Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chce to kuráž, Edwarde! 2. kapitola

23.07.2010 (13:15) • Misty • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2733×

Cullen se ve škole neukázal ani následující den, ani ve středu. A mě rozčilovalo, že to vůbec řeším. Prohodila jsem s ním dvě věty, respektive já mluvila a on se snažil mě nepozvracet – tak proč se při obědě snažím nenápadně sednout tak, abych viděla ke stolu, u kterého sedávají ti jeho sourozenci? A proč se pokaždé nechám nachytat malou Alicí, která se na mě usměje, ale tak nějak smutně? Už jsem chápala, proč jsou z něj všechny holky ve škole tak hotové. Přestože tu nebyl, spousta z nás na něj myslela.

A Jessica byla naštvaná, protože jí někdo z biologie řekl, že jsem málem šla s Cullenem sama na ošetřovnu.

„Jess, vážně, přísahám! Nic s ním nemám!“ Byl čtvrtek, šly jsme na oběd a ona mi celou angličtinu psala vyčítavé vzkazy na papír: Proč jsi to udělala? Jak jsi mi to mohla udělat? Mělas mi zavolat, dovedla bych ho tam! Jaký byl? Neříkal o mně něco? Ty s ním snad chodíš?!

„No jistě. A proto si tě vybral jako doprovod, že?“ řekla kousavě. Zastavila jsem se uprostřed chodby a založila si ruce v bok. Měla jsem jí dost.

„Jediné volné místo bylo vedle něj, tak mě tam pan Banner posadil. A pak mi pan Banner řekl, ať s ním jdu. Možná bys měla zaútočit na pana Bannera, co ty na to? Podle mě po Cullenovi jede.“

Zarazilo ji to. Ona o tom vážně na chvilku přemýšlela!

„No tak, Jess. Bella to nemyslí vážně. Ale už to vážně přeháníš,“ souhlasila se mnou Angela. Vešly jsme do jídelny a já i s batohem zamířila k výdeji jídla – měla jsem hlad jako vlk. Jenže než jsem si stačila vzít aspoň pití, už mi Jessica lomcovala paží, div mi ji nevykloubila.

„Je tu! Už je mu dobře!“ Měla jsem chuť se podívat k jejich stolu, protože mi bylo naprosto jasné, o kom mluví, ale nakonec jsem se ovládla. No a co? Tak přišel. Co je mi do toho?

„Bezva. Běž zkontrolovat, jestli jí něco dietního, aby se zas nepozvracel,“ vybídla jsem ji a pobaveně sledovala, jak udělala dva nadšené kroky směrem k nim. Jakmile si všimla, že na ni všichni zvědavě zírají, rychle zahnula doleva a zaplula na své oblíbené místo. Moje škodolibost mě bavila. Vzala jsem si sendvič s krůtím masem, salát a colu a rychle se vrátila ke stolu. Tentokrát jsem si sedla zády k nim, naschvál. Aby mě to nelákalo. Jessica na mě nevraživě koukala.

„Chováš se, jako byste spolu chodili. Neměla bys sedět u nich?“ zlobila jsem ji. Prudce se nadechla, aby mi odpověděla něco nehezkého, ale pak ji asi pohltila představa jí a Cullena a zatvářila se zasněně. „ Hele, fakt nemám v plánu ti ho přebrat,“ ujistila jsem ji.

„Stejně by ses k němu vůbec nehodila,“ souhlasila se mnou. Takovou kamarádku by chtěl každý…

Po obědě jsme měli tělocvik. První byl hned v pondělí, ale to mi pan Harrison dal jen dres a dal mi vybrat, jestli chci hrát raději basket, nebo softball. S mým štěstím jsem byla schopná zmrzačit sebe i někoho z okolí při obou sportech, ale u softballu byl poměr času v akci podstatně menší, než u basketu. Navíc se hrálo uvnitř tělocvičny, a tudíž to byl vlastně soft softball – to bych mohla přežít.

Teď jsem tedy poprvé nastoupila na vyleštěné parkety a doufala, že odsud po svých také odejdu.

A vypadalo to nadějně. Rozhodně alespoň během první půlky hodiny, kdy naše mužstvo bylo v poli a já tudíž mohla v koutě předstírat, že čekám, jestli ke mně nepoletí míč. Holky docela rychle pochopily, že je lepší mě tak nechat, a obětavě chytaly míčky, které letěly mým směrem. Oproti Phoenixu rozhodně posun – byla jsem jim vděčná. Jenže pak jsme si prohodily strany, a přestože jsem se snažila tvářit nenápadně a pouštět před sebe pořád další a další spoluhráčky, Harrison si mě všiml a nakázal, že i já musím na pálku.

Zhluboka jsem se nadechla. Proti mně stála Angela. Měla jsem ji vážně ráda a rozhodně jsem jí nechtěla ublížit.

„Hoď malou, ano? Tři striky a jdu pryč, prosím!“ šeptala jsem naléhavě. Usmála se a přikývla – obrovsky se mi ulevilo. Mírně se naklonila dozadu, švihla rukou, ale na poslední chvíli pohyb zbrzdila a míček tak letěl čistě, bez rotace, přímo na mě. Teoreticky mi bylo naprosto jasné, kdy mám já máchnout pálkou. Praxe ale byla horší. Zareagovala jsem pozdě, a ve chvíli, kdy mě míček trefil do klíční kosti, změnil směr mých rukou a já sama sebe svou rukou trefila do čelisti. Zatmělo se mi před očima a sesunula jsem se k zemi.

„Bello! Promiň! Panebože, jsi v pořádku?“ Angela u mě byla rychle. „Nevěděla jsem… Nenapadlo mě, že…“ Snažila se najít vhodná slova.

„Še sem takoej retard?“ zašišlala jsem. Asi jsem si prokousla jazyk. Au.

„Swanová! Co jste to předváděla?“ zahřměl nade mnou učitel. Nesnažila jsem se nic vysvětlit, věděla jsem, že to bude marné. „Jste v pořádku?“ Zavrtěla jsem hlavou. Necítila jsem se v pořádku. Povzdechl si a ukázal ke dveřím:

„Běžte na ošetřovnu. Víte kde je? Ne, v budově C, hned u hřiště. A pořiďte si brnění!“

Poslechla jsem ho ráda. Měla jsem pocit, že mi odpadne čelist – netušila jsem, že mám takovou sílu. A v puse jsem cítila nasládlou chuť krve, což mi nedělalo dobře na žaludek. Nesnášela jsem krev. Nesnášela jsem pohled na ni, takže jsem se všech sil snažila nic nevyplivnout, protože bych okamžitě omdlela. Klopýtala jsem podél zdi směrem k budově C a doufala, že tam dojdu. Studený deštík jsem přivítala, bylo to osvěžující.

A pak jsem se hrozně vylekala, protože vedle mě se najednou jako duch objevil Cullen. Třeštil na mě černé oči a čelist měl pevně zaťatou. Ach jo. Asi máme společnou cestu, zase nevypadá dobře.

„Jsi v pořádku?“ procedil skrz zuby. Zavrtěla jsem hlavou. Zavřela jsem oči a polkla, abych mohla promluvit. Bylo to nechutné, žaludek se bouřil, takže jsem si nejdřív mohutně říhla. Cullen ztuhnul a odvrátil se ode mě. Jo, tak pardon, že teď nemám náladu na chování jak ze žurnálu!

„Teše mi krev,“ zahuhlala jsem.

„Já vím,“ zabručel on. Hm. A proto ke mně stojí zády? Ach jo, co je tohle za člověka?

„Tak já du,“ zamumlala jsem a udělala další krok.  A znovu jsem se vyděsila, protože mě za paži chytil Cullen. Ruku měl úplně ledovou.

„Pomůžu ti,“ zamumlal. Pořád vypadal, že strašně smrdím – odtahoval se a mluvil směrem ode mě.

„Nemusíš se namáhat,“ bránila jsem se.

„Mlč už, prosím,“ zasténal. Poslechla jsem ráda, jazyk mě vážně bolel. Po několika krocích jsme dorazili ke dveřím s červeným křížem a mně se ulevilo. O chvilku později už jsem měla v puse kostku ledu a na tváři přitisknutý ledový obklad. Zhluboka jsem si oddechla.

Cullen stál opřený o druhé lůžko a pozoroval mě.

„Tobě nis není?“ zeptala jsem se huhlavě. Zavrtěl hlavou a lehce se usmál. „Ave ypadáš děsně,“ oznámila jsem mu. Led už stihl roztát, teď jsem pro změnu měla jazyk úplně necitlivý a znovu jsem mluvila jako pako. Jo, kdyby mě viděla Jessica, hned by jí bylo jasné, že se Cullena sbalit rozhodně nesnažím.

„Jen jsem šel okolo a viděl tě. Vypadala jsi, že upadneš,“ řekl vážně. Mávla jsem rukou.

„Jsem zvyklá. Nějak bych se sem dostala.“

„Děje se ti to pořád?“ divil se. Nebyla jsem si vědoma, že bych mu řekla, co přesně se mi stalo. Pak jsem si ale uvědomila, že mám na sobě dres, takže každému muselo dojít, že šlo o nehodu při sportu. Přikývla jsem.

„Jsi magnet na nebezpečí, víš to?“ zamručel a znělo to tak nějak dvojsmyslně. Pokrčila jsem rameny.

„Vážně už jsem zvyklá. Jsem si jistá, že už mě nemůže nic překvapit,“ ušklíbla jsem se. Napodobil mou mimiku a řekl:

„No, tím bych si nebyl tak jistý.“

Vypadal, že chce ještě něco dodat, ale v tu chvíli vešel do dveří Charlie v šerifské uniformě. Zasténala jsem. Kdo mu to dal vědět?

„Bello,“ vydechl úlevně a zamířil rovnou ke mně. „Jsi v pořádku?

„Jo, jen jsem sama sebe praštila pálkou,“ přiznala jsem. Snažil se nesmát, ale dobře jsem viděla, jak mu cukají koutky, stejně jako Cullenovi.

„Tak pojď, vezmeš si oblečení a pojedeme domů. Pro dnešek tě omluvím, ať se vzpamatuješ,“ vybídl mě. Pak se podíval na Cullena: „Taky ti něco je? Neublížila ti Bella, že ne?“ Cullen se rozesmál nahlas.

„Ne, pane. Jen jsem jí pomohl sem,“ dostal ze sebe. Charliemu se viditelně ulevilo.

„Chceš někam odvézt?“ nabídl se. Cullen zavrtěl hlavou a prohlásil, že mi dojde do šatny pro věci. Až když zmizel, došlo mi, že netuší, která skříňka je moje. Nejspíš se někoho zeptal, protože když mě Charlie usazoval do policejního auta, nesl mi můj batoh i oblečení.

„Děkuju,“ zamumlala jsem a zrudla, protože to bylo prostě zvláštní.

„Dávej na sebe pozor, ano?“ sklonil se k okénku. Přikývla jsem.

„Díky… Edwarde.“ Pokusila jsem se o úsměv, ale pravá tvář mě vážně bolela.

„Rádo se stalo, Bello,“ usmál se.

„Milý chlapec, že?“ zeptal se Charlie cestou domů. Jen jsem zamručela na souhlas, protože v hlavě mi to právě intenzivně šrotovalo. Byla bych přísahala, že teď při loučení měl Cullen světle hnědé oči. Ale cestou na ošetřovnu byly stoprocentně černé?

Asi jsem se praštila víc, než jsem myslela…

Autor: Misty (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chce to kuráž, Edwarde! 2. kapitola: