Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta osudu: Duše věčnosti 5. díl

Takže tady máte 5. díl a spolu s ním i první hádanka. Zjímalo by mě jestli ji zvládnete rozluštit dřív nežli Cullenovi. Takže kde bude jejich příští zastávka?

Sledoval jsem Belliny kaštanové vlasy jak povlávají ve větru. Její pohled spočíval do dály a sledoval světla Monte Carla.

“Tak co líbí?” Zeptal jsem se po chvíli. Má láska na mě stočila svou tvář a usmála se..

“Je to tu nádherné.” Vzdychla si. “Jak jsi to objevil?” Zeptala se a sedla si na kraj útesu, na kterém jsme stáli. Pod námi bylo údolí jemuž dominovalo hvězdné Monte Carlo se svými kasiny a luxusními hotely. Pohled odtud byl skutečně úžasný.

“Popravdě to objevil Carlisle s Esme, když byli na svatební cestě. Vyprávěli mi o tom a já si vždycky říkal, že bych sem vzal dívku, kterou bych miloval. Nikdy jsem však netušil, že nějaká taková bude.” Odpověděl jsem ji s jemným úsmevem. Na mysl mi přišla její dnešní slova. Kdože to řídí cesty našich osudů? Stačilo změnit jediné rozhodnutí a já bych tu s ní nebyl. Stačilo, aby Vanessa neviděla co se stane v Seatlu, nebo aby to ignorovala. I když to by určitě neudělala. Což přivádí mé myšlenky k mojí milované švagrové. Ze začátku jsem měl pocit jakoby mě moc nemusela. Ale po chvilce se hned začala chovat přátelsky. Stejně si jsem jistý, že kdybych Belle nějak ublížil tak, že mě bez váhání zabije. To ovšem řešit nemusím, protože mému koťátku bych nikdy neublížil. Přisedl jsem si zezadu k Bells a objal ji kolem pasu. Zapřela se o mě zády a slastně vzdychla. Posledních dvacet let bylo pro naši rodinu velice harmonických. Nemuseli jsme se ničeho obávat. Užívali jsme si věčnosti a rodiny. Jediné co to občas narušilo byly Emmetovi vtípky. Což mi připomíná, že bych měl s Willem domluvit další postup při naší pomstě. Ty brýle byly jen začátek.

“Nejradši bych v tuhle chvíli zastavila čas a zůstala tu navždy.” Zazněl Belly hlas do větru.

“I já lásko, ale měli bychom se vrátit. Loď už bude jistě připravená a Carlisle bude mít všechny papíry hotové. No a nerad bych nechával Carlisleho čekat na vyplutí. Takhle natěšeného jsem ho ještě neviděl.” Usmál jsem se nad vzpomínkou na Carlisleho jásající vzpomínky, když se holky rozhodly, že musí najít Atlantidu.

“To je pravda. Během minuty, jakoby to byl úplne nový upír.” Zasmála se a natočila hlavu směrem ke mně, abych ji mohl políbit.

“Tak půjdeme?” Zeptala se s jiskřičkami v očích potom co jsem přestal okupovat její rty.

“Jistě” Přitakal jsem a zvedal se k odchodu. Když už jsem se otáčel k cestě, po které jsme sem přišli Bella mě zastavila.

“Ne tudy ne pojď. “ Vzala mě za ruku a postavila se ke kraji útesu. Ještě na mě mrkla a udělala krok do neznáma já ji hned následoval. Padali jsme jen chvíli ale zdá se, že to Bellu moc bavilo, protože se celou cestu k zemi smála. Chytil jsem si ji ve vzduchu do náručí a tiše dopadl na měkkou půdu. Ještě jednou jsem ji políbil a vydal se směrem k přístavu.

“Kdy už tě konečně to tahání se mnou přestane bavit?” Zeptala se naoko naštvaně Bella.

“Nikdy koťátko.” Odpověděl jsem jí s úsmevem.

“Řekni mi co ti na tom přijde tak úžasného?” Teď už se v její tváři zračil opravdový zájem.

“No asi to, že tě mám u sebe a nemůžeš mi nikam utéct.” Snažil jsem se vysvětlit. Bell to komentovala jen rozpustilým úsmevem, který mě srážel na kolena.

“Ta jachta je nádherná, že?” Poznamenala Bella, když už jsme byli na dohled přístavu a já musel zpomalit na lidské tempo.

“Ano to je. Taky ti takovou koupím jestli chceš?” Navrhl jsem jí. Tak rád bych jí dal vše co jen bude chtít.

“Tak to se opovaž. Stačí to letadlo co jsi mi koupil.” Odpověděla téměř okamžitě.

“Neříkej, že tě pilotování nebaví. Moc dobře vím, že to miluješ a tak jsem ti koupil letadlo, aby ses mohla proletět kdy chceš.” Vysvětlil jsem a dál se tomuhle tématu nevěnoval. To je totiž jediné u čeho se dokážeme pohádat. Nechápu proč má takovou averzi k dárkům ode mě. Doufal jsem, že jako moje žena si na to zvykne ale ono ne a já vždy, když jí chci něco dát musím využít všeho svého přesvědčovacího kouzla, aby to přijala.

“Jaspere Cullene! Můžeš mi vysvětlit proč máš moji tužku na oči na tváři?” Zaslechli jsme Alicin vzteklý hlas. Jasper se jí snažil uklidnit, ale moc mu to nešlo. Vyšli jsme s Bells na palubu a nechápave sledovali Jazze, který měl na tváři nakreslenou dlouhou černou jizvu. Pak jsem prolétl jeho myšlenky a málem se smíchy zhroutil k zemi. Tak tohle snad může napadnout jen ty dva a samozřejmě mého bratra.

“No víš zlato to byla jen taková hra a no pro autentičnost jsem potřeboval tu jizvu a nemohl jsem nic najít a na stolku jsem zahlédl tu pastelku, tak jsem si řekl, že to zkusím s ní jenomže ono to teď nejde smýt.” Snažil se vysvětlit Jasper.

“Ty Jazzi.” Upozornil jsem na nás. “Carlisle má doktorát i z plastické chirurgie tak by ti s tou ošklivou jizvou mohl pomoct.” Nedalo mi to a rejpnul jsem si. Když jsem však viděl jeho rozzuřený výraz raději jsem se za tichého pochechtávání vydal do naší kajuty.

“Tak pojď sundáme to dolů.” Slitovala se nad ním Alice.

“Ty to umíš?” Ptal se Jazz.

“Jasně, ale bude tě to stát nějaké ty nákupy.” Vyřkla svůj ortel Alice a já stihl ještě zachytit Jasperovo tiché zaúpění.

“Proč měl tu jizvu?” Zeptala se Bells, když jsem zavřel dveře naší kajuty.

“Protože si s Emmetem a Willem hráli na piráty.” Řekl jsem jakoby nic a přistoupil blíž k ní. “Ještěže jsme tu nebyli, jinak by mi tě nejspíš unesli.” Zašeptal jsem jí do ucha a jemně skousl lalůček. Celá se roztřásla a já s potěšením sledoval jak její tělo na mě reaguje. Natočila se ke mně a spojila naše rty. Jako vždy jsem se nedokázal udržet a vrhl se na ní. Jenže ona se po chvíli odtáhla a odešla na druhou stranu kajuty. Něco povytahovala z kufrů a mířila do koupelny. Nechápavě jsem sledoval jak mi její dokonalé tělo mizí v té malé místnůstce. Pustila vodu a objevila se ve dveřích do pokoje. Chvíli mě sledovala ale potom se usmála a přistoupila ke mně.

“Jdu se vykoupat.” Zavrněla mi u ucha. “ Nechceš se přidat?” Dodala ještě, otočila se a zase zmizela v koupelně. Ještě chvíli jsem stál na místě, než jsem to byl schopen rozdýchat a vydal se za ní.

Vanessa Masen Cullen

Spokojeně jsem odpočívala na Willově hrudi a při tom ji sem tam políbila. On mě jednou rukou výskal ve vlasech a druhou mi přejížděl po páteři.

“Měli bychom Esme poděkovat za nápad instalovat zvukotěsné stěny na loď.” Poznamenal Will. “Jinak by nám po tomhle Emmet nedal pokoj několik měsíců.” Zasmál se.

“No hlavně můžeme být vděční, že je tam má on s Rose.” Odvětila jsem taky se smíchem.

“Asi bychom měli jít už nahoru. Carlisle bude chtít za chvíli vyplout.” Upozornil můj krásný anděl a já se neochotně vymanila z jeho náručí a pomalu se začala oblékat.

“Nezoufej si miláčku.” Objaly mě Williemovi ruce. “Cesta na Thiru potrvá celý den času budeme mít dost.” Zašeptal mi do krku a začal se mu věnovat svými ústy.

“Ani věčnost není dostatečně dlouhá.” Vydechla jsem a velice namáhavě, neboť jsem bojovala i sama se sebou, jsem se dostala z jeho náručí. Takhle bychom se vážně nikam nedostali.

“Neříkal jsi, že bychom měli jít nahoru?” Zeptala jsem se ho, když už se na mě chtěl znovu vrhnout.

“To ano říkal.” Přitakal nakonec a taky se oblékl. Byla přesně půlnoc a my se vydali na můstek. Carlisle už čekal u kormidla s Esme po boku. Oba měli nějaký poťouchlý úsmev a mě došlo, že se bavili asi stejně jako my s Willem. Chvilku po nás vešla Rose s Emmetem a Alice s Jasperem, který se už zbavil své pirátské jizvy. Jako poslední přišli Bella a Edward s mokrými vlasy.

“Takže všechno je vyřízeno a my můžeme vyrazit. Nastavím autopilota ale stejně bude lepší, když to občas někdo zkontroluje. Na Santorini bychom měli dorazit dnes kolem osmé večer. Bude lepší, když se hned na to pustíme do hledání. Budeme muset hledat v noci. Přes den by si nás mohl někdo všimnout. Začneme od středu laguny, když v ní nic nenajdeme budeme pátrat kolem ostrova. Potom se uvidí. Takže každé dvě hodiny někdo zkontroluje jestli se držíme kursu. První Edward potom Jasper, Emmet, Williem a Já a tak dokola. Jinak si dělejte co chcete. Hlavně nás nerušte.” Zasmál se Carlisle a mrkl na Esme. Potom už se obrátil ke kormidlu a vyvedl jachtu z přístavu. Nastavil nějaké přístroje a tlačítka a už táhl Esme zpět do podpalubí. Páni vážně je jak vyměněný. Ale je s ním docela sranda.Vylezla jsem si na vrchní palubu a pohodlně se rozvalila na polštářích co tu byly. Za chvíli se tu objevil Williem a lehnul si vedle mě. Zasněně jsem sledovala vzdalující se světla Monte Carla. Hlavu jsem si položila na Willovo rameno a ruku mu zaplétala do vlasů. Těžký vzduch byl nasáklý solí a mně to připomínalo večery na Atlantidě. Většina obyvatel ulehla ke spánku, který nám nebyl dopřán a tak jsme s Itinalis vylezly na nejvyšší střechu paláce a odtud sledovaly město i celý ostrov. V dálce občas zářily plameny ohňů či loučí, kterými si lidé svítili na cestu. Teplý vítr k nám přinášel vůni moře a černá obloha vypadala jako posetá diamanty. Noční ticho sem tam narušil výkřiky opilých námořníků, jež vycházely z krčem v přístavu či smích jejich společnic. Město spalo a my s Itinalis bděli nad jeho sny. Z některých chrámů zaznívaly noční bohoslužby a tóny písní oslavující nás dvě byly doprovázeny jemným zvukem sistry s harfou. Pamatuji se jak jsme se jim snažily jejich noční bdění rozmluvit. To, že my nespíme přeci neznamená, že ani oni nemůžou. Samozřejmě, si to vymluvit nedali a tak vznikli takzvaní kněží noci.

Po nějaké době jsme se rozhodly, že jim iluzi našeho božství ponecháme. Pochopily jsme, že oni ji potřebují, že potřebují v něco věřit. Nevyžívaly jsme se v tom jako kdysi Unesis. Nepřijímaly jsme lidské oběti. A ačkoliv nás opustili nechali jsme udržovat i kulty ostatních upírů. Stále jsme doufaly, že se naši rodiče vrátí. Moc návštěv na ostrov nejezdilo. Bylo to i tím, že jsme ho samy velice střežily. Naše lodě vyplouvaly z přístavu téměř každý den, ale žádná cizí se sem nikdy nedostala. Až jednoho dne. Nebyla to loď spíše malý dosti potlučený člun. Přinesla ho sem bouře a vzbudilo to celkem velké pozdvižení. Se sestrou jsme zrovna seděli v zahradě pod hedvábným baldachýnem, když k nám přiběhla přístavní stráž, že do přístavu pronikl cizí člun s jedním na smrt vyčerpaným mužem na palubě. Poručily jsme jim ať ho donesou do paláce. Byly jsme na něj velice zvědavé.

Muž musel být skutečně velice vyčerpaný. Dýchal jen mělce. Bells na něj tedy použila svou moc a uzdravila ho.Byl z Atlantidy velice učarovaný a z nás také. Vyprávěl nám jak se sem dostal. Jeho otec Kronus ho vyhnal už jako dítě a tak bloudil světem. Plul zrovna zpátky domů, protože na trůn usedl jeho bratr Zeus. On se jmenoval Poseidon. Byla to zvláštní rodina, ale takových bylo v té době více. Lidé žili blíže přírodě a tak někteří z nich měli zvláštní dary. Poseidon dokázal ovládat moře. Jenže ještě to neuměl příliš kontrolovat a tak když se rozčílil bouře zničila jeho vlastní loď a on se ocitl tady.

Dělal nám společníka pár let ale poté se vrátil domů a my už o něm neslyšely. Až teď, když jsem si pročítala starou řeckou mytologii. Zřejmě ho neuchvátil jen náš ostrov ale i naše hra na bohy a tak se za ně i s bratrem a několika dalšími prohlásili. Patřil mezi dlouhověké, lidi kteří dokázali čerpat energii ze země a tak žili i několik staletí. Nikdy přímo slib, který nám dal o udržení ostrova v tajnosti neporušil. Ale myslím, že to byl právě on kdo o nás vyprávěl Platónovi. Samozřejmě si to trochu přikrášlil a určil se on sám za boha tohoto ostrova. No alespoň tím zmátl ostatní.“Nad čímpak přemýšlíš princezno, že se u toho tak usmíváš?” Probral mě za vzpomínek Willův hlas.

“Jen jsem vzpomínala na Atlantidu. Kde jsme?” Zeptala jsem se. Byla stále ještě tma, ale mně přišlo, že už musíme jet mnohem déle.“Už jsme na místě.” Odpověděl mi s úsmevem. “Prosnila jsi celý den. Byl to vážně nádherný pohled.” Konstatoval a políbil mě na ústa.

“Vstávat hrdličky jdeme hledat.” Přiběhl na horní palubu Emmet. “Chtělo by to nějakou výhru pro nálezce.” Dodal ještě.

“A co by sis tak představoval bratříčku?” Zeptala jsem se ho.

“No já nevím. Jo! Už to mám. Kdo to najde toho ustanovíš dalším bohem na Atlantidě.” Vykřikl radostně. Tak asi předpokládá, že to najde zrovna on. Ale proč ne.

“Ok. Jdeme na to.” Emmet si nadšeně výsknul a rovnou z horní paluby skočil do vody.

“Doufám, že to najdeš ty.” Otočila jsem se na Willa a šla se převléct do plavek. Všichni už byli ve vodě a hledali žulový kvádr na dně moře. Dokonce i Esme se k nám přidala. Když už byly tři ráno začala jsem si pomalu zoufat, že to snad ani nenajdeme. Zrovna ve chvíli kdy jsem to chtěla nasupeně vzdát se vynořila právě Esme, že něco našla. Po dvaceti Emmetových omylech, on totiž tahal nahoru každý šutr jsem tomu nechtěla ani moc věnovat pozornost ale stejně jsem se vrátila k zábradlí a svou mocí daný objekt vytáhla. Tvarem i velikostí by odpovídal ale nic na něm nebylo. Pomalu jsme k němu s Bells přistoupily a prohlíželi si ho ze všech stran.

“Zkuste se ho dotknout.” Navrhl Carlisle. Udělaly jsme jak chtěl a obě najedno se ho dotkly. Kámen se rozzářil a objevil se na něm zlatý nápis.

“Páni vydechla jsem.”

“Co je tam napsáno?” Ptal se Edward.

“Je to Atlantsky a zdá se, že je to nějaký návod.” Odpověděla Bells a stále hypnotizovala slova psaná naší mateřštinou.

“Zvládnete to přeložit?” Ptal se Carlisle.

“Jasně stojí tam:

Jdi do zahrady hospodina, tam kde celoroční řeky proud rychle klesá.

Ten přivede tě k velké vodě, kde vodní místo svobodu ti dá.

Napadá vás co by to mohlo znamenat?” Otočila jsem se z otázkou na ostatní.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta osudu: Duše věčnosti 5. díl:

Přidat komentář:

Nick:

Text: