Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta osudu: Duše věčnosti 9. kapitola

13.03.2010 (10:15) • Sunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1546×

9.

Vzhůru do pouště!

Bella Masen Cullen

Ty mrtvý, jenž vstup do ráje žádáš,

najdi hmoždíř světa,

 za nímž se brána ke skále skrývá.

Selá nese název ta jenž,

mrtvé s živými ukrývá.

     Sledovala jsem poklidnou hladinu jezera a stále si omílala další hádanku. Neustále mi vyskakovaly na mysl slova jako skála, Selá a brána. Ty mrtvý, jenž vstup do ráje žádáš, bude ještě z minulého rébusu. Esme přeci říkala, že přechod přes Galilejské jezero je někdy označován jako vstup do ráje. Sledovala jsem tedy druhý břeh jezera a přemýšlela o je tím směrem. Poušť a nic jiného. Všude okolo je Negevská poušť, kousek dál po toku Jordánu je pak mrtvé moře a pak už je sinajský poloostrov a Egypt.

    A pak mi to trklo. No jasně Negevská poušť. Vím, že jako člověk jsem o ní něco četla, když jsem měla úkol do školy. Jen si vzpomenout co to bylo! Přijde mi to už tak dávno, co jsem byla člověkem. Už to skoro mám, ale je kolem toho hustá mlha.

     Zoufale jsem se ohlédla. Všichni zkroušeně hleděli všude možně jenom ne jeden na druhého. Potom co Vanessa zničila nápis vyrytý do skály, jsme se znovu vrátili k autům. Ze začátku jsme živě debatovali, co by to mohlo být. Hádali se jeden přes druhého a k ničemu nedošli. To bylo před sedmi hodinami. Viděla jsem zoufalství ve Vanessiných očích. I provinilý Carlislův výraz. Edward, můj nádherný Edward, si opět třel kořen nosu a snažil se na to ze všech sil přijít.

    Myslím, že na to od začátku jdeme špatně. Opět to všechno překládáme moc abstraktně. A to jen kvůli té první větě. Jen kdybych si vzpomněla, co to tam o té Negevské poušti bylo napsané. Myslím, že něco s Ramonem. Machteš? No jasně Machteš Ramon. Hmoždíř světa!

„Musíme do pouště!“ vyhrkla jsem nadšeně ze sebe, čímž jsem si získala veškerou pozornost.

„Hmoždíř to je arabsky Machteš označení pro skalnaté útvary v Negevské poušti, které jsou ze třech stran uzavřeny skalními masivy a z jedné otevřeny do pouště,“ vysvětlovala jsem jim svou teorii.

„Takže tam jsou opět ukryty názvy míst? A my na to šli přes abstrakci,“ povzdechl si Carlisle.

„S tím Machtešem máš samozřejmě pravdu Bells,“ potvrdil mi mojí domněnku.

„Co potom tedy znamená, že se za ním brána ke skále skrývá a co je to ta Selá?“ ptala se Alice.

„To znamená, že musíme do skalního města Petra. Je to tak jednoduché až jsme se v tom zamotali,“ ušklíbl se Carlisle. „ Skála je řecky petra, podle toho taky bylo město pojmenováno. Selá se pak užívá pro označení vstupní brány do města, známé spíše pod názvem Siq.“

„Takže se přeci jen v Izraeli podíváme po památkách?“ zasmál se Emmet.

„Ve skutečnosti je Petra na území Jordánska,“ opravila ho mile Alice.

„A kdo se v tom má vyznat, když v tom mají takový bordel,“ odfrkl si Emm.

„Jak se tam dostaneme?“ zeptala se Vanessa.

„Možná bude nejlepší, když to vezmeme přes Jordánsko. Počkej, vezmu si mapu,“ s tím se Carlisle otočil, doběhl do auta a během vteřiny už byl zpět. Rozložil si mapu na velký kámen a chvíli ji studoval.

„Tady! Hranici přejedeme u Hamat Gaderu. Potom pojedeme směrem na Amman a odtud už na Petru,“ zvolala nadšeně.

„Myslíš, že je dobrý nápad jet tam s půjčenými auty? Navíc izraelskými?“ zeptal se ho Williem.

„Máš pravdu, to není zrovna nejlepší nápad. Navíc by jim mohlo být v loděnicích divné, že se tam tak dlouho nikdo z nás neukázal. Co navrhujete?“ obrátil se nakonec pro radu na zbytek.

„Rozdělit se,“ odpověděl mu pohotově Jasper. „Jsme moc velká skupina na to, abychom cestovali nenápadně. Musíme se rozdělit. Jedni se vrátí zpět do Haify a přejedou s lodí do Alexandrie. Tam počkají na zbytek.“ Všichni jsme ho chvíli sledovali a až po tom nad tím začali přemýšlet. Zní to logicky, ale kdo by měl zůstat a kdo pokračovat?

    Je jasné, že já a Vanessa jít musíme. Will s Edwardem nás jít samotné nenechají, takže půjdou s námi. To už jsme čtyři.

„ Jak bychom se měli rozdělit?“ ptala se Rose.

„No je samozřejmé, že Will, Vanessa, Bella a Edward půjdou do Petry,“ zkonstatoval Carlisle.

„A my půjdeme s nimi,“ vyhrkl Emmet a objal Rose.

„Mylím, že my byhom byli užitečnější,“ usadila ho Alice a mrkla na Jazze.

„Ty..“

„Nepůjdete ani jeden!“ roztrhla je Vanessa. Měla v tom pravdu, nemůžeme přeci upřednostnit jednoho a někoho dalšího tu nechat.

„Vanessa má pravdu. Tak to bude spravedlivé, sejdeme se v Alexandrii. Slibujeme, že nebudeme podnikat žádné další kroky bez vás. Budeme mít u sebe telefon. Alice informuj nás o počasí ano?“ zeptala jsem se jí a snažila se ignorovat její štěněčí pohled. Když uznala, že tentokrát to na mě skutečně neplatí tak přikývla.

„Měli bychom už zmizet, ta hlídka na člunu už tu projela po druhé a přijde jí divné, že tu jsme tak dlouho.“ Poznamenal Williem. Přešla jsem tedy k autu a z tašky vytáhla nějaké věci pro mě a Edwarda na převlečení. Ty jsem strčila do koženého batůžku spolu s mobilem a mapou. Esme mi do ruky strčila ještě nějakou hotovost a rychle mě objala.

„Buď opatrná holčičko,“ zašeptala mi. „Mám takový divný pocit, že se něco stane,“ dopověděla jen pro moje uši. Chvilku jsem na ní zaraženě hleděla, ale potom ke mně přišel Edward, políbil mě do vlasů a vzal si ode mne batoh s věcmi. Rozloučili jsme se ještě s ostatními a vydali se po svých na cestu. Bylo ještě světlo a tak jsme lidským krokem obcházeli jezero a dělali, že jsem jen skupina mladých turistů. Od té doby co mě Esme varovala, se mi zdálo, jakoby nás někdo sledoval. A nebo mi to přišlo už dřív? Nad hlavami nám zakroužil nějaký druh racka a odletěl na druhou stranu jezera. Zdálo se mi, jakoby nás z toho místa vážně někdo sledoval. Kdyby mi to Esme neřekla tak na takovouhle blbost ani nepomyslím. Vždyť kdo by nás asi tak sledoval? Uklidňovala jsem sama sebe. Stále však ve mně hlodal červíček pochybností.

     Edward mě držel kolem pasu a připadalo mi, že je taky nějak nervózní. Má snad stejný pocit jako já? Ne asi jen nad něčím přemýšlí. Nikdo nás přeci nesleduje. Proč by taky? A pak mě napadli Volturiovi. Co když to nebyl zas tak dobrý nápad rozdělit se? Jestliže nás skutečně sledují, mohli by teď napadnout ostatní, protože je s Vanessou nechráníme. Raději jsem se rychle soustředila a na dálku je obalila štítem, ale jen tak, aby mohli používat své schopnosti.

Co se děje? Zazněl mi v hlavě Atlantin hlas.

Nic. Mělo by se něco dít? Snažila jsem se zalhat.

Nezapomeň, že jsem tvoje sestra Itinalis, dvojče. Poznám, když se s tebou něco děje. Potvrdila mi, že jsem mizerná lhářka. Tak co se děje?

Ale mám jen trochu paranoidní představy. Mám pocit, jakoby nás někdo sledoval. Svěřila jsem se jí se svými starostmi a hned se mi udělalo lépe. Věděla jsem, že ona mě za blázna považovat nebude, i když možná by bylo lepší, kdyby mě za něj považovala, nežli aby mi ty mé pocity potvrdila.

Myslím, že to není paranoia. Taky se mi to zdá. Klukům zatím radši nic neříkej a drž nad námi štít. Potvrdila mi nejhorší a svůj pohled směrovala k druhému břehu jezera.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta osudu: Duše věčnosti 9. kapitola: