Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chlupatá láska 4. kapitola

22.04.2010 (08:15) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2376×

4. kapitola

„Vstááááávej!“ zazněl mi u ucha vysoký ječivý hlas, až jsem leknutím nadskočila.

„Sofie? Co se děje? Proč mě budíš? Sakra, stalo se něco?“ ptala jsem se, dokonale vyděšená, zmatená a ještě pořádně neprobuzená. Nic jsem v tu chvíli nechápala.

„Jdeš snad do školy, ne?“ poklepala si na čelo. „Jacob tu bude za deset minut a ty si ještě válíš šunky na posteli. Ale třeba tě přijde vzbudit polibkem,“ zachichotala se vesele a s dobrou náladou vytančila z místnosti.

Nechápavě jsem zavrtěla hlavou a podívala se na budík. Půl deváté?!  To jsem spala tak dlouho? Proč mě budík nevzbudil? Odpovím si sama - nejspíš jsem ho včera zapomněla nastavit. Okamžitě jsem vystartovala z postele, snažíce se nepřenášet váhu na ovázaný kotník, a rychle jak řízená střela vletěla do koupelny. Pohled do zrcadla mě dokonale uzemnil. Jelikož jsem šla večer spát s mokrými vlasy, při převalování nabyly podivných neidentifikovatelných tvarů až nebezpečně připomínajících dredy. S bolestivým sykáním a mokrým hřebem jsem je nakonec zkrotila do jakžtakž normálního ohonu, tužkou vykouzlila linky, samozřejmě každou jinou a nakonec řasenka, která mi zabrala asi nejméně času. Dlouholetá praxe dělá divy.

„Už jsem hotová!“ křikla jsem dolů a málem políbila schody, jak jsem se je pokoušela co nejrychleji zdolat. Cestou jsem se ještě snažila do batohu narvat nějaké zbytečnosti.

„Wow, já už se sázela, že to nestihneš. Obvykle ti to trvá tak hodinku, dvě,“ smála se Sofie a strčila mi do ruky jeden toust. „Jake na tebe čeká venku, zakázala jsem mu vytrubovat jak na lesy.“

Zakousla jsem se do toustu a zakoulela očima. „Díky,“ zahuhňala jsem s plnou pusou a vypochodovala na verandu, kde už opřený o dřevěný sloupek čekal můj včerejší zachránce.

„Ahoj, Erinne,“ pozdravil se zářivým úsměvem. „Jak ses vyspala? Co kotník?“ zajímal se, když mi bral batoh.

„Normálně, divoké sny, nenastavený budík, bolavá noha. Znáš to, ne?“ brblala jsem, když jsem se snažila uvelebit na těch příšerných pružinách. To mi připomíná, že jsem si chtěla koupit vlastní auto. Teda spíš si na něj první nějak vydělat, protože má hotovost nebyla zrovna astronomická.

„Sedí se ti pohodlně? Tam na konci jsou vylezlá péra, ale kdyby ses posunula blíž ke mně, bude to lepší,“ nasadil andílkovský úsměv a poklepal na místo vedle sebe.

Blíž k tobě? Tak to ani náhodou, chlapče, o tom si můžeš nechat leda zdát! To tvoje včerejší svěřování ještě neznamená, že ti skočím do náruče! „Ne, mě to nevadí,“ odpověděla jsem jenom, přestože se mi na jazyk draly mnohem peprnější výrazy. Přece jen, včera mě zachránil před všelijakými lidožravými příšerami, mohla bych se k němu chovat alespoň malinko slušněji. Na druhou stranu jsem však v posteli našla několik jeho chlupů, takže dneska budu muset převléknout.

„Jak chceš,“ pokrčil rameny, ale úsměv mu nezmizel. Zajímalo by mě, jestli existuje den, kdy by se ani jednou neusmál. Podle mě takový ani není.

Natočila jsem se k němu zády a pozorovala mraky plující po obloze. Mé myšlenky se zatoulaly o několik set mil východněji, přesněji řečeno do Bostonu. Tam jsem bydlela, než jsem se nastěhovala sem. Měla jsem maminku, tatínka, babičku a malého chundelatého voříška, žila jsem v pěkném domku s předzahrádkou, ale nejspíš mi nebylo souzeno být až do konce svého života jen šťastná. Stačila chyba, jedna jediná chyba a všechno se zhroutilo… Moje chyba.

Rodiče měli odpolední směnu a já vysedávala doma dokonale unuděná. Měla jsem zaracha za špatné známky, za které jsem ani nemohla. Můj soused v lavici se neovládl a opisoval, učitel ho načapal a kouli napařil nám oběma. Bylo zbytečné se obhajovat. Najednou mě osvítil nápad: zdrhnu oknem a vrátím se chvilku před návratem rodičů! Tehdy mi to připadalo jako dobrý nápad, ale dnes… Vyskočila jsem oknem a vydala se do nedalekého klubu, kam se slézala naše parta, parta, do které chtěl patřit každý. Já jsem si místo v ní vydobyla svou krásou a penězi, kterých jsme měli celkem dost. Žila jsem pro okamžik a to se mi také vymstilo.

Jakmile se rodiče vrátili z práce, okamžitě se mě vydali hledat. Nenapadlo je, že jsem odešla sama, mysleli si, že se mi něco stalo. Táta zavolal Patricii, mé bývalé kamarádce, a vyzvěděl od ní, kde bych mohla být… Tehdy mě z toho klubu vytáhl za vlasy.

Když jsme jeli domů, křičel na mě, že jsem ho zklamala. Vložili do mých rukou svou důvěru a já ji rozmetala, sprostě odhodila jako odpad. Také maminka, nejhodnější co jsem si mohla přát, měla ve tváři smutný výraz plný nevysloveného zklamání. V tu chvíli jsem udělala něco, co si budu vyčítat do konce svého života. Vykřikla jsem: „Stejně je to všechno vaše vina!“ Tatínek se na vteřinku otočil a přestal se věnovat řízení… Vjel do protisměru přímo pod obrovskou cisternu. Já přežila. Měla jsem jen pár škrábanců a modřin.

Všechno to je moje vina. Zabila jsem své rodiče, jediné lidi, kteří mě nadevše milovali.

Má mysl se pomalu vracela do přítomnosti. Ne, už jsou to čtyři roky, moc dlouhá doba na nějaké smutnění. Už dávno jsem přestala plakat. Proč taky? Čas už zpátky nevrátím.

„O čem přemýšlíš?“ ozval se znenadání Jake a já leknutím nadskočila.

„Panebože, tohle mi už nedělej!“ zamračila jsem se na něj očekávaje jeho pobavený úšklebek, ale nestalo se tak.

„Promiň. Já jen že celou dobu koukáš z okna a vypadáš jako duchem nepřítomná.“

„Hmm. Jen jsem se trochu zamyslela,“ pokrčila jsem rameny a svůj pohled opět věnovala okolní krajině. Teda skoro, koutkem oka jsem stále sledovala Jacoba.

„A nad čím ses zamyslela?“ pokračoval ve výslechu a zrakem přeskakoval ze silnice na mě a naopak.

„Já jen… Nad minulostí,“ povzdechla jsem si a střelila po něm dalším nejistým pohledem. Nesnášela jsem, když se někdo hrabal v mé minulosti.

„Aha. Tvojí babičky je mi líto,“ povzbudivě se usmál, ale raději nespustil zrak ze silnice. Sofie mu nejspíš něco řekla. Nesnesla jsem, když někdo za volantem nedával pozor. Až moc mi to připomínalo tu noc…

„Díky,“ věnovala jsem mu letmý úsměv. Hurá, žádný výslech se nekoná. To má u mě.

Zbytek cesty proběhl v relativním klidu až na pár mých tichých nadávek, jak mi při poskakování auta po nerovné silnici pružiny proráželi ještě hlouběji do těla. Jacob to však nejspíš slyšel, tedy alespoň podle toho, jak se neustále pochechtával, odkašlával si a snažil se dívat všude kolem jen ne na mě. Já jsem po něm čas od času hodila nevraživý pohled a děkovala bohu, že je to jen deset minut. Má to u mě? Tak po tomhle si to ještě pořádně promyslím. Prý že láska, pch!

Když jsme konečně zastavili u školy, s naštvaným výrazem jsem doslova vykopla dveře, protože na ně snad neexistoval jiný způsob než hrubá síla. Sakra, můj kotník! Rychle, než se Jake vůbec stačil vybatolit z auta, jsem popadla svůj batoh a kulhala na první hodinu, protože zrovna začalo zvonit. Naštěstí jsem ji měla společnou s Thomasem, který mi věrně držel místo. Předešlý den jsem na obědě koutkem ucha zaslechla něco o tom, že po sobě vyjíždíme, ale raději jsem dělala, že to neslyším. Thomas se mi líbil, možná by časem stál i za něco víc, ale já nejsem holka do větru a kluka si první proklepnu, než mu dám šanci. Nikdy jsem nechápala svoje, klidně i mladší, kamarádky, které se na diskotéce vyspaly s někým úplně neznámým, někdy neznaly ani jeho jméno. Jsem prostě zodpovědná. Navíc pochybuju, že by se v této muchotočně (pozn. aut.: muchotočna = i mouchy si raději dají zpátečku, jaká je to díra =D) něco utajilo.

„Ahoj. Myslel jsem, že to nestihneš,“ přivítal mě můj spolusedící zářivým úsměvem. Ten jsem mu oplatila, ale zrovna přišel učitel, takže jsem nestačila nic odpovědět.

Minuty ubíhaly a Jacob tu ještě nebyl. Předpokládala jsem, že přijde až po zvonění, ale neukázal se vůbec. Také Quil s Jaredem chyběli. Nevím proč, ale zmocnil se mně nepříjemný pocit, že něco není v pořádku.

Jakmile zazvonilo, co nejrychleji jsem vykulhala z učebny, aniž bych se po někom ohlížela. Na chodbě jsem narazila na Kim. Zrovna člověk, kterého potřebuju!

„Kde jsou všichni?“ vypálila jsem na ni dřív, než mě vůbec stačila pozdravit a vtáhla jsem ji do jedné chodby, kde nebylo zase tolik lidí. Naštěstí pochopila, koho jsem myslela tím „všichni“.

„Prý se objevil nějaký problém, ale nechtěli mi nic říct,“ povzdechla si. „Šla jsem normálně s Jaredem a zastavil nás Paul, že prý s ním potřebuje mluvit. Viděla jsem, že se na parkovišti sešla celá smečka a čekali na Jacoba, takže se nejspíš někde tady poblíž objevila pijavice. Ale podle toho, jak se všichni tvářili, bych řekla, že nebude jenom jedna. Kvůli tomu by přece nesvolávali celou smečku!“ šeptala zoufale a v očích měla strach. Nevím proč, ale začala jsem se bát také.

Zbytek dne jsem strávila neustálým koukáním z okna a vyhlížením alespoň jednoho vlka, ale bezvýsledně. Několikrát se mne sice pokusil nějaký učitel na něco zeptat, ale když viděl výraz, kterým jsem ho obšťastnila, raději snahu vzdal. Opravdu jsem nebyla ve své kůži, měla jsem strach, strach o kluky, strach o Sofii a ostatní své přátele tady. Sam mi sice říkal, že by žádnému upírovi nedovolili proniknout až do města, ale přece jen… Stát se může cokoliv. Na klidu mi nepřidávala ani Kim, která chodila jako tělo bez duše, v ruce neustále svírajíce mobil pro případ, že by jí Jared zavolal. Oběd jsem brala jako vysvobození, protože pak jsem už neměla žádnou hodinu.

Vyšla jsem na parkoviště, ale Jakův Rabbit tam nestál. Musel odjet, když jsem se belhala do školy. Nezbývalo mi teda nic jiného, než se opět vydat po svých. Mohla bych počkat na Kim, ale ta měla ještě angličtinu a pak nějaký kroužek, dvě hodiny se mi tady čekat fakt nechce.

Se srdcem až v krku jsem vstoupila do lesa. Věděla jsem, kudy se vydat, konečně se mi vybavilo, že u toho velkého stromu, kterému se myslím říká dub, mám zahnout doprava a ne jít rovně jak jsem to udělala včera.

Opatrně jsem postupovala a natahovala uši, snažíce se zachytit sebemenší zvuk. Kdo ví, co se v těchto lesích v tuhle chvíli ukrývá? Jo, vlci to možná ví, ale nepoví, nejsou zrovna po ruce. Snad to byl jen planý poplach…

Šla jsem pomalu, obezřetně se otáčela za každým zvukem, za každým sebetišším zapraskáním větvičky. Nevím proč, ale měla jsem fakt divný pocit, že něco není v pořádku. Jako bych tady ani nebyla sama, jako by mě někdo sledovat. Vím, že to zní jako blbost, vystrašená mysl si však dělala svoje. Několikrát už jsem takový pocit měla a nikdy to nedopadlo dobře.

Nedaleko křupla větvička a já jsem leknutím nadskočila. To je jen nějaké zvířátko, malý roztomilý chlupatý králíček, ubezpečovala jsem se, ale srdce mi strachem sprintovalo. Zkoprněla jsem a mráz mi přeběhl po zádech. Prudce jsem se otočila a pohlédla do tváře tušenému nebezpečí. Jenže tohle nebezpečí bylo skutečné.

Těsně za mnou stála vysoká, bledá mužská postava. V ostře řezaném obličeji zkřiveným posměšným úšklebkem zářily dvě rudé, pomalu tmavnoucí oči. Vyděšeně jsem vykřikla a prudce couvla. Ne, tohle ne! Panebože, tohle ne! Kulhavě jsem pokračovala v couvání, i když jsem věděla, že mi to bude prd platné. Utéct upírovi? Já, obyčejný člověk, navíc zraněný? Nemám nejmenší šanci.

Upírův úsměv se ještě více rozšířil a mlsně si mě prohlížel. „Ahoj kočičko,“ broukl rádoby svádivě. Nějakou jinou by možná ohromil, ale já věděla co je zač. „Co děláš v lese tak sama, opuštěná? Nechceš někam doprovodit?“ pozvedl obočí očekávaje odpověď.

„Ani ne, trefím sama,“ polkla jsem knedlík v krku a znova udělala krok vzad. Nehodlala jsem se k němu otáčet zády.

Jak tohle dopadne? ptala jsem se sama sebe v duchu. Já jsem ještě na umírání strašně mladá. Vždyť jsem konečně našla něco jako domov, našla jsem opravdové přátele, lidi – někteří jsou lidé – které bych mohla nazvat svou rodinou, kluka který mi není lhostejný… Není? Asi opravdu ne. Já… mám ho ráda… mám ho hodně ráda… já ho…

„Proč ne? Tyhle lesy dokážou být hodně nebezpečné, nikdy nevíš, koho tady můžeš potkat,“ zabroukal znova a udělal krok směrem ke mně.

„Nepřibližuj se!“ štěkla jsem rádoby výstražně, ale hlas se mi zlomil a povyskočil o několik oktáv. Upír se jen zasmál a dopřál mi pohled na své zářivé sedmičky. Mé srdce reagovalo okamžitě, hlasité údery nebylo možno přeslechnout. Pokoušela jsem se couvat, ale bez sebemenší námahy mi stačil. Věděla jsem, že tohle setkání neskončí výměnou telefonních čísel a mávnutím ruky na rozloučenou.

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chlupatá láska 4. kapitola: