Tak a tady je další. Doufám, že mi jí zase okomentujete.:-) Adka
04.05.2009 (08:00) • Adka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2507×
6. kapitola
Když jsem přišla dolů za Esme, Carlisle už tam čekal. Držel Esme okolo ramen a vypadalo to, že jí utěšuje. Esme měla nepřítomný výraz a vypadala provinile. Jakmile jsem došla na poslední schod, otočil se Carlisle na mě a na tváři vykouzlil úsměv. „Připravená?" zeptal se mě a já se podívala na Esme, která se už taky smála. Obě jsme věděli, že je to nucený smích. „Ano. Myslím, že jsem dokonale připravená." Carlisle se podíval na Esme a potom vyšel s domu. Esme ho okamžitě následovala.
Když jsme vyšli před dům, probudili se ve mně lovecké pudy. Carlisle se na mě zamračil a pevně mě chytnul. „Asi bude nejlepší, když tě budeme držet. Radši poběžíme upíří rychlostí, abychom tam byli, co nejdříve." Řekl Carlisle a chytil mě opět pevně za jednu ruku. Esme mě chytila za ruku druhou a už jsme se rozbíhali. Byli jsme tam za chvíli. Ve městě jsme naštěstí nikoho nepotkali, a tak jsem to měla podstatně jednodušší. Carlisle mě pustil až hluboko v lese. „Ale já nevím, co mám dělat." Ozvala jsem se. Carlisle se s Esme nahlas rozesmáli. Pobouřilo mě to. Založila jsem si ruce na prsou. „Ha, ha to je moc vtipný!" Rozesmáli se ještě víc a já se najednou musela smát s nimi. Když jsme se uklidnili tak mi Carlisle vysvětlil, jak se loví zvířata. Musela jsem se opravdu smát. Mohlo mě dojít, že to bude stejný, jako lov lidí. Ucítila jsem pumu, běžela jsem za tou vůní. Když jsem jí viděla, tak jsem znejistěla. Přece tuhle velkou kočku nemůžu lovit? Ucítila jsem za sebou Carlisleho, který mi jenom řekl čtyři slova. „Řiď se svými instinkty." Nadechla jsem se a skočila jsem na svou kořist. Musím vám říct, že zvířecí krev nechutná, tak dobře jako ta lidská. Ale dalo se to vydržet a je pravda, že mě zasytila. Carlisle mě pochválil a pomohl mi uklidit mrtvolu, neboť jak mi potom vysvětlil, je lepší za sebou zakrývat stopy. Po té jsme šli čekat na Esme na kraj lesa.
Cesta domů, byla opět bez obtíží. Jakmile jsme přiběhli, popřáli mě Carlisle a Esme dobrou noc a šli si do svého pokoje „lehnout". Volný čas jsem využila k přemýšlení o svém životě. Došla jsem k závěru, že neživot není tak špatný, když nemusíte vraždit lidi.
Druhý den ráno jsem našla Esme sedět v obýváku u televize. Popřála jsem jí dobré jitro a ona jen sršela vtipem a dobrou náladou. „Bello, ty ale nemáš žádné oblečení, pojď, půjčím ti nějaké svoje." To už mě táhla po schodech nahoru. Vybrala mi pár kousků ze své skříně, a potom mě poslala, abych se převlékla. Esme na mě čekala před dveřmi. Vyšla jsem ven a Esme se na mě široce usmála, potom mě ještě učesala. „Teď konečně vypadáš, jako člověk!" povzdychla si spokojeně. „Ale Esme, já jsem upírka!" Esme se uchichtla a vedla mě po schodech zpátky do obýváku. Zase jsme prošli, kolem dveří, co mě tak hypnotizovali.
Když jsme se posadili do křesílek, tak jsem to už nevydržela a zeptala jsem se. „Esme, tobě Edward taky moc chybí?" Esme se trochu zajíkla. „Neměli bychom o něm mluvit Carlisleho by to bolelo." Zaposlouchala jsem se do domu, ale nic než klid jsem neslyšela. „Já jsem myslela, že je Carlisle v nemocnici? Esme prosím, chtěla bych o něm vědět něco víc." Esme si povzdychla, ale nakonec mi odpověděla. „Já vlastně Edwarda neznám. Nikdy jsem ho neviděla. Carlisle mě přeměnil, když už byl pryč. Jediné co o něm vím je, že zatím, co ses ty dala na vegetariánství, tak on se vrátil zpátky k zabíjení lidí. Carlisle říkal, že Edwardovi nevyhovoval jeho způsob života. Ovšem taky věří, že se Edward vrátí, proto taky bydlíme pořád v Chicagu, aby nás našel." „Aha, to ho má Carlisle asi hodě rád, že?" „Ano, moc rád. Někdy mě ovšem připadá, že si vyčítá, že ho přeměnil. Zvlášť teď, když Edward utekl." Esme se zatvářila trochu nešťastně a já pochopila, že se od ní už nic jiného nedovím. „Promiň Esme, nechtěla jsem na tebe dělat nátlak." Omluvila jsem se jí. „To je v pořádku zlatíčko. Aspoň teď chápeš, proč bude lepší se před Carlisle o Edwardovi nezmiňovat." Usmála jsem se na ní a přikývla jsem. Carlisle přišel navečír zpět. S Esme jsme dělali jako by nic. Ovšem mě na jazyku svrběla další otázka, na kterou jsem si vzpomněla. „Carlisle, kdo to jsou Volturiovi? Jak, jsme se potkali poprvé, myslel sis, že mě za tebou poslali!" „Ach ano, málem jsem ti to zapomněl vysvětlit. Volturiovi jsou upíří královská rodina. Vydali zákony, které musíme dodržovat. Je to třeba zákon o utajení upírů před lidmi. Když ty zákony nedodržuješ tak tě zabijí. Myslel jsem, že k nim patříš díky tvým červeným očím a taky, protože jsi mě sledovala. Nenapadlo mě, že hledáš pomoc a vysvětlení." Dokončil s úsměvem. Taky jsem se usmála. „No, myslím, že je čas jít na další lov." Řekl Carlisle a zvedl se. „Esme, drahoušku půjdeš s námi?" zeptal se. „Já asi dnes zůstanu doma, ale vy si to užijte." Esme se po těch slovech zvedla a odešla někam nahoru. Carlisle se jenom usmál a vyběhl do noci a já za ním.
Autor: Adka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Cesta věčnosti-6. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!