Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chceš válku? Máš ji mít! - 24

07.01.2011 (19:30) • ap94 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2678×

Ráno mě probudilo otravné zvonění budíku. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila, že ležím ve své posteli. Tudíž mě musel Nick v noci z obýváku nahoru donést. Když jsem si vzpomněla, jak jsem se včera večer k Nickovi tiskla, začaly mě trošku pálit tváře. Ne, že bych se styděla. S Nickem mi bylo prostě dobře, byla jsem v úplném klidu. Ne jako s Edwardem. Koukla jsem se na hodiny a zjistila, že už je skoro sedm hodin a já jaksi nestíhám. Vylezla jsem tedy z postele a šla rovnou do koupelny se trošku zkulturnit. Jakmile jsem měla vyčištěné zuby, byla jsem učesaná a tak trochu namalovaná, vrátila jsem se do pokoje a vzala si na sebe něco slušného. Pak jsem šla dolů do kuchyně, zobnout si něco dobrého k jídlu.

„Dobré ráno,“ ozvalo se hned, jak jsem se objevila v kuchyni.

„Dobré,“ odvětila jsem překvapeně, když jsem uviděla Nicka, jak se ochomýtá kolem sporáku.

„No tak se posaď, snídaně už na tebe čeká,“ usmíval se, a jakmile jsem dosedla na židličku, přistál přede mnou talíř se sýrovými tousty.

„Ty umíš vařit?“ zeptala jsem se překvapeně.
„No, něco málo jsem se naučil. Ale teď už jez, ať stihneme přijet do školy včas,“ napomínal mě.

„Šprte,“ zašklebila jsem se na něj, ale poslechla jsem a ochotně jsem se do toustů pustila.

Po snídani jsme mohli vyrazit do školy. Přijeli jsme poměrně brzy, takže na parkovišti nebylo tolik lidí. Stříbrné Volvo tu ještě taky nebylo.

„Nezajdeme už do kanceláře pro přihlášku?“ poskakoval Nick na místě celý natěšený.

„Prosím tě, děláš jako bys šel do první třídy,“ pochechtávala jsem se. Jenom se na mě zašklebil, čapnul mě za ruku a táhl mě do přijímací kanceláře tak, jak jen to moje sádra dovolovala. V kanceláři přihlášku vyplnil a díky svému upířímu šarmu si u sekretářky vydobyl, že může nastoupit ještě ten den. Se spokojeným výrazem ve tváři se i se mnou vrátil zpět k autu pro batohy. V momentě, kdy jsem otvírala auto, jsem uslyšela hlasité skřípění brzd.

„Co je to za magora, že takhle řídí?“ nahlas jsem nadávala a zároveň se ptala Nicka. Ten jen s úsměvem ukázal prstem někam za mě a tak jsem se tam koukla. Z Volva právě vystupovali Cullenovi a z místa řidiče nikdo jiný než Edward.

„No jasně. V okruhu sta kilometrů jinej magor není,“ řekla jsem Nickovi dostatečně nahlas, aby to slyšel i zmiňovaný.

„Ty ho nemáš moc v lásce, co?“ usmíval se Nick.

„Samou láskou bych ho snědla,“ procedila jsem se zaťatými zuby. Nick se tomu zase jen zasmál a nijak jinak to nekomentoval.

„Mezitím Cullenovi došli až k nám a následovalo bouřlivé přivítání, při kterém vám Alice skočí kolem krku a Emmett s vámi točí dokolečka jako šílenec.

„Co tu dělá on?" ozval se mrazivý hlas pana dokonalého.

„On má jméno. A ode dneška s námi bude chodit do školy,“ oznámila jsem všem tu radostnou novinu.

„To teda ne!“ začal Edward vyšilovat. „Vždyť je nebezpečný!“ Unavená z těch jeho věčných poznámek jsem si povzdechla.

„Jediný, co je tady nebezpečný, je tvoje velký ego, o který by se mohl někdo akorát tak přerazit.“ Pak jsem se otočila zpátky na Nicka.

„Pojď, prosím tě, to nemá cenu.“ Chytla jsem ho za ruku a táhla ho na první hodinu. Měli jsme ji spolu a tak jsme si sedli do volné lavice a čekali na příchod profesora.

„Dík, že ses mě zastala,“ promluvil po chvilce. Jenom jsem se na něj otočila a usmála se na znamení toho, že to nic nebylo.

„Edward, on mě nemá moc rád,“ozval se zas po nějaké době.

„Z toho si nic nedělej. Ten má rád akorát sebe.“ V tu chvíli přišel profesor a tak jsme začali dávat pozor.

„Vypadá to, že jsi tu velice zapůsobil,“ konstatovala jsem, když jsme šli chodbou do školní jídelny na oběd. Nemohli jste si totiž nevšimnout chtivých pohledů všech dívek, kolem kterých jsme prošli.

„Skvělý,“ zašklebil se a šel dál. Jakmile jsme vstoupili do jídelny, všichni rázem ztichli.

„Doufám, že to takhle nebude pořád,“ zoufal si Nick, když jsme šli k pultu s jídlem.

„Neboj, do týdne to všechny přejde,“ uklidňovala jsem ho, ale nebyla jsem si svým tvrzením moc jistá. Cullenovi jsou jasným důkazem. Bydlí tu už dost dlouhou dobu a pořád, když jdou po chodbě, budí rozruch.

„Bello, Bello!“ mávala na nás z dálky Alice, abychom si k nim přisedli.

„Tak jak to doma všechno zvládáš?“ začala Alice s výslechem hned, jak jsme dosedli.

„Budeš se divit, ale úplně v pohodě, Nick mi se vším pomáhá.“

„Vážně? No jo, vždyť on je přece tak milej a sladkej. Tu jeho pomoc si dokážu živě představit,“ ušklíbnul se Edward.

„No jo, Nick je naše zlatíčko, viď?“ otočila jsem se na zmiňovaného a počechrala mu vlasy. Pak jsem se otočila na Edwarda a hodlala si ho pořádně vychutnat. „Nejvíc jsme se ale zasmáli včera večer při koupání. Nick mi pomáhal vlézt do vany a jak mě do ní pokládal, uklouzl a spadli jsme do vany. Společně.“ Edward koukal jako z jara a tak jsem se na něj ještě sladce usmála.

„A nestalo se ti nic? A co sádra, nerozpustila se?“ ptala se hned Rosalie.

„Sádra je v pohodě, už jsem ji měla zabalenou igelitem,“ ubezpečovala jsem ji. „A naštěstí jsem už byla i svlečená, takže se ani oblečení nemuselo sušit.“ Tahle informace byla řečena speciálně pro Edwarda. „Ale zato bylo pořádný mokro na podlaze, chudák Nick to pak musel uklízet.“

„V pohodě, to se přece stává, ne? Jestli ti to udělá radost, tak budu klidně vytírat častěji,“ usmál se Nick. Po téhle historce byli všichni trochu v šoku, dokud Emmett zase něco nevymyslel.

„Jenže to ji nejdřív budeš muset zase strkat nahou do vany a uklouznout, že jo?“ chytře poznamenal a usmíval se u toho jako měsíček na hnoji.

„No, já myslím, že v tom zas tak velký problém nebude, že Bells?“ otočil se Nick na mě a přitáhl si mě za pas blíž k sobě. Z Edwardovy hrudi se v ten moment začalo ozývat tiché vrčení.

„Já si myslím, že bychom už měli jít na hodinu, jinak to nestihneme,“ zarazila tuto konverzaci Alice. A tak jsme se všichni zvedli a rozprchli se do svých učeben.

„Tak jak se ti líbilo první den ve škole?“ ptala jsem se Nicka po tom, co jsme přijeli ze školy domů.

„Bylo to super, akorát by ti lidé mohli už přestat zírat,“ povzdechl si.

„Na to si zvykneš, uvidíš. Ale nesmíš se těm holkám divit. Nestává se často, aby do takového zapadákova přijel takový krasavec jako ty. Asi si budeš muset co nejrychleji najít holku, jinak tě nepřestanou otravovat do konce života. Se podívej na pana dokonalého, jak dlouho tu je a pořád mu ty praštěný holky nedají pokoj.“ Nick se na mě chvíli divně díval a pak se teprve zeptal.

„Kdo je pan dokonalý, prosím tě?“ vypadal zmateně. Tou otázkou mě úplně vykolejil. Nikdo nevěděl, jakou přezdívku Edward ode mě dostal. Takhle blbě se před ním prořeknout. Co si o mně teď bude myslet. Nick ale vypadal, že pořád čeká na odpověď.

„Ehm, no... myslela jsem Edwarda, nějak jsem se asi musela splést,“ usmála jsem se na něj jako to největší neviňátko. „Hele, já si jdu něco zakousnout, ty blafy v jídelně se nedají jíst.“ A radši jsem rychle vypadla.

Když jsem se později vrátila, naštěstí se mě už na nic nevyptával. Udělali jsme si společně úkoly a já si pak znavená šla lehnout a spala až do rána.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Shrnutí

------------------------------------------------------------------------------------

Prosím, zanechte aspoň jednoho malinkatého smajlíčka. :D

Autor: ap94 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chceš válku? Máš ji mít! - 24: