Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chceš válku? Máš ji mít! - 21

31.07.2010 (19:15) • ap94 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3619×

Byla jsem totálně v šoku. Přede mnou stál můj dávno ztracený přítel. Seznámila jsem se s ním v Paříži. Chodili jsme na stejnou školu. On kapitán fotbalového mužstva a já... no prostě já. Měli jsme spolu menší románek. Ten ale skončil toho dne, kdy mi řekl, že mě miluje. Dlouhodobý vztah nebyl nic pro mě, takže jsem ho odmítla. Moje odmítnutí nesl docela těžce a jednoho dne prostě zmizel. Rodiče i policie po něm pátrali, kde se dalo, ale bezúspěšně. Malá část mého já se zabývala tím, že je to možná moje vina. Ale po nějaké době se mé výčitky vytratily a tím i celý Nick.

A teď ho tu po skoro roce vidím stát v celé své kráse, jak se na mě směje zářivým úsměvem, který uměl jen on.

Jeho náhlé zmizení se vysvětlilo hned, jak jsem si ho prohlédla pozorněji. Jeho oči byly blátivě hnědé. To proto, že své krvavě rudé oči chtěl zamaskovat hnědými kontaktními čočkami. Skutečnost, že je upír, mě ani moc nezaskočila. O svůj život se bát nemusím. Takže jediné, co musím, je nedat na sobě nic znát, aby ostatní nic nepoznali. Všichni byli pořád napjatí a nikdo se neměl k mluvení. Takže to zbude zase na mně.

„Nicku, proboha, co tu děláš? Myslela jsem si, že jsi mrtvý.“ Než stačil cokoli odpovědět, skočila mu do řeči Rosalie.

„Bello, ty ho znáš?“ měřila si ho od hlavy až k patě.

„Jo, je to můj kamarád.“ Při slově kamarád se Nick trochu zamračil. „Když jsem bydlela ve Francii, chodili jsme na stejnou školu.“

„Fajn, ale co tady dělá?“ ptala se docela nezdvořilým tónem Alice.

„To bych taky ráda věděla,“ povzdechla jsem si, „můžu vědět, Nicku, kde ses tady vzal?“

„No, víš, rád bych si s tebou o tom promluvil v soukromí.“ Na jeho tváři se objevil shovívavý úsměv. Ale měla bych se asi začít strachovat.

„Určitě musíš být po cestě unavený. Pojedeme ke mně domů. Tam si dáš sprchu a já ti připravím pokoj pro hosty.“ Hostitelka se ve mně nezapře.

„V žádném případě!“ vyhrkl Edward.

„Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat!“ prskla jsem na něj.

„Bello, musím se svým bratrem výjimečně souhlasit. Jdeme k nám domů. Už jsem volala Carlisleovi, tu nohu máš určitě zlomenou. Musí se ti na to podívat.“ No jo, moje noha. Na tu jsem v tom překvapení úplně zapomněla.

„Ty sis zlomila nohu?“ zhrozil se Nick. Jeho očividná starost mě mile překvapila. „Znáš mě. Moje potíže s rovnováhou se za ten rok nevyřešily.“

„Jde se!“ rozkázala Rosalie.

„Moment, a co bude s Nickem? Nechám ho tu stát na kraji lesa? Ani neví, kde bydlím.“ Alice chvíli přemýšlela.

„Dobře, půjde s námi. Aspoň nás seznámíš.“ Postřehla jsem, jak na ni Edward potichu zavrčel. Poté se Emmett se mnou v náručí i všichni ostatní rozešli k domu. Hned, jak jsme vstoupili do dveří, vrhnul se na mě Carlisle.

„Emmette, odnes Bellu k Edwardovi do pokoje.“ Najednou nepatrně ztuhl a zaměřil svůj upíří zrak na Nicka.

„Kdopak to je?“

„Jen Bellin starý známý. Přijel na návštěvu,“ odpověděl mu kousavě Edward.

„Aha, tak pojď, Bello, podíváme se ti na tu nohu.“

Podle Carlisleova očekávání jsem měla nohu opravdu zlomenou. Dal ji do sádry a k ní jako bonus dvě hole. Asi půl hodiny jsem se učila s holemi chodit. Emmett z toho měl ohromnou srandu. Ale jakmile jsem dopajdala ke schodům, věděla jsem, že to bude můj konec. Po deseti minutách, kdy jsem konečně sešla aspoň dva schody, si Emmett, který šel celou tu dobu za mnou a dával na mě pozor, hlasitě povzdechl.

„Tak mě obejdi, já se dolů nějak dostanu.“

„Ale prosím tě. Přece nenechám svou malou prudičku samotnou na schodech.“ Čapl mě za boky a vyzvedl si mě do náručí. Bylo to nečekaný a rychlý, přesto se mně ani noze nic nestalo.

„Jak jsi to myslel, když jsi mi řekl prudička?“ vzpomněla jsem si najednou.

„No to je úplně jednoduchý. Nikdo Edwarda neprudí tolik jako ty. Ani já ho nedokážu tolik naštvat, a to se o to snažím už pěknou řádku let.“ To mi vykouzlilo na tváři úsměv. To byl můj záměr, Edwarda vytáčet do nepříčetnosti. A Emm mi jenom potvrdil, že se mi to daří. Posadil mě v obýváku do křesla a vedle mě opřel moje dvě nové kamarádky. Všichni Cullenovi, kromě Esme, která byla stále v práci, a Carlislea, který se hned, jak mě ošetřil, vrátil do nemocnice, okupovali pohovku a střídavě koukali ze mě na Nicka, který stál pořád u vchodu a nervózně koukal všude kolem. Nastalo takové to nepříjemné ticho a mně bylo jasné, že musím rychle něco říct.

„Takže,“ zhluboka jsem se nadechla, „tohle je Nick. Známe se z mojí bývalé školy, jak už jsem řekla. Tak a tohle je Alice, její manžel Jasper. Dále pak Rosalie a Emmett, taky manželé. Samozřejmě taky jejich otec Carlisle, kterého jsi tu před chvilkou viděl, a matka Esme. To je celá rodina Cullenů.“ Z místa, kde seděl Edward, se ozvalo podrážděné odkašlání.

„No jo, málem jsem zapomněla na nejnepodstatnějšího člena rodiny.“ Vzala jsem do ruky jednu berli.

„Tohle je jeden takový malý a bezvýznamný Edward,“ a píchla jsem ho při tom holí do žeber. Při mém milém představování se Nick trochu uvolnil a na tváři se mu objevil úsměv. A jakmile jsem představila Edwarda, uvolnili se všichni, kromě představeného, a usmívali se také.

„Vůbec ses nezměnila. Pořád stejná mrška.“ Rozešel se ke mně a pořádně mě objal. Jeho objetí už nebylo měkké a teplé, jak jsem si pamatovala. Bylo chladné a pevné, ale přesto příjemné.

„Přesně, žádná změna. Pořád stejně nemotorná. Ale podívej se na sebe. Víš, že steroidy můžou zabíjet?“ Jeho nárůstu svalové hmoty si nešlo nevšimnout. Svaly měl sice jako fotbalista už dřív, ale s jeho upírstvím se ještě zvětšily. Nick se jen tak nervózně ošil a sednul si vedle mě na opěrátko křesla.

„Tak bychom možná mohli už jet ke mně domů, jsem docela unavená. Vláčet za sebou stokilovou nohu je namáhavý. Kdo nás odveze?“ Jakmile mi Nick začal pomáhat se zvednout, zastavil nás Edward.

„Ty nikam nejdeš,“ rozkázal.

„Vážně? Já o ničem takovém nevím,“ odpověděla jsem mu přeslazeným hláskem a zase jsem se sbírala k odchodu.

„Řekl jsem, že nikam nejdeš!“ začal znít rozzuřeně.

„A to jako proč?“ řvala jsem na něj a bylo mi jedno, že nás všichni pozorují.

„Je to nebezpečné!“

„Můžeš mi říct, co je nebezpečného na tom, že pojedu k sobě domů?“

„On je nebezpečný!“ prsknul na mě a udělal ke mně krok. Naše obličeje byly dost blízko u sebe na to, abych si všimla, že jeho oči vztekem zčernaly.

„O nic víc než ty!“ Jeho pohled se náhle změnil.

„Pleteš se,“ zašeptal a sklopil pohled do země.

„Víš, Edwarde, ty jsi vážně pokrytec,“ řekla jsem už klidným hlasem. On se na mě jenom s bolestným pohledem podíval, a pak pomalu odkráčel nahoru do svého pokoje.

„Bello, měla bys tu vážně pár dní zůstat. Carlisle tě chce mít, pro všechny případy, na blízku a tady se o tebe postaráme,“ promluvila smířlivým tónem Rose.

„Já nepotřebuji vaši pomoc, dokážu se o sebe postarat sama. A kdyby něco, mám Nicka,“ usmála jsem se vítězně.

„Takže, až budeš potřebovat do sprchy nebo ze sprchy, tak ti Nick pomůže, jo?“ zeptala se skepticky Alice. Úsměv mě najednou přešel. Alice měla pravdu.

„Fajn, dostala jsi mě.“ Nezbývalo mi nic jiného než rezignovat. Ale něco jsem přeci jenom měla.

„Zůstanu tu, ale pod jednou podmínkou. Nick tu zůstane se mnou.“ Všichni naráz vykulili oči.

„Dobře, bude v pokoji pro hosty. Tím pádem ty zůstáváš u Edwarda,“ rozsekla to Alice. Nebyla jsem z toho moc odvázaná. Nechtěla jsem s Edwardem setrvávat moc o samotě, po tom, co se stalo v klubu. Na druhou stranu nevím, co by udělalo s Nickem, kdybychom spolu vlastnili jedno lóže. Samozřejmě jenom obrazně, když nespí.

„Musím si ale zajet pro věci.“ Nic jsem tu s sebou neměla. Nějak jsem netušila, že pobyt tady si prodloužím.

„Žádné nepotřebuješ. Všechno potřebné mám u sebe v pokoji,“ usmála se zářivě Alice.

„Proč mě to nepřekvapuje?“ uchcechtla jsem se.

„Nicku, asi bychom si měli promluvit.“ Ostatní pochopili, a tak se všichni zvedli a odešli, aby nám dopřáli trochu soukromí. I když je mi naprosto jasné, že uslyší každé slovo. Když všichni odešli, rozešel se k pohovce a sedl si naproti mně.

„O čem chceš mluvit?“ upřel na mě svoje oči.

„Ty se mě ještě ptáš?“ Nicku, ty si na rok zmizíš, nikomu se neozveš, všichni si myslí, že jsi mrtvý. A teď se tu objevíš a děláš, jako by se nic nestalo,“ vychrlila jsem to všechno na něj. Věděla jsem, že on za to nemůže. Taky jsem věděla, že mi neřekne celou pravdu, ale co jsem měla v tuhle chvíli dělat?

„Nemůžu ti říct, co jsem celý ten rok dělal. Jenom, že jsem měl menší nehodu a skoro nic si nepamatuji. Jenom takové útržky.“ Zajímavé. Tou nehodou asi myslí přeměnu. Ale že by si nic nepamatoval? Nikdy jsem o upírovi, který přišel o paměť, neslyšela. Teda kromě Alice. Je to divný.

„Dobře, ale co děláš tady?“

„Ty jsi jediná, koho si pamatuju. Začal jsem po tobě pátrat a našel tě tady,“ usmál se na mě.

„A co máš v plánu dál?“

„No, já jsem...,“ rozpačitěl, „myslel jsem si, že bych mohl chvíli bydlet tady. S tebou.“ Byla jsem si jistá, že v mém obličeji teď vidí šok.

„Nicku, já nevím, jestli je to dobrý nápad. Tak dobře jsme se zase neznali a...,“ nenechal mě domluvit, vrhnul se ke mně a upřel na mě horlivě oči.

„Bello, jediné, co si pamatuji jsou tvoje doteky, polibky, co jsi mi věnovala, tvůj okouzlující úsměv... od té nehody nevím nic, jen to, že tě z celého srdce miluji.“

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Shrnutí

Autor: ap94 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chceš válku? Máš ji mít! - 21: