Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chlupatá láska 5. kapitola

08.08.2010 (12:00) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1976×

5. kapitola

Udělala jsem další krok zpět a pokoušela se zklidnit svůj srdeční rytmus. Dobře, Erinne, ty teď budeš uvažovat logicky. No, uvažovat… zatím to vypadá na pořádné propadnutí panice, ale nevadí, to zvládneš. Tak dost! Bože, já už si povídám sama se sebou? To jsem na tom už i v ohrožení holého života tak špatně?

Mraky se krapet posunuly a tmavým baldachýnem hustých větví proniklo zase o něco více slunečního světla. To jsem v tu chvíli zrovna nevnímala, protože… Dostala jsem spásný, i když trošku šílený nápad.

Vypnula jsem hruď a nasadila odhodlaný výraz. „Jestli uděláš ještě jeden krok, kocoure,“ vrátila jsem mu oslovení, „nezbude z tebe víc než zanedbatelná hromádka popela!“ zasyčela jsem výhružným hlasem a malinko jsem se skrčila do rádoby bojovného postavení.

„Eh?“ udělal upír a skepticky si mě změřil. „A ty jsi jako kdo, ubohá svačinko?“ pozvedl zvědavě obočí a vypadal, že by ho odpověď skutečně zajímala.

„Tak ubohá svačinka, jo? Ty asi nebudeš zdejší. Já jsem přece Erinne, přemožitelka upírů!“ vykřikla jsem a se samolibým úsměvem si založila ruce na prsou. Jestli mám umřít tak ať to stojí za to!

Teď bych dala nevím co, kdybych v tu chvíli měla u sebe foťák. Dokážete si představit upíra, jehož spodní čelist se nachází až nebezpečně blízko matičce zemi a oči vylézají z důlků? I přes vážnost situace jsem se málem zhroutila smíchy! Bože, ten jeho výraz!

„To… to… to… nemůže být pravda,“ vyrazil ze sebe po několika nekonečných vteřinách a nevěřícně si mě měřil pohledem. „Ty lžeš, žádná přemožitelka neexistuje!“ vykřikl, z hlasu mu zaznívala nedůvěra.

Tak on nezná můj oblíbený seriál? To se musí rychle napravit. „Ale samozřejmě že existuje. Kdyby žádná přemožitelka neexistovala, nebyla bych tady, nemyslíš? Když po světě běhají takové mytické bytosti jako upíři nebo vlkodlaci, proč by nemohla přemožitelka?“ ukecávala jsem ho dál, snažíce se získat nějaký čas. To se v této části lesa nepohybuje ani jeden vlk? Kde jsou příšery, když je člověk – přemožitelka – potřebuje?

„Tak?“ probodla jsem ho výhružným pohledem. „Ty tady ještě smrdíš? Dneska mám dobrou náladu a proto tě možná i nechám jít,“ věnovala jsem mu shovívavý úsměv a čekala na jeho reakci.

„A kde mám důkaz, že to co říkáš je pravda? Mohla bys být obyčejná školačka a z fleku si všechno vymyslet, navíc ses předtím pořádně vyděsila,“ filozofoval dál, ale tón jeho hlasu se zdál spíše nejistý.

„Ty po mě chceš důkazy? Dobře, já s tím nemám nejmenší problém,“ pokrčila jsem rameny a ze zadní kapsy kalhot vytáhla zapalovač. „Jsem ochotná ti nabídnout takový důkaz, že na něj do své brzké smrti nezapomeneš. A neškodilo by, kdybys to urychlil, protože spěchám. Tak pojď, na co ještě čekáš?“ pokynula jsem mu směrem ke mně a modlila se, aby zůstal stát na místě nebo ještě lépe, aby se otočil a utekl někam hodně daleko odsud.

Malinko znejistěl a rozhlédl se kolem sebe. „Nějak nemám hlad, ale možná se zastavím později,“ odpověděl maličko nervózně a udělal rychlé čelem vzad. Ze srdce mi spadl takový kámen, že to nepochybně musel slyšet, ale už se neotočil.

Najednou vzduch naplnilo zuřivé vrčení a kousek ode mě se mýma očima nepostřehnutelnou rychlostí vynořilo několik obrovských vlků. Upír ani nestačil zareagovat a už se vzduchem létaly kousky jeho rozcupovaného těla. Zavřela jsem oči a uši se pokusila zakrýt dlaněmi, ale upírův řev byl příšerný, nepřeslechnutelný. Všechno skončilo stejně rychle, jako to začalo, avšak oči jsem stále držela křečovitě sevřené.

Na mé rameno dopadla horká ruka. „Erinne, už je to v pořádku, je po všem,“ zašeptal Jacob téměř neslyšně a já konečně pootevřela oči. Když jsem spatřila jeho vyděšený a obezřetný obličej, na nic jsem nečekala a prudce mu skočila kolem krku.

„Bože, já jsem tak blbá! Přísahám, že do tohoto lesa už nikdy v životě nevkročím. Jsem tak ráda, že jsi tady! Já… já… já…“ Ani nevím, proč jsem šeptala, připadalo mi to v tom nenadálém tichu tak nějak přirozené. Oči mě začaly štípat a po chvíli se po mých tvářích skutálela jedna obrovská slza. Jednoduše mi povolily nervy a rozplakala jsem se Jakovi na rameni.

„Ale no tak, Er, to je dobrý, ty za to nemůžeš. Je to naše vina, měli jsme ho chytit dřív,“ šeptal mi do ucha jen o trochu hlasitěji než já a pevně mě sevřel v náručí. Hladil mne po vlasech a kolíbal ze strany na stranu jako bych byla nějaké malé dítě, mě se to ale líbilo. Dávalo mi to pocit absolutního… bezpečí.

„Pche, prej že naše vina,“ odfrkl si Paul, ale z jeho hlasu byl poznat skrývaný smích. Tak jemu to přijde vtipné?

Vymanila jsem se Jakovi z náručí a zaškaredila se na toho nafoukance. „Kdes teda byl před třemi minutami, když jsem si snažila zachránit holý život? Pořád se chlubíš, jaký jsi nejrychlejší, nejsilnější a přinejmenším nepřemožitelný, ale když potřebuju Supermana, tak tady nejsi!“ obořila jsem se na něj, ale ve skutečnosti mi bylo do zpěvu. Jsem živá! Jsem celá! Žádná část mého těla se v okolí neválí, volejte sláva a tři dny se radujte!

„Já si o sobě nemyslím, že jsem Superman,“ zamračil se na mě a založil si ruce na prsou.

„Ne? Vážně ne?“ pozvedla jsem obočí a nasadila zákeřný úsměv. „Ty se nepamatuješ na ten náš slet u Emily při mé poslední návštěvě? Pokoušel ses nasoukat do Emilyna modročerveného trikotu a potom všem říkal pšššššš, nikomu to neříkejte, ale já jsem ve skutečnosti Clark Kent. Určitě si nevzpomínáš? Tos musel mít pořádné okno,“ uchechtla jsem se a s gustem pozorovala jeho rychle rudnoucí obličej.

„To není pravda,“ kuňkl sotva slyšitelně a všichni se začali klátit záchvaty smíchu.

No jo, takovou psinu jako pře čtyřmi měsíci už asi nezažiju. Sam svolal tehdy jenom čtyřčlennou smečku a nakonec se to zvrtlo v pořádnou pitku. Teda já jsem byla střízlivá, dokonce i Emily se Samem, ale Paul trochu přebral. Už se těším, jak budu vykládat jeho dětem o poskakování po stole a výkřicích: já jsem superhrdina Superman a zachraňuju tento svět svou supersilou. Jo, to byly časy.

„Tak fajn, děti, budete se tady ještě hádat nebo konečně půjdeme na základnu? Nechci rejpat, ale mám dojem, že se Emily zmiňovala o žebírkách a já mám už strašný hlad,“ ozval se Quil a přerušil tak naši hádku s Paulem, která podle jeho výrazu vypadala ještě na dlouho.

„Jo, já musím vyzvednout Kim,“ přisadil si Jared. Skočil do nejbližšího křoví a už ho nebylo, jen větvičky křupaly pod mohutnými tlapami.

„Takže,“ otočila jsem se na Sama, „už jsou všichni mrtví? Kolik jich bylo? Kim říkala, že takhle vyšilujete jen když je jich celá banda.“

„Je to pravda, bylo jich víc než ten jeden. Jacob ti to jistě rád povypráví, když bude ničit ostatky. Sejdeme se u Emily,“ zavelel a spolu s Quilem a Paulem následoval Jareda do lesa.

Bez řečí jsem podala Jakovi svůj zapalovač a sledovala, jak ze suchých větví staví malou hranici. Provazce svalů se mu při tom pod snědou kůží mocně napínaly. Před necelými pěti minutami mě těmi silnými pažemi objímal, cítila jsem to teplo, které z něj vyzařuje, cítila jsem se v bezpečí. Bylo to takové… příjemné a… Dost! Co to pro rány boží dělám?! Roztékám se tady jak nějaká zamilovaná puberťačka a to jistě není správně. Vždyť on je přece měnič! Já… už sakra ani nevím, co si mám myslet.

Na druhou stranu… Co je na tom špatného? Vždyť nasazuje svůj život za úplně cizí lidi, teda až na detail, že v téhle obydlené zatáčce se zná každý s každým. Vsadím se však, že by to dělal třeba i v Bostonu, kde pomalu neznáte ani své sousedy. Někdo takový nemůže být zlý, to prostě není možné. Navíc mě má jistě rád, hodně rád. A to mě trápí. Vždyť Jake vlastně nemá na výběr, prostě se otiskl a hotovo. Emily mi kdysi říkala, že kdyby od Sama odešla, nikdy by se znova nezamiloval a jen se po zbytek života trápil. Ale ona by se trápila taky, takže nic takového neplánuje.

„Erinne? Vážně jsi v pořádku?“ otočil se na mě Jacob a hodil na hromadu poslední kousek upírova na cucky roztrhaného těla.

„Jo, jasně. Proč bych neměla být?“

„Já jen že jsi už skoro deset minut neřekla ani slovo a jen tak s nepřítomným výrazem koukáš do dáli. Navíc se může projevit šok nebo tak něco.“ Zkoumavě na mě hleděl, ale nejspíš nevykoumal to, co chtěl, protože vstal a postavil se kousek přede mě.

Také jsem si ho změřila pohledem. „Já že nejsem v pořádku? A co máš teda říkat ty? Místo toho, abys mi vynadal, nazval mě nesvéprávným malým děckem nebo něco podobného, div že se mi neomlouváš, že jsi přišel pozdě. Jsi fakt cvok, Jaku,“ povzdechla jsem si a ucítila, jak se mi do očí tlačí nová dávka slz.

„Erinne, prosím tě, hlavně už neplač,“ zaprosil a znova mě sevřel v náručí. „Je to v pořádku, všechno je v pořádku. Nedovolím, aby ti někdo ublížil,“ šeptal mi do vlasů a já se pomalu uklidňovala.

Jen co mi trochu oschly mokré cestičky táhnoucí se až k bradě, vymanila jsem se z Jakova sevření. Sebrala jsem mu zapalovač, který stále třímal v ruce a sama se vydala k malé hranici z větví a upírových ostatků a škrtla zapalovačem. Suché větve vzplály téměř okamžitě a zanedlouho k nebi stoupal hustý, nafialovělý a pořádně zapáchající dým. Hrůza, kterou jsem stále cítila, se pomalu odpařovala a spolu s dýmem stoupala vysoko, až do oblak.

Ani jsem si neuvědomila, že oheň pomalu dohasíná a já určitě smrdím jak grilovaný upír. To mě tedy Emily s otevřenou náručí nepřivítá.

Na rameno mi dopadla teplá dlaň. „Měli bychom už jít, jinak se po nás začnou shánět,“ zazněl mi u ucha Jacobův nejistý hlas. Nejspíš nevěděl, jak se ke mně má chovat. A já se mu ani nedivím.

„Já bych měla spíš domů. Sofie má dneska volno a určitě mě už vyhlíží, hlavně po tom, co se stalo doma,“ pípla jsem tiše.

„Tak jo, vezmeme to přes váš dům,“ přikývl Jake a mlčky jsme se vydali na cestu.

Jak jsem čekala, Sofie už nervózně stepovala na verandě a jakmile jsem se vynořila z lesa, okamžitě se ke mně přihnala a vletěla mi kolem krku. „Jak si to jako představuješ, holka jedna pitomá?“ zamračila se na mě a sjela mě kritickým pohledem. „Strachy jsem si málem okousala nehty. Příště půjdeš ze školy rovnou domů a ne to brát zkratkama přes les! Co kdyby ti ten upír něco udělal? Ještě sis ani nevybalila všechny věci a už bych ti musela zařizovat pohřeb. Panebože, Erinne, ještě jednou a povečeřím tě sama,“ hudrovala, ale její vážný výraz se pomalu měnil v úlevný úsměv.

„Tak ahoj,“ rozloučil se Jake, než mohla začít nadávat i jemu a s povzbudivým mrknutím zmizel v lese.

„Jak víš o tom upírovi?“ pozvedla jsem k ní sklopené oči.

„Emily mi volala. Počítala s tím, že se zastavíš doma, ale jakmile zahodíš batoh, máš okamžitě naklusat k ní,“ povzdechla si, ale najednou ji do nosu uhodil zápach linoucí se z mého oblečení. „A převleč se!“ křikla za mnou, když jsem se rozběhla splnit všechny její rozkazy.

Sofie byla někdy horší než matka, ale snažila se krotit. Za to jsem jí byla vděčná, protože jsem si mateřské péči nějak… odvykla.

Školní batoh jsem hodila do kouta, v šatně našla nějaké oblečení – modré džíny, bílé tričko s krátkým rukávem a starší červenou mikinu s kapucí – a odklidila se do koupelny. Teplá voda se sprchovým gelem a šampónem odstranila z mých vlasů a těla zbytky nepříjemného zápachu.

Rychle jsem utřela, oblékla a zamířila dolů. Tam na mě čekala Sofie a v ruce měla košík.

„Upekla jsem koláč podle toho receptu, co jsem od Emily vysomrovala minule. Sem,“ ukázala na košík,“ jsem schovala půlku. Je to určeno přímo do jejích rukou, tak se opovaž dát to těm nenažrancům.“ Strčila mi košík do ruky.

Nakoukla jsem dovnitř. Opravdu tam byla půlka koláče uzavřená do plastové misky.

„Málem bych zapomněla!“ vykřikla Sofie a zmizela do útrob špajzu. „Tohle jí dej taky, chtěla dělat pečeni na víně, ale to jí bohužel došlo,“ řekla a strčila mi do košíku ještě láhev vína.

Raději jsem vyběhla ze dveří dřív, než mohla Emily poslat také zbytek kuchyně a vydala se na cestu.

P. S. Nejspíš se Vám zdá hodně nepravděpodobné, že by obyčejná holka dokázala překecat upíra, ale nebojte, dostane se Vám vysvětlení v epilogu... Ale co bych to prozrazovala, nechte se překvapit.

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chlupatá láska 5. kapitola: