Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chceš válku? Máš ji mít - 1

28.01.2010 (20:00) • ap94 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 4689×

Chceš válku? Máš ji mít!

Už je to tu zase. Zase to hrozné stěhování. Ale co nadělám. Pro mojí existenci je to nutné. Jsem totiž, jak bych to řekla? Upír? Ne, to není správně, i když pravdě jsme blízko. Já jsem totiž upír jen z jedné třetiny. Ptáte se, jak je to možné? Ani já sama nevím. Nikdo takový, jako já na světě není. Nebo aspoň já o nikom takovém neslyšela. Ani nevím, jak jsem se proměnila. Ale moje teorie je, že mě nejspíš kousl poloupír. Ale kdo ví. Nic si totiž z mé přeměny nepamatuji. Jednoho dne jsem se prostě probudila a vše bylo úplně naruby. A cože to obnáší být z jedné třetiny upírem? Zjistila jsem, že mám stejně vyvinuté smysly jako oni. To, co jsem zjistila až později je to, že nestárnu. Nejdříve to byl pro mě šok, ale teď se mi to dokonce líbí. Ale má to i své stinné stránky. Nemůžu dlouho zůstat na jednom místě. Lidem pak začne být divné, že jste se za pět let vůbec nezměnila. Z mých lidských vlastností mi toho zůstalo podstatně víc. Za prvé, bije mi srdce. Mám v těle krev, ale ta jiným upírům nevoní, už jsem jich totiž pár poznala. Voním sice jako člověk, ale tak nějak nelahodně. Dále jsem strašný nemehlo. Já jsem snad jediný nemotorný „upír“ na světě. Mám svoji lidskou barvu očí. Tedy čokoládově hnědou. Dál pak spím. A velmi dobře. Byla bych schopna prospat celé dny. Bohužel musím do školy. Můj věk zamrzl na 17, takže musím chodit do školy. A teď ta nejdůležitější věc. Čím se živím. Řekli byste, že když mám v sobě kousek upíra, že dám přednost krvi. Ale opak je pravdou. Jím lidské jídlo. Nedokážu si představit život bez čokolády a gumových medvídků. Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, krev nesnáším. Je mi z ní na zvracení. Jak ironické, že?

A teď se právě stěhuji po pěti letech z Paříže do maličkého městečka jménem Forks. Je tam něco málo kolem 2 000 obyvatel. Nejspíš budu jejich nová atrakce. Ale až se to přežene, mohla bych tu mít klid. Je tam prý nádherná příroda. A já mam přírodu ráda.

Sbalila jsem si kufry. Moc jich nemám. Vše potřebné si koupím až na místě. Měla bych tam mít zařízený dům. Rekonstruovala ho nějaká bytová architektka, která tam také žije. Párkrát jsem s ní mluvila po telefonu, ale nikdy jsem jí neviděla. Vím jen, že se jmenuje Esme a hned, jak přijedu, mám jí zavolat, aby mi dům ukázala.

Koupila jsem si letenku v první třídě. Budu mít pohodlí, i když ne, že bych ho potřebovala, ale když máte peněz, jak šlupek, proč si nezaplatit za lepší. Seděla jsem vedle postarší paní, která si chtěla mermomocí povídat. Jenže já nechtěla. Znát nové pletací vzory jsem vážně nemusela. Rozhodla jsem se tedy, že budu předstírat spánek.

Naštěstí cesta netrvala moc dlouho, a tak jen co letadlo přistálo, velice ochotně jsem vystoupila. Vyzvedla jsem si zavazadla a vzala telefon, abych mohla zavolat Esme. Vyťukala jsem číslo a vytočila. Zazvonilo to sotva jednou a Esme už to zvedla.

„Ahoj, Esme, tady je Bella. Už jsem na letišti, tak pro mě můžeš přijet.“

„Ahoj, Bello, Už jsem čekala, kdy zavoláš. Do deseti minut jsem tam.“

„Dobře, tak já půjdu čekat před letiště. Zatím ahoj.“ A hovor jsem ukončila. Vzala jsem své kufry a vyšla ven. No jo, ale jak poznám, která z nich je Esme? Všude se to hemžilo lidmi, kteří přijížděli a odjížděli z letiště. A tak jsem jen stála a čekala. Asi po deseti minutách na kraji chodníku zastavilo černé, nablýskané auto. Nevím co to bylo za značku. V autech se moc nevyznám. Okýnko u spolujezdce se stáhlo. Už z dálky jsem viděla, jak na sedadle řidiče sedí mladá paní, vystrkuje hlavu z okýnka a kouká na mě.

„Halo, Bello, jsi to ty?“ zavolala na mě ta paní a hezky se usmála.

„Esme?“

„Jo, jsem to já. Tak honem nasedni, ať můžeme jet. Jo a zavazadla si dej do kufru.“ Udělala jsem, jak řekla, a pak si šla sednout na místo spolujezdce. Hned, jak jsem dosedla, do nosu mě udeřila zvláštní vůně. To snad není možné! Nasála jsem znovu tu vůni. Ale ne, je to možné. Ta milá paní, Esme, která mi zařizovala dům, ona je upír. Její vůně mi to potvrzovala.

„Copak, Bello, nějak si ztuhla,“ ptala se ustaraně.

„Nic, já jen... už se nemůžu dočkat, až uvidím svůj nový dům.“ Nechtěla jsem jí vyprávět o svém novém objevu. Co bych jí asi řekla? Paní, nejste náhodou upír?

„No, já doufám, že se ti bude líbit. Dávala jsem si na něm hodně záležet,“ vytrhla mě ze zamyšlení.

„Určitě jo. Já ti věřím,“ usmála jsem se na ní. Ale zajímalo by mě, jestli je ve Forks těch upírů víc. Musím se jí nenápadně zeptat.

„A ty tu bydlíš sama? Myslím, jako jestli máš manžela, a tak.“

„Ano mám. Jmenuje se Carlisle a pracuje v tamější nemocnici, jako doktor.“ Doktor? Tak to mě udivuje. Upír a dělá doktora?

„A mám taky pár dětí,“ pokračovala dál. Cože ona má děti? Ale jak je to možné? Upír přece nemůže mít děti.

„Vypadáš překvapeně,“ zasmála se.

„Děje se něco?“ To jde to překvapení na mé tváři tak vidět?

„No, já ehm, to...“ Sakra Bello mysli. Nesmí se nic dozvědět.

„Jen že vypadáš dost mladě na to, abys měla děti,“ snažila jsem se to zamaskovat.

„Jé děkuji za kompliment. A ano, jsem na ně moc mladá. Taky jsou všichni adoptovaní. Jak by to vypadalo, kdyby 30letá ženská, jako já měla, 18leté děti,“ zasmála se.

„A kolik jich vlastně máš?“ Jsem zvědavá, kolik je tady ve Forks upírů.

„Pět. Dvě holky a tři kluky. Alici. Rose, Emetta, Jaspera a Edwarda.“ Při slově pět jsem vykulila oči. Tolik? To znamená sedm upírů celkem. No, to bude ve Forks ještě hodně veselo.

„Alici a Edwardovi je 17, takže nejspíš budou chodit s tebou do třídy. Jasperovi, Emettovi a Rose je 18. Takže ti budou chodit o rok výš.“ Pane bože, budu bydlet ve městě se sedmi upírama, s pěti chodit do školy a se dvěma dokonce do třídy! Tohle bude ještě hodně zajímavý.

„No, jestli budou stejně milí, jako ty, tak je ráda poznám,“ ale to už jsme stavěli před mým novým domem.

Vystoupila jsem z auta a zůstala stát s pusou otevřenou dokořán. Přede mnou stál malý útulný domek se zahrádkou. Byl celý bílý se dvěma okny na přední straně. Kolem rostlo pár stromů.

„Bello, tak co první pohled?“

„Nádhera a to jsem ještě nebyla uvnitř.“ Esme se zasmála a podala mi klíče od domovních dveří. Zasunula jsem klíč do dveří a otočila. Zámek cvaknul a dveře se pomalu otevřely. To, co jsem viděla, mě ohromilo. Vstoupila jsem do menší chodby, kdy bylo velké zrcadlo. Tou se procházelo do obývacího pokoje. Tomu dominovala velká béžová pohovka. Naproti ní stála na černobéžovém stolku velká plazmová televize. K tomu ještě malý stoleček a dvě křesla taktéž v béžovém provedení. Bylo to perfektní, vše k sobě dokonale ladilo. V obýváku pak byl průchod do kuchyně. Někomu by se mohla zdát malá, ale pro mě byla akorát. Vše jsem měla po ruce, na všechno jsem dosáhla. Potom jsme vešly do prvního patra.

„Tak tady je koupelna a pokoj pro hosty,“ ukazovala na dveře. Koupelna byla v modré barvě. Na dlaždičkách vzory mušliček a různých kroucenin. V levém rohu místnosti byla rohová vana a v protějším koutě sprchový kout. Mezi nimi bílé zrcadlo s velkým zrcadlem. Byla tu i pračka a všude po stěnách poličky a skříňky. Pokoj pro hosty byl docela obyčejný. Velká postel pro dva, nějaká ta skříň, zrcadlo a jeden menší stolek.

„No, a tady je tvůj pokoj.“ A s tím otevřela poslední dveře. To, co jsem viděla mi vyrazilo dech. Uprostřed pokoje stála obrovská modrobílá postel. Na ní ležely dva bílé a dva modré polštářky. Přes celou jednu zeď byla knihovna, vyrobená ze dřeva. Na protější stěně visely dva obrazy. Pod nimi byl stůl na notebook. Měl několik šuplíků a menší lampičku. V pokoji byla ještě nějaká menší skříňka, ale žádná vetší skříň na oblečení. V tu chvíli jsem si všimla jedněch dveří. Ale od čeho jsou? Vždyť Esme říkala, že tohle je poslední pokoj v domě.

„Esme, kam vedou támhlety dveře?“

„Ah, no jo, promiň. Víš, to je tvoje šatna. Moje nejmladší dcera je maniak na oblečení a jeho nakupování, a tak si nedala vymluvit tu šatnu. A už tam máš i nějaké oblečení. Doufám, že se Alice trefila do tvojí velikosti,“ mile se na mě usmála. Takže já mám vlastní šatnu? Tady je to jak v pohádce. Otevřela jsem dveře od šatny. Byla skoro stejně velká, jako pokoj a byla celá plná nejrůznějším oblečením od triček a kalhot po boty a různé doplňky.

„Tak co? Líbí se ti? Hlavně tvůj pokoj. Pomáhala mi s ním Rosalie, tak doufám, že je podle tvého vkusu.“

„Esme, je to tu úžasné. A nejen můj pokoj, ale celý dům. Hlavně nesmím zapomenout Alici a Rosalii poděkovat. Je to tu prostě úžasný. Moc děkuji, Esme, líp jsem si to nepředstavovala.

„To jsem ráda, že se ti to líbí. Ale už bych asi měla jet. Musíš být po cestě unavená.“ A už se sbírala k odchodu.

„Jak chceš. Můžeš tu klidně ještě zůstat a popovídat si,“ nabídla jsem jí.

„Děkuji za nabídku, ale já už vážně půjdu. Musím jít zkrotit tu svoji zvěř doma. Carlisle je v práci, tak tam jsou sami.“

„Jo, tak to už by si radši měla jet. Vím, co dokáže udělat takových pět puberťáků,“ zvlášť, když to jsou upíři, pomyslela jsem si. Doprovodila jsem ji ke dveřím, ale ještě než jsem je zavřela, na něco jsem si vzpomněla.

„A Esme, co jsem dlužna za tu šatnu? S tou jsem v ceně nepočítala.“

„Vůbec nic. Ber to jako dárek na přivítanou.“ A pak v klidu nasedla do auta a odjela.

Já jsem až do večeře vybalovala a prozkoumávala dům. V devět hodin jsem už byla docela unavená, a tak jsem se vysprchovala a zapadla do postele. V tu ránu jsem usnula.

---------------Mohli byste zanechat aspoň maličkého smajlíka, prosím? :D---------

Shrnutí - 2. kapitola

Autor: ap94 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chceš válku? Máš ji mít - 1: