Čtrnáctá kapitolka je tady. Tak ať se vám líbí. Pls komentáře Adka
28.05.2009 (11:30) • Adka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2273×
14. kapitola
Když ode mě Edward odešel, tak jsem se cítila strašně šťastná. Proto jsem se rozhodla, že bych mohla večer trávit s rodinou. Vzala jsem si na sebe čisté oblečení a trochu jsem si pročísla vlasy. Jakmile jsem vyšla s pokoje, tak dole všichni zmlkli. Když jsem se objevila na schodech, tak jsem si všechny velmi pozorně prohlídla. Všichni měli v očích velmi překvapený výraz. První se vzpamatovala Alice. „Ahoj Bello, jak se máš. Mimochodem moc pěkný oblečení. Ale i přesto bychom měli zajet na nákupy. Abych ti dostatečně doplnila šatník." Usmála jsem se na Alici. „Jasně, moc ráda." „To je super." Vykřikla a přitom šťouchla do Edwarda. „Říkala jsem vám, že bude chtít jet. Taky jsem to viděla!" „To nevíš, do čeho jdeš!" ozval se Emmet. Já jsem se jen usmála. A rozhlídla jsem se, kde je volné místo, abych si mohla sednout. Už to byl přece jen zvyk si hrát na lidi. Jediné volné místo bylo vedle Edwarda na gauči.
Opatrně jsem si vedle něho sedla a on se na mě povzbudivě usmál. „Tak povídej Bello, co jsi dělala za ty roky, co jsme tě neviděli." Ujal se slova Carlisle. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, úplně jsem stuhla a mé myšlenky opět patřili Lucasovi. „No, Carlisle, já." Nevěděla jsem, co mám říct a jen jsem koktala. Alice najednou, taky stuhla a na nic nereagovala. „Co je to s ní?" Vypískla jsem zděšeně. „Ach neboj se Bello, Alice má jenom vidění umí vidět do budoucnosti!" řekla mi chlácholivě Esme. Alice pochvíli zamrkala a zkoumavě se na mě podívala. Zatím co Edward se hbitě zvednul a s naštvaným výrazem odběhl ven. „Alice, co jsi viděla?" ptal se jí jemně Jazz. „Bello tak kvůli němu si tak nešťastná? Může za to ten upír?" zeptala se mně Alice. „Já ano. Jmenoval se Lucas. Kvůli mně umřel. Je mi to tak líto moc mi chybí!!" Vykřikla jsem nešťastně a vyběhla jsem taky ven.
Ani jsem nevěděla, kam běžím. Najednou jsem se ocitla na malém paloučku, ze kterého vycházela mi povědomá vůně. Nevšímala jsem si toho a nešťastně jsem se svezla na trávník. „Jsi v pořádku?" ozvalo se. Lekla jsem se a zvednula jsem hlavu. U mě seděl na bobku Edward a překvapeně se na mě díval. „Jo vypadá to, že jo." Odpověděla jsem. „Mě to tak nepřijde! Co se ti stalo, že pořád vzlykáš? To se ti tak moc stýská po tom upírovi?" ptal se. „Jak o něm víš?" „Zapomněla jsi, že umím číst myšlenky, takže jsem viděl Alicino vidění." „Jo stýská se mi po něm, je to už 60 let, co umřel, ale pořád mi chybí!" Edward jenom uhnul pohledem. „Víš, neumím se tím srovnat. Je to moje chyba. Lucas mohl žít a mohlo být všechno při starém." Vzdychla jsem nešťastně.
Edward se najednou prudce postavil. „Pojď, shání nás ostatní." Usmála jsem se a vyskočila jsem na nohy. „Esme s Carlislem mi říkali, že jsi rychlý." Jen se usmál a kývl. Já jsem se usmála a zavrtěla jsem hlavou. „Nevěříš jim?" zeptal se mě. „To ne, ale pochybuju." „Tak si pojď dát závod, když vyhraješ, budeš si moc přát cokoliv ode mě, ale když prohraješ, budu si moc přát od tebe cokoliv já. Platí?" zeptal se s uličnickými jiskřičkami v očích. „Platí!" řekla jsem. Jen se usmál, takovým tím úsměvem prohraješ, jsem stoprocentní vítěz. Oplatila jsem mu úsměv. Byla jsem dostatečně rychlý upír.
„Tak poběžíme odsud." ukázal na strom a stoupl si pod něj. Stoupla jsem si vedle něho. „Až k domovu, kdo se první dotkne vchodových dveří, vyhrává. OK?" „OK!" odpověděla jsem. „Připravit, pozor, start!" odstartoval Edward. Vyběhl opravdu rychle. Já jsem se jen usmála. To nezná mojí rychlost. Vystartovala jsem s plných sil. A za chvíli už jsem mu byla v patách. Najednou mně někdo podrazil nohy a já jsem upadla na zem. Uslyšela jsem z dálky Edwardův melodický smích. Rychle jsem se sebrala ze země a vyrazila jsem za ním. „To se nesmí." Řekla jsem mu jen, co jsem ho dohnala. „A proč ne? Neurčili jsme pravidla! Je mi líto, ale budu muset přidat, vítězství čeká!" A v tu chvíli mi byl opět z dohledu. U řeky, kterou byl dům oddělen od lesa, jsme skočili na stejno. Ale Edward dopadl dřív. Snažila jsem se skok, co nejvíc prodloužit, ale nevyšlo mi to a on se první dotkl dveří. Za sebou jsem uslyšela potlesk a hvízdání. Otočila jsem se a uviděla jsem tam celou rodinu.
Hned mi došlo, kdo jediný věděl o naší sázce. „Alice!" Procedila jsem skrz zuby. „Promiň Bello, ale tomuhle nešlo odolat!" řekla a nevinně se na mě usmála. „Bello byla jsi dobrá. Skoro si ho měla!" poblahopřál mi Emmet. „Ale já bych ho měla, kdyby mi nepodrazil nohy!" řekla jsem naštvaně. Všichni se začali smát a Edward se na mě začal dívat andělským pohledem. „Promiň Bello, ale jsem prostě lepší!" pronesl. Zaskřípala jsem zuby, a tak následovala další salva smíchu. „Tak a teď přistoupíme k té výhře." Pronesl šťastně Edward. A já se lekla. Co po mně asi bude chtít?
Autor: Adka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Cesta věčnosti-14. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!