Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chtíč 14. kapitola

25.12.2010 (14:30) • Lovely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2855×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Bella:

Byla jsem zrůda. Bez skrupulí jsem zabila malé, nevinné dítě. Jeho matka ho jistě už doma čeká s večeří, zbytečně. On nepřijde, už nikdy se nesetkají a neřeknou si, jak se mají rádi. A to jen kvůli mně. Jsem vrah a zasloužím si smrt…

Jen matně jsem vnímala, jak na mě někdo mluví a třese se mnou. Nakonec to vzdali a něčí pevné paže mě zvedly a vzaly do náruče. Hlava se mi ocitla na silné, svalnaté hrudi, která mi byla podivně známá. Jako bych se jí už někdy dotýkala, jako by mě tyhle paže už někdy objímaly. Zhluboka jsem se nadechla a nos mi zaplavila hutná, skořicová vůně. Viktor!

To poznání na mě zapůsobilo jako studená sprcha a probralo mě z letargie. Úplně jsem na toho ubohého hocha zapomněla a začala jsem se divoce zmítat a snažila se mermomocí vyprostit z jeho pevného sevření. Kopala jsem, křičela, kousala, ale všechno bylo marné. Pustil mě až když vešel do malé, kruhové místnosti a zamkl za sebou dveře.

Když se mi pak podíval do tváře, nastalo trapné ticho. Měla jsem na jazyku tolik nadávek, a nenávistných slov, ale při pohledu do těch důvěrně známých očí jsem se zmohla na jediné.

„Proč?“

To slovo jako by vyjadřovalo vše, co jsem cítila. Zmatenost, nenávist, touhu po svobodě, která mi byla ukradena.

Viktor se jen smutně usmál a tichounkým, i pro mé nově nabyté smysly, sotva slyšitelným hlasem protnul ticho, které se mezitím kolem nás opět rozestřelo.

„Proč? Co ti mám říct. Já jsem tohle nechtěl, mrzí mě to.“ Jeho hlas byl jako dýka,  nemilosrdně prořízl vzduch kolem mě a jeho ostří se mi s každým dalším slovem vypuštěným z jeho úst se mi zabodávalo hlouběji do srdce. Už poněkolikáté v mém životě jsem zakoušela, jak chutná zrada. Člověk by řekl, že s přibývajícími léty se mé smysly otupí, zvyknou si. Ale ne, chutnala stejně hořce jako poprvé.

„Miloval jsi mě vůbec?“ zeptala jsem se třesoucím se hlasem a už se ani nenamáhala předstírat netečnost.

„Belli,“ podíval se na mě prosícíma očima Viktor. Jakoby se ze všeho nejvíc chtěl vyhnout téhle otázce. Tuhle možnost jsem mu ale nehodlala poskytnout, potřebovala jsem odpovědi, udělat si ve věcech jasno a teď byla ta správná chvíle.

„Tak miloval?“ zopakovala jsem otázku, tentokrát pevněji.

„Já. Ty to nechápeš, nemůžeš. Je to složité,“ snažil se stále vykroutit a ve mně se pomalu, ale jistě začínala vařit krev.

„Já mám času dost. Takže odpověz!“ vyjela jsem na něj.

„A co chceš slyšet? Že ano, nebo že ne? Chceš slyšet, jak mě před téměř pěti sty našel polomrtvého jeden upír, proměnil mě a přivedl do Voltery, kde mě Aro donutil přísahat mu věrnost a sloužit mu po zbytek věčnosti. Chceš slyšet, jak mě jednoho dne poslal do Států, abych sledoval skupinu upírů, kteří by pro Ara mohli být nebezpeční a já jednou večer potkal nádhernou vílu, do které jsem se na první pohled zamiloval. Chceš slyšet, jak jsem se jednou neudržel a udělal z ní krvelačnou stvůru, jak jsem nevěděl, co dělat a přivezl ji na jediné místo, kde jsem věděl, že se o ní postarají a teprve až když se za námi zaklaply dveře, došlo mi, že jsem jí uvrhl do stejného utrpení, jaké snáším já sám? Chceš abych ti přiznal, jaký jsem zbabělec, že dovolím, aby žena, kterou miluji trpěla jen ze strachu, co by se mohlo stát, kdybych si jednou dovolil neuposlechnout rozkazy? Je tohle to, co chceš slyšet? Tak odpověz!“ zatřásl se mnou prudce a já cítila, jak se mi po tvářích kutálí další perly.

„Slyšíš mě? Tak jsi  konečně spokojená?“ znovu se mnou zatřásl a poté se zdrceně svezl vedle mě.

Vypadal tak zranitelně, ten tam byl ten silný muž, který mě okouzloval svým šarmem. Přede mnou teď seděl malý, vystrašený chlapec a já si najednou nemohla vzpomenout, co mě na něm tak přitahovalo a proč mě tolik pobláznil. Zaraženě jsem sledovala, jak se mi před očima rozplývá iluze, která mě několik posledních týdnů držela nad vodou a dávala mi pocit že žiju.

Edward:

Hledal jsem všude. Zkontaktoval jsem všechny známé po celém světě, nechal jsem prohledat každičký kout, každou špinavou uličku. Všechno marně. Nikdo ji ani Viktora neviděl, jako by se propadli do země. A to znamenalo jediné, Voltera. To bylo jediné místo, kam jsem nedosáhl. Musel ji odvézt tam, ale proč? Proč by to Viktor dělal? K čemu by Bella mohla být Arovi dobrá, pro její spojení s vlkodlaky těžko a pro její manželství se mnou ještě míň. Bylo veřejným tajemstvím, jak na tom spolu jsme. Tak sakra proč?

Poprvé v životě jsem nevěděl co mám dělat. Toužil jsem se hned rozjet do Voltery a dostat ji odtamtud a zároveň jsem věděl, že to není možné. Mé vztahy s Arem se nikdy nedaly označit za vřelé a od doby, kdy jsem odmítl jeho nabídku na vůdce jeho gardy se ocitly na bodu mrazu. Byl jsem ve slepé uličce, ať jsem se rozhodl jakkoli, tratil jsem.

Zadíval jsem se do plamenů v krbu a uvažoval, jak se to stalo, že jsem se ocitl až tady, na mrtvém bodě.

Celou svou existenci jsem si dával pečlivý pozor, abych k nikomu nepřilnul. Když jsem si k nikomu nevytvořil vztah, nemohl mě pak zklamat, odejít. Ze začátku to nebylo jednoduché, vyrovnat se s věčnou samotou, která mi byla určena. S postupem času jsem si však zvykl a začalo mi to vyhovovat, dávalo mi to jistou převahu nad ostatními. Byl jsem jako kočka sledující hejno myší.

A pak přišla ona, ačkoliv jsem se bránil, jak jsem mohl. Během toho roku našeho soužití se mi pomalu dostávala pod kůži hlouběji a hlouběji a jednoho dne jsem zjistil, že už vězí zavrtaná tak hluboko, že jen při pomyšlení, že bych se ji měl snažit zbavit se mi všechny vnitřnosti svíraly bolestí. Záleželo mi na ní, potřeboval jsem ji mít u sebe, vědět že je v bezpečí.

Ale byla to láska? Podle Alice a Emmetta ano, já si tím ale nebyl jistý a nebo spíš nechtěl být. Kdybych ji skutečně miloval, byl snadno ovladatelný, zařadil bych se k těm slaboduchým pitomcům, kteří pod vládou lásky udělají cokoliv. A tomu jsem se celý život vyhýbal. V životě jsem miloval jen jednou, ještě jako člověk. Byla to dcera otcova společníka, znali jsme se od dětství. Snili jsme o naší velkolepé svatbě, o dětech, společném životě přesto náš vztah zůstával nevinným. Jako s jedinou, kromě Belly jsem nic neměl. Pak ale přišla cholera, vzala si ji s sebou a mně zlomila srdce. Tehdy jsem se v touze následovat svou milovanou dal naverbovat do armády a netrpělivě čekal nějakou válku, ve které bych mohl zemřít. Avšak dřív než jsem měl šanci padnout za vlast, přišel mor a já umíral spolu se svou rodinou v místní nemocnici. Navzdory blížící se smrti jsem byl šťasten, věděl jsem, že se brzy se svou milovanou opět uvidím. Osud se mnou ale měl jiné plány, v místní nemocnici se ve stejné chvíli nacházel i jeden osamělý upír, který zoufale toužil po společnosti a tak mě i Emmetta proměnil. Po přeměně jsem i nadále pokračoval ve své snaze následovat mou lásku, ale záhy jsem zjistil, že zabít upíra není ani zdaleka tak jednoduché, jak jsem si myslel…

Trvalo téměř deset let, než se bolest zmírnila avšak stále tam byla, pohřbená hluboko uvnitř mě, ale byla. A teď to místo zaplňovala Bella, plynule převzala otěže nad mým srdcem, a já už si na Arianu dokázal vzpomenout bez utrpení, jako na hezkou vzpomínku z dětství. Ale pokud Bella převzala Arianino místo, znamenalo to, že ji miluji a s láskou šla ruku v ruce i bolest. Bella byla člověk, křehká a tak snadno rozbitná. Pravděpodobnost, že ji ztratím byla až příliš velká. Opravdu jsem to chtěl riskovat a projít si tím celým znovu?

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chtíč 14. kapitola: