Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chceš válku? Máš ji mít! - 12

26.03.2010 (07:45) • ap94 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3565×

Zastavili jsme před vilou Cullenových během několika minut. Rosalie musela jezdit jak šílenec, ale podle toho, co jsem vypozorovala, takhle jezdili zřejmě všichni. Kolik asi už dostali pokut? Hned, jakmile jsme vešli dveřmi dovnitř, sesypala se na nás Esme a všechny nás vítala.

„Tak zlatíčka, jak bylo ve škole?“

„Nuda, jako vždy,“ ozval se Emmet, a pak už jsem jen viděla jeho záda, jak upaluje po schodech nahoru.

„Emmete, chovej se jako člověk,“ slyšela jsem někde ze shora zřejmě Rose.

„Tak Bello, nedáš si něco?“ Teda ta Esme by mě pořád jenom vykrmovala.

„Ne děkuji, před chvílí jsem měla oběd, ale neměl by někdo jet pro Alici?“

„Neboj, Jasper pro ní už jel. Každou chvíli by tu měli být.“

„Bello, už si někdy hrála videohry?“ přiřítil se z patra Emmet a máchal kolem sebe pár dráty a věcičkami s červený čudlíkem.

„No párkrát už jo. A nedá se říct, že by mi to šlo nějak slavně.“ Vlastně, když si na to tak vzpomínám, tak jsem je hrála snad jen jednou a skončilo to tak, že zatímco můj protivník byl už v cíli, já se nemohla rozjet na startu.

„Super, tak si dáme závod!“ zaradoval se. Přesně v tuhle chvíli mi připomínal pětileté dítě. Zasedli jsme v obýváku na gauč před velkou televizi. Emmet zapojil všelijaké drátky do videa a pustil nějaké šílené automobilové závody.

„Hele a nechceš si zahrát radši s Jasperem až se vrátí, to by byl vyrovnaný boj.“ Neměla jsem tušení, co mám mačkat, kdy to mám mačkat a jak.

„Ne nechci. S tebou to bude větší sranda.“ A pobaveně na mě mrknul. No to si dovedu představit. Porazit holku ve videohrách je přímo vrchol zábavy.

„Tak mi řekni aspoň, jak se to ovládá.“ S velkým povzdechem se naklonil ke mně a vysvětlil funkci všech tlačítek. Pak se vrhnul po svém ovladači a vybral políčko start. Na obrazovce se objevily dvě malá autíčka. Žluté a červené.

„To žlutý je tvoje, jo?“ informoval mě Emm. Uprostřed obrazovky se objevilo odpočítávání. Jakmile se objevila na obrazovce zelená, Emmet vystřelil ze startovní čáry jako blesk a mě tam nechal chudáka samotnou stát.

„Už máš jet, Bello, takhle mě nedohoníš,“ posmíval se mi Emmet. Jen počkej, však já ti ještě ukážu. Rychle jsem zmáčkla tlačítko pro pohyb dopředu a k mé úlevě se auto rozjelo. Bohužel Emmet měl už slušný náskok. No tak Bello, vzchop se. Přece nenecháš toho mamlase vyhrát. Velice šikovně jsem se vyhla všem nástrahám a tím jsem docela slušně dohonila Emma.

„Už jsem skoro u tebe, měl by si zrychlit,“ snažila jsem se ho trošičku rozptýlit.

„Ha, to určitě, ještě necelý kolo a jsem v cíli.“ To mě ještě víc nakoplo a já se snažila ho co nejrychleji dohnat. K mému štěstí Emmet narazil do jedné z překážek a tím jsem ho stihla dohonit. Jeli jsem teď vedle sebe a ani jeden nebyl toho druhého schopen předjet. Koutkem oka jsem viděla, že na náš souboj se přišla podívat celá rodina kromě pana dokonalého. I Jasper s Alicí, kteří se zrovna vrátili i s mými věcmi.

„Hele, Emmetovi to natírá holka,“ řehtal se Jasper.

„Co to meleš ještě máme kousek cesty a v cílový rovince jí předjedu,“ bránil se Emm, ale podle tónu hlasu začínal lehce panikařit. To už přilákalo i Edwarda, který přišel ze svého pokoje a stoupl si kousek ode mě. Oba jsme přesně stejně najeli na cílovou rovinu a já začínala být trochu nervózní. Jak jen ho předjet. Přece když jsem ho tak pracně dohnala, tak teď neprohraju. Nebo ho na chvíli rozptýlit. Jak to ale udělám. A v tom mi svitlo. Ale musím to udělat teď hned. Už nemám moc času. Dala jsem si ovladač jenom do levé ruky. Stejně teď potřebuju jenom držet tlačítko dopředu. Když jsem si byla jistá, že ho držím dostatečně pevně. Připravila jsem se ke svému činu. Teď nebo nikdy.

„Rose, nezlob se na mě, ale je to nutný,“ stihla jsem ještě říct aniž bych odvrátila hlavu od obrazovky. Neviděla jsem odzadu, ale podle toho jak všichni zadrželi dech mi bylo jasné, že nechápou, co jsem tím myslela. V tu chvíli jsem svou malou ručku strčila pod Emmetovo tričko a začala mu s ní přejíždět po břiše. Teda ten má ale svaly. Emm najednou úplně ztuhnul a koukl se na mě. Tahle malá chvilka nepozornosti mi stačila na to, abych ho předjela.

„Vííítěz!“ vyskočila jsem z pohovky a skákala do vzduchu, jak malá holka. Všichni se začali smát i Edward, až na Emmeta, ten pořád seděl na pohovce a vypadal jako socha. Po chvíli se probral a trochu dotčeně se na mě koukal.

„Teda, ty ses nechal rozdrtit zrovna od ní?“ divil se Edward, ale při tom se stále pochechtával.

„Když, to nebylo fér, to je proti pravidlům,“ a začal na oko pofňukávat.

„Tak promiň, když já jsem to nikdy nehrála a nikdo mi pravidla nevysvětlil,“ snažila jsem se udělat ten nejnevinnější hlásek, který jsem uměla, ale sotva jsem se otočila k němu zády, zákeřně jsem mrkla na Rose. Ta mi úsměv oplatila a já byla ráda. Tak trochu jsem nevěděla, jak bude reagovat na to, že jsem osahávala jejího chlapce, ale jak se zdá, vzala to víc než dobře.

„Tak už vím, jak vyhrát, až budu zase s Emmetem někdy hrát,“ zaradoval se Jasper.

„No nerada ti kazím radost, Jaspere, ale od kluka to nebude asi to pravý ořechový. Ale tady Edwardovi by to možná mohlo jít, když už se i veřejně přiznal že je ten gay...“ Edward se na mě vražedně podíval, a jelikož stál tak blízko u mě, běžela jsem se radši schovat za Esme. To zase všechny pobavilo, až na vražedného Edwarda. Esme si povzdechla.

„Jak malé děti.“ Pak se otočila na mě.

„Nedáš si už něco k jídlu?“ Je pravda, že mi trošku už vyhládlo.

„Tak jo.“

„A co by sis dala?“

„Tak to nemám tušení. Je to na tobě. Od tebe stejně bude skvělé všechno,“ usmála jsem se na ní a obě jsme šly do kuchyně. Přistoupila k ledničce a koukala co v ní je, pak hlavu vystrčila.

„Tak co třeba sýrovou omeletu?“

„Jasně, to bude skvělý,“ usmála jsem se na ní. Na linku vyskládala potřebné ingredience a pustila se do práce.

„Ukaž, já ti pomůžu. Vařím ráda.“ Přiskočila jsem k ní a začala strouhat sýr. Ve dvou jsme to měly rychle hotové, a tak než jsem se nadála, seděla jsem u stolu a ládovala se omeletou.

„Bylo to výborné,“ pochválila jsme jí a chystala se umýt talíř. Vytrhla mi ho ale z ruky a než jsem stačila něco říct, už byl umytí a stál na odkapávači. Po výborné večeři jsem šla za ostatními do obýváku. Sedla jsem si na pohovku a až teď jsem zaregistrovala, že Edward, Jasper a Emmet se o něčem dohadují. Ženská část seděla ve křeslech a jen nad tím vrtěla hlavou.

„O čem se to hádají?“ hodila jsem hlavou po Alici. Hold jsem prostě zvědavá.

„Ale raději se ani neptej,“ povzdechla, si zakoulela očima a dál pozorovala ty tři. Stále jsem na ní koukala. Myslela jsem, že dostanu konkrétnější odpověď. Zřejmě si toho všimla Rose.

„Víš, naší kluci se rádi často vsází.“ Aha, dokážu si představit, jak ty sázky asi vypadají. A to mi vnuklo nápad. Ale ještě chvíli s ním počkám.

„Alice a kde vlastně budu spát?“ I když radši jsem to ani vědět nechtěla.

„No, víš... já jsem si myslela...,“ zdráhala se odpovědět a to znamenalo jediné.

„Nic mi neříkej, je mi to jasné. Takže Edwardův pokoj?“ Alice nejistě pokývala hlavou na souhlas.

„No, tak co se dá dělat.“ Bylo zbytečné tady dělat scény. Byla bych za hysterku a stejně by mě někdo do jeho pokoje odnesl, až bych usnula. Kluci se mezitím dohádali, usadili se za námi. A jelikož všechny křesla už byla obsazená, jediná místa už byla jen u mě na gauči. Takže jsem na pohovce seděla v obležení tří chlapů. A co teď s nimi? Myslím, že je čas na můj další plán.

„Slyšela jsem, že se rád vsázíš, Edwarde.“ A lišácky jsem se na něj usmála.

„To víš, že se rád vsází. A ještě radši vyhrává,“ objal ho kolem ramen Emmet, který seděl vedle něho.

„Vsadil by ses se mnou, Ede?“ a zamrkala jsem na něj svýma řasama.

„Co myslíš, Ede? Bejt tebou, šel bych do toho,“ poňoukal ho Jasper.

„Fajn, o co se jedná?“ Vstala jsem z pohovky a při tom mrkla na zvědavou Alici a Rose. Otočila jsem se čelem k chlapům na pohovce a spustila.

„Dáme si malý závod. V kuchyni. Závod, kdo sní více jídla. Můžeš být rád, že jsem právě po večeři, a tak se toho do mě moc nevejde.“ Sladce jsem se na něj usmála a čekala na to, co z něj vypadne. Jakmile slyšel o co se vsadil, ztuhnul a vyděšeně na mě koukal. Jasper se tvářil znechuceně a Emmet pobaveně. Otočila jsem se na holky a těm oběma cukaly koutky.

„A aby to bylo zajímavější, tak tady holky vymyslí trest pro toho, kdo prohraje.“ Otočila jsem se na dotyčné a usmála se na ně.

„A my dva jim pomůžeme,“ ukázal na sebe a Jaspera Emmet.

„Dobře, platí. A my dva se půjdem kouknout do kuchyně na něco k jídlu.“ Otočila jsem se na patě a pádila do kuchyně se stále vyděšeným Edwardem v zádech. Hlavně mu musím vybrat něco hodně nechutného, z jeho pohledu. Koukla jsem se do ledničky a vytáhla čtyři jogurty. Dva pro něj a dva pro mě. Položila jsem je každému na jeho stranu stolu. Když to vyděl ještě víc se zašklebil a raději odvrátil pohled. Tak a co tu máme dál? Sýr a šunka. To by pro něj mohlo být také nesnesitelné. Každému jsem dala na talíř několik plátků sýra a šunky. Pak také vyndala sklenici s kyselýma okurkama a oběma nandala pořádnou porci. Dále rajče a jedno jablko a jako poslední část několik kopečků vanilkové zmrzliny. Když jsem se na to podívala, musela jsem uznat, že toho bylo opravdu dost, ale počítala jsem s tím, že Edward to vzdá dřív, než to budu muset všechno sníst. Přeci jenom jsem byla vážně nabouchaná už od večeře a kombinace kyselé okurky a zmrzliny my taky nepřipadala ideální.

„My jsme hotoví!“ zavolala jsem za ostatními do obýváku. V mžiku byli u nás. Alice se na mě dívala omluvně a Emmet s Jasperem nedočkavě a s potutelným úsměvem. Pane bože, co ten Emmet zase vymyslel.

„Takže úkol pro Bellu, když prohraje, je, že musí zatancovat striptýz,“ pronesl Emm. Uf, tak když vezmu v potaz, že neprohraju, tak to beru.

„A úkol pro Edwarda je,“ ozval se Jasper,“ že musí Bellu políbit.“ A já jsem se zhrozila. To byl určitě nápad Emmeta.

„S tím rozhodně nesouhlasím,“ ohradila jsem se proti tomu. S ním se teda rozhodně líbat nebudu. Ještě něco chytim.

„Úkol je úkol,“ usmál se Emmet. Zřejmě se v mém neštěstí vyžíval.

„To byl určitě tvůj nápad, že jo?!“ prskla jsem na něj.

„Já? Já nic, to vymyslela Alice.“ A mě se zatmělo před očima. No to si snad děla srandu!

„Alice!“ A hlas mi přeskočil snad o dvě oktávy výš.

„Jak si mohla? To se proti mně snad všichni spikli?“

„Promiň,“ pípla nesměla. Ale co, můžu si za to sama, to, že mi vymyslí úkol, byl můj nápad, ale že tenhle vymyslí zrovna Alice, to by mě ani ve snu nenapadlo. Zhluboka jsem se nadechla a otočila se k Edwardovi.

„Tak jdem na to, ne?“ sedla jsem si z jedné strany stolu. Edward dvakrát polknul a neochotně zasedl na svou židli. Rose začala odpočítávat a jakmile vykřikla start s chutí jsem se pustila do jídla. Nejdřív jsem snědla jogurt a jablko. Nebylo to vůbec špatné. Když už jsem měla jogurt i jablko snědené, pohlédla jsem na Edwarda. S velkým odporem přežvykoval kousek sýra. Usmála jsem se na něj a zakousla se do rajčete. K tomu jsem jedla sýr a šunku. Snědla další jogurt, a pak se pustila do kyselých okurek. Jednu jsem vzala do ruky a žužlala jí v puse. S velkým úsměvem jsem pozorovala Edwarda, jak zápasí se šťavnatým rajčátkem.

„Copak, nemáš rád zeleninu?“ neodpustila jsem si rejpavou poznámku. Kysele se na mě usmál a dál přežvykoval.

„Ale zeleninu musíš jíst, je v ní hodně vitamínů.“ Nasadila jsem tón alá pečovatelská maminka. Za zády jsem slyšela Emmetovo uchechtnutí. Teď mi už zbývala jen zmrzlina. Udělala jsem krok k šuplíku pro lžičku. Olízla jsem se a na několik hltů snědla poslední zbytky zmrzliny.

Když jsem všechno spořádala usmála jsem se a spokojeně si pohladilo břicho. Edward měl ještě půlku jídla před sebou a vypadalo to, že asi za chvíli vrhne. Natáhla jsem se přes stůl a vzala si od něj jednu kyselou okurku.

„Nechceš pomoct?“ A s chutí jsem se do okurky zakousla. Všichni se zasmáli a sledovali, co bude Edward dělat. Po další nekonečné chvíli k Edwardovi přistoupila Alice a chytla ho sestersky za rameno.

„Edwarde, tak už to vzdej. Bella tě prostě porazila, tak si to konečně přiznej. Spokojeně jsem si založila ruce na prsou a začala se uculovat. Vítězství je úžasná věc. Moje já se tetelilo blahem. Edward se koukl po všech v místnosti a s velkou nechutí spolkl sousto, co měl v puse.

„No jo, uznávám. Vyhrála si,“ zahuhlal tak potichu, že jsem to skoro neslyšela.

„Co prosím. Já tě neslyšela. Můžeš to říct ještě jednou.“

„Vyhrála si,“ řekl teď už naštvaně.

„Ano!“ vyskočila jsem ze židle a radovala se jak malá holka. Edward naštvaně vstal od stolu a odcházel. Ještě než se ztratil úplně jsem na něj zavolala.

„Hele Edwarde, neříkal si něco o tom, že ty nikdy neprohráváš?“

„Jdi někam,“ zahuhlal si pod nos a chtěl odejít do pokoje. Jenže pak se někdo chytrej zase ozval. Jasně že Emmet.

„Hele a co splnit úkol. Přece si prohrál, ne?“

„Emmete, já tě roztrhnu!“ zavrčela jsem na něj. Edward se v tu ránu otočil a s širokým úsměvem se vracel k nám. Všichni napjatě sledovali, co se bude dít. Edward se pomalu přibližoval se stále větším úsměvem na tváři. Mně se začalo zrychlovat srdce. Všichni to museli slyšet. Začala jsem před ním pomaličku couvat dozadu. Pak jsem zády narazila na ledničku a já už neměla kam uhnout. Srdce mi splašeně bylo na poplach a já nevěděla proč. Že bych se ho bála? To sotva, ublížit mi nemohl. Tak ale potom proč? Jeho obličej se stále přibližoval a já nevěděla co si počít.

„Ahh... Alice, nechcete si to s tím úkolem ještě rozmyslet?“ zkusila jsem to lehce hysterickým hlasem. Šance byla mizivá.

„Copak, bojíš se mě snad?“ provokoval Edward. Jeho obličej už byl tak blízko, že jeho studený dech mi ovál obličej.

„Ne,“ zakoktala jsem, ale tón mého hlasu říkal pravý opak. Ale nebyl to strach. Já vlastněn ani nevím, co to bylo za pocit.

„No tak, už to neprotahujte,“ bručel Emmet. Edward se na okamžik zastavil jen pár centimetrů od mého obličeje. Doufala jsem, že si to třeba rozmyslel. Ježiši Bello, co se to s tebou děje. V životě si se líbala s plno chlapama, tak proč jsi teď tak vyjukaná. V ten moment Edward překonal tu mezeru mezi námi a spojil naše rty. Mým tělem jako blesk projela vlna jistého citu, který jsem v ten moment nedokázala popsat. Začalo mě šimrat v břiše a podivně mrazilo na zádech. Po chvíli Edward začal dorážet na mé rty o něco prudčeji. Jeho ruce se mi omotaly kolem pasu a přitáhly si mně těsněji k jeho tělu. Nemyslela jsem a nevnímala okolí, zapletla jsem svoje ruce do jeho vlasů a přitahovala si ho blíž. Jeho rty byly velice jemné a měli sladkou chuť. Líbání s ním bylo velice něžné a krásné.

Najednou si někdo odkašlal. V tu chvíli se mi zase zapojil mozek a já si v tu ránu uvědomila, co to tu vlastně dělám. Rychle jsem se od něj odtrhla a odstrčila ho od sebe. Všichni v místnosti mlčeli a sledovali nás dva. Rose vypadala trochu překvapeně, Jasper se tvářil lehce frustrovaně a Alice s Emmetem se usmívali. Ticho bylo už trochu nepříjemné, a tak jsem musela zakročit.

„Teda, vetší dřevo jsem v životě nelíbala,“ odfrkla jsem si a podívala se na zmiňovaného.

„Nápodobně,“ odpověděl Edward kousavě a rychle se spakoval do svého pokoje. Tak už to mám za sebou, díky bohu. Sakra, vždyť to byla jen jedna malá pusa a takhle mě to rozhodí? To se nesmí nikdo dozvědět. Hlavně Edward ne. Zatřepala jsem hlavou a koukla se na naše diváky, kteří si mě teď měřili pohledem.

„Tak co teď, půjdem se dívat na televizi?“ nasadila jsem bezstarostnou masku a klidný tón a prošla kolem nich zpátky do obýváku na gauč.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Perex!

Shrnutí

Autor: ap94 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chceš válku? Máš ji mít! - 12: