Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » cesta osudu 36. část

06.05.2009 (09:30) • Sunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2390×

36.

Návrat

Bella

Hleděla jsem do těch nejnádhernějších očích na světě a začínala se v nich utápět. Ne teď nesmím, sestřička mě potřebuje. Zatřepala jsem hlavou, abych se probrala. Edward se nesouhlasně zamračil.

"Jak dlouho jsem byla pryč?" Zeptala jsem se hned.

"Asi hodinu co se stalo?" Ptal se Carlisle.

" Řekněme, že jsem si udělala výlet k našim počátkům. Kde je Vanessa?" Málem jsem řekla Atlantis. Štastné výrazy z mého probuzení jim zmizely z tváře a stočili pohled na stranu. Následovala jsem jejich pohledy a spatřila ji jak leží na posteli vedle mne. Rychle jsem seskočila ze svého lůžka a přešla k ní. Williem ji zdrceně sledoval a tiskl její ruku. Políbila jsem jí na čelo.

"Omlouvám se, že mi to tak dlouho trvalo Atlantis." Zašeptala jsem jí. Jakoby mě mohla slyšet. Takže vyzkoušíme jestli to ještě funguje. Jednu ruku jsem jí položila na srdce a druhou uchopila tu její. Snažila jsem se vzpomenout jak jsem to dělávala. A pak to přišlo úplne samo. Před očima se mi zjevil plamínek, který pomalu nabýval na síle. Byl to plamen mé duše. Má nejčistší energie. Ještě chvíli jsem nechávala tento plamen sílit a potom mu otevřela mysl. Udělal přesně to co jsem žádala, přeletěl přes mé ruce do Vanessina těla.

Nic se nestalo. Ani se nepohnula. Ne!!! Ještě nemůže být tak pozdě. Zbytek rodiny mě nechápavě sledoval. Znovu jsem se pokusila předat jí část své duševní síly. Tentokrát jsem spojení nepřerušovala jen jsem do ní pumpovala tu energii.

"Tak se vzbuď!!!" Vykřikla jsem. Už jsem to nevydržela. Někdo mě chtěl odvést, ale já ho od sebe odhodila štítem. V tuto chvíli mi bylo vše jedno. Jediné na co jsem se dokázala soustředit byla snaha vzbudit sestru.

"Sestřičko vzbuď se. Tohle nás přece nezastaví. Vždyť už jsme toho dokázaly tolik. Tak vstávej!!!" Znovu se mě zmocňovala zoufalost. A pak nevím proč jsem začala odříkávat hymnus oslavující mou sestru.

"Milovaná Atlantis, dcero slunce.

Ty jenž jsi světla strůjce.

Božská Atlantis má paní.

Ty jenž jsi dala světu rosu ranní.

Laskavá Atlantis má bohyně.

Ty jenž jsi dala lásku Atlantidě.

Skvostná je tvá krása.

Tak jak květ lilie...."

Hlas se mi zlomil a já to nedokázala dopovědět. Svěsila jsem hlavu. A potom jsem ucítila hebký dotek na tváři. Rychle jsem se na ní podívala. Měla otevřené oči a sledovala mě.

"Děkuji." Šeptla lehce zastřeným hlasem. "Co se vůbec stalo?" Celá štastná jsem jí objala a v mysli jí přehrála celou svou vizi i co se pak dělo tady. Chvíli zpracovávala informace a pak se usmála.

"Vzpomínám si. Má drahá Itinalis." Zašeptala mi do ucha a pevněji objala.

"Ehm....ehm." Úplne jsem zapomněla na ostatní, a že je od sebe držím štítem. Ihned jsem ho spustila a uvolnila místo vedle Vanessy. Tam se téměř okamžitě objevil Williem.

"Ach lásko." Vzdychli oba najednou a tiskli se k sobě.

"Tolik jsem se o tebe bál." Pokračoval Williem.

"Jako kdybych tě byla schopná opustit." Usmála se na něj Vanessa.

"Byla to moje vina co se stalo. Měla jsem si uvědomit mnohem dřív, že to já ti musím ...."

"Hlavně se mi tu nesnaž omlouvat a házet to na sebe. Přišla jsi na to právě v čas." Zastavila mě moje sestřička.

"Ale..."

"Víš jak tohle tvoje ´hodím všechnu vinu na sebe´ nenávidím. Dělala jsi to už jako malá." Vyhrkla na mě. Všichni v místnosti měly lehce nechápavý pohled.

"Jak jsi to myslela, že to dělala už jako malá?" Zeptal se Edward jako první. Bylo mi jasné co vytáhne. Za těch pár chvil se nám vrátily všechny naše vzpomínky.

"No když jsme lehce zdemolovaly chrám našich rodičů, tak vzala všechnu vinu na sebe přitom jsem se prát začala já. Dělala to vždycky." Odpověděla mu Vanessa a ani si neuvědomila, že oni o naší minulosti nemají ani potuchy.

"Chrám?....Rodičů?" Ptal se nechápavě Williem.

"Asi bychom si měli promluvit." Řekl Carlisle. Jen jsme přikývli a přemístili se do obýváků. Já, Edward, Will a Vanessa jsme si sedli na gauč. Tak, že já s Vanessou seděla vedle sebe a kluci po našich stranách.

"Takže." Ujala jsem se slova. "Dostala jsem novou schopnost, respektive našla jednu svou starou. A to, že dokážu vidět minulost stejně jako Vanessa budoucnost." Odmlčela jsem se a hledala ta správná slova.

Vanessa Linwood

Cítila jsem jak je Bella na rozpacích. Taky jsem, ale nevěděla jak to říct. To na ně máme jen tak vybafnout, že jsme před několika tisíci lety vládly bájné Atlantidě? Povzbudivě jsem stiskla sestřinu ruku. Byl to uklidňující pocit vědět, že je skutečně moje sestra.

"No a zjistila jsem, že jsme už s Vanessou jednou žily." Vysoukala ze sebe nakonec Bells.

"Kdy?" Zeptala se Rose.

"Je to několik tisíc let." Odpověděla jsem jí. Šok na její tváři byl jasně znatelný.

"Kdy přesně?"

"Nevím tehdy se čas počítal jinak."

"Kde jste teda žili a co jsi to říkala Vanesse nežli se vzbudila? Přišlo mi to jako nějaká směs jazyků." Ptal se Edward Belly. Zřejmě si neuvědomila, že můj hymnus říkala v našem původním jazyce.

"Žili jsme na Atlantidě. To co Bella říkala byl jeden z náboženských hymnů." Všichni pomalu zpracovávali tuto novou informaci. Viděla jsem na Carlislovi jak se snaží poskládat si otázky.

"Atlantidě?" Vypravil ze sebe.

"Ano. Narodily jsme se tam, žily a vládly přes dva tisíce let." Další šok. Kolikrát je ještě vyvedeme z rovnováhy. Pevněji jsem se přitiskla k Williemovi. Celá tahle situace mi začínala být nepříjemná. Bála jsem se jeho reakce a tak jsem si chtěla užít jeho blízkosti dokud to jde.

"Vy jste byly upírky?" Zeptala se Alice. Poprvé promluvila od té doby co jsme se vzbudily.

Jen jsme pokývaly hlavami na souhlas.

"Já myslela, že Atlantida byl ostrov. To tam nesvítilo slunce? A to jim nepřišlo divné, že nestárnete?" Chrlila ze sebe otázky.

"Počkej, zpomal." Snažila jsem se ji uklidnit. "Ano, Atlantida byl ostrov a ano svítilo tam slunce. A ne nepřišlo jim divné, že nestárneme. Byly jsme považovány za bohyně." Snažila jsem se vysvětlit. Místo toho další šok.

"Možná bude lepší vám říct náš příběh." Promluvila Bella a nenápadně pokukovala po Edwardovi. Ten si toho všiml a povzbudivě se na ni usmál. Bylo vidět jak si oddychla a položila hlavu na jeho rameno. Williem mě stále svíral v pevném obětí. Koukla jsem na něj. Jeho obličej nic neříkal. Raději jsem začala vypravovat.

"Jako upírky jsme se už narodily. No spíše jako poloupírky. V upírky jsme se změnily až po osmnácti letech, když jsme dospěli. Možná díky tomu, že jsme byly z části lidmi jsme nikdy neochutnaly lidskou krev. Na Atlantidě toho času žilo více upírů. Nechávali se uctívat jako bohové a dávat si lidské oběti, které jim lidé s radostí nosili. Z nás byly také bohyně. Já se jmenovala Atlantis a Bella Itinalis.

Takto tomu bylo několik století. Snažily jsme se své rodiče i ostatní přemluvit ke změně jídelníčku, ale oni byli naprosto posedlí svým božstvím. A pak přišlo to proroctví, že Atlantida zanikne v ohni a s ní všichni její praví bohové. To všechny našeho druhu vylekalo a opustili ostrov my jsme však zůstaly. Rodiče se nás pokoušeli přemluvit ať jdeme s nimi, ale my nedokázaly opustit naše věrné.

A tak se z nás staly jediné Atlantské bohyně. Vládly jsme dlouho a doufám, že i spravedlivě. Já jsem chránila ostrov a Itinalis léčila lidi. Měly jsme své chrámy a zástupy kněží. Několikrát jsme se pokoušely tu hru na bohy skončit, ale lidé se té představy nechtěli vzdát. A tak jsme pro ně zůstaly bohyněmi. Živily se zvířecí krví a vládly. Tak to trvalo dva tisíce let. Než jsem měla vizi. Sopka se pobouzela a hrozila zničit celý ostrov a všechen náš lid.

To jsme samozřejmě nemohly dopustit. Věděly jsme, že jednou na Atlantidě zemřeme. Zvolily jsme naši nástupkyni a poslaly všechny z ostrova pryč. Nikdy by to nestihli včas, kdybychom společnými silami nezastavily lávu jež se hrnula na město. S poslední odjíždějící lodí jsme pak povolily zeď, kterou jsme ji držely a hektolitry žhavého magmatu nás zabily." Dokončila jsem náš příběh a čekala co se bude dít. Williem stále nezměnil výraz v obličeji. Začínalo mě to děsit. Silněji jsem stiskla jeho ruku. Toho probralo a podíval se na mě. Usmál se. To mě trochu uklidnilo.

"To ti teď mám říkat Atlantis?" Zeptal se.

"Ne. Já už dávno nejsem Atlantis. Teď jsem Vanessa tvoje snoubenka. Pokud mě teda ještě chceš?" Tu poslední vět jsem řekla sotva slyšitelně. Nebyla jsem si ani jistá jestli to vůbec mohl slyšet. Jeho výraz však okamžitě ztvrdl a na obličeji mu probliklo hned několik emocí, které jsem nebyla schopná určit.

"Myslím, že by sis ještě měla odpočinout." Řekl ke mně a bral mě do náručí.

"To je pravda." Potvrdil mu Carlisle. "My si zajdeme na lov." Obrátil se potom k ostatním a ti souhlasili. To už mě Will odnášel k nám do ložnice. Nechápavě jsem těkala pohledem mezi členy své rodiny. Dokud mi nezmizeli z očí. Bála jsem se na Williema podívat. Ten mě opatrně položil na postel a sedl si na její kraj. Cítila jsem, že mě sleduje. Já se na něj však nedokázala podívat. Nechtěla jsem už vidět tu tvrdou masku.

Ucítila jsem jak se postel vedle mne prohnula a jeho ruce na své tváři. Donutil mě podívat se mu do očí. Bylo v nich tolik smutku. Nechtěla jsem, aby tam bylo tolik smutku. Chtěla jsem tam vidět ty jiskřičky.

"Jak si můžeš myslet, že bych tě nechtěl?" Zeptal se mě a stále mi hleděl do očí.

"Já...já... omlouvám se." Proč jsem si to vůbec myslela. Znovu jsem sklopila oči.

"Vanesso." Jeho hlas zněl tak něžně, když vyslovoval moje jméno. "Ty se nemáš za co omlouvat." Překvapeně jsem na něj pohlédla. "To já se ti omlouvám jestli jsem ti zavdal nějaký důvod si to myslet." Opět se mu v hlase objevil ten smutek. On je smutný kvůli mně. Ne to nesmí!! Rychle jsem se k němu natáhla a stulila se u něj v náručí.

"Ty za nic nemůžeš. To já jsem tak hloupá. Dnes se toho stalo tolik." Nesouhlasně si mě měřil. Naštěstí se, ale do dalšího dohadování nepouštěl.

"Miluji tě princezno"a je mi jedno co bylo. Navíc je to úžasné kdo jsi byla a kolik lidí jsi zachránila." Políbil mě do vlasů.

"Taky tě miluji Wille." Odvětila jsem mu a nastavila ústa k polibku. Lačně se na ně přisál a pomalu opravdu velmi pomalu mě položil na postel. Jeho ruce putovaly po mém těle a polibky zahrnoval má ústa a šíji. Elektrizující brnění opět prostupovalo mé tělo. Svíjela jsem se pod ním a hlasitě oddechovala. Pomalu mi stáhl tričko. Stejně tak já jemu. Dnes jsme nic netrhali ani neničili. Prostě jsme se jen milovali.

Po dlouhé chvíli už jsme byli konečně oba nazí. Stále jsme se líbali a hladili po celém těle. Konečně jsme splynuli v jedno tělo, jednu duši. Zdálo se mi, že nás tohle milování přimklo ještě blíže k sobě, jestli je to vůbec možné. Spokojeně jsem odpočívala v náručí mého anděla.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek cesta osudu 36. část: