Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chlupatá láska 6. kapitola

12.02.2011 (18:15) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2113×

6. kapitola

Úzká vyšlapaná pěšinka, po které jsem kráčela, se vinula okolo lesa, ale přímo do něj nezasahovala. Byla jsem za to vděčná, protože do lesa mě už hodně dlouho nikdo nedostane. Z nebe se začal pomalu snášet drobný deštík, tak jsem si na hlavu natáhla červenou kapuci a košík se snažila uchránit vlastním tělem, aby do něj nenapršelo. Já tu Sofii zabiju! To jsme na tom tak špatně, že nemáme ani na obyčejnou igelitku?

Normálně cesta k Emily trvá sotva patnáct minut rychlejší chůzí, ale už po pěti se mě zmocnil nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. Opatrně jsem se rozhlížela napravo i nalevo a cítila, jak se mne zmocňuje strach. Dvakrát v jednom dni? Děkuji, ale nechci.

Z lesa se ozvalo zapraskání větviček a než jsem se stačila nadechnout k výkřiku, objevil se vedle mě červenohnědý vlk.

„Jacobe, tohle už mi nikdy nedělej!“ hubovala jsem ho, když jsem si znova nahazovala srdce do provozu, ale ulevilo se mi. Nevím, co bych dělala, kdyby to byl další upír. Ani bych se mu s hysterickým smíchem vrhla do náruče a sama prosila o sežrání.

Jake pootočil hlavu na stranu a jazyk mu volně vysel z tlamy. Bylo to poměrně roztomilé, dokud se na jazyku neobjevila obrovská slizká slina a pomalu neskapávala za zem. Nejspíš si to uvědomil a zastrčil si ho šupem zase zpátky.

Obloha potemněla ještě víc než doposud a objevil se první blesk. Začalo lít jako z konve. Zvedla jsem hlavu, abych se podívala na nebesa, ale to jsem neměla dělat, protože mi déšť okamžitě zatekl pod kapuci až na krk. Brr, to studí! Měla jsem si vzít pláštěnku nebo alespoň deštník, ale dneska to na déšť opravdu nevypadalo. Dokonce jsem ráno předpokládala, že to bude první den, co jsem tady, kdy nespadne ani kapka. Tak trochu jsem se zmýlila, no.

Vlk se na mě podíval zvláštním pohledem, přikrčil se co nejvíc k zemi a trhl hlavou někam za sebe. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, o co se snaží. „To jako chceš, abych ti vlezla na záda?“ zeptala jsem se obezřetně, protože jsem si nebyla významem toho posunku stoprocentně jistá.

Jacob si odfrkl a protočil oči, ale pro ty méně chápavé přidal ještě přikývnutí.

Napodobila jsem jeho odfrknutí, ale moc se mi nepodařilo. „Každý není tak dokonale chápavý jako ty,“ hudrovala jsem ho a košík mu pověsila na ucho, abych měla volné ruce k nasedání. „A musím ti vynadat, protože mě kazíš. Kdyby mi teď někdo řekl, abych mu vlezla na záda, vzala bych si to doslovně,“ uchichtla jsem se a postavila se k jeho levému boku, abych mu mohla nasednout na hřbet.

Když jsem na něj lezla poprvé, měla jsem sice pohmožděný kotník, ale rozhodně byl sušší. Chytit se jeho srsti, hluboký nádech a jsem nahoře. Teda teoreticky. Prakticky to šlo trošku obtížněji. Chytila jsem se husté srsti, zhluboka jsem se nadechla, a vyšvihla se na hřbet. Jenže… Jakmile jsem se dostala nahoru a pokusila se přehodit nohu, mokré chlupy mi vyklouzly ze sevření a já si s hlasitým „Sakra práce!“ nadrala bradu o jeho páteř. Naštěstí se mi podařilo udržet nahoře a nemusela jsem tohle všechno absolvovat znova. Na druhý pokus se mi už nohu přehodit podařilo, ale Jacob mi to rozhodně neusnadňoval, protože se celý chvěl smíchy. Kdyby se mohl smát nahlas, jistě by vyburcoval polovinu rezervace. Zhnuseně jsem si očistila z rukou mokrou srst. Asi chudáček líná. Nebo jsem mu ty chlupy vyškubla. Ale co, má jich ještě dost, ne?

„Sedím!“ zasupěla jsem a vzala si košík z jeho ucha. „A jestli cestou vytrousíš mě nebo ten košík, jednoho krásného dne se probudíš bez vlasů! Bez kožichu určitě nebudeš takový postrach,“ zahrozila jsem ještě.

Jake ze sebe vydal zvuk podobný výhružnému zavrčení a prudce vyrazil do lesa. Jednou rukou jsem držela košík, druhou sebe a modlila se, abych všechno udržela. Sofie by mě asi zabila, kdybych ztratila koláč a rozbila víno. Všimla jsem si viněty a rozhodně to nebyl žádný levný patok. Raději jsem zavřela oči, protože se mi do nich dostávala voda.

Znenadání Jacob prudce zastavil – měla jsem co dělat, abych nepřeletěla dopředu – a hlasitě zaštěkal, nejspíš ohlašoval náš příchod. Oči jsem nechávala stále zavřené, protože jsem se potřebovala trochu vzpamatovat, ale jemu se to zřejmě moc nelíbilo. Jemně se otřásl, abych si uvědomila, kde vlastně jsem a přikrčil se co nejvíc k zemi, aby se mi dobře slézalo. Hlava se mi pořád rychle točila, ale sestup jsem zvládla bez dalších nepříjemných komplikací.

Jen co jsme vešli do Emilyina domečku, přivítaly nás výbuchy bujarého smíchu. Nechápavě jsem se podívala na svůj doprovod, ale když i ten pokrčil rameny, otevřela jsem tedy dveře do jídelny a vešla. Samozřejmě tady byla nasáčkovaná celá smečka a většina z přítomných držela v rukou talíře s něčím, co až podezřele připomínalo maso. Jen co nás spatřili, výbuch vzešel nanovo.

„O co jsem přišla?“ zaškaredila jsem se na ně. Něco mi říkalo, že v tom nějak figuruju.

„Hej, Jaku!“ zařval Paul, aby ho byl dobře slyšet a zvysoka mou otázku ignoroval. „Tak sis konečně našel tu svou červenou Karkulku?“ zahalekal zvesela.

Červenou Karkulku? O čem to ten blbec zase mektá? nechápala jsem. Zaklepala jsem si na čelo a vydala se za Emily do kuchyně, abych jí odevzdala zásilku, dokud je ještě v poživatelném stavu.

„Drž hubu!“ obořil se na Paula Jacob a praštil sebou na poslední volnou židli.

„Ale ale, jen se nečerti, Romeo. Však jsem vás dobře viděl, chudinku holku jsi málem vyděsil k smrti. Že se nestydíš, takhle na ni vyskočit z lesa!“ chechtal se a zřejmě mu bylo jedno, že Jacobovo vrčení je stále hlasitější a hlasitější.

„Snad by ses nezlobil, vždyť je to pravda. Trochu jsem čekal, až se jí zeptáš, co nese v tom košíčku. Ale ty ne, ty na ni musíš hledět, až ti z huby kape slina,“ poškleboval se dál.

„Omluv ho, trochu přebral. Já jsem Samovi říkala, ať jim to pivo nedává, ale znáš ho, měkotu, kluci ho překecali a ani jim to nedalo tolik práce. Však na Paula taky dojde,“ omlouvala se Emily za svého hosta a přehrabovala obsah košíku.

„Ani se jí, chudince nedivím, že se ti vyhýbá. Pořád ji totiž stresuješ, víš? Jednoho krásného dne ti zdrhne a tobě zbudou jen oči pro pláč, pamatuj na má slova,“ rozumoval dál Paul a pořádně si přihnul s plechovky, kterou třímal v ruce. Tentokrát se Jacob místo vrčení spíče krčil na židli. Snad si nemyslí, že to, co ten buran právě říká, je pravda?

Teď jsem se teda dožrala úplně. Chápu srandu, ale čeho je moc, toho je příliš. Rozhodným krokem jsem došla k jedné zásuvce, vytáhla obyčejný igelitový sáček, vrchovatě jsem ho naplnila ledovou vodou a pevně zavázala. Svou munici jsem si nenápadně schovala za záda a pomalým krokem se vydala do jídelny. Emily, která si jako jediná všimla mého počínání, mi ukázala zdvižené palce. Nejspíš se jí taky nelíbila představa své jídelny roztřískané na třísky, protože jestli se ti dva do sebe pustí, rozhodně to tak dopadne.

„Jé, ahoj Erinne,“ zasmál se Paul a zamával mi. Na první pohled bylo poznat, že jeho koordinace je dávno minulostí.

„Zrovna jsme se o tobě tady s Jakem bavili, a docela dobře jsme si pokecali! Nechtěj vědět, co o tobě říkal.“

Střelila jsem jedním pohledem po Jakovi, ale ten se mi odmítl podívat do očí. Nejspíš si neuvědomil, že jsem celý rozhovor slyšela. Pak jsem svou pozornost věnovala zase Paulovi.

„Vážně? A co říkal?“ povytáhla jsem obočí a odhadovala, jestli se mám nějakou šanci se trefit.

„Nóóó… toho bylo tolik, že je to až škoda opakovat.“ Paul se krátce zasmál. „Ale řeknu ti tajemství. Vážně se mu asi líbíš,“ zašeptal a znova se zachechtal. Tlak se mi zvedl na nebezpečnou hladinu.

Nastalé ticho přerušilo až hlasité „čvach“, následované Paulovým šokovaným zajíknutím, když mu sáček s vodou přistál přímo mezi očima. Při kontaktu s tou jeho dubovou palicí se sáček roztrhl a jeho obsah mu pomalu stékal po čele a odkapával na tričko. Nezmohl se na nic jiného než rychlé mrkání, jak mu voda stékala do očí.

Jídelna se otřásala pod novým náporem smíchu, někteří přítomní to nezvládli a sesunuli se ze svých židlí na zem. Sama jsem měla co dělat, abych se k nim nepřidala, ale místo toho jsem hrdě jako královna přešla k Jakově židli, a protože už nebyla žádná jiná volná, prostě jsem si mu sedla na klín. Maličko se napjal, ale rozhodně nevypadal, že mě hodlá vyhodit, spíše naopak. Ruce mi pevně položil na boky, snad abych mu náhodou neutekla.

„Dobře, ty!“ křikl na mě Jared a ukázal mi palec nahoru. „Před chvilkou si tě dávala k večeři pijavice a ty teď setřeš největšího frajera. Si tě pořídím domů!“ chechtal se jak nezavřený.

„Ta je moje!“ zavrčel na něj Jacob a přitiskl si mě ještě pevněji. Ani za zlaté prase bych nepřiznala, že se mi to líbilo… Moc.

„Dejte si pohov, chlapci.“ Sam se rozhodl zakročit dřív, než Jared stačil nějak odpovědět. A pak se otočil k mé nepatrné osůbce schoulené ve velkých teplých tlapách.

„My… nepřišli jsme pozdě. Ten upír byl k tobě otočený zády, patrně na odchodu. Podle mých zkušeností se jen tak neotočí ke svačině zády a nedají si odchod. Něco se tam stalo?“

Nervózně jsem se zavrtěla. „Já… já vlastně nevím. Prostě jsem mu řekla, že jsem přemožitelka upírů a on mi na to skočil. Dokonce jsem i vytáhla zapalovač. Možná byl, já nevím, mladý a nezkušený,“ mlžila jsem.

„Přemožitelka upírů? Jako… jako Buffy?“ ozval se Jared a vypadal, že každou chvíli vybuchne smíchy.

„Jo, jako Buffy!“ štěkla jsem po něm podrážděně. „Pro tvou informaci, ten upír mě chtěl sežrat. Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo. Ale zabralo to, což je fajn, ne? Ne?“

Nastala chvíle rozpačitého ticha. Všichni se na mě dívali jako na blbečka, kromě Jareda, který se kousal do ruky a byl celý rudý od zadržovaného smíchu. Emily v kuchyni mlátila nádobím, snad abychom neslyšely chichotání. Na Jaka jsem se odmítala podívat. Jeho výsměch bych asi nevydržela.

„Co se na mě všichni tak díváte? Já za to nemůžu!“

Sam si odkašlal. „Nikdo přece nic neříká,“ uklidňoval mě. „Jen je to… divné. Ještě nikdy jsme nic takového neviděli, to je všechno. Prostě se uklidni, jo? Jsi živá a zdravá a to je nejdůležitější. Na tomhle světě existuje hodně věcí, o kterých nic nevíme. Třeba se zázraky vážně dějí.“

„No jo, Erinne, bůh si řekl, že by tady bez tebe byla nuda a nechal tě žít. Měli bychom spíš oslavovat, než se rmoutit, co myslíte?“ vložil se do toho Paul a začal se natahovat po další plechovce piva.

„Já myslím, že bys měl první vystřízlivět a až potom chrlit rozumy,“ zavrčel na něj Jacob, objal mě kolem pasu a přitáhl mě blíž k sobě. Krásně hřál, jako moje soukromá kamínka…

Emily třískla posledním kusem nádobí a přitancovala k nám do jídelny. Úplně samozřejmě se posadila Samovi na klín a pevně se k němu přitiskla. On ji zase začal hladit po vlasech a sem tam do nich vtiskl něžný polibek. Vypadali jako v nějaké hodně pošetilé a malomyslné telenovele. Přesně tak jsem si představovala dokonalý vztah. Nervózně jsem se zavrtěla. A jsem zase u toho. Jake se do mě otiskl, což zase tak šťastné ani normální není. Nedokázala jsem si představit, že by se něco podobného mohlo stát mě. Že bych šla po ulici, uviděla nějakého kluka a bum, otisk je na světě. Děsivá představa. Vždyť on ani nemá na výběr, prostě musí. I kdybych byla ošklivá a hloupá – i když to si o sobě zrovna nemyslím. Nikdy jsem nevěřila v lásku na první pohled a nehodlám s tím začínat.

Emily si všimla mého zamyšleného pohledu a vyplázla na mě jazyk. Jako malé dítě. To gesto jsem jí s radostí opětovala. Když jsme byly malé, takhle končily všechny hádky a pranice. Vyplázly jsme na sebe jazyky a přestaly se bavit. To vydrželo nejdéle pár hodin. Názorná ukázka toho, že jsme se za ta léta vůbec nezměnily. Což je, podle mého názoru, jedině dobře.

„Asi už půjdu domů,“ zašeptala jsem Jakovi do ucha. „Tady už to pomalu, ale jistě přestává být sranda.“

„Samozřejmě tě doprovodím, lesy jsou v noci nebezpečné,“ pospíšil si s odpovědí a pomohl mi vstát. „Sice jsme dostali celou bandu, ale jeden nikdy neví. Takhle to bude jistější.“

„Když myslíš,“ pokrčila jsem rameny, ale uvnitř se tetelila radostí.

V rychlosti jsem se rozloučila s Emily i celou smečkou a vyrazila do temnoty se svým ochráncem po boku. Jak poetické. Venku však opravdu byla tma jako v pytli. Měsíc přikryly mraky, takže jsem viděla sotva metr před sebe. Stále ještě drobně mžilo, ale rozhodně míň než cestou sem.

„Erinne? Není ti… hm, není ti zima? Já bych se přeměnil a vzal tě na záda, byla bys doma rychleji,“ ozval se Jacob. Když jsem se na něj otočila, začal špičkou boty hlubinné výkopy v trávníku. V Emiliině trávníku, který tak láskyplně opečovává a který Sam každé dva dny přejede sekačkou, aby byl pořád tak dokonale anglický. Ta ho zabije.

„Ne, není zima.“ Což byla absolutní lež. „Můžeme jít pro změnu pěšky a… třeba si povídat, nebo tak.“ Proč jsem sakra najednou tak nervózní? Odpověď: Protože jsem se ještě nikdy neprocházela sama s klukem po temném lese. Vlastně jsem se sama s klukem neprocházela po žádném lese. Já jsem se vlastně ani sama s klukem neprocházela nikdy.

Jake nevypadal o moc klidnější než já. „Jo, to bude fajn.“

Vykročili jsme směr domov, ale panovalo mezi námi trapné ticho. Navíc se pořádně ochladilo, mohlo být tak patnáct nad nulou, víc ne. Od severu vál silný vítr, ale mezi stromy jenom cuchal vlasy.

„Máš rád pohádky?“ vypálila jsem na něj znenadání první otázku, která se mi objevila na jazyku. Pravidlo první: Když nevíte co říci, ptejte se na toho druhého.

„Co?“ zarazil se. „Ale jo, celkem jo. A ty?“

„Já pohádky miluju,“ přiznala jsem. „Pamatuju si, jak mi je maminka vždycky četla před spaním nebo jak jsme si se Sofií hrávaly na princezny. Navzájem jsme se musely zachraňovat ze spárů strašného draka, protože jsme neměly prince.“

Jake se uchechtl. „To si dokážu docela živě představit. My jsme zase s klukama neměli princezny, ale Embryho táta nám dělal meče a luky ze dřeva. Většinou se vedly boje o tabulku čokolády. Jaká je tvoje nejoblíbenější pohádka?“

„Nejoblíbenější?“ zamyslela jsem se. „Já nemám jen jednu nejoblíbenější, to se pořád střídá. První to byla Popelka, Šípková Růženka, taky Malá mořská víla a tak podobně. Většinou ta, co jsem četla nebo viděla jako poslední.“

„Ale která je to teď?“ naléhal dál.

„Já ti to řeknu a ty se mi budeš smát nebo to vezmeš osobně,“ zamračila jsem se na něj a cítila, jak začínám rudnout. No skvělí, doufám, že to v té tmě nevidí.

„No tak, už jsem se ti někdy smál? Nebo vypadal, že jsem si něco vzal osobně?“ Zachytil můj pohled. „Dobře, to nebyla dobrá námitka. Ale říct mi to klidně můžeš. Prosím!“ upřel na mně štěněčí očička. A já byla v pr… na lesní cestě uprostřed lesa.

„Několik dní před svým odjezdem jsem četla Krásku a zvíře,“ zamumlala jsem nezřetelně a přidala do kroku, aby neviděl, že jsem rudá až na zadku. Skvělý, splývám se svou mikinou jako chameleon. Lepší mimikry byl si ani nemohla přát.

Cítila jsem, jak se Jake zastavil, ale pokračovala jsem v cestě. Takže mě opravdu slyšel, s tím jeho super sluchem ani není divu. Kdo ví, jak si to přebere. Já sama jsem si to uvědomila až teď. Je blbost říkat si, že je to snad osud, v ten já nevěřím. Spíše shoda náhod, ne? Nebo že by…? V jednom mém oblíbeném filmu se říká: „Hráz mezi shodou náhod a osudem je tenká.“ Může to tak být? Může existovat osud? Ne že bych snad Jacoba považovala za zvíře v pravém slova smyslu, vždyť ani pořádně nevím, jak se on staví sám k sobě. Ale i tak… kdyby existoval osud, bylo by to fajn. Člověk by ze sebe shodil jistou míru odpovědnosti a mohl by se konečně pořádně odvázat. Alespoň to si myslím. Někdy ale člověk musí vzít osud do vlastních rukou, jinak by se věci nepohnuly z místa.

Zastavila jsem se tak prudce, že jsem musela udělat ještě krok dopředu, abych vyrovnala setrvačnost. Stejně prudce a rozhodně jsem se otočila a vydala se ke svému doprovodu. Stále ještě kořenil na místě a díky tmě jsem nepoznala jeho výraz, ale to bylo možná dobře. Kdo ví, co si myslel.

Přišla jsem až těsně k němu a udělala něco, na co by bostonská Erinne snad ani nepomyslela. Vytáhla jsem se na špičky, omotala mu ruce kolem krku a… a políbila jsem ho. Zprvu jsem jenom přitiskla rty na ty jeho, ale když jeho ruce zakotvily na mých lopatkách a sjely až k pasu… Lehce pootevřel rty a já ucítila jeho jazyk. Přišlo mi naprosto přirozené udělat totéž a pustit ho dovnitř. Cítila jsem jeho teplo propalující se mi na kůži jako cejch. Nádherný cejch. Teď už konečně vím, co mají zamilovaní na tom neustálém ocucávání. Tohle bych mohla dělat od rána do večera a od večera do rána a stejně by mě to neomrzelo.

Odtrhla jsem se první, protože ač jsem se všemi silami pokoušela potlačit potřebu vzduchu, mé tělo mělo zřejmě jiný názor. Zhluboka jsem oddechovala a dívala se do Jakových rozzářených očí. Také jeho zuby na mne blýskaly v obrovském úsměvu. Vypadal jako rozsvícený vánoční stromeček v létě.

„Co to bylo?“ zeptal se tiše, ale úsměv ho neopouštěl.

„Tomu se říká polibek.“ Na oko jsem se na něj zamračila. „Ve slovníku to najdeš mezi písmenky O a Q.“

„Aha,“ zasmál se. „Tak co kdybys šla ke mně a pomohla mi to najít? Nebo lepší nápad.“ Přitáhl mě blíž k sobě a otřel se nosem o ten můj. „Co kdybys mi to ukázala ještě jednou?“

Všichni říkají, že první polibek je nejlepší a nezapomenutelný. Já z vlastní zkušenosti tvrdím, že druhý je ještě lepší. A co teprve třetí…

Mírně jsem se mu vyvinula z náručí. „Nějak si troufáš, ne?“ zpražila jsem ho rádoby nakvašeným pohledem, ale očička mi musela zářit jak dvě malé lucerničky. „Jenom proto, že jsi mě párkrát ocucal, ještě neznamená, že ti skočím kolem krku. Na to se budeš muset ještě hoooodně moc snažit, chlapče. Já se jen tak nedám.“ Věděla jsem, že se snažím přesvědčit spíše sebe než jeho.

Zasmál se s ústy tak blízko mého ucha, až mi naskočila husí kůže. „Myslím, že už se stalo. Ty totiž nevypadáš jako holka, která se líbá s kdekým na potkání. Takže v tom ocucávání bude něco víc…“ Lehce mi skousl ušní boltec.

„Jejky,“ uteklo mi. Jake se vážně nějak rozjel. Ale vlastně měl pravdu. Dostal mě a netrvalo mu to ani týden. Zajímalo by mě, jestli to je jen tím otiskem, nebo zapracovalo i kouzlo osobnosti. A Jacob osobnost měl – svalnatou, snědou a pořádně chlupatou.

Odtáhl se a podíval se mi hluboko do očí „Miluju tě, Erinne. Vždycky budu.“

„Vím,“ zašeptala jsem, protože mluvit nahlas mi v tu chvíli přišlo nepřirozené. „A já… asi… taky. Teda myslím… Asi jo. Asi určitě jo,“ koktala jsem a těkala očima po ztemnělých stromech za Jakovými zády. Dívala jsem se všude jen ne do jeho očí, které byly tak blízko, že jsem i bez světla mohla poznat jejich dokonalou barvu a hloubku.

„To nevadí. Chápu to. Mně se to zprvu také moc nelíbilo, ale to bylo ještě před tím, než jsem tě poznal.“

„Zajímalo by mě, kdy jsi měl na to poznávání čas. Známe se teprve pár dní a jediné rozhovory, které jsme kdy vedli, byly vesměs hádky.“

„No vidíš, to je právě tím,“ zasmál se a pohladil mě po vlasech. „Byly to ty nejkrásnější výměny názorů, co jsem kdy zažil. A to se hádám dost často. Ale už pojď.“ Odstoupil, ale ruku mi nepustil. „Musíme jít, aby se Sofie nebála. Od té chvíle co ses nastěhovala, dostává pořádné kapky.“

Vydali jsme ruku v ruce po cestě, kterou jsem kráčela už alespoň stokrát. Ale tentokrát to bylo jiné. Já jsem byla jiná, lepší, šťastná, úplná. Milovala jsem Jacoba, ještě však nepřišel ta správná doba, aby se to dozvěděl. Některé věci se hold nedají uspěchat.

Když nás Sofie uviděla, jen se potutelně usmála a zalezla do své ložnice, aby nám dopřála soukromí. Věděla, že se jednoho dne dáme dohromady, vlastně to věděli všichni. Možná tohle je ten správný čas, abych začala věřit na osud. Kdo ví, co nás ještě čeká?

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chlupatá láska 6. kapitola: