Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chceš válku? Máš ji mít! - 9

06.03.2010 (08:45) • ap94 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3041×

„Bello, co jsi to říkala?“

„Ale nic, to já jsem si jen tak brblala. To já občas dělám, toho si vůbec nevšímej.“ Ale podle jejího výrazu jsem jí nepřesvědčila. Sakra, nechtěla jsem, aby věděli, že o nich vím. Že já si nedám na tu hubu větší pozor.

„Bello, nelži mi, já moc dobře slyšela, co si říkala. S pravdou ven.“ Ach jo, tak tohle už asi nezachráním.

„No, já tak trochu vím, že jste upíři,“ zašeptala jsem s hlavou sklopenou do země. Alice nic neříkala, a tak jsem hlavu zvedla a koukla se na ní. Koukala na mě s pusou dokořán. Po chvíli nepříjemného mlčení se vzpamatovala.

„Ale jak to?“

„No řekněme, že už jsem jich pár potkala.“

„Ale to je... to není možné. A to tě nezabili?“ Bože, ta je zvědavá.

„No víš, já nejsem, jako normální člověk. Myslím, že celá tvoje rodina si všimla, že voním trochu zvláštně.“

„Ano, to ano, velice zvláštní vůně, voníš jako člověk, ale nemám na tebe vůbec chuť, vlastně nikdo z nás.“

„Jo, máš pravdu. Možná si myslíš, že je to způsobené tím, že jste vegetariáni, ale potkala jsem i dost upírů, kteří se celý život živili lidmi a působila jsem na ně stejně.“

„A řekneš mi, kdo vlastně jsi?“

„No tak, Bello, už si mi toho řekla dost, tak tohle mi můžeš říct taky.“

„No nevím to úplně přesně, nikoho takového, jako jsem já jsem ještě nepotkala. Ale myslím, že jsem z menší části, jako ty.“

„Takže poloupír?“ vydechla překvapeně. Sám poloupír byl velice vzácný, ale pár jedinců se našlo, jenže já poloupír nebyla.

„No... ne. Nejsem poloupír, ale myslím, že mě poloupír přeměnil.“

„Takže to znamená...?“

„Že jsem upír jen z jedné třetiny, asi. Na nic jiného jsem nepřišla.“

„Páni a co z upírských vlastností máš?“

„Mám skoro stejně dobré smysly jako vy a jsem nesmrtelná.“

„Jak jsi stará?“

„No je mi sedmnáct a taková jsem asi padesát let.“

„Takže mladice, a neměla jsi někdy problém nevrhnout se na lidi?“

„Ne, já se totiž krví neživím. Jím lidské jídlo. A taky spím.“

„No teda. Ty jsi vážně jedinečná.“

„Někdy bych chtěla být radši normální,“ povzdechla jsem si.

„Jo, to my všichni.“

„A co ty a tvoje rodina? Já jsem ti řekla vše, tak teď vyprávěj ty o ní.“

„No tak náš zakladatel je Carlisle, napadl ho nějaký upír, a pak utekl a nechal ho přeměnit. Když Carlisle zjistil, co se s ním stalo, utekl do lesa a chtěl vyhladovět. Nesnesl pomyšlení, že by ubližoval lidem. Po nějaké době strávené v lese byl velice vyhládlý a zesláblý. Narazil na stádo jelenů a prostě se na ně vrhnul. Po této zkušenosti zjistil, že je i jiná možnost, než zabíjet nevinné lidi. Začal se tedy živit zvířaty, a teď je vůči lidské krvi imunní. To proto může pracovat v nemocnici. Nikdy neokusil lidskou krev. Byl velice osamělí, a tak si po nějaké době stvořil Edwarda. Edwardovi rodiče zrovna v tu dobu zemřeli na španělskou chřipku a on už také umíral. Po Edwardovi přeměnil také naši matku Esme, která skočila z útesu a umírala. Hned se do sebe s Carlislem zamilovali a vzali se. Po nějaké době našli umírající Rose, kterou někdo na ulici pobodal. Carlisle doufal, že Rose bude pro Edwrada něco, jako Esme pro něho, ale ti dva byli vždy jen jako sourozenci. Rose pak jednoho dne našla v lese Emmeta, kterého se chystal rozsápat medvěd, zachránila ho a dnes je z toho láska jako hrom. My s Jasperem jsme trochu zvláštní dvojice. Já si na svojí přeměnu vůbec nepamatuji. Někdo mě proměnil a nechal mě tam. Nějakou dobu jsem cestovala na vlastní pěst, a jednoho dne potkala Jaspera. Ten byl zase plukovník ve válce, která tou dobou panovala. Dali jsme se dohromady a jednoho dne jsme narazili na Cullenovi a přidali se k nim.“

„Teda, velice zajímavý příběh, rozhodně lepší než ten můj. Takže jste vlastně všichni v párech, co?“

„Jo všchni, teda až na Edwarda.“

„No myslím, že ten si vystačí sám. A nepřijde někomu divný, že jste jako sourozenci spolu?“

„No ani nevíš jak, všichni si o nás šuškají, ale dejme tomu, že už jsme si všichni zvykli.“ Akorát jsem dojedla, a tak jsem se zvedly od stolu a šli zase do mého pokoje.

„Alice, můžu se tě na něco zeptat?“

„Jistě, na cokoli.“

„Nemáš náhodou nějaký dar věštění, nebo tak něco?“

„Jak jsi to poznala? Já vidím do budoucnosti,“ zasmála se zvonivým smíchem.

„Jsem hodně všímavá. Jsi první upír se kterým jsem se setkala a má dar. Má ještě někdo od vás z rodiny dar?“ napadlo mě teď.

„Ano, ještě Jasper a Edward. Jesper dokáže ovlivňovat emoce a Edward čte myšlenky.

„Cože?“ vyjekla jsem hrůzou. Takže ten blbeček mi celou tu dobu čte myšlenky!

„Klid Bello. Zřejmě máš taky dar, dar štítu, ochraňuje tě před našimi schopnostmi. Já nevidím tvojí budoucnost, Jasper necítí tvoje emoce a Edward nedokáže přečíst tvoje myšlenky.“ Uf, to si nedokážete představit, jak se mi ulevilo.

„Počkat, takže já mám dar?“ Až teď mi došlo, co mi vlastně před chvílí řekla.

„Ano, podle toho co Carlisle ví, tak máš psichický štít, ale neumíš ho ovládat. Měla by jsi ho dokázat rozšířit i na ostatní lidi a nebo ho úplně vytěsnit z tvé hlavy tak, aby ti například Edward pak mohl číst myšlenky.“ To určitě.

„Aha, ale já vůbec nevím, jak se to dělá.“

„To nikdo z nás. Nikdy jsme se s žádným štítem nesetkali. Mohla bych říct Carlislovi, aby zkusil ještě něco zjistit a...“

„Alice, počkej. Já nechci, aby někdo z tvé rodiny věděl, co jsem. Slib mi, že to nikomu ani Jasperovi nepovíš. Slib mi to, jako má nejlepší kamarádka.“

„Nejlepší kamarádka, vážně?“

„Promiň, já jen... nikdy jsem neměla nejlepší kamarádku. Vždycky jsem se po pěti letech musela stěhovat a před všemi skrývat svoji pravou identitu. Teď můžu někomu říct všechno, nemusím si dávat pozor, abych neřekla něco, co nesmím.“

„Za nic se neomlouvej. Jsem ráda, že mě takhle bereš. Mám tě ráda.“ A objala mě.

„Tak pojď, ať si konečně nalakujeme ty nehty,“ vyzvala jsem jí a pokračovala dál po s chodech.

„Sedni si na postel, já dojdu pro laky do koupelny.“ Ze skříňky v koupelně jsem vyndala krabici se skleněnými lahvička různých barev. Když jsem se vrátila do pokoje, Alice už seděla uprostřed postele v tureckém sedu a zářivě se na mě usmívala.

„Tak jsem zpátky.“ Přisedla jsem si k ní a vysypala obsah krabice mezi nás.

„Jé, mně se líbí tenhle,“ a sáhla po lahvičce se zeleným lakem.

„Potřebuji poradit tenhle a nebo ten.“ V jedné ruce jsem držela lak měděné barvy a v druhé průhledný se třpytkami.

„Co myslíš?“ Alice chvilku přemýšlela.

„Vezmi si tenhle,“ a sáhla po úplně jiném laku. Svítivě žlutém.

„Ale ten je moc výrazný, na mě se nehodí.“

„Ale hodí, a neodmlouvej. A zítra si do školy vezmeš ty žluté šaty, co jsem ti minule vybrala v obchodě. K tomu se skvěle hodí. .“ Ach jo, má cenu se sní hádat? S naší vědmou? A tak jsem si jen povzdechla. Nejdřív jsem já nalakovala nehty jí a pak ona mně. Moje a její dílo se nadávalo srovnat.

„A co budeme dělat teď?“ zeptala se, když jsme měly nehty nalakované a pořádně zaschlé.

„Co si udělat tu masku, i když, ty ji zjevně nepotřebuješ.“ Alice měla pleť bezchybnou. Žádný pupínek ani flíček, který by hyzdil její obličej.

„Udělám masku já tobě, i když ne, že by si jí taky potřebovala,ty máš taky skvělou pleť. A konečně někdo, na kom se můžu takhle vyblbnout, s moc lidmi se takhle nestýkáme.“

„Ale já taky nejsem tak trochu člověk, na to nezapomínej.“

„No rozhodně víc než já nebo ostatní z mé rodiny.“

„A co k tomu budeš potřebovat?“

„Banán, bílý jogurt, citrónovou kůru a něco do čeho bych to mohla dát.“

„Máš štěstí, že to tu všechno mám.“

„To já přece vím,“ a poklepala si prstem na hlavu. No jasně, musela vidět, že to tu budu mít. Seběhla jsem tedy dolů do kuchyně a všechny ingredience vzala s sebou společně s umělohmotnou mističkou a lžičkou.

„Posaď se tady a chviličku počkej,“ posadila mě na židli. V zrcadle jsem viděla, jak všechno míchá dohromady. Po několika chviličkách už stála nade mnou a patlala mi banánovou pastu na obličej.

„Tak hotovo. Teď to musíš nechat půl hodiny působit.“

„Kde jsi se to prosím tě naučila, Alice?“

„Za osmdesát let života se toho naučíš docela dost.“

„Hele, co kdybychom jely zejtra po škole nakupovat?“

„Vážně by si jela, Bello? Myslela jsem si, že nakupování moc nemusíš.“

„Ale vůbec ne, nakupování mám ráda. I když je pravda, že občas přeháníš, ale baví mě to s tebou.“

„Vážně, to mi ještě nikdo neřekl. Každý radši utíká, jakmile začnu mluvit o nákupech.“

„No, tak když s tebou musí na ty nákupy chodit už osmdesát let, tak se jim moc nedivím,“ rozesmála jsem se.

„Pojď, už si musíš smýt tu masku.“ Odvedla mě do koupelny a smývala mi deset minut masku. Poté , co mi osušila obličej ručníkem, koukla jsem se do zrcadla. Moje pokožka se prozářila a byla velmi jemná. Úžasné, co dokáže banán a bílý jogurt.

„Teď ti vyberu něco na sebe zítra do školy,“ zatleskala Alice ve vzduchu rukama a letěla do šatny.

„Takže jak jsem řekla. Tyhle žlutý šaty, tyhle baleríny, jo a ještě tyhle žluté korále.“

„Alice, jsou ty korále vážně nutné?“ Nikdy jsem na bižuterii moc nebyla.

„Ano je. Tak a je to,“ radostně zavýskla.

„A kde máš ty oblečení?“ Ta určitě nepůjde zítra v tom samém.

„Možná bych ti mohla něco půjčit.“

„Ne to je dobrý, já už si to nějak zařídím.“ Raději jsem neřešila jak. Ještě nějakou dobu jsme si povídaly, ale pak jsem začala být unavená.

„Alice, nevadilo by ti, kdybych už si šla lehnout? Přeci jenom je zítra škola.“

„Jasně že ne, až budeš spát, já si skočím domů pro věci.“

„Dobře, tak dobrou,“ zazívala jsem. Co nevidět jsem usnula. Žádné děsivé sny se nedostavily a já už si myslela, že budu mít krásnou nerušenou a bezesnou noc. Mýlila jsem se.

SHRNUTÍ

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- !!Čtěte perex!!

Autor: ap94 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chceš válku? Máš ji mít! - 9: