Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Christmas surprise - 3. kapitola

16.12.2013 (19:00) • Agule99 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2110×

Christmas surprise – 3. kapitola

Rozvalovaly jsme se na již rozložené posteli a vzpomínaly. Tak mě napadá…

„Mono?“

„Hm?“ zabručela se zavřenýma očima, no vzápětí je otevřela a skenovala mě zvědavým pohledem.

„Vy nemáte školu?“

„Máme volno. Dřív. Nejde elektřina kvůli zapadnutí sněhem, nebo snad sněhový bouři, myslím, a i kdyby naskočila, dali nám volno až do Vánoc!“ Nadzvedla se na lokti a vyplázla na mě jazyk. Nefér!

„Mrcho,“ zabrblala jsem. Takový štěstí mi tu nemáme. Já do školy zítra nechci!

Zaposlouchala jsem se do ticha, které tu panovalo. Nebylo to ale zas až takové ticho, zvenku bylo totiž slyšet dunění větru. Tušila jsem, že pořád sněží.

Mona se najednou zvedla a přešla k oknu. Odhrnula záclony a vykulila oči.

„Tak si myslím, že ani ty do tý školy zítra nepůjdeš,“ uchichtla se. Pokrčila jsem nechápavě obočí a stoupla si. Pochopila jsem, jakmile jsem se podívala z okna.

Venku byla tma a zuřila tam hrozná bouře, sněhová bouře, která byla vidět jen ve světle lampy. Všude bylo bílo, kdybych byla venku, nejspíš by mě to odfouklo. A neviděla bych na krok.

V tu samou chvíli blikla žárovka, několikrát za sebou, ale pak už se nic nedělo. Zřejmě vypadává elektřina. Uvidíme, třeba by vážně mohla vypadnout i ve škole.

Nevadilo by mi to, už jsem školy stejně měla po krk. Pokrčila jsem rameny. „Tak uvidíme.“

Podívala jsem se na hodiny. Bylo něco kolem půl sedmé, což znamená, že by mohla být za chvíli večeře. Došla jsem ke schodům a čichla. Jo, už se tam něco vaří.

„Půjdeme dolů?“ zeptala jsem se Mony, která stále fascinovaně pozorovala venku zuřící bouři.

„Hm…“

„Mono?“ Poklepala jsem jí na rameno, když nevnímala. Lekla se a nadskočila.

„Promiň, já jsem nevnímala. Zřejmě u vás zůstanu dýl, jako přes noc, co?“ usmála se.

„A to vadí?“ zašklebila jsem se. Nadechla se.

„Ne, nevadí. Bude to jako za starých časů,“ objala mě kolem ramen a ještě na moment jsme se zasnily a pozorovaly tu bouři venku.  

„Holky, večeře!“ ozvalo se zezdola mamčino volání. Přesně, jak jsem tušila.

Seběhly jsme dolů, kde se všude linula vůně jídla.

„Co bude k jídlu?“

„Ryba. Ulovená,“ ozval se taťka u stolu, přičemž měl rozložené noviny. Jak jinak. Obočí mi vylétlo nahoru.

„Vánoční zázrak, ne?“ prohlásila jsem a Mona se vedle mě zasmála.

„Náhodou,“ bránil se táta.

„Ano, náhodou jsi něco ulovil. Vždyť to Bella řekla, vánoční zázrak,“ přisadila si mamka a mrkla na mě.

„Vždycky něco ulovím,“ nedal se táta. Uchichtla jsem se.

„Tak to máš asi vidiny,“ vyplázla jsem na něj jazyk a konečně si sedla.

„Vy tři jste se proti mně spikly,“ vzdal to táta a složil noviny. „A to mám za to, když se snažím. Ale vůbec, už letos nepůjdu, jde to špatně, takže letos si kapra koupíte. A už žádné poznámky,“ vyhrožoval. Jako bychom kapra i takhle nekupovaly. Ale radši už jsem mlčela, ačkoli bylo těžké se nesmát.

Napila jsem se vody, protože mi nějak vyschlo v krku, jak jsem zadržovala smích. Najednou mi tu připadalo nějaké ticho, když už nehučela ta trouba.

„Nezapneme rádio?“ Mamka pokrčila rameny.

„Můžeš. Mimochodem, vyndej prostírání, za chvilku to budete mít.“ Protočila jsem oči, protože se mi kvůli tomu nechtělo vstávat ze židle, ale nakonec jsem tak učinila. Natáhla jsem se pro ně a všem je rozdala, a pak jsem zapnula rádio. Chvilku tam něco šumělo, ale když jsem párkrát něco zmáčkla a něčím otočila, ačkoli těmhle věcem moc nerozumím, tak začaly hrát vánoční koledy. Sice to pořád nebyla nejlepší kvalita, ale dalo se to poslouchat.

Znovu jsem si sedla, zrovna když mi pod nosem přistál talíř s úžasně vonící večeří. Ryba a brambory s kořením, nic moc exotického ani zvláštního, ale vypadalo to dobře. Po prvním soustu jsem zjistila, že o tak i chutná.

„Je to výborné, Reneé,“ usmála se Mona, jakmile ochutnala a já souhlasně kývala na souhlas a to ještě ke všemu do rytmu Jingle Bells, které právě hrály v rádiu. K tomu všemu jsem se zubila od ucha k uchu. Musela jsem vážně vypadat jako blázen.

Když písnička skončila, tak rádio na chvilku zmlklo, no pak se tam ozval moderátorův hlas, načež jsem nastražila uši.

„Tak, to bylo něco na naladění vánoční nálady, když máme ten dnešní adventní večer. A pro všechny, kdo se zítra netěší do školy, mám dobrou zprávu. Tedy, pro všechny, kdo bydlí ve Forks a navštěvují Forkskou střední. Škola dnes večer oznámila výpadek proudu, který nejde obnovit, ne, dokud sníh nesleze. Takže až do Vánoc dává volno a poprosila nás, abychom to v rádiu řekli, i když bude rozesílat dopisy,“ odmlčel se moderátor.

Chvilku bylo u nás v kuchyni ticho, no pak mi vypadl příbor z ruky a vyletěla jsem ze židle stejně tak Mona. Začaly jsme tančit oslavný taneček, poskakovat po celé jídelně jako blázni, nevnímaje zaražené pohledy mých rodičů.

Moje radost neměla konce. Bylo mi jedno, že kvůli stále zuřící bouři je taky možnost, že se nedostaneme ven. Skákaly jsme tak dlouho a ječely tak hlasitě, až seshora přiběhla koule chlupů a začala na nás štěkat. Zřejmě jsme probudily Chlupáčka, kterému se nelíbí naše vykřikování.

„Holky, klid, je to jenom volno,“ pokusil se nás zklidnit táta.

„Jenom volno? To je nejlepší, co mě kdy mohlo potkat!“ zakvílela jsem znovu a ještě jednou si poskočila. Slyšela jsem, jak se táta plácnul rukou do čela.

„Holky, pojďte jíst, vystydne vám to,“ přidala se mamka. Poraženecky jsem si šla sednout, ačkoli mi to nedalo a pořád jsem samou radostí nadskakovala na židli. Nemohla jsem uvěřit svojí radosti.

Podívala jsem se z okna a zjistila, že už jen sněží, že to není tak hrozné. A teď už to volno nezruší, v naší škole elektřina nejde skoro pořád, i bez sněhové bouře. Musí tam být pěkná spoušť.

Tohle jsou vážně ty nejlepší Vánoce, co kdy mohly bejt.

Když jsme dojedli, tak jsme si šli sednout do obýváku, měli totiž dávat nějakou vánoční pohádku či film. Mamka zapálila dvě adventní svíčky a ještě se na moment někam vytratila. Zapnula jsem televizi. Po prozkoumání programu jsem zjistila, že by měli dávat Grinche. Přepnula jsem to na daný program a opravdu se zrovna ozývaly úvodní znělky mého nejoblíbenějšího vánočního filmu.

„Bello? Mono? Můžete na moment?“ Zvedla jsem se z gauče, ačkoli se mi moc nechtělo, stejně tak Moně. Zašklebila jsem se na ni. Netušila jsem, co potřebuje, ale určitě to zas bude nějaká blbost.

„Tady jste. Co myslíte, mám k nim přivázat modrou, červenou nebo zelenou stužku?“ zeptala se nás a následně nám pod nos strčila dvě rolničky svázané na provázku. Nakrčila jsem čelo. K čemu to potřebuje?

„Červenou,“ shodly jsme se s Monou. „Ale k čemu ty rolničky?“

„Když jsem kupovala balicí papír, v jednom malém krámku tady ve Forks, tak mi je prodavač dal jako dárek. Prý přinášejí štěstí,“ pokrčila rameny. Mamka a její zatracená pověrčivost. Protočila jsem oči v sloup.

„Snad na takovou blbost nevěříš? Kouzelný rolničky?“ odfrkla jsem si.

„Proč by ne,“ odmlčela se, „za zkoušku to stojí. Můžete se vrátit, já jen chtěla poradit s barvou, ale díky holky,“ mrkla na nás a vyhnala nás do obýváku. Připadalo mi to, jako když se mi ještě v jedenácti letech snažila namluvit, že Santa fakt existuje.

Sedla jsem si a opřela si hlavu o opěradlo. V televizi hrál stále Grinch, překvapivě, ale letos to bylo poprvé, co bych raději šla spát. Zívla jsem. To bude tím mým brzkým vstáváním. Já věděla, že jsem po ránu neměla být tak akční.

Ale odhodlala jsem se to ještě chvíli vydržet, přeci jenom, je teprve něco kolem osmé, ale nevěděla jsem to přesně. Byla jsem moc líná otočit hlavu o kousek doprava a podívat se na hodiny.

Najednou se mi něco otřelo o koleno. A znovu. Zvedla jsem hlavu, abych se podívala, co to je, ačkoli jsem nějaké tušení měla. Jelikož bylo na gauči plno, tak na něj Chlupáček nemohl vyskočit a škrábal mě na koleni, abych ho vzala k sobě. Nešlo se nad ním neslitovat.

Vzala jsem ho do náruče a začala ho drbat za ušima, což se mu nehorázně líbilo, poznala jsem to podle jeho vrtícího se ocásku.

Kromě zvuků z televize tu bylo takové příjemné ticho, klid, takže jsem se lekla, když Moně vedle mě zazvonil mobil. Chlupáčkovi to buď bylo jedno, nebo se nelekl, protože jen krátce štěkl a zavrčel, ale nechal to být. Dost možná byl stejně unavený, jako já.

Byla stejně překvapená jako já, když ho dolovala z kapsy, ale pak se jí obličej rozzářil pochopením.

„To jsou jenom naši,“ vysvětlila a přijala hovor. Neslyšela jsem, co se ozývá na druhé straně, takže mi logicky připadaly Moniny odpovědi vtipné.

„No… jo. Jasně. Neboj. Určitě. Jsme v pohodě,“ drmolila do telefonu a pak se zarazila. Začala se zvedat a něco zamumlala do telefonu. „Podívám se.“

Ačkoli šla až ke vstupním dveřím, tak i přesto jsem slyšela její hlas dost výrazně.

„Nevím, moment.“ Přidržela si mobil ramenem a pootevřela dveře, takže sem zavál, až do obýváku, studený vzduch. Vzápětí je zabouchla.

„Není. Dá se sem zajet. Proč?“ Její hlas zase zesiloval, jak se vracela ke mně na pohovku.

„Hm, jo, klidně. Řeknu jí to. Vyřídím. Vy taky. Pa,“ rozloučila se a ukončila hovor. Uklidila si mobil do kapsy a teprve potom si všimla mého napůl rozesmátého a mého napůl zaraženého pohledu.

„No, naši se mě ptali, jak se máme, jestli dům pořád stojí, jestli se sem dá zajet a jestli tu nejsme zabarikádovaný. Znáš je, starostlivost na entou.“ Protočila oči v sloup.

„Proč se ptali, jestli se sem dá zajet?“ Nadzvedla jsem obočí.

„Chtějí jet do Německa na trhy, my ještě tak trochu pro vás nemáme dárky,“ zašklebila se, „vadilo by ti to? Kdybych ti zítra zmizla pryč do Německa, pro dárky?“ zeptala se mě a zasvítily jí oči.

„Jakmile jde o dárky, jsem svolná,“ vyplázla jsem na ní jazyk. „Ale ne, určitě ne. Stejně bych měla mamce ještě pomoct s přípravami, a tak. Jen si jeď a kup mi něco hezkýho!“

„To tak. Jen jestli budeš hodná,“ řekla a vypískla, když jsem jí polochtala za krkem.

„Já ti dám hodná!“ zaječela jsem taky, protože mi to oplácela stejnou měrou. Vtom táta hlasitě zachrápal, až jsme se lekly a přestaly se smát. Zavrtěla jsem nad tím hlavou, ale pak už raději byla zticha, nechtěla jsem ho probudit.

„Nechceš jít už nahoru? Stejně na tu televizi nekoukáme a Grinche jsme už viděly snad milionkrát,“ nabídla jsem Moně. Pokrčila rameny.

„Klidně,“ usmála se. Vzala jsem Chlupáčka do náruče, ačkoli ten protestoval, chtěl dál spát u mě na kolenou. Zívl a znovu se uvelebil, akorát teď mně na rameni.

Nahoře jsem Chlupáčka položila na zem, on už si nějaké místečko najde. Přinejhorším mu půjčím zase mojí mikinu, stejně už ji nenosím.

Padla jsem na svojí půlku postele, bolel mě celý člověk. Mona si česala svoje blonďaté vlasy před mým malým zrcadlem pověšeným nad psacím stolem.

„Heleď, vážně věříš, že by ty kouzelný rolničky,“ odfrkla jsem si nad tím, jak dětsky to znělo, „mohly přinést štěstí?“

„No, doufat můžeš. Ale tvoje mamka je tak trochu…“

„Blázen, já vím. Neboj se to říct, mě se to nedotkne. A ona už si zvykla,“ uchichtla jsem se.

„No, jo,“ přiznala. „Ale tak je fajn. A k těm rolničkám… nevím, zázraky se dějí,“ pokrčila rameny a dál si česala vlasy. Povzdechla jsem si. Právě teď bych potřebovala jenom jeden zázrak. Lásku.

„Copak?“

„Ale nic,“ zavrtěla jsem hlavou a posadila se. „Poslyš, chodíš tam u vás… s někým?“

„Ne, mně se to vyhýbá obloukem. Jako bych snad měla lepru,“ zasmála se a posadila se vedle mě. „Co ty?“

„Tentýž případ. Tak jo. Co si dát novoroční předsevzetí už teď?“

„Jak to myslíš?“

„No, že alespoň jedna si do Vánoc sežene kluka,“ navrhla jsem. „Anebo taky můžeme zůstat jako stoletý panny,“ zašklebila jsem se.

„To ne, to radši ne. Beru tu první variantu,“ vrhla na mě vyděšený pohled, no pak se usmála. Chytly jsme se malíčky.

„Dohoda ujednána.“

V tu chvíli jsem pocítila takové zvláštní jiskření, které pocházelo zezdola. Přímo od těch rolniček…

„Cítila jsi to taky?“ Mona se na mě zakabonila.

„A co? Nemáš už náhodou halucinace, Bells?“

„Jo, máš pravdu, to bude tím. Vážně už mi asi hrabe,“ pousmála jsem se nervózně. Mona si toho naštěstí nevšimla, ale já z hlavy pořád nemohla vyhnat to jiskření. Znělo to jako nějaké kouzlo…

Kouzlo? Ne, ale vážně už bych měla nechat toho fantazírování, nebo skončím v blázinci. Vyhnala jsem to z hlavy.

Znovu jsem zívla a padla zpátky do peřin.

„Dobrou, ospalče.“

„Já ti dám ospalče. Prostě jsem jenom ráno brzo vstá-vala,“ znovu jsem zazívala, zrovna když jsem mluvila. Ale měla pravdu. Doopravdy to na mě padlo. Jenom na moment zavřu oči…

A za chvíli už jsem spala jako zabitá.

Autor: Agule99 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Christmas surprise - 3. kapitola: