil hned vesele.

"No možná to bude tím, že jsem ještě novorozená." Usmála jsem se na něj.

"Supr. Tak mě tak napadlo dát si odvetu. Samozřejmě bych tě pár her nechal vyhrát jsem přeci ten gentleman ne?" Smál se. Alice ho probodávala naštvaným pohledem. Nejspíš se bála, abychom se jich nezačali zase bát. Ale to, že si ze mě utahoval se mi moc nelíbilo.

"Jestli nemáš strach tak klidně." Zatvářil se velice uraženě.

"Slovo strach můj slovník neobsahuje." Řekl naprosto vážně ale koutky úst mu při tom škubaly.

"Tak dobře ty Nebojso." Zasmála jsem se.

"Co budeme dělat odpoledne?" Zeptala se Bella.

No pojedeme nakupovat.

Ne prosím jen to ne! Děsila se.

"Ale já si potřebuji sehnat svatební šaty. Bells prosím." Nasadila jsem smutný kukuč.

Ne

"Prosím, prosím, prosím." Nasadila jsem ještě smutnější kukuč,

"Řídit budu ale já." Povolila

"Děkuji." Výskla jsem nadšeně. Všichni u stolu na nás nechápavě koukali jen Alice měla v očích jiskřičky. Ani jsem si neuvědomila, že mluvíme střídavě ve své mysli a nahlas.

"Aspoň mě zas nepotáhneš do Paříže, kvůli tomu, že tam měli kabátek, který prostě musíš mít." Pitvořila se Bella naoko znuděně. Všichni se začali smát.

"Aspoň tě nepotáhnu do Honkongu, protože tam vydávají nějakou knížku o pár měsíců dřív než tady." Oplatila jsem jí.

"Chápu to dobře, že odpoledne se jede nakupovat?" Vložila se do toho Alice. "Můžu s vámi?" Trošku mě to zarazilo.

"No vlastně proč ne? Každý názor se hodí." Alice se celá rozzářila.

"Pojedeš taky Rose?" Zeptala se té krásné blondýny, která za celou dobu ještě nepromluvila. Jen sledovala Bells.

"Jo jasně jestli teda můžu?" Otočila se na mě s otázkou. Jen jsem kývla. To se nám to vyhýbání se jim trochu vymklo. Pousmála jsem se v duchu. Za tři dny tu ale bude už moje láska a vše bude v pořádku.

"Myslím, že na příští nákupy už se tak dobrovolně nepohrnete." Přednesla naprosto vážně Bella.

"Myslím, že jsi ještě nezažila pořádné nákupy s Alice." Odpověděla Rose. Všichni se tomu pobaveně zasmáli.

"To před chvílí vypadalo jakoby jste spolu mluvili, a zdá se, že nám kus vaší konverzace unikl." Řekl Jasper s otázkou v očích.

"My spolu totiž dokážeme mluvit v myšlenkách. Dokážeme to jen mezi sebou. Teda kromě Willa." Všichni na nás vykuleně zírali.

"To, že nevidím vaši budoucnost je tvoje práce Bello?" Zeptala se trochu nakvašeně Alice. Zřejmě jí vadilo, že nic nevidí.

"Ano je. Počkej hned s tím něco udělám." Na chvilku se soustředila a hned na to se Alice rozzářil obličej.

"Skvělé." Konstatovala nadšeně.

"Já ale pořád necítím vaše pocity." Ozval se Jasper.

"Promiň ty si necháme pro sebe. Myslím, že by pro tebe nebylo příjemné cítit to co já." Řekla tiše Bella. Potom se rozhlédla po místnosti. Všem u stolu se přes obličej mihly bolestné výrazy.

"Už bychom měli jít na další hodinu." Řekla směrem ke mně. "Doufám, že si ke mně zase nesedne Steve. To už bych se vážně neudržela a zabila ho." Zvedla se od stolu a odcházela.

"Tak ahoj po škole." Pozdravila jsem je a šla za Bells. Vždycky ji bolí mluvit o tom co cítí.

Alice Cullen

Bella byla nádherná. Stále jsem nedokázala uvěřit tomu, že je to ona. Všechno do sebe začalo zapadat. Dopis, který nechala Charliemu, že už to ve Forks bez Edwarda nemůže vydržet, a že odjíždí aby si pročistila hlavu a začala znovu žít. Podle toho jak jí znám tak jen nechtěla, aby jí Charlie viděl trpět a dával si to za vinu. Edward to stejně nevydržel a vrátil se jen, aby viděl, že je v pořádku. Potom co zjistil, že zmizela se rozhodl ji najít. Pročesával celou zemi ale neměl šanci.
Bella je prostě magnet na potíže. Takže první na co narazí je další upír. Včera jsem myslela, že je na nás naštvaná a proto se s námi nebaví, ale ona si nás vůbec nepamatuje!!! Jestli mě tím Edward připravil o sestru tak ho snad vážně zabiji.

Pomalu jsem se došourala na další hodinu. Tuhle jsem neměla ani s Bells ani s Vanessou. Oni si jsou skutečně velice podobné. Obě dvě jsou tak neuvěřitelně krásné až mi to vyráží dech. Z naší nešikovné Belly se stala uchvacující a krásná upírka, která nemá ani ponětí, že po světě běhá upír, který jí miluje a při tom jí tolik ublížil. Mám chuť ho uškrtit.

Samozřejmě jsem mu hned včera večer volala, že jsme našli Bellu. Měl by přiletět za osm hodin. Snad si Bella vzpomene až ho uvidí a nebo taky nevzpomene. Mohlo by to pro ně znamenat nový začátek. Jen jestli se můj bratr opět neprojeví jako naprostý idiot. Jak si vůbec mohl myslet, že by se bez nás měla lépe? Nejhorší je, že ona pořád cítí bolest z toho, že jí opustil.

Z přemýšlení mě vytrhl až zvonek ohlašující přestávku. To jsem se tím zaobírala celou hodinu? Sebrala jsem si věci a šla na chodbu tam už na mě čekal Jasper s lehkým úsmevem na tváři. Po dlouhé době se konečně členové naší rodiny začali znovu usmívat.

"Těšíš se na odpoledne viď?" Zeptal se mě potom co mě políbil.

"Hrozně moc. Já bych jí moc chtěla pomoct si vzpomenout ale nevím jak. Ani nevidím jestli si vzpomene až se uvidí s Edwardem."

"Myslím, že to nijak neovlivníme."

"Připadám si jako bych jí lhala, když dělám, že jí neznáme."

"No potom jak jsme se včera předvedli, by nám asi moc nevěřila. Ale je pravda, že to skutečně vypadalo, jako kdyby bojovaly na život a na smrt. Musím uznat, že jsou obě velice dobré." Řekl zamyšleně můj věčný voják. Ledabyle jsem mu rozcuchala vlasy a políbila na tvář. Samozřejmě jsem si kvůli tomu musela stoupnout na špicky. V tom mi obmotal ruce kolem pasu a vyzdvihl víš aby mě mohl políbit. Trvalo to příliš krátce, protože nás vyrušilo zvonění.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek cesta osudu 24. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text: