Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chceš válku? Máš ji mít! - 10

15.03.2010 (08:30) • ap94 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3512×

Asi kolem druhé hodiny ranní, mě vzbudil nějaký menší záblesk. Pomalu jsem otevírala oči a rozkoukávala se ve tmě. V rohu místnosti jsem uviděla siluetu nějakého člověka. Vyděšeně jsem vyskočila z postele a rozsvítila lampičku. Do očí mě udeřilo zákeřné světlo, chvíli jsem jen tak stála a snažila se přivyknout světlu. Pak jsem se prudce otočila do rohu a zděšeně koukala na tu osobu.

„Alice!“ zařvala jsem na celý dům. Byla jsem vážně vytočená. Jak mi může něco takového udělat! To si ze mě dělá srandu!

„Bello, co se děj... co tady děláš?“ vypadala stejně překvapená jako já, až na to, že já k tomu byla ještě pořádně vytočená.

„Chceš mi říct, že si ho sem nepustila ty?“

„Ne.“

„Fajn, takže mi můžeš ty vysvětlit, jak ses tady poděl?“

„Alice jen chtěla přivézt nějaké věci.“ Edward se tvářil tak nevinně, že kdybych ho neznala, myslela bych si, že mluví pravdu.

„Jenže Alice bydlí v pokoji pro hosty.“

„Já vím, já jsem si spletl dveře.“ To určitě.

„Když sis spletl dveře, tak kde máš potom ty Aliciny věci.“

„No, eh... já už bych měl radši jít.“

„Ty jsi mě normálně šmíroval. Rychle uteč, než zavolám policii,“ vřískala jsem na něj. Rychle se otočil a ne - li upírskou rychlostí vyběhl z domu. Poté jsem hodila naštvaný pohled po Alici.

„Bello, já netušila, že ti vleze do pokoje.“

„Ach jo a to ti ty věci nemohl přinést Jasper?“

„Byl na lovu a ostatní měli hodně práce sami se sebou.“

„Hm, tak aspoň že ti donesl ty věci. A teď, kdyby ti to nevadilo, bych si šla ještě lehnout. Asi tak za tři a půl hodiny vstávám.“ A unavená se doploužila zpátky do postele.

„Jo a ještě jednou se ti omlouv... “ Alice najednou ztuhla na místě, nepřítomný výraz v obličeji.

„Alice? Alice, je ti něco?“ Přiskočila jsem k ní a zatřásla s jejím tělem.
„No tak, Alice, trochu mě děsíš.“ Třásla jsem s ní a v mém hlase byla slyšet stále vetší panika. Najednou se Aliciny oči vyjasnily.

„Bello? Neboj, jen jsem měla vizi.“

„Uf, tak to jo. Nahnala jsi mi strach,“ úlevou jsem si vydechla.

„A o čem vůbec byla ta vize?“

„Nevím jistě, byly to jen nějaký záblesky. O tobě a Edwardovi. Nevidím to díky tobě jasně. Ale něco se stane. Hned zítra.“

„No skvělí. A nevíš, co chystá?“

„Bohužel. Má to s tebou hodně společného.“

„No dobře. Tak já se půjdu ještě trochu prospat.“ Alice se na mě usmála a vytančila ze dveří. Plácla jsem sebou do postele a čekala na tížený spánek.

„Bello, vstávej,“ začal mě budit zvonivý hlásek.

„Né, ještě chvíli,“ zaskřehotala jsem chraptivým hlasem. Zdálo se mi to jako chvilka od doby, co jsem zalezla do postele.

„No tak, nestihneš to.“ Chvíli bylo ticho, a tak jsem si myslela, že odešla a nechala mě spát. Najednou na můj obličej dopadlo něco velice studeného.

„Ahh Alice, já tě zabiju. S tou vodou to máte snad v rodině. Nejdřív ten tvůj povedený bratříček a teď ty?“

„Ale no tak, aspoň jsi už vzhůru. A teď pojď, mám pro tebe překvapení,“ zavýskla a tleskala rukama nad hlavou jako pětileté dítě. Vyhrabala jsem se tedy z postele. Alice mě chytla za ruku a táhla do kuchyně. Na stole ležel talíř plný lívanců se šlehačkou, skořicí a jahodami.

„Páni, kdo to dělal?“

„No přece já,“Alicin hlas zněl dotčeně.

„Ty?“ Tak teď mě chuť trochu přešla.

„No pojď, jsem zvědavá, jak ti to bude chutnat.“ Nechtěla jsem Alici zklamat, a tak jsem zasedla ke stolu a ukrojila kousek lívance. Musím uznat, že to krásně vonělo. Stále nejistá jsem strčila sousto do pusy a začala žvýkat. A byla jsem překvapená.

„Teda Alice, na někoho, kdo osmdesát let nevařil, je to báječné.“

„Jsem ráda, že ti chutná. Chvíli to vypadalo, že ti to nechutná, podle tvýho výrazu.“ Oh, tak to moje zaváhání asi nebylo tak nenápadné.

„Ale vůbec ne. A kde si se to vlastně naučila?“ Snažila jsem se odvést řeč někam jinam.

„Něco z televize, něco z knih, ale tam jsem toho moc nezjistila. Kuchařky jsou dělány pro lidi, a když máš jídlo okořenit podle chuti, je to trochu problém. A tak mě to po uírsku naučil Edward.“ Cože? Edward? Myslím toho samého Edwarda, co já? Hlasitě jsem se rozesmála při představě, jak má Edward kolem sebe omotanou zástěru a v ruce vařečku. Bylo to k popukání. Smála jsem se tak moc, že mi vytryskly slzy z očí a začaly mě bolet břišní svaly. Málem jsem se svalila i ze stoličky, na které jsem seděla.

„Bello, jsi v pořádku?“ zněla trochu rozrušeně Alice. Já ale byla pohlcena záchvatem smíchu.

„Edward... zástěra... kuchařka.“ To bylo jediné, co jsem ze sebe dostala. Asi po deseti minutách jsem se uklidnila.

„Tak bych se možná mohla obléknou, ne?“ Alice chvíli vypadala trochu zmatená z mého chování. Nejspíš si myslela, že jsem se zbláznila. Pak ale jen mávla rukou a začala uklízet nádobí, které po mě zůstalo. Já vyšla schody do pokoje a začala se oblékat do toho, co mi Alice připravila. Musím říct, že mi to slušelo. Pak jsem se v rychlosti umyla a učesala. Rychle jsem pospíchala rychle dolů za Alicí. Ta mě změřila pohledem od paty až k hlavě.

„A malovat se nebudeš?“

„Ne, dneska nemám náladu. Víš, já se moc často nemaluju. Stejně by my to k ničemu nepomohlo."

„Tak takhle blbou výmluvu jsem hodně dlouho neslyšela. Rychle zalez do koupelny a něco s tebou provedeme.“ Podle jejího výrazu bylo jasné, že nemá cenu odporovat. Navíc jsem na nějakou hádku nebyla dost čilá. Tuhle noc jsem se moc nevyspala. No jo, jakmile si pustíte upíry do baráku... S velkým povzdechem jsem se tedy jako poslušně dítko vydala s Alicí za zády do koupelny. Ani jsem nevnímala, co celou tu dobu se mnou prováděla. Když byla hotová, zatáhla mě k zrcadlu. A byla jsem v šoku. Vůbec jsem se nepoznávala. Takhle hezká jsem ještě nikdy nebyla.

„Alice, kromě toho, že jsi jasnovidka, nejsi náhodou ještě kouzelnice?“ Alice se tomu jen zasmála.

„Ale vůbec ne. Nesmíš se bát bejt trochu odvážnější. Všimla jsem si, že když se maluješ, tak máš jen make – up a jemné stíny, ale koukni, taková fialové, zelená, nebo zrovna žlutá ti náramně sekne.“ Koukala jsem, kolik toho Alice ví, ale když jste upír, asi zkrátka víte všechno.

„Mimochodem, moc ti ty šaty sluší,“ pochválila mě jen tak mimochodem, když jsme scházely dolů do chodby.

„Aby taky ne, když jsi je vybírala ty.“

Za pár minut jsme byly u školy. Alicin sourozenci tam už byly.

„Alice nezapomeň na naše malé tajemství, ano?“

„Jo jasně, neboj. Mám ve skrývání svých myšlenek docela slušnou praxi. Neboj, Edward nic nezjistí.“

„Dobře, tak zatím čau.“ A mašírovala jsem si to rovnou ke vchodu. Nestála jsem o pozornost jejích sourozenců, kteří by mě pozorovali rentgenovým viděním. Najedenou mě chytila za rukáv ledová ruka.

„Co je? Co chceš, Alice?“

„No co by, snad jdeš se mnou ne?“

„A proč bych to asi tak dělala? Jen jdi sama, dlouho si se s nimi neviděla, jeden den, tak si taky užijte chvilku pro sebe. Navíc, nemusím být u všeho.“

„To nepřipadá v úvahu. Jdeš se mnou a bez diskuze.“

„To ale vůbec není...“ Najednou na mě Alice hrozivě zavrčela. Přestala jsem radši protestovat. Nerada bych, aby tady po mně přede všemi skočila.

„Ahoj všichni,“ radostně zatrylkovala, když jsme k nim přišly. Hned se vrhla Jasperovi kolem krku .

„Tak jak ses měla, lásko.“ A bouřlivě ji přivítal.

„No tak, lidi, nechte si to na doma. Pobuřujete veřejnost,“ rozchechtal se Emmet. Několik lidí se na nás otočilo.

„Emmete, upoutáváš zbytečně pozornost,“ peskovala ho Rosalie. Pořád jsem nedokázala pochopit, jak někdo může být tak krásný. Jakmile Rose zjistila, že jí pozoruji, usmála se na mě. Poprvé za celou dobu jsem se podívala na Edwarda. Nejspíš vycítil můj pohled, a tak se na mě také podíval. Dneska byly jeho oči jako tekuté zlato. Zřejmě byl včera na lovu. Chvíli mi pohled oplácel, a pak se na mě začal šklebit. Byl to takový zákeřný a vypočítavý škleb. Bože, co mu je? A pak jsem si vzpomněla na Alicinu noční vizi. A začal jsem se trošku bát. Ale jenom maličko. Jestli on chystá pomstu, tak já taky.

„A kdypak se vrátíš domů,“ vyptával se Jasper, potom co se s Alicí dovítal. To bez sebe nevydrží ani den?

„Ještě dneska spím u u Bells.“ Jasper vypadal velice zklamaně a smutně.

„Páni, Jaspere, to bez sebe nevydržíte ani den?“ posmívala jsem se mu. Vážně absurdní. Jasper se na mě podíval takovým pohledem, který jasně říkal: ne nevydržím.

„Tak já už asi půjdu.“ Rozloučila jsem se a spěchala na první hodinu. Šla jsem po chodbě a všichni na mě podivně dívali a šuškali si o mně. Co jim je? Podle toho, co jsem zachytila, mluvili o nějaké fotce. Ale jaké fotce proboha! Já o žádné fotce nic nevím. Ty lidi se tu už asi dočista zbláznili. Zašla jsem za roh směrem k mé učebně. A až teď mi to všechno došlo. Já toho parchanta vážně zabiju. Tohle už je moc. Po celé chodbě byly vyvěšeny letáčky. Letáčky s mojí fotkou. K jednomu listu jsem přiběhla a pozorně si to prohlédla. Na fotce jsem ležela v mé posteli. Byla jsem odkrytá a na sobě jsem měla sexy latexový obleček. V jedné ruce jsem držela železná pouta. Proboha! Co to je? Proběhlo mnou zděšení. Kde to vzal? Tohle jsem nikdy v životě neměla na sobě. Natož abych se v tom fotila? A najednou se mi něco vybavilo. Ten noční záblesk u mě v pokoji, který mě probudil. To Edward si mě vyfotil, a pak tu fotku upravil. Ten hajzl! Tak tohle si za klobouk nedá. V tom se na druhém konci objevila Alice. V ruce držela spoustu letáků s mojí fotkou.

„Bello, tak už si to taky zjistila. Všechno, co jsem viděla, jsem posbírala, ale většina lidí už to viděla. Mrzí mě to,“ přiběhla ke mně Alice a omlouvala se mi za něco, za co nemohla.

„To je v pohodě. Ty přeci za nic nemůžeš, tak se neomlouvej. Ale co s tím teď. Víš co si lidi budou myslet?“ Alice chvíli usilovně přemýšlela, až se jí udělala mezi obočím malá vráska. Pak se jí na tváři roztáhl široký úsměv.

„Mám nápad, sice nic moc, ale na nic lepšího jsem nepřišla.“ Sdělila mi svůj nápad, a pak jsem se vydala na svojí hodinu. Byl už nejvyšší čas. Všichni si mě zvědavě prohlíželi. Zřejmě už všichni viděli „mojí“ fotku. Rozhodla jsem se, že se k tomu postavím čelem. Chodby jsem procházela jako by nic. Když na mě lidi divně zírali nebo se mi pochechtávali, ignorovala jsem je.

„Ahoj, můžu si přisednout?“ zeptala jsem se jich u oběda.

„Určitě,“ mrkla na mě Rose. Rozhlídla jsem se, ale u stolu už nebyla žádná volná židle. Emmet si všiml mého pozorování a nebyl by to on, kdyby zase něco vtipného nepronesl.

„No jak tak koukám, budeš si muset sednout Edwardovi na klín,“ a sám se začal smát svému velice vtipnému vtipu.

„No, tak to budu radši stát, než abych se ho jakýmkoliv způsobem dotýkala,“ zašklebila jsem se. Nesedla bych si a ni metr od něj, natož na jeho klín, jedině přes mou mrtvolu.

„Ale prosím tě, co blbneš, přece nebudeš stát?“ Alice se zvedla a donesla mi židli od jiného stolu.

„Děkuji, jsi první, koho napadlo něco normálního, že?“ a významným pohlede jsem se koukla na Emmeta. Ten se jen zaculil a sotva jsem dosedla, začal se svými blbými otázkami.

„Nikdy jsem nevěděl, že by jsi byla taková dračice, Belllo.“ Nechápavě jsem se na něj podívala. Jeho úsměv se ještě víc rozšířil a upřesnil svojí otázku.

„No, viděl jsem tu tvojí fotku, s klukama jsme si říkali, že bychom se podívali i na další, máš nějaký?“ Hned na to mu přistál pohlavek od Rosalie.

„Hele nemusíš na mě hrát takové divadlo. Já vím, že to má na svědomí tenhle... no ani radši nebudu říkat co. Nechceme přeci pobuřovat mládež, že?“ Emmet se začal smát a Jasperovi cukaly koutky. Zato Edward se tváři docela naštvaně. Proč asi.

„Ale víš co? Já to beru. Jeho práce byla velice zdařilá. Vypadala velice, ehm... skutečně? Mohl by se tím živit.“ Dávala jsem si hodně záležet na tom, abych působila klidně. Uvědomila jsem si, že ho tím vyvedu z míry víc, než kdybych na něj křičela. I když uvnitř sebe jsem tak klidná zase nebyla.

Všimla jsem si, že teď se culí už všichni. Ale Edward vypadal dost překvapeně. Přesně jak jsem doufala.

„Ale copak, myslel sis, že mi nedojde, že to máš na svědomí ty? Proto sis mě musel vyfotit v noci u mě v pokoji. Ale příště by sis mohl nastavit foťák bez blesku, víš, aby mě to nerušilo, jo?“ přitom jsem ho poplácala po tváři a velice sladce se usmála. To už Emmet nevydržel a svíjel se pod stolem smíchy. Vstala jsem od stolu a šla odnést tác. Pak jsem se vydala s vítězným úsměvem a dobrou náladou na poslední hodinu. Literatura. Můj oblíbený předmět. Byla jsem sice zkoušená, ale to mi na mé skvělé náladě neubralo. Po hodině jsem se vydala ven na parkoviště, kde jsem se měla sejít s Alicí. Nastal čas na mojí další pomstu.

---------------------------------------------Komentáře prosím--------------------------------------------------

Shrnutí

Autor: ap94 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chceš válku? Máš ji mít! - 10: