Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chtíč 13. kapitola

10.12.2010 (08:15) • Lovely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3203×

Bella:

To jméno a hlas mě zarazily, něco, nebo spíš někoho, mi připomínaly. Podívala jsem se na toho muže blíž a překvapeně vyjekla. To přece není možné!

„Jaspere, jsi to opravdu ty?“ zeptala jsem se nejistě.

Tohle celé musel být špatný vtip. Tohle nemohl být ten Jasper, kterého jsem znala. Tohle nemohl být ten stále milý a přátelský manžel mé nejlepší kamarádky, člověk, který se jako jediný kromě Emmetta odvážil postavit Edwardovi a často tak krotil jeho vztek. To přece nemohl být on!

„Netvař se tak šokovaně, Bello. No ano, jsem to já,“ odpověděl se samolibým úsměvem a postoupil o krok dopředu.

Vyděšeně jsem otevřela ústa a ustoupila o krok dozadu. On o krok dopředu. Takhle jsme pokračovali, dokud jsem zády nenarazila do zdi. Chtěla jsem udělat kličku a dostat se z jeho dosahu, ale nemohla jsem. Byl příliš blízko. Jeho výsměšný pohled mě děsil, byl jako dravec chystající se zakousnout svou kořist.

„Ale no tak, Bello. Jeden by řekl, že se mě snad bojíš,“ pronesl táhle a namotal na prst pramen mých vlasů.

„Ccco, co jsi vlastně zač, co to všechno znamená?“

„Ale Bello, už jsem ti to přece říkal. Jsem tvá noční můra,“ zašeptal mi do ucha a jazykem přejel po mé tváři.

„Uznávám, že je to trochu otřepaná fráze, ale divila by ses, jak na všechny zabírá,“ dodal s úšklebkem.

„Nech mě být! Jdi ode mě pryč, ty jeden slizkej parchante!“ zařvala jsem a vší silou ho odstrčila. Jeho chování mi až nápadně někoho připomínalo…

„Ale, tak ono to přece jenom něco umí? Už bylo na čase, vážně jsem si už začínal myslet, že jsi taková ubožačka, jak tě popisoval Edward,“ zasmál se ironicky Jasper a ještě víc mě přitlačil na zeď.

Vyděšeně jsem do něj začala mlátit rukama a vší silou se ho snažila nakopnout, ale marně. Tentokrát si už dával pozor a já neměla nejmenší šanci se osvobodit.

„Jestli toho ihned nenecháš, budu tě muset uklidnit jinak,“ upozornil mě ledově.

„Vážně? A jak asi, to bych vážně chtěla vidět!“ Když už jsem se nemohla osvobodit, mohla jsem ho alespoň zkusit vyprovokovat, stejně jako toho mrňouse, který evidentně trpěl Napoleonovým komplexem.

Místo očekávané rány mě však doslova udeřila vlna klidu. Najednou už jsem si vůbec nemohla vzpomenout, proč jsem vlastně byla naštvaná, a proč mi vlastně tak moc vadilo, jak se mnou zacházejí.

„Výborně maličká, hodná holka. Takže teď, když už jsi se konečně uklidnila, můžeme začít s výcvikem. Aro očekává perfektní výsledky v co nejkratší době,“ oznámil mi a konečně mě pustil.

„Teď pětkrát oběhneš tělocvičnu a pak uděláš padesát kliků.“ Na jeho povel jsem se poslušně rozeběhla, když jsem však začínala už třetí kolo, něco se stalo. Jako bych se probudila z nějakého snu, jako by se teprve teď dostalo ke slovu mé pravé já. Co to sakra dělám? A kde je Viktor? V hlavě jsem si začala promítat poslední události: šla jsem za Viktorem, milovali jsme se, pak mě zachvátila ta bolest a tělo jsem měla v plamenech, Viktor… a pak, Edward je upír?!? A já jsem teď taky!? A místo slz mi tečou perly… Jak jsem tohle mohla jen tak přejít? Jak to, že mi to nepřišlo divné a bez problémů jsem Viktorovi věřila a ještě se tady nechala zavřít s Jasperem? Vždyť je to šílené! Ne, ne! Určitě spím a tohle celé je jen hloupý sen. Upíři přece neexistují, tohle celé je jen výplod mého chorého mozku. Tolik jsem toužila po zpestření mého nudného života, že jsem si z Viktora udělala padoucha a aby nebyl sám, preventivně jsem k němu přihodila i Jaspera s Edwardem… Ano, to bude ono a teď se probudím v posteli…

„Co to děláš? Okamžitě pokračuj!“ ozval se za mnou Jasper.

„Ne! To je jen sen. Teď se probudím,“ šeptala jsem si pro sebe. Mé představě to však neušlo.

„Co to říkáš, jaký sen? Bello, vnímáš?“ ptal se se zájmem a mírně se mnou zatřásl.

„Ty tu nejsi. To všechno je jen v mé hlavě. Jdi pryč, zmiz!“ snažila jsem se ho rukou odehnat, on tu přece ve skutečnosti nebyl.

„Bello, přestaň! Já nejsem přelud,“ zatřásl se mnou znovu a do jeho hlasu se vloudilo něco, co se nápadně podobalo strachu.

„Ne! Jsi! Tohle se ve skutečnosti neděje,“ trvala jsem dál na svém. Tahle situace byla tak absurdní, že to nic jiného, než sen ani být nemohlo.

„Ach jo, tak to dopadá, když se náš mistr někomu šťourá v hlavě a odflákne to,“ povzdechl si Jasper a někam do hradu zařval, „přiveďte Viktora!“

Během chvíle se za dveřmi ozvaly dvoje kroky a vzápětí někdo silně zabušil na dveře. Jako by odnikud se zjevil urostlý chlapec a jal se otvírat dveře, ale i přes jeho zjevnou sílu mu to příliš nešlo, musel mu na pomoc přispěchat další, o poznání větší, muž. Za dveřmi se mezitím už ozývalo netrpělivé poklepávání nohou. Když se dveře konečně s odporným zavrzáním otevřely, objevil se před námi Viktor s tou malou holkou, která se mě minule pokoušela probodnout pohledem. Podle nedbalosti a značného pomuchlání jejich svršků se nedalo pochybovat o tom, co před chvílí prováděli. Ten děvkař! Tenhle sen se mi líbí čím dál tím míň.

„Můžeš mi vysvětlit, co se stalo tak důležitého, že mě musíš rušit právě teď? To nezvládneš jednu malou novorozenou holku sám?“ zeptal se Viktor ledově Jaspera, o mě ani nezavadil pohledem.

„Co se stalo? To bys mi spíš měl vysvětlit ty! Pokud se nepletu, měl jsi jí vnímání upravit navždy, ne jen na omezenou dobu. Co s ní asi teď budeme dělat?“ odpověděl Jasper a tázavě se na Viktora podíval.

„To je blbost. Použil jsem na ni všechnu svou moc, není možné, aby se vrátila do normálu a navíc sama, bez cizí pomoci,“ zakroutil nevěřícně hlavou Viktor.

„Blbost, není možné? Tak sleduj. Bello, existují upíři?“ řekl a otočil se na mě.

„Samozřejmě, že ne,“ odpověděla jsem nakvašeně, už mě začínalo unavovat, aby mě mé vlastní představy zpovídaly.

Viktor zalapal po dechu a nejistě ke mně přistoupil.

„Bello, znáš mě? Víš, kdo jsem?“ zeptal se a nejistě se mi podíval do očí.

„Jistě, jsi Viktor. A už mě to začíná unavovat, ráda bych se probudila.“

„Vidíš? Myslí si, že je to jen představa, pěkně jsi to zvoral. Chápu, že jsi se těšil na Jane a nemohl ses dočkat, až jí to uděláš, ale tohle jsi měl udělat pořádně!“ vložil se do toho znovu Jasper.

„Já to nechápu, ještě nikdy to neselhalo! Co teď budeme dělat?“ začal naříkat Viktor a bezradně si složil hlavu do dlaní.

„To bys snad měl vědět ty!“ vyjel na něj Jasper.

„Co to zkusit znovu? Třeba to tentokrát vyjde,“ ozvala se blondýna zamyšleně si mě prohlížela.

„Ne, to nejde. Další úpravou bychom riskovali úplné zborcení osobnosti. Nemusela by se z toho už taky nikdy dát do hromady,“ zamítl kategoricky Viktor.

„No ne, to by byla vážně smůla. Trocha pokory by jí neuškodila,“ pokračovala blondýna, když jí však Viktor věnoval vražedný pohled, raději zmlkla.

„Hele lidi, tohle už mě vážně nebaví, chci zpátky,“ prohlásila jsem a chystala se otevřít dveře, které se mezitím znovu zavřely. Když jsem však vzala za kliku, nic se nestalo. Počkat! Vždyť je to má představa, tak jak to, že když chci pryč tak to nejde? Začala jsem zuřivě lomcovat klikou, když mě najednou ze zadu chytli něčí silné paže a donutily mě přestat.

„Bello, už jsem ti to vysvětloval, ty nemůžeš pryč,“ snažil se mě už bezradně přesvědčit Jasper.

Právě ve chvíli, kdy jsem se mu chystala jednu pořádnou vrazit, aby už konečně přestal s těmi hloupostmi, jsem to ucítila. Nádhernou, jemně nasládlou vůni, která začala spalovat mé hrdlo a já si uvědomila, jak velkou mám žízeň. Rychlostí blesku jsem se vysmekla a během okamžiku stála v pravém rohu místnosti, odkud se linula ta nádherná vůně. Přede mnou se choulil malý hošík s nachovou tekutinou ve zlaté číši a nesměle mi ji podával, došlo mi, že to ona tak nádherně voní. Vyrvala jsem mu pohár z rukou a jediným lokem jej vyprázdnila. Pálení v hrdle se trochu zlepšilo, avšak stále ještě přetrvávalo. A pak, než jsem si stačila uvědomit co dělám, jsem chytla vyděšeného hošíka a hladově se zakousla do jeho krční tepny. Ve chvíli, kdy mé zuby projely jeho měkkou kůží a horké krev začala prýštit z jeho těla přímo do mých úst, když jsem ji začala hladově chlemtat a slastně polykat. Právě v ten okamžik jsem pochopila, že právě pro tohle jsem byla stvořena. Potěšení, které mi tohle přinášelo se nedalo srovnat s ničím jiným, co jsem dosud zažila, horká tekutina postupně proudila mými žilami a dodávala mi nové síly. Pila jsem tu životadárnou tekutinu a jen slabě vnímala chlapcovy snahy se osvobodit, které s každým mým lokem slábly a na konec přestaly úplně. Jen odevzdaně ležel v mé náruči, čekal, až se nasytím a pak najednou už nebylo co pít. Tlukot jeho srdce se zpomalil a po chvíli se zastavil úplně. Zvedla jsem hlavu a pohledem hledala svou další oběť. Pak jsem se ale podívala dolů, do své náruče. Chlapec klidně odpočíval v mých rukou a až na smrtelnou bdělost a trochu krve na pravé straně jeho šíje by si někdo mohl myslet, že spí a brzy se probudí.

To se ale nestane, on už nikdy nevstane a nebude běhat, nevyroste a nebude lámat dívkám srdce…

A to jen kvůli mně, kdyby mě nepotkal, mohl by teď ještě žít.

„Jsem stvůra!“ vykřikla jsem nahlas a bezradně si strčila hlavu do dlaní.

„Já to říkala, krev vždycky zvítězí. Nelze popřít svou přirozenost…“

Tahle kapitolka mi dala vůbec největší práci, ale bohužel to na ní není vůbec poznat. Tak se na mě nezlobte, bohužel je má představivost lepší než mé spisovatelské schopnosti. :-)

Jinak tuhle kapitolku bych chtěla věnovat Anyskovi a Jennysse. Zlatíčkám, které nikdy nezapomenou povzbudit a poradit a bez kterých by tu některé díly pravděpodobně vůbec nebyly. A samozřejmě děkuji všem ostatním, kteří tuhle povídku čtou a najdou si čas na komentář, bez vás bych to už asi dávno vzdala.

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chtíč 13. kapitola: