Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta věčnosti-21. kapitola

07.07.2009 (09:00) • Adka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2273×

Pro spestření dojmu z této kapitolky bych Vám doporučila pustit si tuto písničku!;-)

21. kapitola

Lucas se na mně starostlivě sklonil. „To jsi neměla dělat Bello. On tě půjde určitě hledat a já ho nenechám, aby ti ubližoval.“ Jen jsem se na něho usmála. „To je v pořádku Lucasi. Přišla jsem tě jen doprovodit. Půjdu už domů.“ S tím jsem se otočila a chtěla jsem odejít, když mě Lucas, ještě chytil okolo pasu. „Bell, nebuď hloupá a pojď se mnou! Prosím, já bych ti nikdy neudělal scénu, ani bych ti nikdy neříkal: Isabello.“ Jak vyslovil mé jméno, tak to se mnou škublo. Jen jsem si povzdychla a vykroutila jsem se mu s náručí. „Promiň Lucasi, ale já půjdu tam, kam patřím. Sbohem Lucasi. Snad se ještě někdy shledáme.“ Věnovala jsem mu smutný úsměv a vyběhla jsem směr domov. Zaznamenala jsem Lucase pohled, který byl plný smutku. Nejraději bych se otočila a běžela s ním, kam by si jen přál, ale to nešlo. Musela jsem být silná a musela jsem zůstat se svou láskou. Edwarda bych nedokázala opustit, i kdyby mi udělal cokoliv. Musel být už dokonale vytrestaný, už jenom tím, že jsem mu nedala přednost. Odběhla jsem s Lucasem a on si nebyl jistý tím, jestli se mu někdy vrátím. Pokládala jsem to za dokonalé odpykání, ale nyní se mi už po něm opravdu stýskalo. Bylo mi i najednou hrozně, že ho takhle trápím, ale nemohla jsem mu to jen tak odpustit. Cestou domů jsem ještě běžela na jedno místo, které hrálo velký význam v mých vzpomínkách a v mém srdci. Zastavila jsem se před malým paloučkem a slastně jsem zavřela oči. Vybavilo se mi, jak jsme se tady s Edem poprvé dívali na hvězdy. Bylo to tak reálné v mých vzpomínkách, že mě to připadalo, jako kdyby se to právě teď odehrávalo. Poté, ale přišli ty horší vzpomínky. Vzpomínala jsem, jak jsem na tomto paloučku brečela, když mě nepochopil. Bylo to trochu bolestivé na to vzpomínat, a proto jsem otevřela pomalu oči. Přede mnou stála postava a zamyšleně se na mě dívala. Vypadala, jako dokonalá socha vytesaná z kamene. Pohled jsem jí oplácela. Její výrazy se střídaly. Nakonec se na jejím obličeji roztáhl velký úsměv. A socha ožila. Edward šel nejistě a velmi opatrně ke mně. Dívala jsem se mu do očí, které měli nádhernou karamelovou barvu. I on se mi díval do očí. Pod tím pohledem moje mrtvé srdce zpívalo. Kdyby mohlo, tak se rozbuší.

Konečně byli ty oči tak blízko mě, že jsme se dotýkali nosy. Edward se jemně svými rty dotkl těch mých. Potom se odtáhnul a opět se na mě podíval. Byl to hluboký pohled. Měla jsem pocit, že mě vidí až na dno mojí duše. Že mě vidí uvnitř v tom pravém světle. Pohled jsem mu statečně oplácela. Znovu se jemně otřel o mé rty. Mé tělo už to víc nevydrželo a přitlačilo se k jeho tělu, které na to okamžitě reagovalo. Tentokrát jsem svá ústa k jeho přiblížila já. Jemně jsem se o ně otřela a vynutila jsem si polibek. Nedalo mi to ani moc přemlouvání, jeho ústa udělala svoje. Za okamžik jsem už cítila jeho jazyk ve svých ústech. Slastně jsem vzdychla a prohloubila jsem ještě více tento polibek. Edward dával do toho polibku své pocity. Nejprve to byla zlost z toho, jak jsem mu ublížila. Potom bolest. A nakonec štěstí. Štěstí z toho, že jsem se mu vrátila zpět. A především z toho byla cítit láska. Velká láska, která nás dva poutala k sobě, pouty od kterých se ztratil klíč.

Pomalu se náš polibek stával přerušovanějším, až skončil docela. Poslední lehké otření našich rtů. Otevřela jsem oči a dívala jsem se do jeho otevřených, ve kterých překypovala láska. Usmála jsem se na něho a on mi oplatil úsměv, ještě velkolepěji. Stáli jsme tam kousek od sebe a jen jsme se na sebe dívali. Nepotřebovali jsme slova. Naše oči a naše objetí mluvilo za vše. Porozuměli byste ihned naší tiché konverzaci.

Edward mě najednou pustil a já se na něho s otázkou podívala. On se na mě omluvně usmál. Shýbnul se a utrhl s trávy krásnou kytičku a podal mi jí. Opatrně jsem si ji od něho vzala, abych jí nepoškodila a přivoněla jsem si. Byla krásná a ještě krásněji voněla. Byla jsem z ní opravdu okouzlena. Vzhlédla jsem k němu a podívala jsem se do jeho očí, které přetékali štěstím a láskou. Láska jeho oči neopustila. Úsměvem jsem mu poděkovala a on mě vzal opatrně kolem pasu. A přitiskl se ke mně, co nejblíže to šlo. Stáli jsme tam opět, jako dvě sochy na krásné louce. A oba dva jsme byli nesmírně šťastní.

Netrvalo dlouho a ohnivý sluneční kotouč se chýlil k západu. Tehdy si mě Edward otočil čelem k sobě a poprvé za celou tu dobu na mě promluvil: „Děkuju ti.“ „Za co mě děkuješ?“ optala jsem se ho zmateně. „Za tebe má lásko. Ž e si tu se mnou. Za tuhle chvíli.“ Odpověděl mi a krátce mě políbil. „Měl jsem strach. Měl jsem takový strach, že se mi už zpátky nevrátíš. Že mě tady necháš samotného.“ Bylo na něm vidět, že nežertuje. Jeho oči se zaleskly, jako by v nich byli slzy. Nedalo se mu na to jinak odpovědět, než těmi to dvěma slůvky: „Miluji tě!“ Teď jsem ho políbila já. Snažila jsem se, polibek co nejvíce prodloužit, ale on zřejmě ne. Jakmile se ode mě odtrhl, pošeptal mi do ouška: „Taky tě miluju Bello. Jsi moje existence, bez tebe bych nebyl nic. Nežil bych. A proto bych se tě chtěl zeptat nyní na jednu otázku: Vezmeš si mě?“ Překvapeně jsem vydechla. On se na mě jen trpělivě díval a snažil se v mých očích vyčíst, moje myšlenky. „Ano!“ Vykřikla jsem a radostně jsem ho objala. Edward mě vášnivě políbil. A po té s kapsy vytáhl krásný prstýnek s diamantem. „Nosím ho v kapse už od té doby, co jsi k nám přišla. Miluji tě už od prvního dne.“ Opět jsme se políbili a on mně navlékl prstýnek na prst. Zatřpytil se na mé ruce ve slunečním světle, tak nádherně, že jsem nemohla uvěřit, že je skutečný. Edward mě otočil směrem k zapadajícímu slunci a společně jsme před ním splynuli. Oběma se nám leskla pokožka a oba jsme byli šťastní a zamilovaní jeden do druhého. On měl hlavu položenou na mém rameni a já jsem proplétala naše ruce na mém břichu. Oba dva jsme zasněně pozorovali ten západ. Pozorovali jsme konec toho to dne. Po něm přijde něco nového! Věděla jsem, teď, že už nikdy nepůjdu cestou věčnosti sama. Po každé mi bude stát po boku Edward. Společně zvládneme každou překážku, která se na naší cestě vyskytne.

Když slunce definitivně zapadlo, vzpomněli jsme si na naší rodinu. Jistě o nás mají už strach, i když Alice určitě všechno viděla. Přece jen bychom se měli vrátit. A jestli nám dopřávala chvilku soukromí, tak tím líp. Ruku v ruce jsme šli domů. Nepospíchali jsme. Nechtěli jsme běžet. Šli jsme lidskou chůzí a užívali jsme si jeden druhého. Společně jsme si hleděli opět do očí. Měla jsem pocit, že by šlo dneska všechno zvládnout. I létat bych mohla, stačilo by jenom chtít!

Autor: Adka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta věčnosti-21. kapitola: