Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta osudu - 38. část - Konec

24.10.2009 (22:00) • Sunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2621×

38.

Svatba a co dál?

Vanessa Linwood

V domě byl neobvyklý ruch, který si ovšem Alice užívala. Jak by si ho taky neužívala, když organizovala dvojitou svatbu. Létala z mého do Belliného pokoje, okřikovala Emmeta, oblékala všechny co byli v domě, dirigovala Esme s Rose a starala se o výzdobu. Vážně jsem jí v tom chtěla pomoct. Pokusila jsem se o to jen jednou a z jejího pohledu dostala strach, že k tomu oltáři snad ani nedojdu.

Raději jsem tedy poslušně seděla před obrovským zakrytým zrcadlem a nechala Rose ať si se mnou dělá co chce. Alice mi totiž Rose přiřadila. Esme byla přiřazena Belle. Jasper pomáhal Willovi a Emmet Edwardovi. Alice se totiž bála nechat Emmeta s Willem pohromadě. Ti dva si jaksi až moc sedli. Musela jsem se usmát, když jsem si vzpomněla kolik vtípků si na Alice za ty dva měsíce vymysleli.

Někdy jsem se až bála, že Alice dostane infarkt, ještě štestí, že je upír. To už opět vlítla ke mně do pokoje a začala poučovat Rosalii kam má dát, který pramínek vlasů.

“Alice, dost!!!” Okřikla ji má blonďatá sestřička. Je to až nezvyk mít takhle velkou rodinu, ale je to krásné. “Já vím co mám dělat. Už jsi mi to řekla snad stokrát a pokud si nevzpomínáš já jsem upír!!! Ti nezapomínají. Takže se neboj a uklidni se.” Konečně ji utnula Rose.

“Já jen chtěla, aby byla perfektní.” Udělala smutný oči Alice. Ta vážně ví co na ostatní platí. Rose si jen smutně povzdychla.

“Já vím, ale nepřeháněj to. Ano? Ona bude perfektní a bude připravená včas. Jen mi dej na chvíli pokoj ať jí můžu dodělat.” Začínala jsem mít takový pocit, že si ani neuvědomují, že tu jsem. Mně to ovšem nějak moc nevadilo aspoň jsem měla čas přemýšlet.

Ani ne před rokem jsem byla obyčejná holka. A dnes jsem upír a budu si brát toho nejkrásnějšího a nejúžasnějšího upíra na světě. Mohla bych být snad někdy štastnejší? Ne. Tak proč mě stále tíží stíny minulosti. Stíny doby jež tu byla před tisíci let. Doby kdy jsem byla oslavována jako bohyně. Proč nedokáži alespoň malou částí mozku přestat myslet na svůj lid, na svou Atlantidu.

Dostala jsem novou šanci na život, novou věčnost a já stále myslím na to co bývalo kdysi. Proč mi tu stále něco chybí? Možná je to tím, že tenkrát mě lidé brali takovou jaká jsem. Mohla jsem svobodně vyjít na slunce či se oddat tomu pocitu svobody když uháníte neuvěřitelnou rychlostí. Nemusela jsem se bát, že mě zahlédne nějaký člověk.

Jenže mnohem více mě tížil pocit, že to někde stále je. Že je tu místo kde se nemusím schovávat. Stále jsem musela uvažovat nad tím kam až se naši lidé dostali. A jak to vše zvládla Itilantis. Vím, že i Bella nad tím přemýšlí, že má stejné pocity. Mluvily jsme o tom spolu jíž několikrát a stále se k ničemu nedostaly. Poslední dva měsíce alespoň jednou denně přišel Carlisle s nějakou otázkou ohledně Atlantidy. Byl tím naprosto fascinovaný. Tuším, že si vede i nějaký soukromý výzkum.

“Hotovo.” Zvolala nadšeně Rose. “ Už se můžeš obléknout.” Opatrně mi pomohla do šatu a mně celá tato situace připomínala mou minulost.

“Tak můžeš se na sebe podívat.” Odhrnula závěs ze zrcadla a já oněměla úžasem. To snad ani nejsem já. Nebo možná, že právě to jsem já. Vlasy jsem měla navlněné a spojené v jednoduchém úcesu. No jednoduše jen vypadal. Ale já díky milionu sponek ve vlasech cítila, že jednoduchý vůbec nebyl. Trochu mi to připomínalo úcesy antických bohyň a vlastně i mé původní. Mezi prameny vlasů se mi objevovali malé perličky a blyštivé kamínky. Namalovaná jsem byla jen lehce a přesto velice krásně. Na tvářích trochu růže s bronzovým nádechem. Jemné zlatavé stíny, které se ztrácely do růžova. Z uší my vysel tenký blyštivý řetízek z bílého zlata s nádhernou zlatorůžovou perlou na konci. Z perliček a diamantů jsem měla i náhrdelník a náramek.

Šaty jsem měla upnuté na tělo a přesto vzdušné jakoby byly šité z té nejjemnější pavučiny a hedvábí. Základ byl však ze saténu. Byly nádherné tak čistě bílé a vyšívané jemnou stříbrnou nitkou, která byla sotva postřehnutelná. Jen na světle občas vykoukla zatřpytila se a hned zase zmizela. I samotné boty vyrážely dech. Stříbrnobílé sandálky na vysokém podpatku se zavazováním nad kotníky. Opět pošité perličkami a kamínky. Bála jsem se zjišťovat jestli všechny ty kamínky co mám na sobě jsou pravé diamanty.

“Tak co? Líbí?” Zeptala se nedočkavě Rose, když už jsem nějakou tu minutu stála bez pohnutí.

“Ach Rose je to nádherné. Děkuji.” Poděkovala jsem ji a opatrně objala abych nezničila šaty.

“Nemáš zač. Je to tvoje první svatba. Ta bude vždy něco výjimečného.” Usmála se na mě.

“Abych nezapomněla, ještě něco pro tebe mám.” Pověděla mi a otočila se k posteli z té vzala malou krabičku a podala mi ji. Opatrně jsem ji otevřela a tam byl modrý podvazek

“Rose?” Zeptala jsem se opatrně, abych se skutečně ujistila jestli to je to co mi chce dát.

“ To abys měla něco modrého, půjčeného a starého. Takhle to budeš mít sfouknutý jedním tahem. Koupila jsem si ho na svojí první svatbu. Pak jsem ale zjistila, že už mi jeden obstarala Esme. Schovala jsem si ho pro vhodnou příležitost a ta myslím, že nastala.” Usmála se na mě.

“Tak co líbí se ti?” Zeptala se mě nadšeně.

“Je nádherný Rose, děkuji.” Pomohla mi ho natáhnout a ještě jednou si mě prohlédla.

“Víš ” Znovu se ozvala. “ jsem moc ráda, že jste se tu objevili. Potom co jsme odjeli z Forks jsem si uvědomila jak moc mi Bella chybí. Nikdy jsem nedávala najevo, že by mi na ní mělo záležet ale tak nějak se mi dostala pod kůži. A když jsem viděla jak moc to, že už s námi není, zasáhlo celou rodinu. Pochopila jsem, že ona je taky součástí téhle rodiny ať chci nebo ne. A já svoji rodinu miluji nade vše. Proto jsem ráda, že mám novou šanci být jí sestrou a dokázat ji, že ji mám ráda. Takže jsem ti chtěla poděkovat, že jsi ji zachránila, a že jste vzali naši rodinu na milost. A taky jsem ti chtěla říct, že jsem moc ráda, že mám tak skvělou sestru jako jsi ty.” Tak tohle byl snad nejdelší proslov co jsem kdy od Rose slyšela. A taky jsem pochopila, že se mi tu právě otevřela a stáhla tak svoji ochranu ledové královny, za kterou jsem ji ovšem nikdy nepovažovala. A věděla jsem, že jediná věc které jsem schopná je ji pevně obejmout. Objetí mi s radostí vracela. Po chvíli se však odtáhla a lehce usmála.

“Budu se muset jít taky připravit. Jinak mě Alice zabije.” Řekla zvesela a zmizela ve dveřích.

Ještě chvíli jsem se pozorovala v zrcadle a snažila se najít slova. Potom jsem se rozhodla, že zajdu za svou milovanou sestřičkou Itinalis, tedy Bellou. Stačilo jen přejít chodbu a už jsem stála před dveřmi do jejího pokoje. Opatrně jsem zaklepala a vstoupila a zatajila dech nad její krásou.

Bella Swan

Je to sotva minutka co odešla Esme a ozvalo se tiché zaklepání a potom se už otvíraly dveře. Bylo mi jasné, že je to Vanessa. Ona totiž nikdy nečeká na vyzvání. Podívala jsem se tedy na ni a zarazila se.

Přede mnou stála samotná bohyně. Ano vypadala přesně jako kdysi. Atlantis ve své největší kráse. Ovšem i já byla oblečená jako kdyby se slavil nějaký svátek na Atlantidě. Alice se na tom skutečně vyřádila. Jediný rozdíl mezi naším oblečením byl ve střihu a zdobení. Já je měla prošívané zlatou nití a zlaté i šperky.

“Vypadáš nádherně sestřičko.” Konečně promluvila a objala mne. Objetí jsem ji s radostí oplatila.

“To ty taky.” Odpověděla jsem jí s úsmevem.

“Už je čas.” Vběhla do pokoje Alice a už zase se chtěla vypařit.

“Alice počkej.” Zastavila ji Vanessa. Ani nemusela říkat či posílat myšlenku, abych věděla co chce udělat. Naše mysl byla opět dokonale propojená. Dost abychom věděli na co ta druhá myslí a co se nás týkalo, ale ne zase příliš abychom měli i své soukromí.

“Chtěly bychom ti poděkovat.” Spustily jsme najednou. “ Ty šaty a tak je to nádherné děkujeme.” Alice se na chvilku zastavila a potom rozběhla a objala nás.

“Teď už ale vážně musíme jít. Přeci nechcete, aby ženichové čekali.” oddělila se od nás nakonec.

“Vyjděte až zazní hudba.” poučila nás ještě. Jenom jsme obě naráz přikývly a ona už opět zmizela.

“Takže po dnešku už budeme vdané.” Oznámila jakoby nic Vanessa. “Je to divný?” Zeptala se najednou. Pátravě jsem se na ní zadívala.

“Záleží na to jak to cítíš. Takže co cítíš?” Opatrně jsem se ji zeptala.

“Štěstí.” Odpověděla hned, ale tak trochu provinile. “Neumím si představit milovat někoho jiného tak jako Willa a vím, že to tak bude až do konce věčnosti. Jen mám stále takový pocit, že je tu něco víc, že se něco stane a já nevím jestli to bude dobré a nebo ne. Mám strach.” Překvapeně jsem se na n zadívala. Takže jsem nebyla jediná kdo měl ten neutuchající pocit, že přichází nový čas.

“To co se stane se stát musí jinak by se to přeci nedělo. Tak proč se tím teď zatěžovat, když máme možnost být alespoň pro teď štastné. Navíc to co se stane nemusí být hned špatné.” Snažila jsem se ji uklidnit a pevně v to věřit.

“Máš pravdu asi se vážně zbytečně trápím.” Připustila si nakonec a na tváři se jí rozlil ten její nádherný úsmev. Bavilo mě sledovat jak při něm jde Will vždycky do kolen. Jenže to samé se dělo mě, když se na mě usmál Edward a to už taková sranda nebyla.

V tom se rozezněla krásná hudba a my ruku v ruce vyšly ke schodišti, kde jsme oněměly úžasem. Hala byla jako proměněná. Všude plno bílých, jemně růžových, zlatě nažloutlých a rudých kvítků. Vypadalo to tu jak v nějaké zahradě. Bylo to tak krásné a romantické. Ještěže už nejsem člověk jinak bych se asi rozbrečela.

Pomalu jsme sešly ze schodů a vydaly se uličkou k těm dvěma upírům, které jsme na světě milovaly nejvíce. Oddávající byl Carlisle a Rosalie hrála na klavír. Bylo to tak nádherné mít tu svou rodinu. Pohlédla jsem každému jejímu členovi do očí a děkovala mu jimi až jsem se zastavila na tváři své lásky.

A tehdy jsem pochopila, že ať se stane cokoliv my to zvládneme, neboť náš život už není jen o nás samotných nýbrž o celé naší rodině a v rodině je síla. Zvláště pak v té naší. Toho dne jsem se tedy s radostí, láskou a pýchou stala paní Masen - Cullenovou a rozhodla se budoucnosti čelit se vztyčenou hlavou.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta osudu - 38. část - Konec: