Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta věčnosti-13. kapitola

26.05.2009 (18:30) • Adka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2268×

13. kapitola

Uběhlo 60 let, co Lucas zemřel. Chodila jsem bez cíle. Bylo to od ničeho, k ničemu. Pořád jsem musela myslet na Lucase. Prošla jsem různá města, až jsem se dostala do městečka jménem Forks. A tam jsem ucítila povědomou upíří vůni. „Carlisle" zaradovala jsem se, jak jsem jenom na něj mohla zapomenout. Vydala jsem se za tou vůní. Postupně, jak jsem se blížila víc a víc tak vůní přibývalo. Přidala se vůně Esme a další vůně. Napočítala jsem 5 neznámých vůní. Zvláštní. Pokračovala jsem i přesto k domu. Došla jsem až na malý palouček, který zahalovali stromy. Na paloučku se tyčil velký bílý dům. Povzdechla jsem si Esme je pořád stejná. Musela jsem se usmát, před domem bylo v bojových pozicích postaveno sedm upírů.

Alice:

Zrovna jsme se s Jasperem byli trochu proběhnout v lese, když jsem měla vidění. V tom vidění jsem viděla upírku s hnědými vlasy a černýma očima. Byla velmi hezká. Stála před naším domem a nepřítomně se usmívala. V tu chvíli moje vidění skončilo. Jasper byl celý vyděšený. „Co je Alice? Cos viděla?" Zeptal se mně. „Upírka míří k nám. Nevím, co je zač. Měli bychom jít domů Jazzi, upozornit ostatní." Odpověděla jsem mu a rozběhla jsem se domů. Jazz běžel hned za mnou. „Je to někdo z Volturiových?" zeptal se mně. „Já nevím, neznám jí. Pospěš si Jazzi." Zavolala jsem na něj. Za chvíli už jsme byli doma. Edward slyšel moje myšlenky a tak seběhl hned dolů. „Všichni rychle jsem." Zvolala jsem do prázdného pokoje. Věděla jsem, že mě uslyší. Edward se tvářil vážně. První přiběhla Esme a měla otazníky v očích. Poslední byl dole Emmet s Rosalie. „Kde je Carlisle?" Zeptala jsem se. „Neboj se Alice, už jede. Za chvíli bude doma." Odpověděla mi láskyplně Esme. Když dorazil Carlisle, tak jsem všem vysvětlila svoje vidění. „No tak se s ní popereme, vždyť je sama." Navrhl Emmet. „S nikým se prát nebudeme Emmete. Dokud nebudeme vědět, co po nás vlastně chce." Odpověděl mu rozzlobeně Carlisle. Emmet jenom sklopil zklamaně hlavu. „Kdy má přijít Alice?" Zeptal se mě Edward. Začala jsem se soustředit. „Asi za pět minut." Odpověděla jsem mu. „Takže domluveno. Půjdeme před dům a zjistíme, co po nás ta upírka chce." Navrhl Carlisle, tak že to nepřipouštělo žádné námitky. Vyšli jsme tedy ven a postavili jsme se pro jistotu do bojových pozic. Za chvíli jsme ji uviděli. Byla to totéž scéna, kterou jsem viděla. Ovšem stalo se i něco jiného. Dívka zašeptala dvě jména, která jsme znali.

Bella:

Jakmile jsem uviděla ty dva, které jsem tak milovala, jako vlastní rodiče, tak už jsem se neudržela. Z mých úst ty slova vyšli sami. „Carlisle, Esme!" Zašeptala jsem. Ty dva se napřímili a já se neovládla a vletěla jsem jim do náručí. „Bello" zašeptala Esme zatím co jsem ji objímala. Carlisle mě vstřícně objal a díval se na mě s takovou láskou. Když jsem se od nich odtrhla, začala jsem vysvětlovat: „Slíbila jsem vám, že až mi bude nejhůř a až nebudu mít kam jít, že se k vám vrátím. Ta to chvíle nastala. Tak jsem tady a ptám se vás, jestli nabídka pořád platí?" Esme na mě vyvalila oči. „Bello, jak by sis mohla myslet, že tě nechceme. Nikdy jsme na tebe nezapomněli. A hodně často jsme na tebe mysleli. To ti může Edward potvrdit! Ach ano vy se ještě neznáte." Otočila mě čelem ke všem 5 upírům, co tu stáli a které jsem já neznala a oni neznali mě. „Toto je naše první dcera Isabella Marie Swan, ale říkejte jí Bello." Po té ukazovala na upíry přede mnou. „Tohle je Emmet a Rosalie a Alice a Jasper a nakonec Edward o tom jsme ti už vyprávěli." Všem jsem podala ruku. U Edwarda jsem se však zastavila. Připadal mi nějaký povědomí. Odkud já ho jenom znám. Ty bronzové vlasy a ty oči. Ostatní mi tak povědomí nepřišli. Alice byla malá černovláska, Jasper byl blonďák, Emmet byl velký a černovlasý a Rosalie byla blondýna ta nejkrásnější, jakou jsem kdy viděla. Ale Edward to byl Bůh. Byl nádherný. Podala jsem mu ruku a on se na mně nedůvěřivě podíval. „Je fajn, že ses vrátil. Esme a Carlisleovi se po tobě moc stýskalo." Řekla jsem mu mile na uvítanou je mu, však z očí šlehali blesky. Jen mě pozdravil a odvrátil se ode mě. Esme s Carlislem se na to smutně dívali. Alice mě však osvobodila. „Bella asi bude unavená. Pojď, ukážu ti, kde budeš mít pokoj." Řekla a přátelsky se na mě usmála. Usměv jsem jí oplatila a kývnula jsem hlavou. Alice mě chytla za ruku a odvedla mě do domu. Ani jsem si ho neprohlídla a už mě táhla po schodech na horu do prvního patra. Tam byli dvoje zašoupnuté dveře. Ukázala mi na ty první a vtlačila mě dovnitř. „Tady teď budeš bydlet. Je to sice pokoj pro hosty, ale myslím, že je opravdu útulný. Později ti zařídíme lepší pokoj. Kdybys něco potřebovala, stačí zavolat." „Děkuju ti Alice."řekla jsem a snažila jsem se vyloudit úsměv. „To nic vždyť si teď moje nová sestra. Jenom Bello zdá se, že máš teď velkou bolest, tak se prosím tě nepřibližuj k Jazzovi. On cítí emoce a ty tvoje ho ničí." „Jo neboj se, budu se snažit. Ještě jednou díky." Řekla jsem a šla jsem se natáhnout na pohovku, která tady byla. „Jo a Bello s Edwarda si nic nedělej, on je takový bručoun. A ještě k tomu pitomec. On se umoudří." Řekla a mrkla na mně. Usmála jsem se a kývnula jsem. Po tom Alice zavřela dveře a já jsem se podívala po svém novém pokoji. Byl celý laděný do béžové barvy. Opravdu krásný. Měl i vlastní koupelnu. Ta byla také v béžové. Otevřela jsem si skříň a začala jsem si vybalovat věci. Narazila jsem na Lucase tričko a to mně zlomilo. Začala jsem strašně vzlykat. Úplně jsem přeslechla zaklepání na dveře. „Bello chtěl jsem se tě jenom......" větu Carlisle nedokončil. Hned mě šel obejmout. Snažil se mně utěšit, ale mě to vůbec nepomáhalo. Když jsem tam vzlykala asi tři hodiny, zeptal se mě Carlisle: „Bello nechtěla bys jít na lov? A můžeš mi říct, co se vlastně stalo?"  Uvědomila jsem si, že se asi chovám hloupě. „Ano Carlisle, asi půjdu na lov." Tu druhou otázku jsem radši přešla. Nechtěla jsem svým smutkem zatěžovat celou rodinu. Carlisle se už dál neptal. „Tak za pět minut dole." Usmála jsem se na něj a Carlisle odešel. Slyšela jsem, jak se ptá ostatních. Já jsem se zatím učesala a vzala jsem si černé přiléhavé kalhoty a k tomu černé triko s velkým výstřihem na nohy jsem si nasadila černé tenisky. Koukla jsem se do zrcadla, které bylo v koupelně. „No lepší to asi nebude." Vzdychla jsem a sešla jsem dolů. V obýváku stála připravená celá rodina. Včetně Edwarda, který se díval otráveně. Když mě uviděli tak Emmet zahvízdal. „Sekne ti to ségra!" řekl. V tu chvíli schytal pohlavek od Rose, která se na mě omluvně usmála. Alice mě pochválila oblečení, které jsem si cestou ukradla. „Tak jdeme." Zavelel Carlisle a všichni jsme se na povel rozeběhli. Běželi jsme do nejbližší rezervace. Tam nás Carlisle rozdělil, při mé smůle, do dvojic. Protože jsme s Edwardem byli lichý, měli jsme jít lovit spolu. Oba jsme se tvářili velmi nadšeně. Edward se snažil ještě s Carlislem domluvit, ten ho ale spražil, takovým pohledem, že se radši stáhnul. Měli jsme se po ukončení lovu vydat v těch dvojicích už sami domů. „Edwarde dej na Bellu pozor. A držte se pohromadě, ať se neztratíte." Poučovala ho Esme. „Neboj Esme, je přeci upírka, když by se ztratila, cestu domů určitě najde." Carlisle s Esme se na něj zamračili a Carlisle dodal: „To ale nic nemění na tom, že na ní dáš pozor." Edward se zamračil, ale přikývnul. „Jo a Edíku nepřežeň to s ní, já bych si potom chtěl se svou novou sestrou taky užít! Je to fakt kočka!" zavolal na něj Emmet. Všichni se začali smát až na Edwarda, který se na něj vrhnul. „Nic s ní mít nechci, tak si to laskavě Emmete zapamatuj!" zařval na něj ještě potom, co je od sebe Jazz s Carlislem odtrhli. „Tak zatím ahoj." Rozloučili se ostatní. Za chvíli jsme tam byli s Edwardem sami. Byla jsem na něj pěkně rozzlobená. Nic tak závažného jsem mu přece neudělala. To Lucas byl jiný. Hodný, milý a měl mě rád. Povzdychla jsem si a opět jsem se sesunula do trávy. Zakryla jsem si rukama obličej a vypouštěla jsem malé tiché vzlyky. „Přestaň!" Slyšela jsem nad sebou tvrdý, ale přesto sametový hlas. „Přeci sis nemyslela, že chci s tebou chodit!" Teď byl ten hlas mírně výsměšný. „Nechovej se jak malá a zvedni se, jdeme lovit, ať tě už mám s krku." Řekl a hrubě mě popadl a postavil mě na nohy. Podívala jsem se na něj už pěkně naštvaná. „Co si o sobě myslíš, že chci s tebou chodit, tak to se hodně pleteš. Kvůli tobě bych neuronila ani slzu! Nic o mně nevíš!" Odfrkl si. „No tak dobře, ale pojď už lovit." Vyběhla jsem tedy za lákavou vůní srnky. Když jsem se, ale nakrmila, tak jsem ho nikde poblíž neviděla a ani necítila. Vydala jsem se tedy zpátky po své vůni. Našla jsem tu jeho a vydala jsem se po ní. Došla jsem až k domu. Čekal na mě před domem. „Říkal jsem jim, že najdeš cestu zpátky." Řekl a zazubil se. Poslala jsem mu pěkně naštvaný obličej. „O mě se nestarej. Umím si poradit sama. Postarám se o sebe!" Prskla jsem na něho. A ladně jsem kolem něj prošla do domu. A vzhůru do svého pokoje. Za okamžik se ozvalo tiché zaklepání a já jsem ucítila Edwardovu vůni. Neodpověděla jsem. Edward vešel a já si ho měřila přivřenýma očima. „Můžu?" zeptal se jemně. Takhle jsem ho ještě se mnou mluvit neslyšela. Opět jsem mu neodpověděla. „Nebudu tě dlouho rušit. Přišel jsem se ti jenom omluvit." Pokračoval a já mu pokynula, ať jde dál. „Nevím, co to do mě dneska vjelo. Obvykle se takhle nechovám. Je mi to opravdu líto, co jsem ti řekl." „Jestli ti do tohohle nutili Esme s Carlislem, tak se nemusíš snažit!" řekla jsem mu. Byla jsem ještě opravdu rozzlobená! „Ne, nikdo mě do toho nenutil. Je mi to vážně líto. Přišel jsem se tě zeptat, jestli bychom nemohli začít od znova?" „No, bude to ze začátku asi trochu těžké, ale dobře." Edward se na mě krásně usmál. „Děkuju ti!" „Tak teda já jsem Edward Anthony Masen Cullen." Řekl a napřáhl ruku. „Isabella Marie Swan, ale přátelé mi říkají Bello." Dala jsem mu svojí ruku do jeho a on ji stiskl. „Tak a teď mi řekni, proč ses dneska choval ke mně tak ošklivě."  On si jen povzdychl. „No, Esme s Carlislem ti řekli, že umím číst myšlenky?" zeptal se. Vyvalila jsem na něho oči. Zasmál se. „Tak asi ne. A ty si jediná, komu je číst nemůžu. Ještě ke všemu si mysleli všichni, že bychom se mohli dát spolu dohromady a neustále mě k tomu pobízeli. Víš a mě tohle hodně štve, protože kdykoliv se objeví někdo nový tak se mě s ním snaží dát dohromady. A pak si mi taky hned na uvítanou připomněla mojí největší chybu v životě! A ta byla, jak jsem od Carlisle odešel a začal jsem vraždit. Opravdu se nezlob Bello, ale mě tohle zkrátka vytočilo." Řekl a tvářil se velmi smutně. Usmála jsem se na něho a pohladila jsem ho po tváři. „Z toho si nic nedělej. Trochu tě i chápu." Oplatil mi ten nejhezčí úsměv, který jsem kdy viděla. A v tu chvíli jsem si vzpomněla odkud Edwarda znám. Zdálo se mi o něm tu poslední noc, co jsme byli v Čechách.

Autor: Adka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta věčnosti-13. kapitola: