Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chlupatá láska 3. kapitola

27.03.2010 (20:45) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2127×

3. Kapitola

„Hej, Erinne, stůj!“ uslyšela jsem za sebou známý hlas, ale pohnout jsem se nemohla, i kdybych si to z celého svého srdce přála. Vězela jsem zamotaná mezi kořeny a válela se v blátě. Fakt chuťovka!

„Jsi v pořádku?“ přiklekl jsi ke mně Jake, ve tváři vylekaný a úlevný výraz.

„Asi ano,“ vydechla jsem vděčně a obtočila mu ruce kolem krku, šťastná, že už nejsem sama vydána na pospas všelijakým příšerám, kterými se tento les jistě jen hemží.

„Co tě to napadlo?“ zašeptal mi do ucha něžně a zvedl mě z louže, všude ze mne crčela špinavá voda.

Na tváři jsem ucítila jeho teplý dech.

„Nevyužívej situace,“ zamumlala jsem.

„Já? Nikdy!“ úlevně se zasmál. „Ani nevíš, jak se mi ulevilo, že jsem tě konečně našel. Hrozně jsem se o tebe bál, hlavně když jsem po cestě potkal tvůj školní batoh. Tohle mi už nikdy nedělej!“ šeptal mi do ucha.

„Prosím, ušetři mně přednášek, jak jsem blbá a pomoz mi nějak se dopravit domů, protože na tu nohu už nestoupnu,“ navrhovala jsem rychle.

„Dobře, můžeš si dokonce vybrat. Možnost číslo jedna: celou cestu tě ponesu v náručí. Možnost číslo dvě: projedeš se na mých zádech, což je mnohem rychlejší volba,“ chechtal se vesele.

„Beru druhou možnost, vždycky jsem si přála poníka,“ prohlásila jsem rezignovaně a raději se mu nepodívala do očí.

„Konečně správná volba,“ pokýval uznale hlavou a položil mne zpátky na zem, tentokrát trochu dál od blátivé louže.

Jakmile si začal sundávat kalhoty, jediný kousek oblečení, co na sobě měl, raději jsem se otočila. Neříkám, že bych se nechtěla podívat, ale moje hrdost byla silnější. Nejsem přece nějaká rozmazlená puberťačka, ne? Nebo ano? Já už sama nevím.

Když jsem se zase otočila, na místě, kde ještě před chvílí stál Jacob, hrabal přední tlapou obrovský červenohnědý vlk. Nezmohla jsem se na nic jiného, než zírat s otevřenou pusou. Něco takového jsem ještě neviděla, protože Sam mi nedal příliš možností v klidu si ho prohlédnout, o Paulovi ani nemluvě. Jake vypadal spíš jako hodně chlupatý kříženec mezi koněm a mamutem, než jako vlk.

Pomalu a obezřetně se ke mně přibližoval, jako by se bál, že mne vyděsí. Měla jsem sice nahnáno, ale od Emily jsem věděla, že by vlci nikdy neublížili objektu svého otisknutí. Její pravá tvář sice mluvila sama za sebe, ale tvrdí, že si za to může sama. Pokusím se jejímu tvrzení věřit, protože pěšky se mi vážně nechce.

Raději jsem si ho moc neprohlížela a jen netrpělivě zavrčela: „Jestli opravdu chceš, abych na tebe vylezla bez žebříku, budeš se muset kapánek snížit.“

Odpovědí mi bylo jen tiché štěknutí, které znělo trochu jako smích. Když si přidřepl těsně ke mně, měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy. Vypadal děsně směšně, jak se snažil být co nejníže u země.

Opatrně jsem se chytila jeho kožichu a postavila se. Mezi prsty mi zůstalo několik chomáčků hustých chlupů. Jeho mínus, nemůžu přece za to, že je tak chlupatý. Jakmile jsem se celkem stabilně usadila a pevně sevřela jeho mohutné, chlupaté a horké tělo koleny, pomalu se postavil na nohy a rozešel se úplně opačným směrem, než jsem měla namířeno. Jo, tohle je taky normální. Přece nemůžu za to, že se příroda tak rychle mění. Před půl rokem jsem v pohodě trefila kamkoliv. Tedy, skoro kamkoliv.

Připadala jsem si jako na rozhledně. Musela jsem se přikrčit, abych nedostala nějakou větví přímo do nosu, ale Jacob volil takové cesty, abychom v klidu prošly.

Trvalo mu asi patnáct minut, než se vynořil z lesa kousek za naším domem. Pomalu jsem mu sklouzla z hřbetu, ale dopad jsem jaksi neodhadla a s bolestným zaskučením přistála přímo na bolavém kotníku. Jacob rychle vběhl zpátky do lesa.

„Jsi v pořádku?“ ptal se starostlivě, když se už ve své lidské podobě rozběhl ke mně.

„Mám ten dojem,“ snažila jsem se zvednout a s jeho pomocí se mi to i podařilo. Nemohla jsem se k němu nepřitisknout. Vždyť je tak teplý!

Opatrně mě vzal do náruče a přes dvorek odnesl do domu. Netrpělivě jsem se rozhlížela po Sofii.

„Kde je Sofi?“ otočila jsem se na něj, když mě nesl po schodech k mému pokoji.

„Nejspíš u Emily. Přišla nám říct, že ses ještě nevrátila domů a že má o tebe strach. Nabídl jsem se jako tvůj zachránce a svůj úkol jsem úspěšně splnil. Nejspíš má ve mně důvěru, že tě ani nečeká,“ usmíval se, jako kdyby zjistil, že Santa Claus je skutečný. Začínala jsem mít na ten jeho pohled alergii.

„Nemůžu se jít první umýt?“ navrhovala jsem, když mě pokládal na židli. „Docela rády bych se zbavila toho bláta ve vlasech.“

„Dobře,“odpověděl a chtěl mne znovu zvednout.

„Hej, tak tohle jsme si nedomluvili!“ vyjekla jsem a odstrčila jeho paže. „Jsem ti vděčná za svůj život, ale mám dvě nohy a dvě ruce, snad to zvládnu sama,“ prohlásila jsem rozhodně. Nepotřebuju, aby mi stále visel za zadkem, hlavně ne v koupelně.

„Dobře, ale budu tady na tebe čekat, kdyby něco, křič,“ zvedl ruce v podřízeném gestu a skočil přímo doprostřed postele, jako by se nechumelilo, až péra hlasitě zaprotestovala. No fajn, teď se ho už nezbavím.

Raději jsem si doskákala do šatny pro oblečení a následně do koupelny. Nechala jsem teplou vodu hladit mé tělo, plně jsem se oddala tomu úžasnému pocitu, že jsem dokonce zapomněla na čekajícího Jacoba

„Erinne? Neutopila ses ještě?“ zaklepal na dveře.

„Ne!“ štěkla jsem po něm a všechen klid byl okamžitě ten tam. Jak jsem mohla zapomenout, že vedle se promenáduje vlk v lidské podobě? Dobře, tak jen člověk, který na sebe bere vlčí podobu, vždyť to zase není takový rozdíl.

Zastavila jsem vodu a s bolestným sykáním se utřela a oblékla. Vlasy jsem si raději nesušila, nepotřebuju, aby mě přišel zkontrolovat. Jakmile jsem vešla do pokoje, přivítal mne zářivým úsměvem. Jak taky jinak, povzdechla jsem si.

Jen co jsem dosedla na postel, okamžitě přihopkal i s lékárničkou. „Podívám se ti na ten kotník,“ oznámil mi svůj zjevný úmysl a vyhrnul nohavici tepláků.

„Mě už to ale nebolí,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby, ale nedal se přesvědčit, musel slyšet, jak jsem v koupelně sténala.

„Jasně, a já jsem Japonská princezna,“ ušklíbl se a začal mi nohu stahovat obinadlem.

„Jacobe, můžu se tě na něco zeptat?“ zvedla jsem k němu oči, protože už jsem nemohla vydržet to ticho mezi námi.

„Právě jsi to udělala,“ zasmál se, ale jakmile uviděl můj výraz, svůj názor nejspíš změnil. „Jasně, ptej se, na co chceš, budu se snažit být upřímný,“ slíbil a vyčkávavě se na mě zadíval.

„Chtěla bych vědět, jaké je to být vlkodlakem. Co všechno to obnáší a jak je to s tím, no, otisknutím. Sam mi to sice říkal, ale,“ pokrčila jsem rameny, „znáš ho, stejně se snažil, abych toho věděla co nejméně.“

Znovu se usmál, jako by právě na tohle čekal, posadil se vedle mě a začal vypravovat: „Já ani nevím, jak mám začít. Když jsem se poprvé proměnil, měl jsem z toho málem infarkt. Něco takového jsem vážně nečekal. Jo, samozřejmě, že jsem slyšel všechny ty legendy o studených a spol., ale nikdy jsem jim nepřikládal žádnou váhu. Prostě povídačky, všichni indiáni je mají. Nenáviděl jsem svou chlupatou stránku, nenáviděl jsem také Sama a ostatní. První jsem si myslel, že za to může on, ale později jsem pochopil, že si to nikdo sám nevybral. Máme to prostě v genech,“ pousmál se. „Když mi vyprávěli o otisku, vysmál jsem se jim. Taková blbost! Jakmile jsem ale uviděl ty jejich pohledy, kterými častovali své polovičky, začal jsem o tom vážně přemýšlet. Tak třeba Jared. Každý den seděl vedle Kim v lavici, ale jakmile se na ni podíval po proměně, nemohl od ní odtrhnout zrak. Prostě láska na první pohled, silnější než cokoli. Stejně to bylo i s Emily a Samem, prostě první pohled a puf, je to tady. Když jsem ale viděl tebe…“ zasněně se zadíval někam do stěny. „Také jsem od tebe nemohl odtrhnout zrak. Bylo to neuvěřitelné. V první chvíli jsem si ani neuvědomil, co se stalo, prostě tvoje překrásné zelené oči a hned nato to bláto. Ty se na mě možná zlobíš, ale já si to nevybral, nemůžu za to. Nechci říct, že toho lituju nebo tak, ale prostě… nevím, jak to popsat,“ znervózněl a díval se všude kolem, jen ne na mě.

„Tak to je, ehm, zajímavé,“ prolomila jsem ticho, které náhle nastalo.

„Jo, to jo,“ ušklíbl se, už to byl zase ten starý Jacob, kterého jsem znala, no, řekněme něco málo přes jeden den.

„Měla bys jít spát, zítra jedeme zase do školy,“ upozornil mě a začal se zvedat.

„Jacobe, nemohl bys pro mě něco udělat?“ zeptala jsem se ho neodolatelným prosebným tónem, na který okamžitě zareagoval.

„Jistě, co by to mělo být?“ nadšeně se ke mně otočil, až jsem znejistěla. Bože, jak dlouho ještě?

„No, ehm, zatopil bys? Je tady docela zima,“ přednesla jsem mu svoji žádost a jeho úsměv ochabl. Snad si nemyslel, že požádám o zahřátí jeho.

„Jo, jasně. Dobrou noc,“ zamumlal a už ho nebylo. Po chvíli se z části domu, ve které byla kotelna, začaly ozývat hlasité rány, netrvalo to ani moc dlouho a tepláky jsem vyměnila za noční košili.

Když jsem si lehala, zrak mi padl na školní batoh pohozený u stěny. Tolik toho pro mě udělal a já mu ani nepoděkovala. Musím to napravit zítra, rozhodla jsem se a zavřela oči.

Tu noc se mi zdálo, že v dlouhých bílých šatech sedím na zádech obrovského hnědočerveného vlka, tisknu se k jeho tělu, abych nespadla, a oddávám se rychlosti a větru ve svých rozpuštěných vlasech.

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chlupatá láska 3. kapitola: