Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 12. kapitola

04.04.2010 (14:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 7668×

Dojedla jsem poslední kousek pizzy, Jasper s Emmettem se stále tvářili lehce zahanbeně, ale já jsem byla nadšená z toho, že jsem ty jejich špagety nemusela jíst.

V tom se ozval Emmettův mobil. Natáhnul se po něm a koukl na číslo volajícího.

„Děje se něco, Edwarde?“ řekl do telefonu.

Chvíle ticha.

„Ne, nedělalo by nám to problém. Aspoň bude zábava!“ při posledních slovech jsem cítila neblahé tušení, že Emmett kuje nějaké pikle…

Zase chvíle ticha.

„Dobře… Jo, čau!“ rozloučil se, ale telefon nevypnul. Pouze ke mně natáhl ruku a podal mi ho.

„Ahoj, Bello!“ ozvalo se z druhého konce.

„Edwarde!“ vydechla jsem. „Kdy se vrátíš?“

„Ach, Bello, proto volám. Vrátím se nejspíš až zítra večer. Na lovu jsem zachytil nějaký neznámý pach. Musíme si ověřit, že nikdo nenarušuje naše území. Carlisle, Esme, Rosalie a Alice se ke mně brzy přidají, neboj. Jasper s Emmettem tě zítra doprovodí do školy, aby si ten Zac na tebe nedovoloval. Zvládneš to s nimi?“

„Jo, jasně… tmivani.eu/tiny_mce/themes/advanced/langs/cs.js" type="text/javascript"> “ řekla jsem smutně. Nechtělo se mi bez něj být další den…

„Miluji tě.“

„Já tebe taky. A buď opatrný!“

Z telefonu se ozvalo uchichtnutí a hned na to Edwardův hlas.  „Neboj se. Vrátím se brzy. A ty na sebe ve škole koukej dávat pozor! A kdyby si na tebe ten slizoun cokoliv dovolil, tak volej, budu na telefonu!“

„Dobře. Tak ahoj!“ rozloučila jsem se.

„Pá lásko!“

A pak se ozvalo ‚cvak‘ a hovor byl ukončen. Podala jsem telefon zpátky Emmettovi, který se uculoval.

„Co je?“ ptala jsem se nechápavě.

„Ale nic… Jen,“ Popotáhnul. „Vy dva jste tááák dojemní!“

Jasper vyprskl smíchy a já jsem jen otočila oči v sloup. Oni jsou nenapravitelní!

„No… Takže, měli bychom si vymyslet bojový plán na zítřek…“ Emmett začal přecházet po místnosti a zamyšleně si třel bradu.

„Co?“

„No… Přece si musíme zorganizovat, jak to zítra ve škole bude vypadat,“ řekl nevinně. Na pár vteřin zmizel. Potom se vrátil a v rukou nesl tabuli s růžovým rámečkem, která byla vyrobena za účelu hračky pro děti. Postavil ji před televizi a snažil se upoutat pozornost na sebe. Na tabuli fixem nakreslil něco, co mělo připomínat mapku školy a začal vykládat.

„Takže – první hodina se nachází v budově číslo tři, tudíž někde tady,“ zakroužkoval jeden z mnoha obdélníků, které se tam nacházely. „Nepřítel číslo jedna se bohužel při první hodině nachází na stejné poloze jako my, z čehož vyplývá že –,“

„Emmette,“ přerušil ho Jasper. „Ehm… Víš – došlo ti, že on má všechny hodiny společně s vámi?“

Emmett chvíli na něj chvíli zíral, jakoby ho vůbec nechápal. Potom se jeho obličej změnil, z čehož jsme usoudili, že se mu nejspíš rozsvítilo.

„Hups… Na tohle jsem jaksi pozapomněl… Ale zásadně to mění situaci! Takže, nepřítel číslo jedna se nachází ve stejných učebnách, jako my… No takže to vezmeme popořadě! První hodina – angličtina. Na hodinu přijdeme těsně před zvoněním, abychom se mohli usadit co nejdál od nepřítele číslo jedna. On už si nestihne přesednout, tím pádem už na Bellu v hodině nebude moct zírat… Druhá hodina – Chemie. Zaujmeme stejnou pozici jako -,“

Ale ani tentokrát ho Jasper nenechal domluvit.

„Prostě na něj pošlu vlnu klidu a on dá pokoj!“

„Jo, to je dobrý nápad.“ Zívla jsem. „Dobrou noc, kluci!“ zavolala jsem a už jsem vybíhala schody do patra, abych se mohla brzy uložit ke spánku.

„Počkej! Ještě jsme nedomysleli ani třetí hodinu!“ zavolal Emmett, ale já už jsem ho ignorovala. Zalezla jsem si do sprchy, kde jsem na sebe nechala téct horkou, uklidňující vodu. Potom jsem si zalezla do měkoučké postele, načež jsem okamžitě usnula.

Klidný spánek protrhnul nějaký zvuk o vys oké frekvenci, který jsem nedokázala identifikovat. Ospale jsem otevřela jedno oko a můj pohled upoutal Emmett, který stál kousek od mojí postele a v ruce svíral trubku, která nejspíš byla zdroj toho pískání, ze kterého mi málem praskly ušní bubínky.

„Čoveče, zbláznil ses?“ vlítnul do pokoje Jasper a Emmettovi nejspíš jednu uvalil, ale nedokázala jsem to říct s jistotou, protože jsem jejich rychlé pohyby nestíhala.

„Na tu jsem hrál naposledy před třemi sty lety!“ vyrval mu jí z ruky a ve vteřině byl zase pryč.

„Aspoň jsem to zkusil,“ pokrčil Emmett rameny a potom se zase otočil na mě. „Je přesně sedm, nula, jedna. V sedm, nula, pět, ať jsi dole na ranní rozcvičku. Snídaně se podává v sedm, třicet a odjezd do školy je přesně v osm, nula, nula! Tak ať to odsejpá!“

Následoval Jasperova příkladu a taky zmizel. Nedobrovolně jsem se vyhrabala z postele. Ale rozhodně jsem neměla v plánu dodržovat jeho denní režim. V klídečku jsem si zalezla do sprchy a nechala jsem se pořádně probrat proudem horké vody. Bylo to tak uklidňující… Už jsem se tam rochnila alespoň deset minut, když v tom jsem postřehla Emmettův hlas, který na mě křičel, ať se okamžitě dostavím dolů. Dělala jsem, že ho neslyším, když v tom se ozval znovu.

„Řekla sis o to sama!“ zakřičel. Neuběhlo ani pět vteřin, kterých jsem využila k tomu, abych popřemýšlela, co má za lubem. Když v tom se místo úžasně teplé vody ze sprchy začala valit příšerně ledová. Lekla jsem se, z hrdla se mi ozvalo zapištění, následované smíchem těch dvou cvoků. Vypnula jsem sprchu, zabalila jsem se do ručníku a vrátila jsem se zpět do svého pokoje.

Rozhodla jsem se využít toho, že tu dnes není Alice, a tak jsem si oblékla obyčejné džíny. Ach… Ty byly tak pohodlné! Málem jsem slintala blahem, když jsem si k nim obula obyčejné kecky.

Sešla jsem dolů ze schodů, když hodiny ukazovaly 7:44. Emmett dole v kuchyni naštvaně podupával nožkou, Jasper se mu - pro změnu - smál a já jsem je dokonale ignorovala.

Podívala jsem se na jídelní stůl a hlasitě jsem polkla. To, co tam bylo, měla být nejspíš má snídaně… Byl tam talíř, ve kterém byla míchaná vajíčka. To by nebylo až tak nenormální, ale ti dva umělci je jaksi zapomněli uvařit…

Nepatrně se mi začal zvedat žaludek při pohledu na to.

Emmett si všiml, kam směřuje můj pohled. „Tak co tomu říkáš?“ zeptal se a jeho hlas překypoval hrdostí nad svým výtvorem.

„No… Vypadá to,“ - na chvíli jsem se odmlčela a hledala jsem správná slova - „zajímavě… Ale řekla bych, že můj žaludek by tolik jídla po ránu neunesl. Asi si vezmu jen nějaký jogurt,“ začala jsem se vykrucovat. Emmett se zatvářil strašně zklamaně a já, kdybych neměla zdravý rozum, tak bych ty vajíčka i pozřela, jenom kvůli tomu, aby měl radost. Ale naštěstí jsem ten zdravý rozum měla a tak jsem si v klidu snědla jahodový jogurt s rohlíkem a byla jsem spokojená. Což se o Emmettovi rozhodně říct nedalo. Ale aspoň jedna věc z jeho programu mu dneska vyšla. Když bylo přesně osm, nula, nula, tak jsme seděli v jeho jeepu a mířili jsme ke škole.

Když už jsme byli blízko parkoviště, opět jsem cítila, jako by někdo můj hrudník zavřel do svěrací kazajky. Moje srdce se zrychlilo, ale hned nato jsem ucítila vlnu klidu od Jaspera. Vděčně jsem se na něj usmála.

To už Emm parkoval na jednom z mála volných míst přeplněného parkoviště a Jasper mi pomáhal z toho obřího auta vyskočit. Jakmile jsem pod nohama ucítila pevnou zem, chtěla jsem se rozejít na první hodinu, ale Jasper mě zastavil. S Emmettem si vyměnili spiklenecký pohled. Nechápavě jsem si je měřila, ale v příštím okamžiku mi poskytli odpověď. Emmett vytáhl z kapsy své kožené bundy černé sluneční brýle a nasadil si je na oči. Jasper dlouho neotálel a následoval jeho příkladu. Potom ke mně přišli. Každý mě chytil za loket z jedné strany a odváděli k učebně.

Všichni se za námi otáčeli a já jsem se chtěla hanbou propadnout do země. Oni dva vypadali jako agenti FBIa já jsem tady hrála roli nějaké celebrity, kterou museli chránit před nájezdy fanoušků! Když jsme došli k budově, mihnul se kolem nás Zac. Pozoroval ty dva vedle mě a měl z toho ooohromnou legraci.

Když jsme šli kolem dámských toalet, s úlevou jsem se jim vykroutila a zapadla dovnitř - šťastná, že aspoň tady budu mít soukromí. Vyšla jsem ven až dvě minuty před zvoněním.

Když se mě ti dva opět ujali, zmučeně jsem vydechla, ale nechala jsem se poslušně odvést až ke dveřím naší třídy.

Jasper zapadl do té své a já jsem do našich dveří už vešla pouze s Emmettem, který vrhal vražedné pohledy na každého, kdo se na mě jen zkusil podívat. Jak už jsem říkala. Prostě typická služba agenta FBI…

Dotáhl mě do zadní lavice. Naštěstí plán – ,sedneme si na opačný konec třídy, než útočník číslo jedna' – nám perfektně vyšel. Protože Zac seděl v přední lavici a lepila se na něj Melissa. Do ucha mu šeptala nějaké nechutnosti a on se přiblble usmíval. Doufala jsem, že když už kolem něj lítají jiné holky, tak mi dá konečně pokoj.

Tenhle povznešený pocit jsem měla až do poloviny hodiny, protože pak mi v kapse zavibroval mobil a na mě tam čekala zpráva od něj. Hádaly se ve mně dva hlasy. První a rozumnější mi říkal, abych tu zprávu ihned smazala. Ale ten druhý hlas byl zvědavý. A právě ten nakonec zvítězil.

Zmáčkla jsem tlačítko ‚otevřít‘ a na displeji mi naběhl dosti nepříjemný text.

‚Ty se nezdas kote. Vcera jeden Cullen a dneska hned dva dalsi… A ještě k tomu najednou. Doufam, ze priste to budu ja! Dneska doma poradam malou parbu, doufam ze prides. Ale ty bodyguardy radsi nechej doma.‘

Vzteky jsem mobil v ruce začala drtit a Emmett na něj nevěřícně zíral.

„Čéče, ty máš páru!“ vykulil na mě oči. Ale já už jsem měla pro dnešek nadobro zkaženou náladu…

Celé dopoledne jsem byla jako ve snách. Nechala jsem Emmetta s Jasperem, aby mě odvedli na všechny hodiny, ale jinak jsem nevnímala naprosto nic. Celou tu dobu jsem se těšila na večer, kdy konečně uvidím Edwarda…

Jasper s Emmettem byli z mého chování zmatení. Jasper mě alespoň celý den uklidňoval svou mocí, ale tentokrát jsem v mé náladě nepocítila žádný rozdíl.

Cestou ze školy se mě oba snažili rozveselit. Občas jsem se trochu pousmála, ale popravdě řečeno, ani nevím, o čem jsme se bavili.Přála jsem si, abych se nějak mohla zbavit všech starostí. Aby mi Zac dal pokoj... Abych mohla žít po zbytek věčnosti jen s Edwardem...

Zrovna jsme přijížděli k domu, když jsem na příjezdové cestě zahlédla jeho.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 12. kapitola: