Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » cesta osudu 30. část

taková trochu oddechová část. doufám, že se bude líbit a prosím pište komentáře, hodně mě povzbuzujou ve psaní.

Edward Cullen

Mohl jsem být snad štastnejší nežli teď. Belle se vrátila paměť a dokonce mi i odpustila. Znovu jsem směl svírat v náručí svou lásku. Svou krásnou dokonalou Bells. Navíc jsem našel svého bratra. Všichni byli štastní. Políbil jsem Bells do vlasů.

"Kde jsi vůbec byl teď?" Zeptal jsem se Williema. To co jsem uviděl v jeho mysli mě celkem zarazilo.

"U Volturiových. Potřebovali pomoct v boji proti novorozeným. Součástí toho, že jsem od nich mohl odejít byla podmínka, že jim pomůžu, když budou potřebovat." Vysvětlil. Viděl jsem, že mu to bylo proti srsti.

"A vy jste se s Bellou potkali jak?" Zeptala se Vanessa. Byl jsem rád, že si bratr někoho našel a netráví věčnost sám. Tahle rodina byla konečně úplná. Tentokrát se vyprávění ujala Bella.

"Moje matka René se znovu vdala. Její manžel, Phil, je basebalový hráč a hodně kvůli tomu cestoval. Mamka zůstávala se mnou doma, ale byla nešťastná, že nemůže být s ním. Tak jsem se rozhodla, že se přestěhuji k tátovi. Ve škole, v jídelně, jsem potkala Edwarda a jeho rodinu. Potom jsme měli společnou hodinu biologie. Tehdy jsem měla pocit, že mě zabije pohledem." Usmála se Bells a přitiskla se víc ke mně.

"Taky k tomu moc nechybělo. Bellina krev mi voněla stokrát více nežli krev ostatních lidí. Navíc jsem jí nedokázal číst myšlenky. Za tu hodinu jsem vymyslel snad milion způsobů jak ji zabít. Vždy jsem se, ale včas zarazil. Nemohl jsem to Carlislemu udělat. Potom jsem odjel na Aljašku. Tam jsem se rozhodl, že se nenechám nějakou holkou vystrnadit od své rodiny. Vrátil jsem se a pro jistotu jsem se přepil. Byl jsem velice frustrovaný z toho, že jsem nevěděl na co myslí. Snažil jsem se toho zjistit co nejvíc. Nakonec jsem si uvědomil, že jsem se do ní zamiloval. Nechtěl jsem ji, ale vystavovat tomuhle světu. Nechtěl jsem jí ublížit. Byla však velice všímavá." Pohladil jsem svou lásku.

"Jednoho dne bylo náledí a já byla jako člověk velice nemotorná. Moje nešikovnost hraničila až s postižením." Zasmála se a Emmet se k ní hned přidal.

"Jo byla s tebou sranda." Poznamenal.

"Když jsem zaparkovala u školy, tak mě málem přejel spolužák, který dostal smyk na náledí. Viděla jsem Edwardův zděšený pohled na druhé straně parkoviště. Najednou byl u mě a strhl mě na zem. Rukou potom ještě odrazil tu dodávku. Tehdy ve mně začala hlodat zvědavost. Nikdo přeci nemůže být tak silný a rychlý. Znovu se semnou nebavil. Dělal, že neexistuji. Jednoho dne se to však změnilo. Začal se se mnou bavit. Stále mi, ale nechtěl říct co je zač. Spolužáci jeli o víkendu na výlet do La Push. Pozvala jsem Edwarda, aby jel s námi, ale nechtěl. V La Push jsem potkala svého kamaráda z dětství Jakoba Blacka. Vyprávěl mi Quiletské legendy o studených. Doma mi došlo, že to právě Cullenovi jsou. Na internetu jsem si našla všechny možné informace o nich. Byla jsem si tím už jistá. Potom jsem jela se spolužačkami do Port Angeles nakupovat šaty na jarní ples. Měla jsem jim dělat poradkyni. Po chvíli jsem se od nich odpojila a šla do knihkupectví. Jenže jsem se při svém štestí ztratila."

"Ten den svítilo slunce. Jel jsem za nimi a sledoval ji v mysli ostatních. Nebavilo mě však poslouchat myšlenky Jessicy a tak jsem na chvíli vypnul. Když jsem se znovu podíval zjistil jsem, že už tam není. Prohledával jsem každou mysl ve městě. Slunce už zapadlo a já ji našel v té nejhorší části města. Nějací chlápci ji zrovna přepadli. Měl jsem co dělat, abych je nezabil. Pak jsem vzal Bells na večeři. No a když jsem jí vezl domů tak mi řekla, že ví co jsem. Překvapilo mě, že s křikem neutekla. Její pud sebezáchovy zřejmě nefunguje." Podíval jsem se na svou lásku.

"Ty by jsi utíkal od někoho koho miluješ?" Zeptala se. Místo odpovědi jsem ji políbil.

"Nechte si ty nechutnosti na jindy." Ozval se Emmet a zatvářil se, jako že je velice pohoršený Hodil jsem po něm polštář. Chytl ho těsně před obličejem a chystal se ho hodit zpátky po mně.

"Emmete Cullene! Ani se neopovažuj hodit ten polštář. To ti nestačilo co všechno si rozbil včera?" Zlobila se na něj Esme. Jenže ta se ani zlobit nedokázala. Takže to stejně nebylo moc platné. Přesto Emmet položil polštář na sedačku.

"Ano mami." Ihned souhlasil a schoval se za Rose jako, že se Esme hrozně bojí.

"Co máš v plánu Alice?" Děsila se Bella, když zahlédla její zamyšlený úsměv. To by nebyla Alice, aby nevymyslela něco takového.

"No tohle všechno chce oslavu."

"Ne to nechce." Protestovala Bella.

"Ale no tak Bello. Nemůžeš nám zkazit tu radost. Vždyť jsi se nám znovu vrátila to se musí oslavit. Navíc se taky musí oslavit to, že se vrátil Will, a že je to Edwardův bratr." Přemlouvala ji Alice. Bella se nerozhodně podívala na Vanessu. Ta se na ní zářivě usmála.

"No tak Bells dovol nám to prosím?" Přidala se Rosalie. Překvapilo mě jak moc se Rosaliino smýšlení o Belle změnilo.

"Tak dobře Alice, ale drž se na uzdě."

"Super." Vyjekla Alice. A už začínala pobíhat po domě a připravovat věci. Potom se koukla zase na nás..

"Vy čtyři pryč!!" Ukázala na mě, Bellu, Williema a Vanessu.

"Proč? Já chtěla pomoc." Bránila se Vanessa.

"Protože ta oslava je pro vás takže přijďte až večer." A už nás vystrkovala z domu. Překvapilo mě, že i Esme se k ní přidala a celá rodinka jako na povel začala připravovat.

Vanessa Linwood

"Tak co budeme dělat?" Zeptala jsem se.

"No půjdeme k nám a tam už něco vymyslíme. Můžeme třeba skouknout nějaký film a nebo můžu Bellu zase porazit v šachách." Odpovídal mi Williem a při poslední větě pobaveně sledoval Bells jak se začíná rozčilovat.

"Prej porazit. Si myslím, že posledně jsem vyhrála já a navíc si myslím, že máme nějaký nevyřízený účty."

"Vážně?" Zeptal se překvapeně Williem a znovu mě políbil do vlasů.

"Musíme přeci ještě rozhodnout kdo z nás je lepší v řízení aut." Nadhodila Bella jejich starou sázku.

"To je pravda. Tak jdeme na to. Vanessa a Edward budou rozhodčí." Samozřejmě jak malý děti už nás táhli k domu a rovnou do garáže. Edward se tvářil velice pobaveně a láskyplně se díval na Bellu. Byla jsem ráda, že je Bella štastná. Tak jsem se rozhodla, že budu mít Edwarda taky ráda a to do té doby dokud bude dělat Bellu štastnou. Navíc to byl bratr mé jediné lásky tak ani nebylo nějak těžké mít ho ráda.

Williem automaticky zamířil ke svému Astonovi, zatímco Bella se rozhodovala mezi Porsche a Mazdou. Nakonec stejně zvolila Porsche.

"Páni super auta." Ozval se Edward a obdivně si prohlížel obsah naší garáže. To Willa potěšilo a hned začali rozebírat jednotlivá auta. Bells netrpělivě postávala u toho svého.

"Stejná krev se hold nezapře." Přešla jsem k ní a sledovala ty dva jak se zrovna dohadují kdo má lepší model Astona Martina. Bells si opřela hlavu o moje rameno a hraně si povzdychla. Přesto jsme každá pozorovala právě toho svého anděla. Teď zrovna jsem byla štastná. Vážně velice štastná, i když se našel malý červíček pochybností. Jak to bude dál?

Sledovala jsem každý Willův pohyb. Jak spolu s Edwardem divoce gestikulují rukama. Jak se občas poplácají po zádech a nebo bouchnou do ramene. Byl štastný. Každý v téhle místnosti byl štastný. Po chvíli Will střelil pohledem po mně a hned ke mně přiskočil. Stejně jako Edward k Belle.

"Asi vás nudíme co?" Promluvil Edward.

"Ani ne nám stačí vás jen pozorovat." Odpověděla Bella s hlavou sklopenou. Já už se topila v očích své lásky.

"Takže jaká bude trasa?" Zeptal se Will Belly.

"K té opuštěné továrně na kraji města a zpátky."

"Tak fajn. Za chvíli budu zpět princezno políbil mě na čelo." A odcházel k autu.

"Počkej." Doběhla jsem ho a políbila na ústa. "Pro štestí." Řekla jsem ještě a postavila se vedle Edwarda na naší příjezdovou cestu. Bella a Williem už seděli v autech a túrovali motory.

"Tři, dva, jedna, start." Začala jsem závod. Oba dva vystartovali nastejno. Nakonec se Will ujal vedení. Bella byla těsně za ním.

"Kdo myslíš, že vyhraje?" Zeptal se Edward.

"Nevím. Přijdou mi oba stejně dobří."

"Víš je to nezvyk. Vidět ji řídit takhle rychle. Vždycky mě okřikovala, když jsem tak řídil." Vzpomínal na Bells jako na člověka.

"Vážně? To já jako člověk rychlou jízdu milovala."

"Ty jsi se Willa nebála, když jsi zjistila čím je?" Změnil téma.

"Ani ne. Spíš jsem tím byla zaskočená. Stejně se s tím nedalo nic dělat věděla jsem, že je součástí mé budoucnosti. Tak jsem to nějak neřešila." Trochu se pousmál.

"V tomhle jste si s Bellou podobné ani jedna nemáte pud sebezáchovy."

"Nenapadlo tě spíš, že nebyla jiná možnost? Byl to prostě osud. Nedokážu se bát někoho koho miluji. Třeba Mariuse jsem se bála hned na první pohled, ale Willa jsem se bát nedokázala Willa jsem milovala." Chvíli o tom uvažoval.

"Asi máš pravdu. Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel."

"Řekni mi, jaký byl jako člověk?" Tohle mě hrozně zajímalo. Byl stejný nebo se změnil?

"Řekl bych, že byl víc jako dítě. Něco jako Emmet, ale to co se stalo v Evropě ho zřejmě trochu změnilo. Vždycky měl takovou jiskru v očích a uličnický úsměv. Teď má tu jiskru v očích, když se dívá na tebe. Byl můj veliký vzor." Zavzpomínal se Edward. "Většinou vymyslel nějakou lumpárnu a bylo na mně ji udělat. Říkal, že mně jako dítěti snadněji odpustí. Stejně bylo mamce vždycky jasné kdo byl strůjcem těch průšvihů."

"No tak v tomhle se moc nezměnil. V Chicagu ho nejvíc bavilo házet nás s Bellou do jezera." Edward se tomu zasmál. "Nejhůř stejně vždycky skončil on. Nám utéct nemohl." Zasmála jsem se pro změnu já.

"Už jsou u továrny. Zatím vede Bella, ale je to dost těsný." Oznámil Edward. "Proč jste tolik trénovali boj?" Zeptal se.

"Já ho trénovala kvůli tomu, že jsem chtěla být schopná ochránit rodinu. Myslím, že Bella měla stejný důvod. Řekneš mi proč jsi ji opustil?" Na obličeji se mu objevil bolestný výraz.

"Asi máš právo to vědět. Byla jsi to právě ty kdo jí tolik pomohl. Víš já Bellu miluji. Miluji ji tak moc, že jsem byl ochotný po zbytek věčnosti trpět jen, aby ona mohla žít normální život, aby se z ní nestalo monstrum."

"Teď ti připadá jako monstrum?" Zeptala jsem se.

"Ne to určitě ne."

"Mě spíš, zajímalo co vedlo k tomu, že jsi o tom vůbec začal uvažovat."

"Alice jí uspořádala oslavu osmnáctých narozenin. Bella se tam řízla o papír a Jasper se neudržel a vrhl se na ní. Stačil jsem ho strhnout stranou. Jenže tím jsem Bellu strčil na skleněný stůl a ona si rozřezala celou ruku. Uvědomil jsem si, jak moc ji pokaždé, když je se mnou vystavuji nebezpečí. Chtěl jsem, aby mohla žít normální život, mít děti, zestárnout. Hodně dlouho jsem si to rozmýšlel. Teď toho hrozně lituju."

"Díky, že jsi mi to řekl." Chvíli si mě pátravě prohlížel.

"Ty mě asi nemáš moc ráda co?" Tohle nebyla pravda.

"To se pleteš. Jsi bratr osoby, kterou na světě miluji nejvíc a jsi přítel mé sestry. Mám tě ráda. Dobře se s tebou povídá. Jen mi slib, že už jí neublížíš." Usmála jsem se na něj.

"Velice rád." Odpověděl a postavil se do pozoru. Zdvihl ruku se dvěma prsty a odříkal. "Já Edward Anthony Masen Cullen slibuji, že už Belle nikdy neublížím. Jinak si se mnou můžeš dělat co chceš." Dopověděl s úsměvem.

"Tak fajn." Řekla jsem mu a štouchla ho do žeber.

"Taky se mi s tebou dobře povídá a jsem rád, že se na mě nezlobíš. Belle na tobě hodně záleží." To už jsme uslyšeli auta blížící se k domu. Vyřítili se na příjezdovou cestu. Jeli těsně vedle sebe a smykem naprosto nastejno zaparkovali. Bella i Will vyskočili ze dveří oba stejný pokřik.

"Jsem vítěz!" Potom se na sebe rozzuřeně podívali. A začali se dohadovat. Nakonec se podívali na nás.

"Kdo vyhrál?" Zeptal se Williem.

"Promiň lásko, ale asi se budeš muset smířit s tím, že jste stejně dobří, protože jste vyhráli oba." A dala jsem mu vítězný polibek.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek cesta osudu 30. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text: