Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 38. kapitola

28.05.2010 (07:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6010×

Bella:

V pokoji vládlo ticho. Neodvažovala jsem se málem ani dýchat. Edward soustředěně naslouchal myšlenkám přicházejících a snažil se vyčíst jejich náladu a reakce z prvního zvířecího lovu.

Byla jsem celá napnutá. Vždycky, když se Edward delší dobu vůbec nehýbal, cítila jsem zvláštní pocity.

Z prvního patra se ozvalo cvaknutí domovních dveří následované tichými kroky. Edwardovy oči se ještě na chvíli rozostřily a bylo na něm vidět, jak se snaží zachytit i tu nejmenší myšlenku…

Najednou uvolněně vydechl. Otočil se ke mně čelem a daroval mi ten nádherný pokřivený úsměv, který jsem tolik milovala.

Tohle bylo jasné znamení. Znamení, že vše dopadlo podle plánu a mně žádné nebezpečí nehrozí.

S povznešeným pocitem jsem se mu vrhla kolem krku. Celým tělem jsem se mu přitiskla na hruď a uvolněně vdechovala tu jeho krásnou vůni.

Nemůžu popřít, že jsem měla trochu strach z toho, co se stane po jejich návratu z lovu. A i když jsem věděla, že Edward by nedopustil, aby mi Jane, nebo Felix ublížili, malý osten pochybností ve mně stále hlodal.

Ale teď, když to vše pominulo, jsem se cítila neuvěřitelně šťastná. Jako bych měla konečně celou rodinu pohromadě.

Dobře, vím, že Felixe s Jane znám vlastně jen z vyprávění a považovat je za členy rodiny, kteří mě milují by asi nebylo zrovna na místě. Ale moje pocity mluvily jinak. Jakoby konečně byli mí drazí úplní. Nevím, jak přesně to říct. Ale doteď jsem cítila, že v tomhle domě stále někdo chybí. Možná to bylo prázdným pokojem v druhém patře, možná zvláštní atmosférou, která tady vládla kvůli mému těhotenství… Ale jedno jsem věděla jistě. Teď už to tak nebylo. Teď to bylo, jako by se konečně všichni důležití našli…

Cítila jsem Edwardův tichý smích ve vlasech. Chtěla jsem zvednout hlavu a podívat se, co ho tak pobavilo, ale jeho pevné obětí mi to neumožňovalo.

„Co se děje?“ zeptala jsem se alespoň slovy.

Znovu se tiše zasmál. „Myslím, že se to brzy dozvíš sama.“

„Cože?“ Nechápala jsem, jak to myslí.

Jeho paže pomalu zmizely. Místo toho mě chytil za ruku a ukázal bradou ke dveřím. „Půjdeme je přivítat?“ zeptal se a při těch slovech mu v očích vesele zajiskřilo, což jsem tak docela nechápala.

V domě byla ještě tma. Na chodbě nebyla žádná okna, takže to tady momentálně působilo trochu hororovým dojmem. Nechápavě jsem se nechala Edwardem táhnout přes celé patro a potom dolů ze schodů, kde se zastavil.

V obýváku už se svítilo a stáli všichni členové mé rodiny.

Můj zvědavý pohled padl nejdříve na Emmetta. On byl první, který mě napadl vždy, když se Edward někomu smál.

Ale on nevypadal nijak neobvykle. Pouze se culil jak malé dítko. Vlastně – oni se všichni tvářili takhle. Přejížděla jsem očima z jednoho na druhého, ale na nikom nebyly žádné známky po nějak zvlášť velké sdílnosti.

Carlisle s Edwardem se o něčem začali bavit, ale já jsem je vnímala pouze jako zvukovou kulisu, jak jsem se snažila přijít na to, co se tady děje.

Až když promluvil líbezný hlásek, Jane, přesunula jsem svůj pohled na ni. Nevnímala jsem význam jejích slov. Spíš jsem se snažila zkoumat každou změnu, která se s ní udála.

A že jich nebylo málo…

Celá působila naprosto jiným dojmem. Vlastně, oba s Felixem tak působili. Přímo z nich vyzařovalo štěstí a lepilo se na všechny, kdo se a ně pouze podíval.

Že by s nimi tohle udělala zvířecí krev?

Jako člověk jsem to samozřejmě nemohla posoudit, ale nezdálo se mi, že by tohle byl ten důvod.

Ale najednou jsem něco uviděla. Jejich ruce… Prsty měli propletené, jak jen to šlo a navzájem si s nimi hráli. Tohle mohlo znamenat jediné…

Cítila jsem, jak se usmívám.

Hovor jsem začala vnímat právě včas, abych slyšela Janinu otázku mířenou na mně.

„Jak to, že ještě nespíš, Bello?“ zeptala se zvědavě a v jejích napůl zlatých očích se odráželo opravdové přátelství, které mě příjemně zahřálo u srdce.

Už jsem se chtěla nadechnout k odpovědi, ale Edward mě předběhl. Jako vždy…

„Ona je takové ranní ptáče,“ usmál se a zamilovaně si mě přivinul blíž k sobě. V jeho objetí se mi vždycky moc líbilo a teď tomu samozřejmě nebylo jinak.

„Aha. Ale i tak jsem myslela, že lidé spí déle,“ řekla, Jane a překvapeně se zasmála.

„Někteří…“ pokrčila jsem rameny a Edward se za mnou tiše zachichotal.

„A co Daniel?“ vložil se do hovoru Felix, který až doteď upíral šťastné pohledy na Jane a vypadal, jakoby okolní konverzaci moc nevnímal.

„Spí nahoře a nejspíš ještě spát dlouho bude. Usnul teprve před pár hodinami,“ odpověděl mu Edward a já jsem příjemně zkonstatovala, že v jeho hlase už nejsou ani stopy po výčitkách.

Nejspíš už usoudil, že jeho vyvádění kvůli mému nedostatku spánku bylo naprosto zbytečné.

„Ale nejspíš bych vám měl říct, abyste se od něj už nevzdalovali,“ pokračoval Edward, stále s lehkým úsměvem na rtech. „Jakmile jste odešli, dal se do pláče a zaboha nechtěl přestat. V mysli si pořád promítal pouze vaše obličeje. Řekl bych, že je na vás svým způsobem závislý.“

„Závislý?“ žasla, Jane nad jeho slovy.

„Možná to nevystihuji přesně. Zkrátka, myslím si, že vás považuje za své rodiče. Vlastně se není čemu divit, strávili jste s ním první okamžiky jeho života a dáváte mu potřebnou lásku. Takže je logické, že se trochu bojí, když se od něj na delší dobu vzdálíte.“

„Opravdu?“ Felix se tvářil dosti užasle. Nechápala jsem, že tomu nevěří. Vždyť bylo nad slunce jasné už z každého jejich pohybu blízko Daniela, že ti tři jsou opravdová rodina.

„Opravdu,“ potvrdil mu to Edward.

Felix otevřel pusu, jakoby chtěl něco říct, ale hned ji zase zavřel a užasle zavrtl hlavou.

„Jedla jsi něco, Bello?“ ozvala se zničehonic Esme a rychlým krokem došla až ke mně.

Zavrtěla jsem záporně hlavou a až teď si začala uvědomovat můj hlad.

„Tak pojď, něco ti nachystám,“ řekla mateřským hláskem, chytila mě za paži a jemně táhla směrem do kuchyně.

„Edwarde? Můžeš na chvíli? Rád bych s tebou něco probral,“ promluvil Carlisle, když se Edward chystal jít za mnou.

„Jistě,“ přikývl, dal mi pusu do vlasů a poslušně se s ním vydal do jeho pracovny.

„Tak jak ten lov probíhal?“ zeptala jsem se Esme, když mě usadila ke stolu a začala něco kutit.

Vytáhla z ledničky mléko a podívala se na mě. „Řekla bych, že nad očekávání dobře.“

Zase se jí na tváři objevil ten šibalský úsměv, který jsem dnes viděla i u všech ostatních.

„Tak už mě nenapínejte a řekněte mi, co se doopravdy stalo,“ žadonila jsem. Ano jistě – něco jsem tušila, ale jistá jsem si být nemohla.

„No tak, Bello. Viděla jsem, jak se na ně díváš. Určitě sis něčeho všimla.“

„Něčeho ano… Ale nikdo mi to ještě nepotvrdil,“ odpověděla jsem a ublíženě jsem se zakřenila.

Esme se zasmála. „Jestli si tedy myslíš to, co myslím. Řekla bych, že si to myslíš správně,“ řekla a zasmála se svým pomotaným slovům.

„Takže oni se doopravdy…“ Řekla jsem to tak tiše, aby to zvědavé uši v ostatních místnostech nemohly slyšet. Ještě by si o mně taky mohli myslet, že jsem nějaká zvědavá drbna.

Esme sledovala, jak jsem nechala konec věty viset ve vzduchu a horlivě přikyvovala.

„Ale to je přece úžasné,“ vydechla jsem. Teď, když už jsem to věděla jistě, připadala jsem si šťastná i za ně… Byla jsem hrozně ráda, že všichni v tomhle domě už našli své štěstí.

„To je, drahá… to je,“ řekla Esme tiše a její oči zněžněly. Tohle jsem na ní měla ráda. To její mateřské chování. Jak vždycky měla ohromnou radost z toho, když byli šťastní i ostatní.

Nechápu, jak někdo může tvrdit, že upíři ztratili duši a s ní i možnost cítit lidské emoce. Klidně bych mohla říct, že je Esme mnohem citlivější než kterýkoliv člověk, jakého by jste potkali na venku na ulici… Vlastně bych i mohla říct, že Cullenovi jsou nejcitlivější bytosti pod sluncem. Každý by si mohl přát takovou milující rodinu.

A já jsem hrozně ráda za to, že ačkoliv jsem s nimi pouze krátkou chvíli, mám to štěstí je tak nazývat…

Vypravěč – Volterra:

Je to sotva pár hodin, co se Aro se svými poddanými vrátili z výpravy a pocity úspěchu si přivezli s sebou. Ginny totiž našli a konečně se tak dozvěděli pravdu. Aro, sice v jejích myšlenkách tehdy viděl tu malou holčičku, která se bohužel nenarodila, ale teď se mohl přesvědčit, že ani Daniel nebude k zahození. Jeho dar sice nebude silný, ale rozhodně bude užitečný… Jenomže to Aro, ještě netušil, jaké přivítání ho doma čeká…

Celé obyvatelstvo hradu bylo shromážděno ve velké síni, kde vládlo hrobové ticho. Nikdo nechtěl ještě stupňovat hněv svého pána, který s rozzuřeným výrazem hleděl z jednoho upíra na druhého. Nelíbilo se mu, že jindy tak sdílní členové gardy dnes mlčí a nechtějí mu podat žádné vysvětlení a pomalu mu tak docházela trpělivost…

„Ptám se tedy naposledy,“ promluvil po dlouhé chvíli do ticha. „Kde je dítě?“

Ticho. Už zase to ticho. Jak Aro, v tuhle chvíli tenhle odporný vjem nenáviděl…

Aro, se tedy otočil k blonďaté upírce, která upírala oči k zemi, a kdyby mohla, jistě by její obličej smáčely slzy. „Mandy?“ oslovil ji Aro, s hraným klidem a pomalým krokem se vydal až k ní. „Mám takový dojem, že těsně před tím, než jsme s bratry odjeli na misi, dohodli jsme se s tebou, že na Daniela dáš pozor. Nemám pravdu?“

Mandy, mlčela. Neměla k tomuto, co říct. Copak mohla vědět, že Jane s Felixem na ní hrají divadlo? Copak mohla byť jen tušit, že se chystají opustit hrad?

Aro, naštván, že se všichni chovají, jakoby jeho slova vůbec neslyšeli, přelétl místnost během setiny sekundy a prudce se zastavil až u ní, obličejem v těsné vzdálenosti.

„Doopravdy mi k tomuto nemáš co říct?“ zeptal se výhružně a jeho klidný tón se pomalu ztrácel.

Ale Mandy stále mlčela. Neodvažovala se svému  pánovi pohlédnout do očí.

Aro, zhnusen jejím chováním prudce uchopil její ruku ve snaze zjistit alespoň něco z toho, co se tady odehrálo.

Jakmile se jeho dlaň dotkla Mandiny pokožky, jeho oči se rozšířily a on se octl na úplně jiném místě v úplně jinou dobu…

Mandy seděla u postýlky a láskyplně zpívala plačícímu dítěti líbeznou ukolébavku. Hradem se rozléhal Melissin křik a Daniel se ho očividně bál.

Najednou do dveří vešly dvě - jemu známé - osoby.

„Teď se o něj máme postarat my,“ promluvil Felix diplomatickým tónem a upíral na Mandy tvrdý pohled.

Mandy zvedla oči od postýlky a nedůvěřivě se na ně podívala. „Dostala jsem rozkaz, abych k němu nikoho nepouštěla!“ odporovala.

„Je to Arův rozkaz!“ odsekla, Jane a zamračila se na ni.

Mandy se podívala do jejích rozzuřených očí. Nechtěla riskovat, že by podlehla jejímu bolestnému daru. Jednou už se tak stalo. Nevyplnila pánův rozkaz a Caius poručil, Jane, aby ji potrestala. Byla to šílená bolest, která ji zbavovala všech smyslů.

„Ale mně nikdo nic neřekl,“ řekla nakonec klidně, protože si nebyla jistá jejich argumenty a bála se, že by jí tentokrát vládci mohli nechat potrestat tvrději.

„Dostali jsme rozkaz, Mandy,“ řekl Felix s klidem, ačkoli na něm bylo vidět, že mu dochází trpělivost. „Než Aro odešel, poručil nám, abychom se o něj až do odvolání starali my dva. Chce mít u něj někoho, komu více důvěřuje.“

Mandiným obličejem projela bolest. Zvedla se okamžitě, a aniž by promluvila jediné slovo, odkráčela pryč…

Aro, pomalu pouštěl ruku ve svých dlaních a jeho pohled se opět začal zaostřovat na věci v místnosti. První, co po tomto zážitku udělal, bylo, že se prudce otočil na Demetriho.

„Chci, Jane a Felixe…“ promluvil tiše. „Okamžitě!“

Mandy se mezitím snažila přemáhat vzlyky. Věděla, co jí teď čeká. Neuposlechla pánův rozkaz a za to jistě bude pykat… Jane, už zde nebyla. Zbývala jediná možnost tvrdého trestu. Smrt… Přemýšlela, jestli to vykonají jemně nebo drasticky. Vzpomínala na ostatní upíry, kteří si do této místnosti vždy pro smrt přišli. Vzpomínala na jejich bolestný křik, který vždy pomalu utichal, až ustal úplně…

Ale Aro, teď neměl čas, aby řešil potrestání nějaké upírky. Musel zjistit, kde se nacházejí dva členové jeho gardy. Chtěl je zpět. Aby jim mohl řádně vynadat a následně opět přivlastnit. Chce pomstu. A chce zpět vše, co mu patří!

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 38. kapitola: