Moc děkuju za všechny komentáře!:-* Jsem moc ráda, že se Vám minulá kapitolka líbila. Pevně doufám, že se bude líbit i tahle. <3 Pls komentíky. Děkuju Adka :-)
08.07.2009 (11:30) • Adka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2085×
22. kapitola
Doběhli jsme domů v rekordním čase a v naprostém objetí. Alice stála netrpělivě na verandě, a když nás viděla, roztáhl se jí na tváři obrovský úsměv! Zajásala a vrhla se na nás. Málem jsme skončili na zemi. Když se alespoň trochu uklidnila, tak nás okamžitě vedla dovnitř.
„Esme, Carlisle, Ros, Emme! Už jsou zpátky! Nemusíte se o ně už bát! Řekla do domu, ale to poslední úplně vypískla. Hned u nás stála celá naše rodina. Esme měla na tváři vyčítavý výraz a ostatní se dívali zaraženě na naše vzájemné objetí. Carlisle nás vyzval, abychom šli do obýváku. Všichni jsme se posadili do křesílek, které tam byli. My s Edem jsme si sedli do jednoho, s tím že jsem se mu posadila na klín. První se začala ptát Esme. „Kde jste byli tak dlouho? Nedokážete si představit, jaký jsem o Vás měla strach! My všichni jsme ho měli. Alice Vás vyhlížela, už od té doby, co jste odešli.“ Vytřeštila jsem na Esme oči a podívala jsem se v šoku na Alici. Alice jen pokrčila rameny. „Moment, co se stalo s Alicí, vždyť nás přece musela vidět!“ zeptal se udiveně Edward, protože já ze sebe překvapením nemohla vydat ani hlásku. „Víš, Edwarde, nevím jak je to možné, ale neviděla jsem Vás. Celá vaše budoucnost najednou zmizela. Nevěděla jsem, co si mám o tom myslet. Už jednou se tenhle výpadek stal. Ale teď jsem měla důvod šílet. Nevěděla jsem, jestli něco neudělal Lucas.“ Alicin hlas se pomalu měnil v hysterický. Bála jsem se, že za chvíli začne něco rozbíjet. Ale hlavou mi vrtali její slova: „Už jednou tenhle výpadek nastal.“ Ale kdy? Kdy někoho neviděla. Nemohla jsem si vůbec vzpomenout.
Mezitím se v pokoji živě diskutovalo a já jsem je, ale nevnímala. „Alice, kdy nastal ten tvůj výpadek?“ zeptala jsem se. Alice na mě otočila svůj zrak, jako kdyby si právě teď všimnula, že jsem tady. Potom se zamyslela nad otázkou. „No, ten výpadek byl tu noc, co tě Edward nepochopil a ty jsi utekla. Ten den co jsi plnila sázku. Neviděla jsem tě, jak si byla pryč. Měla jsem tenkrát o tebe hrozný strach a Edward ten úplně šílel.“ Ed mě přivinul blíž k sobě. Ale já jsem jeho objetí ani nevnímala. Pomalu mi docházelo, proč mě Alice neviděla. Ale pořád jsem nepochopila, proč neviděla ani Eda? „Poslouchejte!“ řekla jsem dostatečně nahlas. Kolem mě to zmlklo a všichni se posadili na svá místa. „Mám určitou teorii, na to proč mě Alice neviděla po prvý, ani po druhý, ale pořád jsem nepřišla na to, proč neviděla ani Edwarda.“ Podívala jsem se všem do očí, všichni byli trochu nervózní, ale i zvědavý. „Pokračuj, Bell. Zajímá mě to.“ Ozval se Carlisle. Přikývnula jsem a pokračovala. „Jak dobře víte, tak mám ten štít. Myslím, že mě Alice neviděla díky tomu štítu. Tenkrát na té louce jsem byla strašně nešťastná. Takže si myslím, že můj mozek sám spustil štít, aby mě chránil. Dnes jsem byla také nešťastná, ale zároveň později i strašně šťastná. Nevím, proč se v tu chvíli ten štít nestáhl.“ Když jsem domluvila tak jsem se podívala na Carlisle. „To je zajímavá teorie Bell. Myslím, že máš pravdu. Štít tě chránil, když si byla v takovém stavu, že ses nedokázala chránit sama. A už asi nyní dokážu odpovědět na to: Proč Alice neviděla ani Edwarda. Myslím, že jsi ten štít přetáhla i jednoduše přes něho.“ Koukala jsem na něj nevěřícně. „Ale já kolem sebe neviděla žádnou bublinu!“ „To jsi vidět nemusela. Tohle byl štít pomyslný. Mám pocit, že máš mnohem více obranných štítů, než si myslíme.“ Řekl a usmál se na mě. „Já jsem vždycky říkal, že je Bella přitažlivá.“ Ozval se Emmet. Od Edwarda se ozvalo zavrčení. „Kdo by nechtěl mít ženskou, která umí zařídit i to že můžeš souložit, aniž by tě Alice špehovala!“ Vyprskla jsem smíchy. A nebyla jsem sama. Ale najednou jsem místo na klíně seděla na sedačce. „Ede!“ zavolala jsem na něj. Edward držel Emma pod krkem ve vzduchu. „Ede neblázni. Náhodou alespoň vzdal hold tvé snoubence.“ Jakmile jsem to řekla tak se všechny oči stočili na mou levou ruku. Alici se zablýskalo v očích a Esme se šťastně smála. Ros na mě mrkla. „Hups, já zapomněla, že to vlastně nevíte, když to Alice neviděla.“ Alice nešťastně zavyla. „Jo tohle bych vážně chtěla vidět!“ Emm se jenom zasmál. „Co říkám, ženská k pomilování. To se jen tak někomu nepovede překvapit Alici!“ Edwardova ruka na jeho krku ještě více zesílila stisk. A Ros ho ještě propleskla. „No tak Ede pusť ho už.“ „Ještě, že teď Bell bude v rodině, protože, co je v rodinně to se počítá!“ Edovi oči po těchto posledních slovech vzpláli hněvem. Rychle jsem vylítla z křesílka a ovinula jsem se kolem něho. Eda to začalo uklidňovat a tak začal povolovat stisk. Málem by ho už pustil, kdyby Emmet neotevřel svoji prostořekou pusu. „Teda Bello. Holka ty to umíš s chlapy! Kde ses to naučila?“ Edward už opravdu ztrácel trpělivost. Najednou se mu výraz změnil a naklonil se ke mně blíž a pošeptal mi do ucha: Bell, miláčku nechtěla bys teď protrénovat svojí schopnost?“ zeptal se tak svůdně, že jsem měla, co dělat abych se na něho nevrhla. Nedalo se jinak, než sním souhlasit. Ed mě ještě pošeptal do ucha, co mám udělat a pak položil Emma na zem. Emmet se jenom zazubil, když tu se kolem něho začal roztahovat můj štít. Jenom kolem něj. Ed se na mě usmál, když jsem ho roztáhla celý. Emmet z toho byl zděšený a snažil se skrz něj projít ven, ale nešlo mu to. V tu chvíli všichni pochopili náš záměr. Začali jsme se smát. „Pusťte mě ven.“ Zakňoural Emmet. „Pustíme, ale až hezky poprosíš a až se omluvíš.“ Řekl Edward a mrknul na něho. Emmet se zašklebil, ale nakonec udělal všechno, co po něm Edward chtěl.
Pak mi dovolil Ed spustit štít. Emmet se vrhnul Rose do náručí a odnášel si jí do svého pokoje. Všichni jsme si domysleli, co tam budou dělat. Alice za chvíli s Jazzem taky zmizeli u sebe a Carlisle s Esme na sebe nedali dlouho čekat. V obýváku jsme zbyli jen my dva. Edward se usmíval a já ho poprosila, jestli by mě nezahrál na piáno. Líbezné zvuky se nesly celým domem. A já si je užívala. Políbila jsem ho na tvář a on přestal hrát. „Ne, pokračuj.“ On jen zavrtěl hlavou, zvedl mě do náručí a pomalu mě odnášel k sobě do pokoje.
Autor: Adka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Cesta věčnosti-22. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!