Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chlupatá láska 2. kapitola

12.03.2010 (19:30) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2276×

2. kapitola

Najednou se otevřely a dveře a v nich se objevila Jacobova hlava, už zbavená nánosu bláta. „Jé, promiň, já-,“

Jeho zmatené mektání však přerušila lahvička šamponu, která se s dutou ranou odrazila od jeho hlavy a můj zuřivý řev: „Ven! Okamžitě!“ Rychle dveře zavřel, ale stejně neunikl dalšímu zásahu do hlavy, tentokrát sprchovým gelem. Když jsem vzteklá, mám fakt dobrou mušku.

Vypnula jsem vodu, chytila osušku, zabalila se do ní a prudce otevřela dveře. On má ještě tu drzost tady smrdět?!

„Tebe neučili klepat?“ zařvala jsem na něj téměř nepříčetně. Musela jsem vypadat fakt ohromně. Mokrá, rudá vzteky, na sobě jen krátkou modrou osušku, ale on na mě jen zase zíral tím jeho pohledem. Bylo to něco jako… Zbožňování? Asi ano.

„Já jsem klepal,“ ohradil se, jeho výraz se ani v nejmenším nezměnil.

„Co tady chceš?“ snažila jsem se znova nekřičet, moc se mi to však nedařilo. On za to nemůže, on za to nemůže, opakovala jsem si v duchu.

„Já… já jsem se chtěl podívat, jak se ti tady líbí,“ vykoktal ze sebe zmateně.

„Než jsi přišel, celkem to ušlo,“ zasyčela jsem na něj sarkasticky.

„Aha,“ na chvilku se odmlčel, ale pak pokračoval. „Ty víš, co je to otisknutí?“

„Bohužel jo!“ štěkla jsem zuřivě. Ach, Bože, za co? Ve svém krátkém životě jsem potkala spoustu blbečků, ale on si může s hrdostí připsat zářivé první místo. Wow, gratulace neberou konce!

„Já jsem se do tebe otiskl.“ Tvář se mu zkřivila ve šťastném úsměvu, ale já jsem měla chuť vraždit.

„To bych si opravdu nevšimla! A co já s tím?“ zeptala jsem se s hraným klidem. „Nerozuměl jsi slovu padej? Jestli ne, ráda ti udělám názornou ukázku!“ zařvala jsem na něj s neovladatelným vztekem. Bylo mi naprosto jedno, že dole v kuchyni nadskakují talíře a že je nás slyšet po celé rezervaci.

„Jasně, jasně, já už tady vlastně ani nejsem,“ zvedl ruce v uklidňujícím gestu. „Tak ahoj ráno,“ zavolal přes rameno a sbíhal schody.

„Ráno?“ zaječela jsem za ním nechápavě.

„Jo, ráno. Jedeme spolu totiž do školy,“ křikl ještě a potom se domem ozvalo jen prásknutí dveří.

To snad není pravda. Zoufale jsem se sesunula po rámu dveří.

„Co se děje?“ přiběhla vyděšená Sofie. Když mě spatřila, nemusela jsem nic vysvětlovat. „Tak teď už chápu, proč jsi na něj tak řvala. Erinne, pochop ho,“ přisedla si ke mně a vzala mě kolem ramen. „On si to sám nevybral, nedělej mu to ještě těžší. Snad byste mohly být třeba kamarádi, ne?“ snažila se mně uklidnit.

„Jasně, pokusím se,“ zasyčela jsem a vstala. „Jdu se obléct, jestli dovolíš,“ houkla jsem na ní a přibouchla dveře.

***

„Už jdu!“ zařvala jsem do otevřeného okna, kudy sem doléhalo opakované troubení. Vždyť škola začíná až za hodinu, tak kam se tak třepe?

Chytila jsem tašku a vyběhla z pokoje. Pod schody na mě už čekal Jacob a díval se na mě jako na svatý obrázek. Když jsem procházela kolem něho, dolní čelist jsem se mu pokusila vrátit na původní místo, ale nemělo to dlouhého trvání.

„Ahoj, Erinne,“ ukázal mi všechny své zářivé zuby.

„No nazdar. Můžeš mi říct, kam tak spěcháš? Cesta do školy trvá necelých patnáct minut,“ vrčela jsem na něj vztekle, protože jsem se musela ještě vracet pro penál. To nám to hezky začíná.

„Ale no tak, já jsem jen chtěl, abys měla čas oběhat si formality,“ vyrval mi batoh z ruky a hodil ho do svého Rabbita.

„Vděkem přetékám,“ přibouchla jsem za sebou dvířka a pohodlně se usadila, tedy jestli se v tomhle autě dá udělat pohodlí. Do zad mě tlačila zbloudilá pružinka. To zas bude cesta.

„Jak ses vyspala?“ otočil se na mě Jacob přátelsky, když si sedal za volant. „Víš, co se říká. Co se zdá první noc v novém domově, to se prý vyplní,“ pokračoval, ale já ho raději okázale ignorovala.

Po delším přemlouvání se mu podařilo motor přemluvit, aby naskočil. Když konečně vyjel na neudržovanou blátem pokrytou silnici, jen jsem se modlila, abychom dojeli v pořádku.

„Tak, jsme tady,“ prohlásil se zářivým úsměvem a zaparkoval na školním parkovišti, které doslova přetékalo podobnými vykopávkami, jako je ten jeho miláček.

„Myslím, že si pořídím vlastní auto,“ houkla jsem směrem k němu a snažila se otevřít zaseklé dveře.

„Počkej, pomůžu ti!“ přeběhl na mou stranu a prudkým trhnutím dveře otevřel.

„Děkuji za vysvobození,“ štěkla jsem po něm vztekle a i se svým batohem konečně opustila další pružinu tlačící mne do sedacích partií.

Jen co se z auta vynořila má hlava, stala jsem se okamžitě středem pozornosti. Očekávala jsem to, z toho důvodu jsem si nechala své po pás dlouhé vlnící se černé vlasy rozpuštěné. Velké zelené oči jsem si obtáhla černou tužkou, aby ještě víc vynikly, a oblékla přiléhavé džíny, jež zvýraznily mou štíhlou postavu. Věděla jsem, že jsem krásná, v mé bývalé škole jsem platila za jednu z nejhezčích.

„Kudy do ředitelny?“ zeptala jsem se svého průvodce.

„Tudy rovně a v druhé chodbě doleva a potom zase rovně. Na dveřích je cedule jako kráva, měla bys to najít,“ zářivě se na mne usmál a já koutkem oka zpozorovala asi pětičlennou skupinku dívek, které při pohledu na něj vypadaly na omdlení. Musím přiznat, že Jacob není zrovna k zahození, ale… Proč musí být všichni pěkní a dobře stavění kluci v tomhle zapadákově napůl vlci? Tomu se říká spravedlnost?

Měl pravdu, najít ředitelnu nebyl nejmenší problém, dokonce i pro někoho s tak mizerným orientačním smyslem jako jsem já. Ředitel mě uvítal se zářivým úsměvem, dal mi potřebné papíry a nasměroval mne do třídy. Nasadila jsem přátelský úsměv, ale ten zmrzl, když jsem si všimla, že je ve třídě jen jedno volné místo. Hádejte kde? Správně, vedle Jacoba Blacka. Ach ne!

„Slečno Sonierová, posaďte se prosím támhle vedle pana Blacka,“ usmála se na mne přátelsky učitelka a já měla sto chutí štěknout po ní ne zrovna slušnou odpověď, ale udržela jsem se.

„Mě se jen tak nezbavíš,“ zasmál se Jacob těsně u mého ucha a přesunul svou židli blíž ke mně. Raději jsem počítala do deseti, abych se uklidnila. Co to nacvičuje?

„Jaku?“ naklonila jsem se k němu. „Jsme kamarádi, ne?“ zeptala jsem se ho se sladkým úsměvem.

„Kamarádi? Já myslel, že víš, co je to otisknutí?“ pohlédl na mne zaskočeně a Quil s Jaredem, kteří seděli v lavici před námi, se smíchem málem svezli na podlahu.

„Samozřejmě, že to vím, ale to ještě neznamená, že se budeme brát!“ převrátila jsem ironicky oči a raději na něj už celou hodinu nepromluvila.

Další hodinu jsme měli také spolu, ale já jsem si rychle přisedla k jakémusi klukovi. „Ahoj, já jsem Erinne,“ usmála jsem se na něj a podala mu ruku. Byl hezký, ale takové přerostlé párátko, nehrozilo tedy, že bude také měnič.

„Nazdar, mé jméno je Thomas Stewart,“ potřásl mi rukou a nahodil jeden zářivý úsměv.

Celou hodinu jsme si povídali a i na další jsme si sedli spolu, za Jacobova vzteklého vrčení, přicházejícího ze zadních lavic. Já jsem ho naprosto ignorovala, jen Thomas po něm občas hodil nejistý pohled.

Na oběd jsem přiběhla mezi prvními, neunikla jsem však Jacobovi, který si i se svými kamarády nacpal k mému stolu.

„Ahoj, Erinne,“ pozdravil a namáčkl se těsně ke mně, aby uvolnil místo ostatním.

„Budeš to ještě jíst?“ otočil se na mne Jared, když jsem se jen rýpala ve svém obědě.

„No, nejspíš už ne,“ přisunula jsem k němu talíř a s otevřenou pusou zírala, jak v něm rychlostí blesku mizí nejenom jeho, ale i můj oběd.

„Já mizím,“ zvedla jsem se a zamířila k východu.

„Ty už končíš?“ zařval za mnou Jake přes celou jídelnu.

„Ano!“ zněla má odpověď, ale to už jsem byla na cestě domů. Rozhodla jsem se jít raději pěšky, než na něj ještě hodinu čekat. Vezmu to zkratkou přes les a doma budu co by dup.

***

„Sakra, sakra, sakra! Já jsem tak blbý člověk!“ nadávala jsem vztekle, když jsem se snažila vymotat z podrostu, ve kterém jsem se zasekla. Proč zrovna já se musím vždycky ztratit? Teď už vím, že bylo hodně naivní myslet si, že domů trefím sama.

Najednou jsem stoupla na nějaký kluzký kámen a za chvíli se už kutálela ze svahu dolů. „Au!“ vzlykla jsem bolestí, ponížením a pošramocenou hrdostí. Snažila jsem se postavit, ale v noze mi pulzovala nepříjemná bolest. Kotník! Bude přinejmenším podvrknutý. To se musí stát zrovna mě!

Pokusila jsem se tedy alespoň nějak dostat na nohy, což se mi na pátý pokus nakonec podařilo a opřená o stromy kulhala do neznáma. Všimla jsem si, že se začalo stmívat. Jak dlouho už jsem vlastně ztracená? Koukla jsem na hodinky, ale od mého posledního pádu byli ve značně netikajícím stavu.

Prudce jsem se otočila, když jsem za sebou uslyšela podezřelé šustění listí. Na nic jsem raději nečekala a zařadila druhou rychlost, což mezi vyčnělými kořeny nebylo nic snadného. Najednou přede mne skočilo nějaké zvíře podobné mamutu a prohlíželo si mne hnědýma očima. Leknutím jsem vykřikla a pokusila se utéct, ale pokus skončil po půl metru v blátivé kaluži. Bože, nemyslíš, že jsem na umírání ještě moc mladá?

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chlupatá láska 2. kapitola: