Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » cesta osudu 26. část

07.04.2009 (13:30) • Sunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2833×

26.

Staronová láska

Edward Cullen

Jak jsem mohl být tak hloupý a tolik jí ublížit? Jak jsem si mohl myslet, že jí bude bez nás lépe? Jak jsem se mohl vzdát toho nejúžasnějšího anděla? Byla tak nádherná. Nedokázal jsem její krásu k ničemu přirovnat. Samozřejmě, že byla krásná už jako člověk ale teď byla přímo omračující. Její oči neztratily tu úžasnou hloubku, její pleť byla o něco bledší nežli dřív a vlasy o trochu tmavší. Přesto to byla ona. Má nádherná Bella.

Hledal jsem jí snad všude. Prohledával jsem myšlenky v celé zemi jen, abych v kterékoliv z nich našel byť mizivý odraz její tváře. Zoufale jsem se snažil najít jakýkoliv důkaz toho, že je ještě naživu. A ona se tu objeví jako zjevení té nejkrásnější bohyně. Ani nevím jak jsem se udržel stát na místě a nevrhnout se jí k nohám a prosit o odpuštění. Asi by na mě koukala jako na blázna. Jak moc jsem toužil jí obejmout a políbit její dokonalé rty. Jak moc jsem toužil po její lásce.

Jak jí mám ale pomoc? Jak jí donutit vzpomenout si kdo jsem? Chci vůbec, aby si vzpomněla na to jak moc jsem jí ublížil? Samozřejmě, že chci, aby si vzpomněla. Tady přeci nejde o mě ale o ni a Alice říkala, že se tím trápí tak jí prostě pomůžu. Ani nevím jak dlouho jsem běžel, ale najednou ke mně dolehla ta nejkrásnější vůně na světě. Běžel jsem po té vůni. Když už byla mnohem intenzivnější tak jsem zpomalil na lidskou chůzi. To co jsem uviděl mě naprosto omráčilo.

Seděla na kameni na kraji jezírka uprostřed nádherné louky. Měsíční svit se jí odrážel ve vlasech, s kterými si pohrával lehký větřík. Ten samý větřík ke mně donášel její úžasnou vůni. Stále mi voněla nejvíc ze všech. Teď už jsem, ale netoužil po její krvi. Vychutnával jsem si pohled na tu nebeskou krásu přede mnou. Hleděla do vlnek jezírka a lehce se při tom usmívala. Nad čím asi přemýšlí? Tahle otázka mě nepřestane nikdy trápit.

Nejradši bych se teď rozeběhl a vyznal jí svou lásku, ale nechci jí polekat. Tak jsem zůstal stát tam kde jsem byl a okouzleně jí pozoroval. Najednou zavál vítr opačnou stranou a donesl k ní moji vůni. Už neseděla na tom kameni. Zmateně jsem těkal očima po louce a snažil se jí najít. Stála na kraji lesa. Lehce přikrčená si mě obezřetně měřila. Jakmile se naše oči setkaly, začal jsem se v nich topit. Uvolnila se a narovnala.

Postoupil jsem o krok blíž k ní. Nic se nestalo. Znovu jsem postoupil o krok blíž. Přerývavě se nadechla. Ani jsem si neuvědomil, že nedýchala. Musel jsem se usmát. Vždycky zapomínala v mojí přítomnosti dýchat. Znovu jsem se k ní přiblížil. Najednou zvedla hlavu a podívala se na stranu jakoby jí někdo volal. Potom se podívala znovu na mě. Vypadalo to jakoby se rozmýšlela. Nakonec vykouzlila něco jako omluvný úsmev a zmizela v lese. Ještě chvíli jsem tam stál a nevěřícně sledoval místo kde ještě před pár minutami stála.

Chtěl jsem se za ní vydat, ale nenašel jsem jedinou stopu po její vůni kromě té co zůstala na louce. Posadil jsem se na kámen, na kterém před chvílí seděla ona. Doufal jsem, že se vrátí, ale byl jsem si jist, že se to nestane. Stále jsem si v hlavě promítal její dokonalou tvář a přemýšlel nad tím co mám dělat dál. Ze zamyšlení jsem se probral po několika hodinách. Rozeběhl jsem se domů, připravit se do školy.

Alice už na mě čekala s přichystaným oblečením. Ani jsem nijak neprotestoval. Vysprchoval jsem se a navlékl do toho co mi připravila. Po dlouhé době jsem se doopravdy těšil do školy. Jak jsem vyčetl v Alicině mysli tak Bella je na většinu hodin v lavici sama. Takže ji budu moct mít skoro celý den blízko u sebe.

Nedočkavě jsem čekal pod schody než se shromáždí zbytek rodiny. Přišla ke mně Esme a pevně mě objala.

"Hodně štestí."

"Děkuji mami." To už se k nám připojil zbytek rodiny a já se se svými sourozenci vydal do školy. Jel jsem jak šílenec. Takže jsem tam byl mezi prvními. Sotva jsem zaparkoval, tak se na parkoviště přiřítilo černé Audi a smykem zaparkovalo hned vedle mě. Z vnitřku auta jsem uslyšel smích.

"To tě to nikdy nepřestane bavit?" Zalykala se Vanessa.

"Možná tak za pár desítek let." Odpověděla jí s úsměvem Bella. Moje Bella a jezdí jako šílenec? Musel jsem se tomu zasmát, když si vzpomenu jak mě vždy okřikovala, abych zpomalil. Otevřely se dveře od auta a obě najednou vystoupily. Byly si skutečně dost podobné. V tom měla Alice pravdu. Nikdy nebudu moct Vanesse splatit to, že zachránila Belle život. Co mě však zarazilo bylo to, že jsem jí nedokázal číst myšlenky. Nebylo to jako u Belly u té bylo naprosté ticho. Vanessa však měla svoje myšlenky jakoby schované za nějakou mlhou. Doufal jsem, že aspoň od ní se něco o Belle dozvím, ale tudy to asi taky nepůjde.

To už k nim přitančila Alice a začala si něco s Vanessou povídat. Zaslechl jsem, že se chtějí znovu vydat na nákupy takže jsem se je radši snažil neposlouchat stejně tak jako Aliciny myšlenky. Najednou se k nim přihnal Emmet.

"Tak kdy si dáme ten zápas?"

"No jestli jsi psychicky připravený na to, že tě porazí holka tak klidně hned." Odpověděla mu s úsmevem Vanessa.

Bella

Celý zbytek noci jsem nad ním přemýšlela. Nedokázala jsem pochopit proč v jeho přítomnosti díra v mém srdci mizela a přitom mi přišlo jakoby vysvětlení bylo naprosto jasné. Pokaždé, když jsem zavřela oči jsem viděla jeho dokonalou tvář. Přišlo mi jakoby každý kolem mě věděl víc nežli já sama a to mě taky velice vytáčelo.

Alice s Vanessou stále něco probíraly a pomalu šly k další učebně. Tiše jsem je následovala a stále přemýšlela o tom klukovi. Najednou jsem si uvědomila, že jde někdo vedle mě. Zvedla jsem hlavu a znovu se topila v hloubce jeho očí. Jak může být někdo tak krásný tolik smutný? Opět mě zmátl ten pocit úplnosti v jeho přítomnosti. Sklopila jsem hlavu a snažila se srovnat si myšlenky. Zhluboka jsem se nadechla a jeho vůně mě zasáhla stejně jako včera na louce. Nic krásnějšího jsem ještě necítila. Úplne to přebylo pach rezi a soli co zanechávali lidé procházející kolem nás a mně se z jeho opojné vůně lehce motala hlava.

"Asi bych se ti měl představit." Ozval se vedle mě úžasný sametový hlas. Málem se mi podlomila kolena, když jsem ho zaslechla. Překvapeně jsem k němu vzhlédla. "Já jsem Edward Cullen. Ty jsi Bella že?" Nebyla jsem schopná najít slova a tak jsem jenom přikývla. Vykouzlil nádherný pokřivený úsměv. Ten úsměv byl trochu podobný tomu Willovu uličnickému. To už jsme vcházeli do třídy. Tentokrát si vedle mě nesedla Alice, ale Edward. Snažila jsem se nedávat najevo jak moc mě jeho přítomnost vyvádí z míry.

Edward mě stále sledoval s tím stejným smutkem v očích. Měla jsem chuť ho obejmout a utěšit. Byl to tak silný pocit, že jsem se musela přidržet lavice, abych se na něj nevrhla. Co by si pak o mně pomyslel?

Nepřipadá ti, že se trochu podobá Williemovi.

Dolehl Vanessy hlas do mé mysli. Koukla jsem se po ní a všimla si jak Edwarda pozoruje a v hlavě zřejmě porovnává každý jeho rys s tím Willovým. Na čele se jí při tom objevila vráska. Kdyby tu byl Will tak by se jí tu vrásku snažil slíbat. Nesnášel, když si dělala starosti nebo když byla cokoliv jiného nežli štastná. Toho jsem si všimla hned na začátku.

Jen jsem na to lehce pokývala hlavou.

No my si jsme vlastně taky podobné. Navíc zítra se vrátí Will ...

Ztratila se ve svých myšlenkách. Bylo mi jasné na koho zrovna teď myslí a nepotřebovala jsem vidět ani její zamilovaný výraz. Edward vedle mě z ničeho nic tiše zavrčel. Zděšeně jsem se na něj koukla, ale jeho pohled směřoval na Steva. Stev zase sledoval mě a já měla pocit, že mě svléká očima. Raději jsem se znovu podívala na to dokonalé stvoření vedle mě a přemýšlela proč na Steva vrčí.

Stočil pohled na mě a omluvně se usmál. Zalapala jsem po vzduchu a ihned stočila pohled ke svým poznámkám. Doufám, že si toho nevšiml. Ještě jsem se necítila tak nejistě jako v jeho přítomnosti. Každou vteřinu jsem musela přemáhat tu touhu po tom se ho dotýkat. Po tom laskat jeho rty. Co to je za pocity?

"Takže ty tu žiješ se svojí sestrou?" Jeho hlas zněl tak nervózně. Proč?

"A s bratrem." Doplnila jsem ho a pokusila jsem se o něco jako o úsměv.

"Líbí se ti tu?" Nedokázala jsem pochopit proč někdo tak úžasný jako on chce mluvit zrovna se mnou. A zřejmě to nechápaly ani mé spolužačky, které mě zabíjely pohledem.

"Ano je to tu krásné." Vzpomínala jsem na svoji louku a na to jak jsem ho tam potkala. Co by se asi tak stalo kdyby mě Vanessa nezavolala?

"Taky se mi tu líbí. Můžu se na něco zeptat?" Stále mě sledoval svým uhrančivým pohledem. Raději jsem jen přikývla a čekala na co se chce zeptat.

"Proč jsi včera tak rychle utekla? Nechtěl jsem tě vylekat." Zdálo se, že analyzuje každý můj pohyb a výraz obličeje. Jakoby se snažil zjistit na co myslím.

"Ne, nevylekal jsi mě. Vanessa mě volala a tak jsem běžela za ní." Vysvětlovala jsem mu.

"Nic jsem neslyšel." Podivil se. Musela jsem se tomu lehce usmát.

"Taky jsi nic slyšet nemohl. Já s Vanessou dokážu komunikovat telepaticky."

"Aha." Hlesl, jakoby nevěděl co víc říct.

"Proč jsi vůbec nepřijel už se svojí rodinou?" Zarazil se. Asi jsem se na to neměla ptát.

"Měl jsem nějaké osobní důvody."

"Aha no jasně." Tak teď už musím vypadat jako úplný blázen.

"A proč jste se vůbec přistěhovali vy?"

"Rozhodli jsme se studovat střední. Vanessa ji nedodělala a já nejspíš taky ne."

"A tvůj bratr?" Ptal se dál.

"Williem má školu už několikrát za sebou." Zasmála jsem se, když jsem si vzpomněla jak si mě dobíral. Vážně mi chybí.

"Máš je ráda viď?"

"Miluji je. Jsou to jediné co mám. Zachránili mi život a dali domov." Řekla jsem tiše. Snažila jsem se dělat zaujatou malou tečkou na tabuli. Jak se mám k němu chovat? Proč se tolik ptá? Proč po něm tak moc toužím? Jestli vedle mě bude ještě sedět tak se asi neudržím. Nenapadá mě žádné rozumné vysvětlení toho co se tady děje. Všichni mi připadají až moc povědomí. Já už si chci konečně na něco vzpomenout!!

Málem jsem rozdrtila roh lavice jak jsem se urputně snažila si cokoliv vybavit, ale nic. Dovolila jsem si znovu pohlédnout na Edwarda. Sledoval mě opět tím frustrovaným pohledem. Opět mi tím připomněl Willa. Tohle všechno už se musí brzo vysvětlit nebo se z toho zblázním. Může se vůbec upír zbláznit?

Edward Cullen

Celý den jsem se pokoušel přijít na ty správné otázky, ale nic mě nenapadalo. Nedokázal jsem se soustředit, když jsem jí měl vedle sebe a navíc jsem se musel neustále přemáhat, abych tomu Stevovi neskočil po krku a nezabil ho. Ty jeho myšlenky na Bellu byly ještě horší nežli Newtonovi. Naštěstí stačilo sledovat Bellu a já zapomínal na celý okolní svět. Seděli jsme zrovna na obědě. Všichni u jednoho stolu.

"Tak mi to řekni Alice. Nemůžeš být přeci tak bezcitná." Stěžovala si Vanessa. Alice jí nechtěla prozradit kdy přesně se její přítel vrátí. Nechápal jsem jen to, proč se snaží myslet na cokoliv jiného nežli na něj. Nevěnoval jsem tomu však moc pozornost. Raději jsem sledoval Bellu.

"Nezkazím ti přeci překvapení." Usmívala se na ni Alice.

"Věř, že nebýt tu plná jídelna lidí tak to z tebe dostanu." Vyhrožovala Vanessa. Bells se jen tiše zasmála a něžně koukla na sestru.

"Já vím. Já vím." Odpověděla jí Vanessa na hlas. Tohle jejich dorozumívání bylo vážně velice frustrující.

"Co máte v plánu na večer?" Ptal se Emmet.

"No chtěly jsme jít na lov." Přiznala má láska.

"Můžeme s vámi, že jo?" Zajásal hned. V tuhle chvíli jsem mu byl neskonale vděčný.

"Jo jasně." Odpověděla hned Vanessa. Měl jsem chuť vyskočit si do vzduchu a hvízdnout. To znamená další čas strávený s Bellou.

"Co máš vůbec nejradši?" Zeptal jsem se jí. Na chvíli se zamyslela.

"No asi pumy." Nesměle se usmála. Tohle ať mi nedělá nebo se na ní vážně vrhnu.

"Já taky." Zajásal jsem. "To můžeme spolu. Emmet je totiž na grizzly a Alice radši srnky." Nepřehnal jsem to s tou nadšeností trochu? Bella se však kouzelně usmála a přikývla. To už se ale s Vaanessou zvedaly k odchodu.

"Takže večer, tam co jsme se potkali." Dodala ještě Bella přes rameno.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek cesta osudu 26. část: