Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta osudu: Duše věčnosti 6. kapitola

05.03.2010 (15:15) • Sunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1124×

6.

Jak dál?

Vanessa Masen Cullen

Všichni stáli na palubě a nepřítomně sledovali kvádr u našich nohou. Spíše než ten kámen, ale sledovali zlatý nápis, který byl do něj vryt.

Jdi do zahrady Hospodina, tam kde celoroční řeky proud rychle klesá.

Ten přivede tě k velké vodě, kde vodní místo svobodu ti dá.

Stále jsem si to přeříkávala v hlavě a snažila se přijít na to kam by nás tohle vodítko mělo posunout. Znovu jsem si odříkala v hlavě ten text a musela si přiznat, že na to asi nemám. Opět jsem se rozhlédla po členech své rodiny. Esme stála opřená u zábradlí a nad něčím přemýšlela. Bude z ní dobrá bohyně napadlo mě, když jsem si vzpomněla na slib, který jsem dala Emmettovi. Alice se na kvádr nehezky mračila a snažila se zněj zřejmě něco tím pohledem vytlouct. Williem si třel kořen nosu, což dělal vždy, když nad něčím moc přemýšlel. Edward přecházel spolu s Carlislem po palubě a něco si oba mumlali. Rose seděla na pohovce spolu s Bells. Obě sledovaly kvádr u mých nohou. Jasper sledoval oblohu jakoby tam mohl vyčíst odpověď. V tom se můj pohled střetl s Belliným.

Napadá tě něco? Položila mi otázku a já v jejích očích viděla to přání abych odpověděla kladně.

Absolutně nic sestřičko. Proč prostě nenapsali, kde budou. Vždyť je to psané v jazyce Atlantidy a ještě k tomu se to objevilo až po tom co jsme se toho kvádru dotkly. Jak by to mohl objevit jen tak někdo jiný? Začínala jsem se vztekat, protože mi bylo jasné, že to tak snadno jak jsme si mysleli nepůjde. Carlisle se najednou prudce zastavil a vypadalo to jakoby chtěl něco říct. Načež však jen zavrtěl hlavou a pokračoval v přecházení a mumlání si. Alice se zatvářila ještě víc naštvaně. Nesnášela, když něco nevěděla.

„Údolí Jordánu,” promluvila najednou Esme a my se na ní všichni se zájmem otočili. Pohledem jsem zavadila o Willa a ten se začal usmívat. Takže to znamená, že Esme na něco musela přijít.

„O údolí Jordánu se přeci v bibli píše jako o zahradě Hospodina!” vysvětlila nám nenadaným na čtení myšlenek. Carlisle se celý rozzářil.

„Máš pravdu miláčku, že mě to nenapadlo,” přiskočil k Esme a políbil ji.

„A Jardun je Jordán v perštině a v překladu to přeci znamená roční řeka. Jar je rok a dun řeka,” přidala se Alice. Já na ni vytřeštila oči. Ta se musela asi hodně nudit, když se učila persky. Pomyslela jsem si. Alice se smála od ucha k uchu, že taky konečně něco uhodla. Jen my s Bells byly pořád trochu mimo. Zas je pravda, že my jsme upírky v téhle době nejkratší čas a byly jsme docela zaměstnané manželskými povinnostmi na to abychom se učily starověké jazyky. Alespoň umíme Atlantsky to nikdo z nich nezvládá.

„Takže musíme do Jordánska?” promluvila Rosalií.

„Asi ano, ale ještě nevím kam přesně. Přeci jen je Jordán dosti dlouhá řeka,” odpověděl jí Edward a dál přemýšlel.

„Jako o rychle klesajícím Jordánu se mluví o toku před Galilejským jezerem ne?” zeptal se Jasper a podíval se přitom na Carlisleho.

„To je pravda a přivede nám znamená v řečtině Ja-aar-du-na, což je řecký název pro Jordán. Velká voda je arabsky Es-Šeriá a to je taky název pro Jordán. Vodní místo je pak arabsky Es-Šeriá El-Kebire a je to název pro Jordán a Galilejské jezero,” vysvětloval Carlisle.

„O přechodu přes Galilejské jezero se píše v bibli jako o cestě za svobodou. Mojžíš tudy vedl židovské otroky vyvedené z Egypta a Jan Křtitel tu pokřtil Ježíše,” pokračovala Esme.

„Takže to znamená, že bychom měli jít do Jordánska ke Galilejskému jezeru na místo kde byl pokřtěný Ježíš?” prořízl vzduch Williemův překrásný hlas. Přestane někdy na mě takhle působit?

„No do Jordánska ne. Galilejské jezero je teď na území Izraele. Nejlepší asi bude, když doplujeme do přístavu Haifa. Tam vyřídíme vstupní formality a pronajmeme nějaké džípy s tmavými skly,” začal se usmívat Carlisle. Vlastně se celá rodina usmívala. No nikdy by mě nenapadlo, že je bude bavit něco na způsob reality show namíchané s Indiana Jonesem.

„Do Tiberiasu bychom se mohli dostat během pár hodin,” spekuloval si dál Carlisle.

Williem Masen Cullen

Konečně jsme opět byli o krok blíž. Nevím jestli si to uvědomovali, ale všechny to moc bavilo. Pohlédl jsem na nádherné řecké nebe. Kdy já jsem tu byl naposledy? Asi někdy kolem padesátých let. Pobýval jsem na ostrově Rhodos. Řekové jsou úžasný v tom, že neřeší proč jsi celý den zalezlý v domě a večer běháš po venku. U nich je to normální. Musel jsem se pousmát, když jsem si vzpomněl na Hirraklise, mého tehdejšího souseda. Bylo mu kolem sedmdesáti ale ženský by naháněl pořád. Vyprávěl mi příběh o Athéně Lindské. Prý nejkrásnější ženě na světě. Tehdy jsem mu přikyvoval. Dnes bych se hádal, protože nejkrásnější žena na světě právě stojí naproti mně a nad něčím přemýšlí.

„Kde je Tiberias?” zeptala se Bells.

Kdybys dávala na hodině zeměpisu pozor tak to víš. Musel jsem si rýpnout, a ten pohled co na mě hodila opravdu stál za to. Nejspíš mi chtěla něco odseknout ale přerušil ji Carlisle.

„To je město u Galilejského jezera. Tak vyrazíme začíná se rozednívat a já bych za světla byl nejradši na širém moři.”

„Co uděláme s tím kvádrem?” zeptal jsem se, protože na to ještě nikdo nepomyslel a nápis z něho nemizel.

„Zničíme!” promluvila moje princezna. A už nad něj natahovala ruku, aby ho proměnila prach.

„Počkej přec!” přerušil ji Emmett. To by mě zajímalo co má zase v plánu.

„Proč?“ nechápala jeho počínání Vanessa.

„No musíme se s ním vyfotit ať máme nějaké fotky z dovolené,“ vysvětloval Emmett.

„My tu, ale nejsme na dovolené Emmette! Hledáme děti Atlantidy, protože jsou v nebezpečí. Tohle není zábava ani nějaká soutěž. Jde tu o jejich životy!“ rozkřikla se na něj Vanessa. Emmett pokořeně sklonil hlavu a asi si uvědomil, že to skutečně není jen hra.

„Já vím. Tak promiň sestřičko.“ Chvíli jsem na něj zaraženě koukal. Emmett se jen tak neomlouvá. Vanesse se v tu chvíli vyhladila vráska na čele, která se tam objeví vždy, když je rozčílená a věnovala Emmettovi smířlivější pohled.

„V pohodě, ty promiň neměla jsem tak vyjet. Jen mám strach, že budeme běhat od nápovědy k nápovědě a nikdy se tam včas nedostaneme,“ promluvila už mírnějším hlasem. Potom mu pokynula ať si nápis vyfotografuje a dokonce mu u něj i zapózovala. Zřejmě potřebovala nějak uvolnit to napětí.

Celou dobu jsem ji zamyšleně sledoval a snažil se určit proč se mi zdá jakoby nás někdo nebo něco sledovalo. Nad hlavami nám zakroužil racek. Jeho výkřik protrhl noční ticho a za pravidelného máchání křídel se vydal na opačnou stranu. Očima jsem prohledával tmu kolem nás a snažil se určit odkud ten pocit pochází. Vanessa už se mezitím vypořádala s kvádrem a o něčem živě diskutovala s Bells v Atlantštině. Přitom se několikrát hlasitě rozesmály.

Znovu mě přepadl ten divný pocit a tak jsem zabořil pohled do tmy před námi. Jako kdybych tam mohl snad něco zahlédnout. V dálce byl stále slyšet noční let racka a jemné šumění moře. Všude kolem panoval klid a obloha byla dokonale jasná. Uvědomil jsem si, že dnešní nebe se velice podobá tomu, které tu bylo, když se zde zastavila Itilantis.

Něco tě trápí. Poznamenal Edward a opřel se o zábradlí vedle mě.

Mám divný pocit. Tázavě zdvihl jedno obočí a tak jsem se dal do vysvětlování. Nevím proč, ale přijde mi jakoby nás někdo sledoval. Asi začínám být paranoidní. Povzdechl jsem si.

Kdyby nás někdo sledoval tak o něm víme. Cítili bychom ho a nebo alespoň slyšeli jeho myšlenky. Navíc kdo by nás mohl sledovat? Snažil se mě uchlácholit.

Nevím, třeba Volturiovi. Přece jenom jsme se docela přiblížili k Itálii. Jestli to zaregistrovali tak je to mohlo znepokojit. Začal jsem spekulovat, i když jsem věděl, že ti to nebudou. Arovu mysl jsem hlídal od doby kdy se na nás pokusili zaútočit a popravdě si s námi rozhodně nechtěl nic začínat a moc dobře věděl, že ho sleduji.

Ti by nic takového neudělali to víš nejlíp. Asi máš jen strach o Vanessu. Snažil se mé pocity nějak odůvodnit.

Asi máš pravdu. Co provedeme s tím Emmettem? Raději jsem změnil téma.

No ještě nevím přesně. Jaspera napadlo, že bychom ho naučili číst hvězdy, ale opačně a potom ho nechali zabloudit v poušti. Jenže nevíme jak by na to reagovala Rose a ta umí být někdy pěkně ostrá. Přemýšlel Edward.

Jo to máš pravdu to umí. No uvidíme třeba se naskytne nějaká vhodná situace. Přitom jsem si vzpomněl na naštvanou Rose a byl rád, že jsem nikdy nebyl terčem jejího vzteku.

„Alice, mohla by ses kouknout jaké bude v Izraeli počasí?“ ozval se Carlisle a já odpoutal zrak od oblohy a zaměřil se zpět na svou princeznu. Střetl jsem se s jejím pohledem a znovu žasl nad hloubkou jejích očí.

„Zítra bude jasno ale potom bude celý týden zataženo. Zdá se, že nám počasí přeje.“ Okrajově jsem vnímal Alicinu odpověď, uvězněný v pohledu mé lásky a přesto jsem se nedokázal zbavit toho pocitu, že nás někdo sleduje.

„V tom případě to uděláme tak, abychom do přístavu Hafia dopluly po setmění,“ rozhodl Carlisle a vydal se na můstek. Vanessa se houpavým krokem vydala ke mně. Nic neříkala jen mě vzala za ruku a stejně houpavým krokem odváděla do podpalubí. Nevím jestli tak šla naschvál nebo jenom vyvažovala vlny jež pohupovaly s jachtou ze strany na stranu, ale já nedokázal odtrhnout pohled od jejích pohupujících se boků. Jen co za námi zavřel dveře naší kajuty tak jsem se vrhl na její rty.

„Řekni mi to jsi mě tou chůzí provokovala naschvál?“ zeptal jsem se jí mezi polibky a z pobavených jiskřiček v jejích očí mi bylo jasné, že mám pravdu.

„Já? Vůbec nevím o čem mluvíš,“ ohradila se s výrazem neviňátka, ale ty jiskřičky ji stejně prozrazovaly.

„Zase zlobíš,“ poznamenal jsem během toho co jsem ji laskal na šíji a postupně směroval k posteli. Během toho jsem ji zbavoval oblečení a prohlížel si dokonalé tělo své ženy.

„Ale i přesto tě šíleně miluji,“ vydechl jsem ještě než jsem se jí úplně oddal a zapomněl na všechny ty starosti, které se mi honily na horní palubě hlavou.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta osudu: Duše věčnosti 6. kapitola: