Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta věčnosti-4. kapitola

29.04.2009 (14:30) • Adka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2480×

4. kapitola

Když se ale mé kůže dotkly paprsky, tak jsem se v prach nerozpadla. Právě naopak stalo se něco, co bych nikdy nečekala. Má kůže jiskřila stejně, jako ten křišťálový lustr, onoho osudného dne. Napadali mně různé otázky, ale ani na jednu jsem si nedokázala odpovědět. Jak to tak vypadá, budu se muset smířit se svým osudem netvora.

Několikrát jsem se ještě pokoušela zničit, ale nikdy se mi to nepovedlo. A tak jsem musela začít žít životem upíra. Další zvláštnost, kterou jsem na tomto životě objevila, je že vůbec nemůžu spát. A tak se dál protloukám neživotem, jak jen to jde.

O 15 let později:

A je tady zase ten večer, kdy vyrážím na svůj každodenní lov. Už jsem si sice za těch několik let zvykla na svoje stravovací návyky, ale pořád si říkám, že kdyby existoval způsob nezabíjet lidi, byla bych první, kdo by ho praktikoval.

Po dnešním lovu jsem měla zvlášť špatné svědomí. Vracela jsem se ke sklepu, kde jsem přežívala přes den. Nyní bydlím v Chicagu. Za tu dobu, co jsem upír, jsem se několikrát stěhovala. New York jsem opustila týden po své neúspěšné sebevraždě. Neustále myslím na svou matku. Je to moje vina. Měla jsem jí poslechnout a vdát se. Aspoň by byla na živu, ale já bych na tom psychicky byla zřejmě stejně. No je pravda, že bych nebyla vrah. Když jsem už byla téměř u svého „bydliště", praštila mě do nosu sladká vůně. Snažila jsem se vzpomenout, kde jsem cítila podobnou vůni. Ach ano, takhle podobně voněl upír, co mě stvořil. Šla jsem za tou vůní. Došla jsem až k lesu. Najednou se mi v hlavě rozsvítila malá kontrolka a co když je to past? Chvíli jsem tam jen tak postávala a rozhodla jsem se pro kompromis. Bylo by lepší, si na toho upíra počkat tady určitě půjde stejnou cestou zpátky. Vyskočila jsem na nejvyšší strom a čekala jsem. Ani jsem nemusela čekat dlouho, asi za hodinu jsem jasně uslyšela kroky. Dívala jsem se bedlivě dolů. A najednou jsem tam spatřila opravdu upíra, který běžel, ale jakmile ucítil můj pach, tak se prudce zastavil a očima začal pročesávat les. Když se otočil směrem, kde jsem byla ukrytá, zalapala jsem po dechu. Ten upír měl totiž karamelově hnědé oči. Ty oči už jsem někde viděla, ale vůbec jsem si nemohla vzpomenout, kde. Upír se blesku rychle otočil za zvukem a začal vrčet. Uvědomila jsem si svojí chybu a seskočila jsem přímo před něj. Upír se mi podíval do očí a postavil se do obranné pozice a mezi vrčením na mě promluvil: „Kdo jsi? A proč tě Volturiovi poslali, nic jsme neporušili!" Překvapeně jsem vydechla „Jak prosím? Kdo jsou Volturiovi, a kdo jste vy? A proč by mě měl někdo posílat?" Upír se narovnal a nedůvěřivě si mě prohlížel. Také jsem si ho prohlídla. Byl to blonďák, který mi připomínal filmovou hvězdu. Byl vyšší než já. Mohlo mu být, tak okolo třiceti. Oplácela jsem mu pohled. Potom si povzdychl a usmál se na mě. „ Omlouvám se Vám. Mé jméno je Carlisle Cullen." Řekl. „Dobrý ráno pane Cullene. Mé jméno je Isabella Marie Swan."  Odpověděla jsem mu a přátelsky jsem se na něj zazubila. „Mohl byste mi vysvětlit, kdo jsou Volturiovi? A jak to, že máte jinou barvu očí?" Podíval se na mě velice přátelsky a odvětil: „Bylo by možná velice rozumné, kdybychom šli ke mně domů. Tam vám slečno, odpovím na všechny vaše otázky. Není zrovna bezpečné, abychom zde stáli v slunečním světle, když má slunce brzy vyjít. Nikdo by nás mohl vidět." „Ó samozřejmě úplně jsem zapomněla na naší kůži. Půjdu, tedy s vámi pane Cullene." Řekla jsem a už jsem chtěla vyjít, když mě ještě chytil za paži a mile dodal: „Prosím, říkej mi Carlisle." Usmála jsem se. „Isabella" Také se usmál. Potom jsme se otočili a vyrazili ke Carlisleovi domů.

Běželi jsme jen ke kraji města. Potom už jsme se museli uzpůsobit lidské chůzi. I když venku ještě moc lidí nebylo, tak i přesto nikdo nesměl mít malé podezření, že nejsme lidi. Nemohla jsem se udržet. Kdykoliv kolem nás prošel člověk a já zachytila jeho pach, tak jsem po něm málem vystartovala. Carlisle uznal, že bude nejlepší, už po mém prvním maléru, nabídnout mi rámě. Z lidského pohledu to vypadalo velmi jemně a galantně, ale ve skutečnosti mi Carlisle držel a tím pádem i drtil moji ruku celou svou upíří silou. „Jak daleko ještě?" Zakňourala jsem. „Už moc ne. Snad to stihneme do východu slunce." Odpověděl mi a zrychlil náš krok.

Asi po 10 minutách jsme dorazili ke krásnému, prostornému domu, který byl za městem. Koukala jsem na ten dům, jako ve snu. V tomhle, že můžou žít upíři? To je neuvěřitelné!!  Carlisle se usmál, když viděl můj překvapený výraz. Přišli jsme blíž k domu. V tom z něho vyběhla upírka. Měla dlouhé hnědé vlasy, také karamelové oči. Byla drobné postavy. Usmála se, když uviděla Carlisle a potom se trochu překvapeně podívala na mě. „Esme tohle je Isabella. Isabello tohle je Esme." Představil nás a Esme se na mě usmála. „Těší mě, Isabello." Řekla. „I mě těší Esme." „Ale přeci tu nebudeme jen tak stát pojďme dovnitř." Řekla s úsměvem a Carlisle mě vedl do domu.

Autor: Adka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta věčnosti-4. kapitola: