Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chceš válku? Máš ji mít! - 22

09.09.2010 (11:45) • ap94 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3641×

Byla jsem zděšená. To přece nemyslí vážně.

„Nicku, to... nevím, co ti mám na to říct,“ pohlédla jsem mu do očí. Ale něco v jeho výrazu nesedělo. Podivně mu jiskřilo v očích. Naklonila jsem hlavu na stranu a podezíravě jsem se mu koukla do očí. Nickův výraz se najednou změnil. Svalil se na zem a začal se nekontrolovatelně řehtat. Po pěti minutách válení se po zemi jsem začínala vážně mít strach, jestli se nemůže upír zbláznit. Když se konečně uklidnil, sebral se ze země a opět na mě pohlédl. V jeho očích ale stále jiskřilo, na tváři pořád ten přiblblý úsměv.

„Nicku, jsi v pohodě?“ zeptala jsem se nejistě.

„Vážně nemůžu uvěřit tomu, že jsi mi to spolkla,“ kroutil nevěřícně hlavou. Chvíli mi jeho slova nedocházela, ale po chvilce se v mé hlavince ozvalo tiché cvak, jak to všechno zapadlo do sebe. To malý rudooký pako si ze mě vystřelilo! Na nic jsem nečekala, popadla jednu berli a začala ho s ní mlátit po hlavě. Nick chvilku vyděšeně koukal, ale pak se začal smát ještě víc než před chvílí.

„Tady není vůbec nic k smíchu!“ prskla jsem naštvaně a vzala ho pořádně po hlavě, a jak to zadunělo. To ho trochu probralo, jeho smích ustával a po chvilce vstal a s rukama ve vzdávajícím se gestu si sedl ke mně na opěradlo.

„Děje se něco? Slyšela jsem divné zvuky, tak jsem se přišla podívat, co se děje,“ objevila se na schodišti Alice a trochu vykuleně nás pozorovala.

„Nic se neděje, Alice, už je všechno v pořádku,“ ujistila jsem jí, a tak udělala čelem vzad a vpochodovala zpátky do svého pokoje.

„Vidíš, co děláš? Teď si budou myslet, že tu děláme bůh ví co,“ podívala jsem se naštvaně na Nicka.

„Snad by ses na mě nezlobila,“ uculil se na mě. „Víš, to byla taková pomsta po tom tvém těhotenství. Pamatuješ si na to, ne?“ Ano, na to jsem si pamatovala dost dobře. Kdysi v Paříži jsem si z něj udělala srandu a řekla mu, že s ním čekám dítě. Měli byste vidět jeho výraz. Ztuhl a zbledl v obličeji. No a já vybuchla smíchy. Po chvilce jsem se mu přiznala, že jsem si dělala srandu. A on mi to teď takhle hajzlík oplácí. Najednou se mi začaly zavírat oči a chtě nechtě jsem zívla.

„Měla by sis jít lehnout. Vypadáš unaveně.“

„Ano, mami,“ neubránila jsem se dalšímu zívnutí, „ale musíš mě odnést.“

„Tak pojď.“ Opatrně mě vzal do náručí a nesl po schodech nahoru. „Kam, že to vlastně jdeme?“

„Na konci chodby doprava,“ navigovala jsem ho.

„Tak jsme tady, slečno,“ a postavil mě před dveře.

„Dobrou noc, Nicku,“ popřála jsem mu a už sahala po klice u dveří. Kolem pasu se mi ale obmotaly dvě studené paže a otočily si mě zpátky k sobě.

„Dobrou a sladké sny,“ zašeptal mi do ucha a při tom se svými rty jemně otřel o mé ucho, až jsem se zachvěla. Pak mě pustil a odešel po schodech dolů. Zhluboka jsem se nadchla, abych se uklidnila, a pak jsem se otočila zpátky ke dveřím a otevřela je. V místnosti svítila jen malá lampička u postele, na které ležel Edward a četl si nějakou knihu. Člověk by řekl obrázek pohody, ale kdybyste se podívali pozorněji, uviděli byste, že jednu ruku má v pěst a silně zatíná čelist. Rozhodla jsem se to ignorovat a rozešla se k posteli. Až teď jsem si uvědomila, že berle jsem nechala dole v obýváku, takže jsem teď dovnitř musela dopajdat bez nich. Nebylo to zrovna nic příjemného, noha mě z toho docela bolela. Velice ochotně jsem se svalila vedle něj do peřin a oddechovala. V noze jsem cítila bolestivé píchání. Snažila jsem se překulit víc doprostřed postele, ale špatně jsem pohnula zlomenou nohou a v tu ránu jako by mi do nohy zajeli ostrým nožem. Sykla jsem bolestí a to konečně Edwarda donutilo se pohnout ze své strnulé pozice.

„Je ti něco?“ zeptal se ustaraným hlasem. Jeho změny nálad mě vážně občas děsí.

„Nemáš náhodou schizofrenii?“

„Ne, to určitě nemám,“ zasmál se. Pak si ale všiml, že nemám berle a začal se mračit.

„Víš, že nemáš chodit po svých, chceš, abych to řekl Carlisleovi?“

„Jenže já po svých nepřišla. Nick mě odnesl,“ odsekla jsem mu pak podrážděně. Na to jen zamručel a začal si opět číst knihu.

„Jdu se umýt, tak ne aby tě napadlo mi tam vlézt,“ zvedla jsem se po nějaké době z postele, protože koukání do stropu mě vážně nebavilo. Postřehla jsem, jak Edwardovi při mých slovech zajiskřilo v očích, a proto jsem se v té koupelně raději zamkla. I když je mi jasné, že by ho to nezastavilo, kdyby se chtěl dostat dovnitř. Umytí bylo velice rychlé. Jenom jsem si opláchla obličej, vyčistila zuby a rozčesala vlasy. Na nějakou velkou koupací akci jsem neměla náladu.

Relativně čistá a převlečená do pyžama jsem vylezla z koupelny a i přes neustálou bolest v noze jsem se dobelhala do postele. Edward se za tu dobu, co jsem byla pryč vůbec nepohnul, ležel pořád v té samé poloze jako před tím. Vlezla jsem si do postele a přikryla se dekou. Dolehla na mě zase únava, tak jsem zavřela oči a snažila se usnout. Těsně před tím, než mě spánek pohltil úplně, jsem ucítila studený dotek na své tváři, a pak jsem se ponořila do uklidňující tmy.

Zdál se mi sen. Byla jsem někde hluboko v lese a nevěděla, kudy vede cesta ven. Všude okolo mě byly obrovské stromy a keře. Celé tohle místo na mě působilo velice stísněně a strašidelně. Už mnou začala prostupovat panika a strach. Najednou jsem za sebou uslyšela prasknutí větvičky a šustění větví keře. Otočila jsem se tím směrem. Zpoza keře vystoupila bledá postava a mířila ke mně. Po tom, co jsem lépe zaostřila, jsem zjistila, že tu osobu znám. Zastavila se asi pět metrů přede mnou a nespustila ze mě oči.

„Nicku, co tu děláš?“

„Přišel jsem tě pozdravit,“ mrazivě se usmál a olízl si rty. Na těle se mi utvořila husí kůže a já začala mít strach. Nick se ke mně začal pomalu přibližovat. Já ztuhla na místě, protože jeho krvavé oči mě naprosto přikovaly k zemi. Nebyla jsem schopna vydat hlásku, natož abych se bránila, takže jsem jenom viděla, jak mě hrubě uchopil za vlasy a hlavu naklonil tak, aby měl lepší přístup k mému krku. Jediné, co jsem byla schopna udělat, byla zavřít oči a modlit se, aby to co nejrychleji skončilo. Jakmile se jeho zuby prokously mojí kůží na krku, něco se ve mně vzedmulo a já začala z plných plic ječet. V tu ránu jsem se ocitla v Edwardově pokoji a cítila, jak mě objímají něčí paže. Hlasitě jsem se rozplakala.

„Cos jí udělal?“ uslyšela jsem něčí naštvaný hlas.

„Já nic, spíš co si jí udělal ty! Než ses tu objevil, byla v pohodě,“ ozval se z dálky druhý a mnohem krásnější. Ten první mi až moc připomínal právě prožitý sen. Studené ruce mě kolébaly v náručí a chlácholivě hladily po zádech.

„Neboj se, bude to dobrý,“ zašeptal mi do ucha ten první hlas a já si až teď uvědomila, čí ten hlas je.

„Nicku?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem, protože se mi vybavil můj sen.

„Ano, jsem tady, neboj, to bude dobrý.“ Ale já věděla, že to nebude dobrý. Až moc dobře jsem si pamatovala ty jeho rudé oči. Strach mě naprosto ovládl a já začala hystericky ječet, ať ode mě vypadne a vymotávala jsem se z jeho náručí. V okamžiku byl pryč, ale mě děs a hrůza neopouštěly. Všimla jsem si, že se rozsvítilo světlo, ale kdo všechno byl v pokoji, to jsem nevnímala. Přitáhla jsem si kolena k sobě, tedy jenom jedno koleno, a pohupovala se dopředu a dozadu a snažila se z hlavy vytěsnit ty hrůzostrašné obrazy. Nevím jak dlouho jsem tam takto seděla, ale po chvíli ke mně někdo přistoupil.

„Bello?“ zašeptal krásný hlas. Otočila jsem se za ním a uviděla krásné zlaté oči plné starostí. Ty oči bych poznala vždycky.

„Edwarde?“

„Ano, jsem to já. Neboj, už se ti nic nestane. Slibuji.“ Přisedl se ke mně a přivinul do své náruče. Ochotně jsem se k němu ještě více přitiskla a vdechovala jeho osobitou vůni. Lehl si se mnou do postele a já se pomalu začala uvolňovat. Pak jsem opět usnula konečně klidným spánkem. Protože jsem cítila, že tam se mnou je a dává na mě pozor, aby se mi nic nestalo, přesně, jak slíbil.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Shrnutí

-----------------------------------------------------------------------------------------

!!POZOR!!

Podle mě tento díl nestojí vůbec za nic. Je to nuda a nic zvláštního se v něm neděje. Já vím, poslední dobou to jde se mnou z kopce. Dílky přibývají pomalu, tím pádem o mou povídku opadá zájem, jak je vidět i podle komentářů. Nemůžu se na vás za to zlobit, prozože je to jasně moje vina a není, jak bych se mohla obhájit. Snad jen... já vážně nestíhám.=D Myslela jsem si, kolik toho o prázdniny nestihnu, protože přeci budu mít spoustu času, ale nějak jsem se přepočátala.:) Zjistila jsem totiž, že když jsem chodila do školy, stíhala jsem psát podstatně rychleji,ale... nastala škola a já jsem nastoupila do prváku na žateckém gymnáziu. To by nebylo  tak hrozné, kdyby ovšem profesoři nebyli tak otravní a nestrašili s maturitou už teď! Takže já se vážně snažím.=D Mám nápady, jak bude povídka pokračovat a dokonce už rozmýšlím i moji novou, kterou začnu psát až dokončím Válku. Ale jenom Bůh ví, jak to všechno bude. 

A přesto se vás chci zeptat. Mám teda Válku dokončit? Chcete to ještě vůbec číst? Byla bych ráda, kdybyste vyjádřili svůj názor.

Koukám, že jsem se nějak rozepsala.=D Takže to je snad vše, co jsem chtěla. AP94

Autor: ap94 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chceš válku? Máš ji mít! - 22: