Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chceš válku? Maš ji mít! - 8

01.03.2010 (14:00) • ap94 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3137×

„Alice! Alice, počkej na mě!“ volala jsem na ni druhý den ráno před školou.

„Copak Bello?“

„Já potřebuji tvoji menší pomoc.“

„No určitě. Co potřebuješ?“ tvářila se podezíravě.

„No, já bych potřebovala Edwardovo číslo na mobil.“

„Bello, nech toho radši. Já vím, jak dokáže být Edward hnusný a včera si ho nějak vážně vytočila. Ani nevím čím, ale Bello, nech toho dokud ještě není pozdě,“ varovala mě.

„Ale no tak, toho nagelovanýho frajera se vážně nebojím. S takovýma jsem si už poradila mnohokrát,“ mávla jsem rukou. Važně nevím, čím by měl být zrovna tenhle nebezpečný.

„No, jak myslíš. A to číslo ti dám.“ Napsala nějaké číslice na kus bílého papírku a podala mi ho. Strčila jsem si ho do kapsy a spěchala na svou hodinu dějin. Psali jsme opakovací test. Velice jednoduchý. Další hodiny byly také v pohodě. O přestávce na oběd jsem ani nešla na oběd, ale šla jsem zařídit svoji další pomstu. Zalezla jsem si do učebny s počítačem a tiskárnou. V nějakém programu jsem udělala velice poutavý plakát a dala 50x vytisknout. Poté jsem všechny letáčky vyvěsila všude po škole. Procházela jsem chodbou směr jídelna, kde na mě z každého rohu svítil můj výtvor.

Jsem velice osamělý kluk, který touží utěšit. Přehodnotil jsem svoje stanovisko ke vztahům s vážnějším nádechem. Takže neváhejte a volejte chlapci. Váš známý Edward Cullen.

PS: Na vzhledu ani věku nezáleží.

Pod tímto textem byla jeho fotka a červeným písmem svítilo jeho telefonní číslo.

Šla jsem do jídelny na zbytek přestávky a čekala, až to vypukne. Všichni už pomalu odcházeli do svých tříd, ale Culleni tu ještě byli. V to jsem doufala. Vstala jsem a šla jsem si sednout k nim. Chtěla jsem být u toho, až to začne.

„Ahoj, nevadilo by, kdybych si k vám přisedla?“

„No jasně že ne. Už se nám po tobě začalo stýskat,“ ozval se Emmett.

„Už vám Alice řekla o té párty, co bude za tři týdny?“

„Jo říkala,“ odpověděl Jasper.

„A kdo všechno přijde?“

„No, všichni, co sedí teď u stolu. Edward se tam těší nejvíc,“ mrknul na mě Emmett.

„Hm, skvělé,“ zašeptala jsem si pro sebe.

„A proč by se tam jako měl těšit?“

„No to víš král večírků a tak...“

„To teda ne. Královna večírku jsem teď já a taky jí zůstanu.“ A založila jsem si bojovně ruce na prsa.

„Tss, to sotva,“ ozval se Edward poprvé od té doby, co jsem si k nim přisedla.

„Máš s tím snad nějaký problém?“

„Ne, ale králem budu já.“

„A na to jsi přišel jak?“

„No to je jasný, minule jsi vyhrála, protože jsem tam já nebyl. Ale teď tam budu, takže...“

„To se šeredně pleteš. Jsem lepší než ty. Jen počkej, ještě uvidíš!“ chtěl ještě něco namítnout, ale začal mu zvonit telefon. Ha, moje pomsta začíná. Edward vyndal telefon z kapsy a koukl na displej.

„Ježiš, kdo to je? Halo?“ zvedl mobil k uchu.

„Ahoj, tady Mark, nechtěl bys jít tedy dneska na menší večeři? Takovou seznamovací. A pak se uvidí. Co říkáš?“ ozvalo se ze sluchátka.

„C - co prosím?“

„No jsi singl, ne? Nebo už tě někdo pozval?“

„Hele, to je asi nějaký nedorozumění. Ahoj.“ A zaklapl telefon. Asi za pět vteřin začal zvonit telefon znovu.

„Ahoj Ede, vážně o tebe stojím, máš sexy zadek a ty tvoje svaly taky nejsou k zahození.“

„Kriste, kdo jsi?“

„No, přece Danny, chodím do stejnýho ročníku jako ty. Tak co říkáš, dáme nějakou tu večeři, kino a možná i něco víc?“ teda, ten to bere hopem.

„Ne nedáme.“ A zaklapl vztekle telefon.

„Teda Ede, po tobě jedou už i kluci,“ pochechtával se Emmett.

„Ještě jednou mi řekneš Ede a udělám z tebe vykastrovanýho,“ prsknul vztekle Edward.

„Hele, nechci vám do toho kecat, ale asi bychom už měli jít, za chvíli bude zvonit,“ přerušila jsem jejich menší hádku.

„Bella má pravdu, jdeme,“ zavelela Alice, zvedla se od stolu a šla odnést tác s nedotknutým salátem.

Na chodbě jsme se rozdělili a já šla s Alicí na naší hodinu.

„Teda, Bello, ne že by se mi to nelíbilo, ale Edward bude zuřit, až se to dozví.“

„No a co, tak ať zuří. Mně je to jedno.“

„Ach jo,“ povzdechla si Alice potichu pro lidské ucho. Celou hodinu jsem vůbec nevnímala a najednou zazvonilo. Vstala jsem a naházela si věci do batohu.

„Bello, velkej problém.“

„Co se stalo, Alice?“

„Edward na to přišel, čeká na nás, nebo spíš na tebe před učebnou.“

„No a?“

„Je pěkně naštvaný.“

„Neboj Alice, s takovejma jako je on už jsem si poradila.“ Jen si povzdechla a společně jsme vyšly ze dveří. Jak řekla, tak bylo. Pan božský stál opřený o zeď naproti dveřím a měřil si nás naštvaným pohledem. Hned jak nás uviděl zamířil k nám.

„Co jsi to zase udělala, jsi vůbec normální? Máš aspoň kousek mozku v tý tvý palici?“ prskal.

„Hele přestaň na mě křičet. To ty sis začal první, s tím úkolem z matematiky, vzpomínáš? Tak jsem ti to teď prostě oplatila. Možná si byl zvyklý, že ti každý zobal z ruky, ale to bylo před tím, než jsem sem přišla já a ty se budeš muset smířit s tím, že už nejsi nejoblíbenější jenom ty!“ na to neměl co říct a tak se zaměřil na Alici.

„A ty? Proč si jí pomáhala, já myslel, že jsme sourozenci? Zradila jsi mě Alice.“

„Hele, tu nech na pokoji. To já jsem jí donutila, aby mi to číslo dala, tak jí nech být,“ zastala jsem se jí, i když nevypadala na to, že by mou pomoc potřebovala.

„Víš proč jsem jí dala to číslo? Protože se poslední dobou chováš, jako úplný hovado, já chci nazpátek svého normálního a milého bratra a ne machírka, který má každý den jinou holku. Už se vzpamatuj Edwarde,“ řvala mu do obličeje. V tom jsem si všimla, že nás pozoruje každý, kdo stál v chodbě.

„To nemáte nic jinýho na práci, než poslouchat cizí rozhovory?“ zeptala jsem se naštvaně, tak se radši všichni spakovali.

„Alice, jdeme.“ Vzala jsem jí za ruku a táhla k mému autu. Kupodivu se nechala. Koutkem oka jsem ještě zahlédla, jak stojí na stejném místě a kouká za námi.

„Bello, co to děláš?“ probrala se konečně Alice, když jsem jí dovedla k mému autu.

„No co by, jedeš ke mně domů.“

„A co tam budu dělat?“

„Uděláme si dámskou jízdu?"

„Ale jak se pak dostanu domů? Nemám tu auto.“

„Přespíš u mě a zítra pojedeme spolu do školy.“

„Bello, ale to nejde, nemám s sebou věci.“

„Prosím.“ A udělala jsem psí oči.

„Udělej to pro mě a potom rozhovoru s tvým bratrem, s ním nechceš přeci být v jednom pokoji.“ Chvíli nad tím přemýšlela.

„No dobře, ale musíme to jít říct ostatním.“

„Tak já tu na tebe počkám.“ To se jí ale zjevně nelíbilo.

„Kdepak, jdeš hezky se mnou.“ Čapla mě za ruku a táhla k Volvu.

„Rodinko, musím vám něco oznámit,“ spustila Alice hned, jak jsme k nim přišly.

„Dneska spím u Belly. Takže se mějte hezky a zítra ahoj.“ Všichni vypadali překvapeně, ale rychle srovnali své výrazy a popřáli nám, ať si to užijeme. Pak se Alice s Jesperem velice dlouho loučili, já netrpělivě přešlapovala na místě, Emmett koukal na mě s širokým úsměvem. Nechápala jsem proč. Edward nás všechny ignoroval, nebo se o to pokoušel, po té hádce s Alicí měl jen sklopenou hlavu k zemi a s nikým nemluvil. Rosalie těkala pohledem mezi mnou a Edwardem. Poté, co se ty dvě hrdličky doloučily, jsem Alici odtáhla k sobě do auta.

„Tak můžeme vyrazit?“ zeptala jsem se, když jsem strčila klíčky do zapalování.

„Jasně, už se nemůžu dočkat.“ A tak jsem vyjela z parkoviště a jela domů. U domu jsme byly za deset minut. V chodbě jsme se obě vysvlékly z bund a šly si sednout do obýváku.

„Tak co budeme dělat?“

Co bych měla dělat celej den s bláznivou upírkou jsem vážně nevěděla.

„Tak nejdřív si uděláme nějaký ty masky, manikúra, pedikúra atd.“

„Koukám, že už to máš promyšlený,“ společně jsme se zasmáli.

„Hele a co takhle nejdřív úkoly?“ přeci jenom jsem měla nějaké resty.

„Jo klidně, proč ne. Aspoň bude to nejhorší za námi.“ A tak jsem se vydaly nahoru do mého pokoje. Alice měla svoje úkoly hned, samozřejmě. Já je dodělala chvíli po ní.

„Alice, co kdybys tu zůstala celý týden? Jsem tu pořád sama, opuštěná a tobě to určitě vadit nebude ani tvojí rodině ne.“

„No, Bello, to asi nepůjde, navíc co by tomu řekl Jasper. Už teď se mu stýská stejně, jako mně.“

„Ach jo, tak nic.“

„Ale ty bys mohla být u nás! To bude skvělý, uvidíš,“ rozzářil se jí celý obličej.

„Alice moc ráda, ale víš, že to nejde.“ Najednou její tvář posmutněla.

„A proč by to nešlo?“ koukla jsem se na ní tím stylem, to je snad jasné.

„No jo, já vím, dneska jsem se s ním taky chytla, taky nesouhlasím s tím, jak se chová a máš plné právo se na něj zlobit, ale já ho znám i z té druhé stránky. Zkus ho taky tak poznat.“

„To je všechno hezké, Alice, ale on nechce ukázat tu druhou stránku a dává mi dost okatě najevo, že mě nesnáší. Chová se jak namyšlenej debil, frajer a já nevím, co všechno a přesně tyhle typy já nesnáším. Je to začarovanej kruh,“ povzdechla jsem si.

„Jo, já vím, ale neboj, jednou bude vše v pořádku.“ A v očích se jí podezřele zablesklo. Radši jsem to nechala být.

„Pojď, půjdem si nalakovat ty nehty,“ vyzvala mě po chvilce.

„Tak jo, ale nejdřív bych si udělala něco k jídlu,“ odpověděla jsem, vstala a šla dolů do kuchyně. Udělala jsem si jen rychlý zeleninový salát a zasedla ke stolu. Alice si sedla naproti mně a se zájmem na mě koukala. Docela mě to znervózňovalo. Byla jsem celá nesvá, tak jsem ani nevěděla, co říkám.

„Ty si asi nedáš ne. Jsi sice vegetarián, ale ne takový, aby si jedla zeleninový salát, co?“ Alice na mě vyvalila oči a mně až teď došlo, cože jsem to z té pusy vlastně vypustila.

„Co prosím?" ptala se stále celá bez sebe.

„A jé!“ vyklouzlo mi.

Shrnutí

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Aspoň malý smajlík, abych věděla, kdo to čte. :)

Autor: ap94 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chceš válku? Maš ji mít! - 8: