Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chceš válku? Máš ji mít! - 16

25.04.2010 (18:00) • ap94 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3751×

Edward pochopitelně vypadl ze třídy akorát se zazvoněním, určitě aby šel pozdravit svoje kamarádky na dívčí záchodky. Nebo aspoň jsem si to myslela, dělal to tak vždycky. Takže mě velice udivilo, když jsem vyšla ze dveří a Edward stál venku na chodbě opřený o zeď a sám. Prošla jsem kolem něj a nevšímala si ho.

„Bello, počkej,“ zavolal na mě a já se překvapeně zastavila.

„Můžu jít kousek s tebou?“ zeptal se mě, na tváři zase ten milý úsměv.

„Jo, jasně a co potřebuješ?“ rozešli jsme se chodbou do vedlejší budovy, kde jsem teď měla mít hodinu.

„Tak co teda potřebuješ?“

„Já jsem tě chtěl poprosit, jestli by si mě nějak nemohla seznámit s jednou tvou spolužačkou. Myslím, že se jmenuje Lea. Mohla bys?“

„C – co prosím?“ nějak mi nedocházelo, co po mně chce.

„No víš, ona je moc hezká a já...,“ v tu chvíli mi začalo svítat. Jo, tak proto byl dneska tak milý, to proto na mě dneska čekal přede dveřmi místo toho, aby si šel užít s nějakou nánou na záchodky. A to po mně chce, abych mu dohodila nějakou další? Tak to se přepočítal chlapeček.

„Víš, co mi můžeš, Edwarde Cullene!“ zařvala jsem mu do obličeje, otočila jsem se na patě a vpochodovala do třídy. Celou hodinu jsem nedávala pozor, jelikož jsem se snažila hladinu vzteku snížit tak, abych mohla normálně fungovat.

O odpolední přestávce jsem vešla do jídelny a už z dálky na mě mávala Alice, abych si k nim přisedla. Jídlo jsem si nebrala. Když budu mít hlad, někdo z nich mi určitě rád něco dá. Sedla jsem si vedle Alice. Edwardovo místo bylo naštěstí prázdné, jenže jakmile jsem na něj jen pomyslela, hladina vzteku se nekontrolovatelně zvyšovala na maximum. Co si o sobě vůbec myslí? Že mu budu dělat dohazovačku? Jestli má nouzi, ať si koupí nafukovací pannu a neotravuje mě.

„Bello, ty nebudeš jíst?“ vytrhla mě ze zamyšlení Alice.

„Já ti ani nevím.“

„Jestli chceš, tak si vezmi něco ode mě,“ a přistrčila ke mně svůj tác. Vzala jsem si do ruky jablko a kousla do něj.

„Dneska jdeme všichni do kina, a pak do klubu a ty jdeš s námi,“ oznámila mi Rosalie.

„Rozhodně ne, nebudu vám dělat křena.“ To tak, celej večer se koukat na ně by mě asi zabilo.

„Jakýho křena? Eda jde taky sám,“ bouchl mě do zad Emmett, až mi jablko v krku zaskočilo. Začala jsem se dusit, a tak mi Alice dala další ránu do zad, která mi krk odblokovala. S velkou úlevou jsem se nadechla.

„Ježiši, promiň,“ omlouval se Emm.

„To je dobrý, příště si ale vyber na přátelská poplácání někoho tvrdšího.“

„Dobře, ale vraťme se k tématu.“

„Rose, já vážně nikam nechci jít.“

„Neboj, slibuju, že budu s tebou klidně celý večer tancovat,“ přísahal Emmett.

„A já taky,“ přidal se Jasper.

„Jo, jasně a holky budou sedět u stolu a koukat na nás,“ zašklebila jsem se.

„Jestli nám bude něco vadit, tak tohle to určitě nebude,“ usmála se na mě Rose.

„Bello, my tě máme rádi,“ pohladila mě po ruce Alice. A já si připadala alespoň trochu šťastná. Rodinu jsem postrádala už hodně dlouho. Tihle čtyři a Esme mi ji aspoň trochu nahradili. A podle toho, jak Carlisle dneska vypadal, bude určitě také milý.

„A co ty víš, co se tam všechno stane,“ mrknul na mě Jasper, ale než jsem se ho stačila zeptat, jak to myslel, ozvala se Alice.

„No to snad ne! To si dělá srandu. Tohle už jej vážně moc,“ sunula ze sebe tunu nadávek. Všichni u stolu se otočili směrem, kterým se koukala. Do jídelny právě vstupoval Edward jako největší king a z každé strany držel kolem pasu dvě prsaté černovlásky. Dvojčata Billie a Millie Westovi. A mířili si to rovnou k našemu stolu.

„Edík zase zabodoval,“ uchechtl se Emmett, ale jak jsem koukala, byl jediný, komu to přišlo vtipné. Ostatní se mračili a házeli vražedné pohledy směrem na Edwarda.

„Ahoj, tohle je Millie a Billie, holky, tohle je moje rodina... a někdo,“ zastavil se pohledem na mně.

„Ty vtipálku... tohle je přece Bella.“ Začaly se obě chichotat.

„Edwarde, my víme, kdo to je,“ zchladila ho mrazivým tónem Alice.

„No, tak se u nás posaďte,“ vyzval je s úsměvem Emmett. V tu chvíli jsem myslela, že ho zabiju. A zbytek si to myslel taky. Viděla jsem, jak se Jasper napjal, Alice ho kopla pod stolem do nohy a od Rosalie schytal rovnou pořádný pohlavek. Bohužel, Edward na náš názor nedal, a tak od vedlejšího stolu přišoupl dvě židle tak, aby seděl uprostřed, tím pádem jedna prsatice seděla vedle mě a druhá vedle Emmetta.

„Fajn, takže Emmette,“ při vyslovení svého jména dotyčný zbystřil, „ ty s Jaspere máte na starosti zjistit, co dávají v kině a zamluvit lístky. Já s Rose zamluvíme stůl v nějakém klubu, ty, Bello, máš na starosti se nezabít,“ při tom se Jasper s Emmettem potichu zachichotali, „ a ty, Edwarde Cullene, máš za úkol chovat se slušně. Rozumíš tomu?“ ukazovala přísně prstem na pana božského a tvářila se vražedně.

„Klid, Alice, všechno bude v pohodě,“ odpověděl s klidem Edward a dál se věnoval svým společnicím. Všichni u stolu se tvářili trochu naštvaně. Nikdo nevěděl, co říct, po tom menším výstupu Alice a Edwarda. Alel bylo na nich vidět, že se jim také nelíbí život, jaký jejich bratr vede. No, mně by se taky nelíbilo, kdyby mi do baráku tahal každý den někoho jiného. Ještě když bych měla tak citlivý sluch jako oni. Brr.

„Alice, můžu se napít?“

„Jasně, že můžeš.“ Natahovala jsem se po Alicině minerálce, když v tom mě zadržel Jasper.

„Počkej, vezmi si mojí,“ a hodil po mně láhev s velice žlutým obsahem.

„Co to je?“ obracela jsem láhev pořád dokola.

„Stoprocentní pomerančový džus. Má v sobě hodně vitamínů,“ poučoval mě.

„A hlavně hodně barví,“ mrkla na mě významně Alice. Co to mělo znamenat? Dál jsem to neřešila a hodlala se napít.

„Koukej, Bello,“ zavolal na mě Emmett zrovna ve chvíli, kdy jsem si pořádně lokla džusu. Koukla jsem se na něj a nevěřila vlastním očím. V puse měl dvě dlouhé hranolky jako upíří zuby. Po puse měl namatlaný kečup a k tomu šilhal očima. Vypadal vážně směšně. Jak tak koulel očima a kolíbal se ze strany na stranu, nevydržela jsem to a celý obsah úst vyprskla. A mířila jsem tak přesně, že jsem ohodila tou skvěle barvící tekutinou ty dvě prsatice i Edwarda. Takže teď měly Billie i Millie na jejich bílých tričkách krásné, žluté skvrny. Edward měl štěstí, že měl černé tričko, takže skvrny nebyly tak vidět.

„Co to děláš?! Jsi normální?!“ vylítla ze židle Billie.

„To jsi udělala schválně,“ nařklo mě její dvojče a ukázalo na mě prstem.

„To víš, že to udělala schválně. Myslím, že jsi tady navíc.“ Obě si mě měřily nenávistným pohledem.

„Buďte laskavě zticha. Jedinej, kdo je tady navíc, jste vy,“ štěkla na ně Rose dřív, než jsem stačila cokoli říct.

„Edwarde?“ řekly obě naráz, čekajíc nějakou podporu z Edwardovy strany. Ten ale jen pokrčil rameny a dělal, že nevidí.

„No, fajn,“ odsekly obě uraženě a odkráčely z jídelny.

„Já se vážně omlouvám, když ale Emmett s těma hranolkama... “ musela jsem se zase v duchu smát, když si vzpomenu, jak vypadal.

„V pohodě, vlastně se ti to skvěle povedlo,“ zasmál se Jasper.

„My jsme ale dvojka, co?“ usmíval se Emm a napřáhl ke mně ruku, abych si s ním mohla plácnout. S ním se člověk prostě nenudí.

„Díky tobě nebudeme muset celou dobu poslouchat ty dvě slepice, takže se nemáš za co omlouvat.“ Alice vstala od stolu, odnesla tác a šla na svou hodinu, kterou měla s Jasperem a Rosalií. Emmett měl volno a mě čekala bohužel hodina s Edwardem. Byla to čeština, takže budu dávat pozor a vůbec si ho nebudu všímat. Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale na všech hodinách, které jsem měla s Edwardem, jsem s ním seděla v lavici. Buď proto, že už jinde nebylo volné místo, nebo proto, že si mě tam učitel prostě posadil. Bůh mě asi vážně miluje.

Zazvonilo a učitel vkráčel do třídy. Tvářil se nějak spokojeně. To je špatné znamení.

„Dneska mám pro vás speciální práci,“ chodil po třídě a podezřele se usmíval.

„Budete rozděleni do dvojic tak, abyste byli naprosto odlišní. To určím já. Pak se vžijete do kůže vašeho partnera a představíte se nám. Máte na to čas do příští hodiny. A teď k těm dvojicím.“ Pomalu začal rozdělovat žáky do dvojic a tvářil se při tom velice důležitě.

„Slečna Stanleyová a slečna Weberová.“ Uf, ještě, že nejsem s Jessicou. Ta by mi tak akorát vykecala díru do hlavy.

„Ah, slečna Swanová... no, tak ke komu vás šoupneme, co?“ Zdálo se mi to nebo to znělo dvojsmyslně? No fůůj. Hlavně mě nešoupejte k nějakýmu dementovi.

„No vidíte, pan Cullen, ten se zrovna hodí. Takže Swanová, Cullen.“ A mě se zatmělo před očima. Proboha proč? To mě ti profesoři tolik nesnáší?

„S tím nesouhlasím,“ vyhrkli jsme oba s Edwatdem naráz. Profesor se na nás se škodolibým výrazem podíval.

„Už jsem řekl.“ A tím debata skončila.

„To bude ještě sranda,“ zamumlal si pod fousy v domnění, že ho nikdo neslyší a pokračoval s rozdělováním.

„Teď máte do konce hodiny volno,“ oznámil a bylo vidět, že třídě se to líbilo. Ale mně ne. Co mám celou dobu dělat vedle toho mamlase? Hlasitě jsem si povzdechla. Koutkem oka jsem zaznamenala, jak Edward natočil hlavu mým směrem. Snažila jsem se to ignorovat, ale nakonec jsem se na něj stejně podívala. Jeho oči už trochu ztmavly, ale stejně byly krásné. Nakonec jsem to nevydržela a musela uhnout, jinak bych se tu rozpustila. Najednou se vedle mě ozvalo zavrčení. Otočila jsem se na pana božského a viděla, jak se mračí. Koukla jsem směrem, kterým se díval a pohled mi padl na Jessicu, která se snažila o rádoby svůdný úsměv. No, fuj. Mám Jess ráda, ale tohle vážně neumí. Když Jess viděla, jak hnusně se tváří, úsměv jí z tváře zmizel a raději se k nám otočila zády. Edward se pomalu uklidnil a zhluboka se nadechl. Pak se koukl na mě, ale žádná zloba tam nebyla. Takže Jess zřejmě nemyslela na to, čí byl ten nápad s balením. To je dobře. Nadzvedl jedno obočí, a tak jsem vytrhla ze sešitu jednu stránku a napsala.

„Proč si se mě ráno ptal, jestli bych ti nepomohla sbalit Leu, když sis ani ne za hodinu sehnal náhradu a dokonce ve dvojbalení?“

Podstrčila jsem mu papír a čekala na odpověď. Dělal, že čte list lidskou rychlostí, i když už to musel mít nejmíň desetkrát přečtený. Pak vzal do ruky tužku a stejně pomalu naškrábal odpověď.

„Když jsi mi nepomohla s Leou, tak jsem si zkrátka našel někoho jinýho.“

Bože, jak takhle může žít?

„A proč nechceš Jessicu? Ta o tebe jeví zájem. Před pár minutama to dávala dost okatě najevo. Teda než si jí tak hnusně odpálkoval.“

Poslala jsem mu další otázku a čekala, co z něj zase chytrýho vyleze.

„No, ona je, abych tak řekl, už použité zboží. A já potřebuju nový maso.“

Znechuceně jsem se nad tím ušklíbla. To je přece absurdní, aby takhle přemýšlel.

„Jak tohle můžeš říct? To si nikdy nezatoužil po normálním vztahu? Chození po parku, držení za ruce, procházky při měsíčku... “

Při pomyšlení na to jsem si jen zasněně povzdechla. Já mám, co říkat. Sama jsem to dlouho nezažila, a při tom bych tak chtěla. Jenže nebylo s kým. Ne, že bych zájemce neměla, ale oni chtěli jen moje tělo a ne duši. Občas to byla zábava, to jo, ale já si pomalu začínala uvědomovat, že moje srdce touží po lásce.

Když si Edward přečetl text, který jsem napsala, po tváři mu přeběhla bolestná grimasa. Všimnul si, že se na něj koukám, a tak rychle svůj obličej upravil na neutrální.

„Normálně. A žije se mi takhle skvěle. Na romantiku si moc nepotrpím.“

Viděla jsem, jak se ušklíbal, když to psal. Ach jo. Tohle je prostě ztracenej případ. Jen jsem zavrtěla hlavou, zmuchlala papír do kuličky a čekala na zazvonění.

Shrnutí

Autor: ap94 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chceš válku? Máš ji mít! - 16: