Tak je tady druhá kapitolka! Snad se vám bude líbit a nebudete zklamaný. :-) Adka Ps: Všem vám moc děkuju za vaše komentíky! :-))) :-*
24.04.2009 (21:00) • Adka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2861×
A tak jsme mohli vyrazit na večírek. Na odvoz nám už z odpoledního nákupu nezbyly peníze. Matka uznala, že luxusu budu mít dostatek, až se vdám. A tak přišlo naše oblíbené téma s názvem „svatba". Celou cestu mi matka udávala ještě poslední pokyny k tomu jak se mám chovat. „Neboj se." Řekla mi. „Hlavně se dívej pořádně na všechny mladé pány a já ti taky budu pomáhat vybírat toho nejlepšího z nich!" Asi tak za půl hodiny jsme došli ke krásnému velkému domu. Před domem bylo malé nádvoří, na kterém tryskala fontána. Za domem byla zřejmě zahrada, ale ta nebyla vidět. Přišli jsme blíž k domu a tam si nás, hned všiml sluha. „Jak se prosím Madam jmenujete?" ptal se zmateně. „Ach, ano já jsem Mary Swan a tohle je moje dcera Isabella Marie Swan" odpověděla mu matka. Sluha si vytáhl ze saka složený papír a zkoumavě se na něj podíval. Potom se na nás usmál „Vítám vás paní Swanová. Slečno, jste samozřejmě očekávány. Následujte mě, prosím." S těmi to slovy se otočil k budově před námi a pokynul nám rukou, abychom šli za ním. Dovnitř jsme vešli po velkém schodišti. Sluha nás dovedl až do předsálí, kde nám pomohl se svléknout. Potom nás vedl dlouhou chodbou, ve které visela spousta překrásných obrazů. Musela jsem uznat, že dům Dosnů je opravdu nádherný. Sluha nás dovedl až k obrovským, zdobeným dveřím. Když dveře otevřel, tak jsem oněměla úžasem. Naskytl se mi pohled na velký sál plný lidí, kteří tančili a vesele se bavili. Křišťáloví lustr na stropě na všechny okolo házel duhu. Za chvíli jsem, ale ucítila, jak mě matka vleče k překrásné ženě. Žena, se na všechny okolo usmívala, a jak nás spatřila tak šla okamžitě k nám. „Ach drahá Mary vítám tě u nás. A ty musíš být určitě Isabella. Já jsem paní Dosnová." „Těší mě." Odpověděla jsem jí. Matka se s paní Dosnovou pustila do hovoru a občas do něho vtáhla i mě. Potom přišlo na řadu představování. Paní Dosnová nám všechny v sále náležitě představila a doporučila nám i nějaké vhodné mladé pány. Mě se, ale v sále žádný nelíbil. Po chvíli mě matka zavedla k Brownovým. Brownovi měli 23letého syna, který se jmenoval Henry Brown. Henry pracoval v rodinné bance. Tím pádem byl pro mou matku dokonale vhodný adept pro mě. Henry byl sice milí a bohatý, měl dobrou pověz a velký dům, ale já jsem k němu nic necítila. Myslela jsem si, že tady potkám někoho, do koho se zamiluji a budu s ním šťastná. Problém byl, že tyhle představy jsem měla jenom já. Matka mě s Henrym nutila pořád do rozhovoru a tance. Dokonce, když se šel Henry svěřit rodičům, že se mu moc líbím, tak přímo zářila matka štěstím. Bylo mi to líto, ale já jsem k němu nic necítila. A přesně tohle jsem mu také řekla. Henrymu to však vůbec nevadilo. To mě naprosto rozčílilo. Největší vrchol ovšem byl, když jsem slyšela, jak matka domlouvá s Brownovýma naší svatbu. Okamžitě jsem začala utíkat ven z domu. Běžela jsem zkrátka na vzduch. Slyšela jsem za sebou kroky. Ohlídla jsem se a viděla jsem svou matku, jak se na mě mračí! „Co si to provedla? Takhle se odchází ze společnosti? Okamžitě se tam vrať! Co si o nás Brownovi pomyslí???" řvala na mě. Bylo mi naprosto jedno, co si myslí Brownovi. Proto jsem taky šla dál. Matka, ale začala čím dál tím víc hysterčit. Proto jsem začala znovu běžet. Ještě teď si pamatuji, jaká mi byla venku zima, a jak mi bylo strašně zle. Byla jsem tak moc naštvaná! Uslyšela jsem znovu matky hlas: „Isabello, vrať se!!!" Ale já běžela pořád dál, až jsem doběhla do jedné temné uličky. V dálce za sebou jsem pořád slyšela kroky mé matky. Musela jsem se trochu vydýchat. Přede mnou v jednu chvíli nebylo nic a v druhou tam stál nějaký muž. Ohromeně jsem se na něj dívala. Ani jsem se nenadála a už jsem byla přitlačená ke zdi. Ten muž byl přede mnou a surově mě mačkal. Když jsem se na něj podívala, tak jsem zjistila, že mě někoho strašně připomíná. Teprve až když jsem se mu podívala pořádně do obličeje, zjistila jsem, koho mi připomíná. Měl podobné rysy, jako můj anděl. Akorát tohle nebyl můj anděl, tohohle muže jsem v životě neviděla. Měl černé vlasy, nepřítomný výraz a můj Bože, ty jeho oči, byly rudě červené. Až mě naskočila husí kůže. Muž mi najednou prudce zvrátil hlavu. Potom jsem ucítila jenom ostrou bolest na krku, až se mi zatmělo před očima a cítila jsem, jak ze mě pomalu ubývá život. V jednu chvíli jsem uslyšela strašlivý výkřik a v tu chvíli bolest zmizela a já cítila, jak moje tělo spadlo na zem. Netrvalo dlouho a bolest se znovu vrátila. Ale tohle byla jiná bolest, horší. Bylo to jako by mě zevnitř pálil oheň. Oheň pálil celé mé tělo. Nic jiného jsem si nepřála, než umřít.
Autor: Adka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Cesta věčnosti-2.kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!