Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » cesta osudu 35. část

znovu s omlouvám, že mi to tak trvá, ale mám před maturitou takže toho času navíc moc není. doufám, že se díleek bude líbit a prosím nějaký te komentář nebo tak něco.

Bella

Sledovala jsem mizející hrozbu. Byla jsem tak štastná, že to takhle dopadlo. Těsněji jsem se přivinula k Edwardovi. Teď už budeme na věčnost spolu. Ucítila jsem jeho dokonalé rty ve vlasech. Když najednou jsem zaslechla jak Williem k sobě volá Carlisleho. Pohlédla jsem jejich směrem. Má hruď se stáhla bolestí a strachem. Will svíral bezvládné Vanessino tělo a Carlisle jí prohlížel.

"Nevím." Pronesl smutným hlasem. To už jsem nevydržela a rozeběhla se jejich směrem. Edward se mě snažil zadržet, ale já byla rychlejší. Hnala mě starost o sestru. Doběhla jsem k ní se stále horším pocitem na hrudi. Nemůže přece jen tak zemřít. Je to upír!!! Určitě je jen vyčerpaná. Potřebuje si jen odpočinout. Ale to přeci jako upír nepotřebuje. Opatrně jsem k ní zvedla ruku a pohladila ji na tváři. V tom okamžiku mnou projel elektrický proud a já padala k zemi. Zatmělo se mi před očima.

"Výsosti, je čas." Zaslechla jsem hlas nějaké dívky. Opatrně jsem otevřela oči. Celou místnost zalévalo sluneční světlo. Seděla jsem na jakési židličce. Stěny byly vykládané zlatem a drahými kameny. Všude kolem vysely závěsy jemné jak pavučina. Obklopovaly mě různé nádherné vůně. Byla jsem schopná rozeznat myrthu, skořici, citrusy a kakao. Skoro na každém volném místečku byly vázy plné čerstvých květin. Překvapilo mě, že jsem většinu z nich dokázala pojmenovat. Vše tu bylo tak nádherné. Připadala jsem si jako v ráji.

"Vaše sestra vás už očekává má paní." Znovu promluvila ta dívka. S hrůzou jsem si uvědomila, že jsem stále upír a teď tu sedím v pokoji zalitém sluncem. Pohlédla jsem na své ruce. Třpytily se jak tisíce diamantů. Otočila jsem se na tu dívku. Klečela na zemi a sledovala mě. Ne pohledem plným strachu, jak by se dalo očekávat. Spíše s takovou náboženskou bázní. Překvapeně jsem zamrkala.

"Děje se něco veličenstvo?" Sklopila pohled k zemi. Sama bych ráda znala odpověď.

"Nic Tehuku. Už jdu." Ani nevím jak jsem si vzpomněla na její jméno. Po kolenou se odplazila z pokoje. Docela mě to znervóznělo.

Ohlédla jsem se ještě jednou po místnosti. To co jsem hledala bylo hned za mnou. Opatrně jsem pohlédla do velkého zdobeného a perfektně vyleštěného kusu mědi. Další šok. Stále jsem to byla já. Bella, dokonale krásná upírka. Na sobě jsem měla vzdušné bílé šaty prošívané zlatou a stříbrnou nití. Kolem pasu pak zlatou stuhu. Tolik se to lišilo od toho co měla na sobě Tehuku. Vlasy jsem měla staženy do bohatého úcesu se zlatými sponami. Na hlavě jsem pak měla nasazenou nádhernou diamanty a modrými kameny vykládanou korunu. Vypadala jsem opravdu vznešeně.

Takže půjdu za sestrou. Třeba najdu nějaké vysvětlení toho všeho. Kdo je, ale moje sestra? Mohla by to být Vanessa? Pomalu jsem vyšla ze dveří. Několik lidí postávalo v mém před pokoji. Ani jednoho z nich neudivila má jiskřící kůže. Všichni měly naprosto stejné šaty. Vypadalo to jako nějaké kněžské roucho nebo co. Jakmile jsem vešla tak padli na kolena a třikrát se mi poklonili. Potom vstali a nejstarší z nich ke mně přistoupil.

"Zdravím tě božská. Dovol mi předat ti obuv jenž po tebe vyrobili chrámoví mistři. A jenž byla vysvěcena tvým božským jménem." Padl znovu k zemi a z druhé strany se k němu připlazil další kněz se slonovinou truhličkou. Opatrně ji otevřel a zbožným gestem vytáhl pár zlatých opánků vykládaných perletí a tyrkysem. Byla to vážně mistrovská práce.

Naprosto samovolně jsem nadzvedla jednu nohu a nechala kněz, aby mi je nazul. Překvapilo mě jak automaticky jsem reagovala. Pamatovala jsem si je všechny jménem. Stále mi, ale pár věcí nedocházelo.

"Bohyně Atlantis vás očekává v trůním sálu božská." Promluvil znovu můj první prorok. Ano byl to kněz, který se staral o kult mého božství.

"Tak tedy půjdeme Thu. Ať má sestra nečeká." Pronesla jsem veselým hlasem a usmála se na něj. Celý můj doprovod se postavil a nad hlavou se mi rozprostřely dva velké vějíře. Nenesli je otroci. Nýbrž nejvyšší šlechtici. Byla to pro ně pocta. Další dva nesly prapory s mým znakem, bílou mořskou vlnou.

Možná až příliš rychle jsem pospíchala do trůnního sálu. Věděla jsem, že už mi zbývá pouze jedna část do celé této skládačky a tou je má sestra. Obrovské dveře se přede mnou rozevřeli a já jsem vlezla do sluncem prozářeného sálu na druhém konci na slonovinovém trůnu seděla Vanessa.

"Bohyně Itinalis." Zvolal vyvolávač a já se vydala ke svému trůnu, který stál hned vedle sestřiného. Jako Itinalis jsem tohle zažívala každý den. Zástupy lidí přede mnou padaly k zemi a vždy se třikrát poklonily. Ano tohle je má a Vanessina minulost. Byly jsme Atlantis a Itinalis vládkyně bájné Atlantidy. Ale proč jsem se tu zjevila právě teď?

S úsmevem jsem objala Vanessu vlastně Atlantis. Tak hrozně ráda jsem ji viděla živou a zdravou. Jsme posledními potomky Atlantských bohů. Jako upírky jsme se už narodily nikdy jsme však nepily lidskou krev. Už dva tisíce let vládneme Atlantidě, kterou ostatní bohové, vlastně upíři, opustily. Bály se věštby, která říkala, že zde zahynou. Jen my jsme nedokázaly opustit naše věrné, a proto nás ještě více zbožňovali.

Celý den jsme řešily jejich spory a já léčila jejich rány. Ano já byla život. Atlantis zase dávala smrt našim nepřátelům. Já byla obrana ona útok. Já viděla minulost ona budoucnost. To proto jsem tady. To je to co jsem měla zjistit. Jen já jí dokáži pomoci. Ale jak se odsud dostanu?

Atlantis vedle mne ztuhla. Měla vizi. Její oči se upírali do dálky a na tváři se objevoval čím dál tím zděšenější výraz. Opatrně jsem se napojila na její mysl. Bývaly jsme mnohem více propojené nežli je tomu teď. Se stejně zděšeným výrazem jsem sledovala Atlantinu vizi. Proroctví se již brzy vyplní. Obě najednou jsme otevřely oči a zděšeně na sebe pohlédly. Nebyla možnost to změnit.

"Všichni obyvatelé okamžitě opustí Atlantidu." Pronesly jsme najednou. Náš lid nás udiveně sledoval. Jako první se pobral Thu. Padl k mým nohám a spustil.

"Neodhánějte nás božská." Hned ho následovali ostatní a prosily abychom je nevyháněli.

"Milý Thu." Přešla jsem k němu a donutila ho zvednout. "Věř, že vás nechceme vyhánět, ale ostrov Atlantida se řítí do záhuby, které ani my nemůžeme zabránit. Musíte odjet dokud je ještě čas. Pokusíme se pro vás získat co nejvíce času." Snažila jsem se ho uklidnit.

"Vy s námi nepůjdete?" Zeptal se zmateně.

"Ne Thu, my nepůjdeme." Promluvila Atlantis svým nádherným hlasem. "Musíme pozdržet horu, abyste mohli odejít."

"Ale jak bez vašich božstev můžeme žít?" Zeptal se Vanessin první prorok Nuaru.

"Dokud budeme ve vašich srdcích budeme i s vámi." Odpověděla mu Atlantis.

Celá Atlantida se změnila z poklidného ráje na rušný přístav. Byla využita každá loď. Většina z bohatství Atlantidy zde zůstala. Přesto jsme daly každé rodině dostatek peněz na to, aby mohly žít dobrý život. Víc od nás však přijmout nechtěli. Stejně jsme jim s Atlantis tajně nastrkali další zlato a drahé kamení. Opět jsem seděla ve svém nádherném pokoji a myslela na Vanessu.

Jak dlouho tu už jsem? Jak dlouho asi trvá tahle vize? A proč nekončí, když už vím co jsem potřebovala vědět. Edward mi začínal hrozně chybět. Připadal mi hrozně vzdálený. Vždyť mi taky byl vzdálený několik tisíciletí. Přešla jsem k harfě a začala hrát mou ukolébavku. Při tom jsem vzpomínala na svůj budoucí život. Věděla jsem, že nesmím nic změnit. Byť sebemenší chyba by změnila celou budoucnost. Slyšela jsem spěšné kroky a rychle bijící srdce. Podle vůně jsem poznala Tehuku. Během pár minut vstoupila do dveří a padla k zemi.

"Dovol mi zůstat s tebou božská Itinalis." Prosila mě. Vzpomněla jsem si na naše první setkání. Jeden bláznivý kněz měl nápad nám dát lidskou oběť. Stále nechápu co ho k tomu vedlo. Možná legendy, že minulý bohové je přijímali. My je však nechtěly. Pro svou oběť zvolil vlastní dceru. Samozřejmě jsem ho nenechala, aby ji zabil. Tehdy jsem měla velice velké nutkání zabít jeho. Atlantis mě naštěstí zadržela a on byl poslán do vyhnanství. Tehuku mě od té doby neopouštěla. Přísahala mi věrnou službu až do konce svých dní. Já ji brala spíše jako kamarádku.

"Vstávej Tehuku. Kolikrát ti ještě budu říkat, že ty se přede mnou klanět nemusíš." Jak byla tvrdohlavá. Donutila jsem ji postavit.

"Smím tedy zůstat s tebou?" Ptala se radostně.

"Ne." Zarazila jsem ji hned. Oči se jí zalily slzami. Přistoupila jsem k ní a setřela slzy. "Musíš odejít s ostatními. Kdo jiný by mě držel ve svém srdci?" Snažila jsem se ji uklidnit.

"Přeci Thu."

"Thua brzy pohltí jeho moc a zapomene na své poslání." Pověděla jsem jí a poslala si sbalit.

Tehuku měla velmi čisté srdce a taky byla velice moudrá. Sama jsem jí vzdělávala a navíc byla skromná. Mám pro ni velmi důležité poslání. Znovu jsem usedla k harfě a začala hrát píseň co pro mě Edward složil. Vydržela jsem tak celou noc a svou mysl upírala k budoucnosti. K mé lásce a mé rodině. Za úsvitu opět přišla Tehuku. Usmála jsem se na ní.

"Chci, aby sis tohle oblékla." podala jsem jí jedny ze svých šatu.

"Ale to přeci nemůžu božská. Je to vysvěcené tvým jménem. Já na ně nemám právo." Děsila se a divoce gestikulovala rukama.

"Já si však přeji, aby sis je oblékla. Kdo jiný má právo ti to svolit nežli já?" Chvíli nad tím přemýšlela, ale nakonec si je stejně oblékla. Vypadala nádherně. Ještě jsem jí upravila vlasy a lehce nalíčila. Byla z toho velice nesvá. Většinou jsou naše role obrácené. Ještě jsem poslala Atlantis myšlenku na to co mám v plánu. Ta mi ji radostně odsouhlasila. Je až neuvěřitelné jak snadno jsme se smířily s přicházejícím zánikem. Nazula jsem ji jedny ze svých opánků.

"Pojď se mnou." Nakázala jsem jí a vedla ji k trůnnímu sálu, který už byl zaplněn. Atlantis již vše připravila. Sestra na mě čekala přede dveřmi. Pevně jsem jí objala.

"Jsi si tím jistá?" Zeptala se ještě.

"Ano. Bude dokonalá." Tehuku nenápadně těkala pohledem z jedné na druhou.

"Počkej tu dokud tě nezavoláme." Řekla jí Atlantis. Tehuku jen přikývla a stoupla si do rohu. Těžké bronzové dveře se rozevřeli a náš lid se nám naposledy poklonil. Přešly jsme sálem a v naprostém souladu se posadily.

"Jelikož se naše cesty budou muset rozejít, přijdete tak o vládce. Proto jsme zvolily našeho nástupce." Pronesla jsem pevným hlasem. Všimla jsem si jak se Thu lehce napjal a samolibě se usmál. Poslední dobou byl vážně velice moci chtivý. Všichni napjatě čekaly. Mezitím ke stupínku u našich nohou donesli další trůn.

"Nechť předstoupí Tehuku." Zvolala má sestřička slavnostně. V tuto chvíli jsem se cítila velice naplněně. Velké dveře se znovu otevřeli a do nich vstoupila má malá přítelkyně. Pokynula jsem jí směrem k nám. Sálem se linul rozrušený šepot. Když konečně došla k nám postavily jsme se po jejím boku.

"Představujeme vám Tehuku, jež od dnešního dne ponese jméno Itilantis a bude vaší novou paní." Řekly jsme zároveň. Sejmula jsem si z hlavy korunu a nasadila ji na tu její. Atlantis jí předala své žezlo ve tvaru lotosového květu. Každá jsme jí políbila na tvář. Potom se začala země otřásat a ozývat ohlušující rány.

"Je čas opustit ostrov jděte." Chytli jsme se s Atlantis za ruce a vyběhli na střechu chrámu. Se stále spojenýma rukama jsme se otočily k pávě probuzené sopce. Před námi se utvořila modrá stěna tvořená z mého štítu a Vanessiné energie. Horká láva do ní narážela, ale my držely i když se hranice stěny stále přibližovala k nám. Když už všichni opustili ostrov věnovali jsme si se setrou poslední pohled a prolomily hráz jež zadržovala lávu. Smrt byla rychlá. Pak už si jen vzpomínám na líbezný hlas, který k nám promlouval.

"Za vaši věrnost k lidem najdete znovu život i lásku."

Znovu mnou projel ten elektrický proud a já roztřeseně otevřela oči. Hleděla jsem na toho nejkrásnějšího anděla. Mého Edwarda.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek cesta osudu 35. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text: