Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chce to kuráž, Edwarde! 1. kapitola

21.07.2010 (15:15) • Misty • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2296×

První den školy. Nebyla jsem z toho nadšená, vůbec ne. Všechny ty zvědavé pohledy a drby. Podívejte se na ni, jak je bledá. A ty vlasy. A to auto. Jak chodí oblečená! Člověk by na ně nejraději vypláznul jazyk – a to bych byla hodně slušná. No co. Rozhodla jsem se sama. Chtěla jsem mámě a Philovi dopřát soukromí a strávit nějakou dobu s Charliem, tak to prostě musím zvládnout.

Teď jsem jedním uchem poslouchala štěbetání té Jessicy, která se na mě nalepila v podstatě okamžitě poté, co jsem opustila přijímací kancelář, a snažila jsem se v plánku najít jídelnu. Marně. Nechápala jsem zdejší systém značení místností a zase jsem si připadala jako absolutní loser.

„Jess, promiň, že ti do toho skáču,“ přerušila jsem vyprávění o nějakém klukovi, „ale mám vážně hlad. A ty nevypadáš, že bys někam mířila. Jen jdeš vedle mě a mluvíš. Zkus mluvit cestou do jídelny, co ty na to?“ Povzbudivě jsem na ni mrkla, ale už se tvářila dotčeně.

„Jen jsem se tě snažila uvést do zdejších poměrů,“ trhla naštvaně rameny. „Tudy,“ ukázala do široké boční chodby a vyrazila, aniž na mě počkala. Bezva. Půl dne jsem měla známou. Vzdychla jsem a vydala se za ní. Třeba to ještě nějak srovnám.

U stolu už seděla tichá tmavovláska, se kterou jsem se viděla na angličtině. Mile se usmála a já měla chuť jí za ten upřímný úsměv padnout kolem krku. Ovládla jsem se – určitě bych ji vyděsila a zase bych to pokazila.

„Líbí se ti tu?“ zeptala se mile, když jsem se vrátila s tácem plným jídla. Vážně jsem měla hlad jako vlk; ráno jsem se pro tu nervozitu ani nenasnídala. Teď jsem jen přikývla a zakousla se do tuňákového sendviče. Spokojeně jsem zamručela. Milovala jsem, když jsem nemusela vařit a připravovat jídlo. Když to někdo jiný udělal za mě. Škoda, že Charlie není kuchař, to by byl život.

Zatímco jsem se cpala, nenápadně jsem se rozhlížela po jídelně. Byla jsem ráda, že většina zdejších lidí vypadá úplně normálně. Asi jsem za to mohla být vděčná počasí – díky prakticky nepřetržitému dešti bylo nemožné udržet v normálním stavu jakékoliv venkovní travnaté plochy. Třeba hřiště. Takže ve Forks nebyl fotbalový tým, ve kterém by mohli machrovat kluci. Tím pádem chyběly roztleskávačky, které by všem kolem sebe dávaly důrazně najevo svou nadřazenost. Jediný sportovní tým byli plavci – a ti byli zároveň členy matematického, šachového nebo historického kroužku, prostě normální studenti. Tohle byl proti Phoenixu opravdu posun dopředu.

Pak dva vysocí kluci, kteří si povídali nalevo ode mě, odešli pro jídlo a já si konečně mohla prohlédnout zbytek jídelny. A tam jsem uviděla hodně podivnou skupinku lidí. Seděli u nejvzdálenějšího stolu a na první pohled vypadali zcela běžně. Jenže něco mě donutilo se k nim očima vrátit, ne je jen tak přejet. Byli jiní. To bylo jasné. Poznala jsem jiné lidi – sama jsem nikdy pořádně nezapadla. Kolem nich jako by byla neviditelné zeď, která zabraňovala ostatním se přiblížit. Všichni je obcházeli obloukem a nikdo se nezastavil, aby je pozdravil, nikdo se na ně nepodíval. Byli zticha, nemluvili, nimrali se v jídle.

„Kdo jsou támhle ti?“ zeptala jsem se. Angela i Jessica zvedly jako na povel hlavy a podívaly tam, kam jsem upřeně zírala i já.

„To jsou Cullenovi,“ řekla nadšeně Jessica a spiklenecky se ke mně naklonila. „Jsou to sourozenci, všechno. A přitom spolu chodí! Ten vysoký svalnatý je Emmett a chodí s tou blondýnkou – vážně by mě zajímalo, jestli je přírodní blond, nebo je odbarvená. Osobně bych tipovala, že je to chemie. A ta malá černovláska chodí s tím blonďákem. Ona je Alice, on je Jasper. Chápeš to? Jsou sourozenci, ale přitom spolu chodí, dokonce veřejně!“

Znechuceně jsem si je prohlížela. To je vážně úchylný! Poslední z partičky těch podivínů, kluk s tmavě zrzavými vlasy, se nejdřív zlostně podíval na Jessicu a pak jeho pohled přeskočil na mě. Rychle jsem sklopila oči.

„No tak, Jess, nemať Bellu,“ ozvala se Angela. „Nejsou to opravdoví sourozenci. Teda někteří jo, ale zrovna ti spolu nechodí. Myslím, že Jasper a Rose jsou bratr a sestra. A pak asi Emmett a Alice? Nebo Alice a Edward? Nejsem si jistá. Jsou všichni adoptovaní, takže spolu chodit můžou.“

„Bezva,“ řekla jsem vesele. „Nejsem největší exot na škole, to se mi líbí.“

Holky se rozesmály a já naposledy střelila pohledem k těm sourozencům. Dívali se na mě. Malá černovláska se usmívala, blonďák vypadal, jako by ho bolel zub. A ten pátý se mračil, hodně. Odolala jsem nutkání na něj vypláznout jazyk. Místo toho jsem se zazubila a zamávala jim. Černovláska vyprskla smíchy a zamávání mi oplatila. No vida. Nejsou zas až tak divní.

Když začala Jessica rozebírat to, že Edward Cullen s nikým nechodil a odmítl všechny nabídky na rande, ušklíbla jsem se a zase se pustila do jídla. Ta holka byla fakt drbna.

Zabloudila jsem. Chtěla jsem si na konci pauzy na oběd ještě dojít na záchod a Jess mi řekla, kudy jít do učebny biologie. Myslela jsem si, že jsem si to zapamatovala, ale někde jsem zbrkle uhnula, když zazvonilo, a skončila jsem v učebně, kde právě nějaký starší profesor divadelním hlasem přednášel Johna Donnea. Nevypadal nadšeně, že jsem ho vyrušila.

„Nějaké přání, slečno?“ zamračil se na mě.

„Učebna biologie, prosím?“ Asi jsem vypadala tak zahanbeně, jak jsem se cítila, protože svěsil ruce, které měl doteď založené v bok, a máchl rukou za sebe:

„První odbočka vlevo, druhé dveře. Pozdravujte pana otce, slečno Swanová.“

Zrudla jsem a zamumlala poděkování. Bezva. Všichni už tu o mně vědí. No, co se dá dělat.

Antré do biologie nemohlo být lepší. Ve dveřích se mi smekla noha po loužičce od nějakého deštníku a já se rozplácla na zádech. Bezva.

„Slečna Swanová,“ řekl vesele profesor. Přes řehot lidí jsem ho skoro neslyšela.  Ještě ze země jsem přikývla a soukala se na nohy. „Jste v pořádku? Ano? No tak, lidi, nesmějte se, mohlo se to stát komukoliv. Říkal jsem vám, ať ty deštníky necháváte vzadu, ne hned u dveří! Tak si běžte sednout. Máte štěstí, támhle je poslední místo.“ Popostrčil mě do uličky u okna a já zvedla hlavu a odhrnula si z obličeje vlasy. No jasně. Vedle Cullena, co se u oběda tvářil tak nakrknutě. Bezva. Došla jsem k lavici a pokusila se o úsměv:

„Ahoj. Nebudu se ptát, jestli můžu, protože musím.“ A sedla jsem si. Než jsem si stihla vyndat z batohu tužku, uslyšela jsem vedle sebe zbrklé vrznutí židle. Podívala jsem se na něj a zjistila, že se odsunul co nejdál ode mě, přes nos má ruku a funí. Díval se na mě a vypadal vážně, ale vážně naštvaně. Netušila jsem, proč. Jestli má fobii z lidí a nesnáší, když vedle něj sedí někdo cizí, měl to říct už při nástupu do školy! Tázavě jsem zvedla obočí. Znechuceně zavřel oči a celý se nahrbil. Vypadal, že bude zvracet.

„Je ti blbě?“ zeptala jsem se překvapeně. Zdejší jídlo bylo v pohodě, ale třeba mu něco nesedlo. Nezareagoval. Ale vypadal fakt hrozně. Byl úplně bílý, pod očima měl tmavé kruhy a vážně jsem čekala, kdy se pozvrací. Zvedla jsem ruku.

„Prosím vás?“ Učitel se na mě podíval a kývnutím hlavy mě vybídl k mluvení. „Tady sousedovi je asi špatně.“ Ukázala jsem na tu zhroucenou postavu vedle sebe, která teď zuřivě vrtěla hlavou, ale ruku si z obličeje nesundala. Profesor ho chvíli zkoumavě pozoroval a pak mávl rukou:

„Běžte na ošetřovnu, pane Cullene. Slečna Swanová půjde s vámi, abyste se někde nezhroutil.“

Můj soused se najednou narovnal a přikývl. Asi se mu ulevilo, že bude moct vypadnout. Ale já z toho nápadu radost neměla.

„Já nevím, kde je ošetřovna,“ namítla jsem. To učitele zarazilo, ale pak mávl rukou.

„Pan Cullen trefí, vy ho budete jen jistit,“ rozhodl.

„Dobře,“ ozvalo se vedle mě. Cullen už vypadal mnohem lépe. Nehrbil se, jen mě sledoval tmavýma očima a trochu se chvěl. Vypadal fakt děsně, doufala jsem, že to není nic infekčního.

„Tak jo,“ zamumlala jsem nakonec a postavila se. Pane jo, takové vzrůšo hned první den!

V tom se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř vtrhla ta malá černovláska, co mi na obědě mávala. Můj soused sykl.

„Dobrý den, omlouvám se, že ruším, ale potřebovala bych svého bratra,“ zacvrlikala na učitele a ten se spokojeně usmál:

„Jdete včas, Alice!“

„Já vím,“ přikývla a podívala se na Cullena. Zamračila se na něj. A na mě se pak usmála.

„Odveďte si bratra na ošetřovnu, nevypadá moc dobře. A slečna Swanová si může zase sednout.“

Poslechla jsem ho docela s úlevou. Když mě Cullen míjel, něco studeného se na okamžik dotklo mé šíje. Nadskočila jsem a otočila se, ale už byl v uličce a mířil ke své sestře, která si vztekle podupávala nohou. Asi ho měla pěkně vycvičeného, protože ho popadla za ruku a táhla pryč – a on se vůbec nebránil. Vážně zvláštní rodina.

Zbytek dne jsem zvládla v pohodě. Žádné úrazy, žádné pády, nikomu kolem mě se nechtělo zvracet. Ono to půjde. Ve Forks to prostě nějak zvládnu.

„Jak to šlo?“ zeptal se Charlie, když jsem mu naservírovala večeři.

„Dobrý,“ pokrčila jsem rameny. „Co ty?“

„Dobrý,“ zahuhlal s plnou pusou. Ani jeden jsme toho moc nenamluvili, ale nevadilo nám to. Ještě jsme si na sebe museli zvyknout.

Večer jsem zavolala mámě a místo oveček jsem před spaním počítala dešťové kapky, které bubnovaly na střechu. Na ten déšť si ale nikdy nezvyknu.

Shrnutí Další kapitola

Autor: Misty (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chce to kuráž, Edwarde! 1. kapitola: