Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chtíč 15. kapitola

31.12.2010 (11:30) • Lovely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3067×

EDIT: Článek neprošel korekcí

Bella:

„Spokojená? Jestli jsem spokojená! To si piš, že ne!“ vyjela jsem na něj. Jak si vůbec mohl myslet, že tohle mi bude stačit? Snad si nemyslel, že mě uchlácholí krásnými slůvky a já se přestanu ptát. Tohle by mu fungovalo ještě před pár dny, doma a nebo v jeho hotelovém pokoji by mi jeho láskyplná slůvka stačila a po ničem další bych už netoužila, ale tady, v tom zatuchlém hradě kde mě jeho zásluhou drží jako vězně a v novém těle, které se ani trochu nepodobá tomu starému a kterému ani za mák nerozumím, ne, tady mi to stačit nemohlo. Už jsem měla dost být stále tou, která všechno chápe, je ochotná si vyslechnout jakkoli chabou výmluvu a vše bez okolků odpustit. Ne, už si se mnou hráli dost. Nejdříve Edward, pak Viktor, pak Emmett a zase Viktor. Všichni mi lhali a bavili se na můj účet. Edwardovi jsem za celý rok nestála ani za jeden mizerný, milý úsměv a o zmínce o tom, že je vlastně příšera, která se živí krví ani nemluvě. Jistě se se svým povedeným bratříčkem dobře pobavili na můj účet. Muselo to být velice zábavné sledovat, jak ta hloupá, po uši do něj zamilovaná holka ničemu nerozumí, přesto však poslušně plní veškeré příkazy.

Ale na druhou stranu, jak jsem jim to mohla zazlívat. Vždyť pitomější nánu, byste na světě pravděpodobně našli jen těžko! Byla jsem tak hloupá a naivní. Jeho i u krbu ledové ruce jsem sváděla na problémy s prokrvováním a bezpodmínečně jsem věřila jeho historce o alergii na slunce a o žaludečních problémech. Jeho záhadné zorničky, které měnily někdy i z minuty na minutu barvu jsem sváděla na speciální čočky. A  když jsem při milování s Viktorem neslyšela tlukot jeho srdce, ani když jsem měla hlavu položenou na jeho hrudi, svedla jsem to na slabý pulz. A Alice, byla jako oni a nebo byla jen poslušnou manželkou? Tehdy mi to nepřišlo, ale nyní mi něco říkalo, že její nezvyklá rychlost a mrštnost nebudou jen tak samy sebou.

Byla jsem slepá, celou tu dobu jsem to měla před očima, ale neviděla jsem to, nebo spíš nechtěla vidět. Všechny ty zvláštnosti jsem zasunovala do nejtemnějšího kouta mé mysli, stejně, jako fakt, že je můj manžel násilník, který nejde pro ránu daleko. Prostě jsem to ignorovala, bylo o tolik snazší vidět to lepší v mém životě. Koneckonců, mnoho lidí na tom bylo mnohem hůř než já. To byla věta, kterou mi vždy opakovala maminka, když jsem se jako malá holčička rozčilovala, proč nemám živého poníka ale jen houpacího. Když pak zemřela, snažila jsem se touhle zásadou řídit i nadále a uctít tak její památku.

Myslela jsem si, jak jsem hodná a milá, ale ve skutečnosti to byla spíš hloupost. Slabost jsem zaměňovala s velkomyslností. Věřila jsem, že když nějaký problém budu ignorovat, tak prostě zmizí, jako by nikdy neexistoval. Teď už ale ne, už nikdy nebudu znova tou hlupačkou, nikdo už mi neublíží. Nyní to budou oni, kdo bude trpět. Zaplatí mi každičkou minutu toho zpropadeného roku. Oni všichni.

Na to abych se jim však mohla pomstít potřebovala jsem se nejdřív odtud dostat a v tom mi mohla pomoci jen jedna osoba, možná dvě. Stále se mi totiž nechtělo věřit, že by Jasper byl zrádce, k němu mi to prostě nějak nesedělo.

Než jsem ale mohla začít plánovat svou pomstu musela jsem ještě dořešit vztah s Viktorem, například, jak to má s tou malou potvorou Jane. O tom se totiž při svém srdceryvném proslovu nějak zapomněl zmínit.

„Jestli mě miluješ, jak tvrdíš. Tak co to bylo s tou malou blondskou?“ Záměrně jsem neřekla Jane, chtěla jsem, aby pochopil, jak trapné a ubohé to bylo.

„To, to byla Jane. Má snoubenka,“ vysoukal ze sebe neochotně a poslední slovo spíš zabručel než řekl. A kdyby teď můj sluch nebyl tisíckrát lepší než předtím tak bych řekla, že se mi to muselo zdát, že jsem špatně slyšela. Snoubenka! To si snad dělá srandu! Vykládá, jak mě miluje a nemůže beze mě žít a přitom je zasnoubený. Nebyla jsem si jistá, co je horší, být milenkou téměř ženatého muže a nebo být podváděnou manželkou. Oboje přinášelo ten protivný pocit bezcennosti a  toho jsem se chtěla už navždy zbavit. Edward, Emmett nebo Viktor. Bylo to jedno, ani jeden nestál za slzy, které jsem kvůli nim prolila. Za bezesné noci, kdy jsem přemítala co dělám špatně. Až teď mi došlo, že chyba celou tu dobu nebyla ve mně, ale v nich.

„Snoubenka? To ale trochu popírá tvé výroky o nehynoucí lásce, kterou ke mně chováš. Nemyslíš?“ zeptala jsem se když jsem se trochu uklidnila.

„Bello, já tě miluju. S Jane nás zasnoubil Aro. Nemůžu se mi vzepřít, přestože bych chtěl. Miluji jen tebe, prosím věř mi,“ upřel na mě štěněčí pohled. Já proti němu však již byla imunní. Už jsem nechtěla jen prázdná slova, už mě nezahřály. Chtěla jsem svobodu a on byl můj klíč. Teď jsem ho měla přesně tam, kde jsem potřebovala, pokud ke mně tedy skutečně něco cítil.

„Viktore, jestli je pravda, co mi říkáš, dokaž mi to,“ zapředla jsem sametovým hlasem.

„Jistě, řekni si cokoliv. Udělám vše,“ začal horlivě přikyvovat, nevěda ještě co po něm budu žádat.

„Jestli mě skutečně miluješ, tak mi pomůžeš utéct. Dostaneš mě pryč z tohohle místa,“ řekla jsem a prosebně se mu zadívala do očí.

„Bello, už jsem ti to říkal, já nemůžu. A i kdybych ti pomohl, oni tě najdou a trest za útěk je strašlivý. Aro nemá slitování s dezertéry,“ začal se vymlouvat. Tentokrát jsem však nehodlala povolit, dokud nedostanu, to co chci  Hluboce jsem se mu zadívala do očí a modlila se, aby souhlasil, celou svou bytostí jsem se v tu chvíli upínala k nějaké neviditelné, vyšší síle, aby povolil, aby mi pomohl.

„Já nic nezmůžu,“ řekl a odvrátil pohled.

V ten okamžik jako by se mi zhroutil celý svět. Selhala jsem, nepomůže mi a já zůstanu navždy zavřená v téhle díře, nucená plnit vrtochy toho malého prcka co se mu tady všichni klaní.

„Viktore, prosím,“ zkusila jsem to znovu a soustředila se jen na to, jak moc si přeju aby souhlasil.

„Já, já, dobře, pomohu ti,“ odpověděl najednou jiným hlasem a upřel na mě skelný pohled.

„Vážně? Já, děkuju moc,“ hrnula jsem ze sebe a stále nemohla uvěřit tomu, co se děje. Že by se na mě konečně usmálo štěstí?

Viktor prkenně vstal a vydal se ke dveřím, „počkej tady,“ přikázal a než jsem stačila něco namítnout zabouchl za sebou a byl pryč. Chtěla jsem jít za ním, ale dveře byly zamčené, jak jinak. Vztekle jsem jimi začala lomcovat, ale zbytečně. Nepovolily ani o píď, praštila jsem sebou na postel a nezbylo mi nic jiného než čekat, až se Viktor vrátí.

A vrátí se vůbec? Skutečně mi pomůže? Dal se přesvědčit nějak moc snadno. Jestliže si dal takovou práci aby mě dostal až sem, proč by mě teď jen tak pouštěl? Na tomhle něco nehrálo. Bylo to prostě až moc jednoduché. Malý, důvěřivý hlásek v mé hlavě mi říkal, že jistě přijde a pomůže mi, že mluvil pravdu, že mě miluje. Byl tak přesvědčivý, že před pár dny bych se jistě uklidnila a plně Viktorovi důvěřovala. Teď už ale ne. Nemohla jsem, stalo se toho příliš mnoho a já si nebyla jistá, jestli budu ještě někdy v životě schopná věřit komukoli. Vždyť všichni, které jsem znala mi lhali…

A už to tu bylo zase. Znovu jsem se vrátila k myšlenkám na pomstu, jak si je vychutnám. Budou litovat dne, kdy mi vstoupili do života. Nejdřív jsem se však potřebovala odsud dostat.

Jen zběžně jsem se podívala na hodinky a zjistila, že už je to téměř hodina, co Viktor odešel. Kde jen může být? Co mu sakra, tak dlouho trvá?

Tok mých myšlenek byl přerušen hlasitým zašramocením klíče v zámku.

„To je on,“ pomyslela jsem si spokojeně a šťastně se vrhla ke dveřím. Jaké však bylo mé překvapení, když se přede mnou místo Viktora objevily Jasperova svalnatá ramena a poté i zbytek těla.

Rychle vklouzl dovnitř a poté za sebou potichu zavřel.

„Co tu děláš?“ začal jsem se ptát a uvnitř mě začalo hlodat tušení, že něco není v pořádku.

„Ty hloupá, hloupá holko. Co tě to proboha napadlo!“ vyjel na mě a já zůstala stát s otevřenou pusou.

„Co prosím? Jak to myslíš a proč jsi vůbec přišel? Co ode mě chceš?“ snažila jsem se získat čas abych se vzpamatovala, už toho bylo na mě najednou moc.

„Ptám se, jestli jsi skutečně tak hloupá?“ hláskoval pomalu celou větu. ¨

„Samozřejmě, že ne. Co si o sobě vůbec myslíš? Ty zrádce!“  

„Nejsi? Tak mi tedy laskavě vysvětli, jak jsi přišla na nápad ž Žádat o pomoc Viktora! Vždyť všechno hned vyžvaní Arovi. Edward měl evidentně pravdu,“ řekl a ve mně se zvedla vlna zuřivosti.

„Vážně? A s čím pak přesně, smím li se ptát? Že jsem naivní chuděra, na jejíž účet se můžete všichni pobavit? To jste přece celou dobu dělali, nebo se mýlím?“ odsekla jsem mu.

„Hysterický výstup si nech na někdy jindy a pro někoho jiného. Buď tak hodná. Na to teď nemáme čas, musím tě odsud okamžitě dostat. Aro ti chce přidělit dva strážce, kteří tě budou hlídat na každém kroku. Rychle, pojď za mnou,“ řekl a už znovu otvíral dveře. Já na něj však jen zaraženě hleděla. Takže Viktor mi lhal, nikdy mu na mně nezáleželo. Celé to byla jen hra. Ne, že bych divadélku, které mi tu předvedl kdovíjak věřila, ale poznání, že jsem pro něj skutečně nic neznamenala mi v srdci zanechávalo podivnou díru a více než kdy předtím jsem se upnula na pomstu.

„Tak jdeš?“ vytrhl mě z myšlenek surovým zacloumáním Jasper a netrpělivě začal podupávat nohou.

„Jistě, snad nebude hned tak zle,“ hodila jsem na něj omluvnou grimasu a vyrazila ke dveřím, v ten okamžik mě však zastavila jeho ruka, která pevným stiskem uvěznila mé zápěstí.

„Nebude tak zle? Tobě snad pořád nedochází! Jestli teď nezmizíme, zůstaneš navěky v Arových službách!“ zavrčel a provrtával mě rozzuřeným pohledem.

Chtěla jsem mu odpovědět nějakou hodně kousavou poznámkou, ale zarazil mě dusot rychle blížících se nohou, který se rozléhal úzkou chodbou.

„Rychle, poběž!“ křikl Jasper a já ho následovala malými, sotva viditelnými dvířky, které mezitím otevřel za prastarým obrazem přímo naproti posteli. Jakmile jsem vklouzla dovnitř obraz se znovu sám zaklopil.

Ocitli jsme se v uzounkém, šerém tunelu, jehož konec byl v nedohlednu. I se svým nově nabytým zrakem jsem viděla jen obrysy, jako člověk bych pravděpodobně neviděla vůbec nic. Jen ze zvyku jsem se nadechla a v ten okamžik mi plíce zaplnila odporná, dráždivá substance, která mě nutila rozkašlat se.

„Pšt! Chceš nás prozradit?“ napomenul mě šeptem Jasper a já jako na povel uslyšela zvuk hovoru z druhé strany zdi, avšak byl vzdálený, jako kdyby nás dělilo něco víc než jen pouhý kámen.

Jasper mezitím rozžehl zapalovač a aniž by cokoliv řekl vydal se chodbou pryč. Chvíli jsem uvažovala, jestli jít za ním, pak si jen tiše povzdechla a následovala chabé světélko kdesi přede mnou. Co mi také jiného zbývalo. Přestože jsem pochybovala o Jasperově důvěryhodnosti a o jeho vztahu ke mně jsem neměla iluze, nezbylo mi, než mu věřit a doufat, že mě přivede někam, odkud už mu budu schopná zmizet. Bylo to buď tohle a nebo doživotní služba na tom zatuchlém hradě.

Shrbená jsem po čtyřech lezla za ním a každou chvíli, kdy jsem šáhla do něčeho slizkého a odporně zapáchajícího jsem byla vděčná za absenci osvětlení. Tušila jsem, že by to nebyl hezký pohled.

Lezli jsme už několik hodin a stále nebyl vidět konec. Když už jsem pomalu ztrácela naději, že se odsud ještě někdy dostaneme, uhodilo mě do očí řezavé světlo. Konečně jsme byli venku. Jasper mi podal ruku a já namáhavě vstala. Bolelo mě celé tělo, každičký koub skřípal i při tom nejmenším pohybu. Být upír evidentně nezahrnuje schopnost dlouhodobého lezení po kolenou.

Pomalu, za úporného zatínání zubů jsem narovnala hlavu a snažila se zorientovat. Vylezli jsme přímo na kraj jakési improvizované přistávací dráhy, na které v dáli stálo malé letadlo.

„Pojď, támhle je tvá jízdenka domů,“ pobídl mě Jasper a kývl směrem k letadlu, které se teď pomalou jízdou blížilo k nám.

„Dobrý den, pane. Pokud si přejete, můžeme ihned odstartovat,“ oznámil nám Percy, sluha, kterého jsem vždy vídala u Alice doma.

„Co ten tu dělá?“ pošeptala jsem koutkem úst Jasperovi.

„Co by. Svou práci,“ pokrčil rameny a vystoupil po schůdcích. S povzdechem jsem ho neochotně následovala a na prahu jsem si dovolila poslední ohlédnutí. Stále ještě jsem tomu nemohla uvěřit.

Interiér letadla byl luxusně zařízený. Všude samý eben a křišťál, jak jsem se tak rozhlížela, nemohla jsem se ubránit pomyšlení, že práce pro toho prcka a zároveň i pro mého manžela evidentně slušně sype.

Přestože v letadlo byla asi dvacítka sedadel, vybrala jsem si to těsně vedle Jaspera a když jsme se vznesli do vzduchu, odvážila jsem se zeptat na otázku, která mě pálila na jazyku od chvíle kdy vtrhl do mého pokoje.

„Proč?“

„Proč? Myslíš proč ti pomáhám?“ zeptal se, aniž by odtrhl pohled od okénka.

„Ano. Proč jsi kvůli mně tak riskoval a stále riskuješ?“

„Nedělej si iluze, nedělám to kvůli tobě. Bez tvých laních očí bych se klidně obešel. Jen splácím jeden starý dluh,“ ledabyle mávl rukou a dál pozoroval mraky za sklem.

„Komu, komu ho splácíš? A o jaký dluh se jedná?“ nedala jsem se. Potřebovala jsem vědět, které osobě stojím za tu námahu. Komu na mně tak záleží.

„Ty jsi nějaká zvědavá, ale budiž. Dlužím tvému manželovi, kdysi mi zachránil život.“

Cože? Edward a zachránit někomu život? Tomu šlo jen těžko uvěřit, ten by se spíš koukal jak umírá a ještě by do něho kopal. A proč by asi stál o mou záchranu mi taky nešlo do hlavy.

„Aha a že zrovna jemu záleží na mém štěstí. Promiň, ale tomu lze jen těžko uvěřit,“ namítla jsem a čekala na jeho reakci.

Odpovědí mi však bylo jen letmé zakroucení hlavou a víc už jsem z něj po zbytek letu nedostala.

Po přistání už na nás čekala připravená limuzína a Jasper mě dovezl až před dům. Když jsem vystoupila, stihla jsem jen rychlé „děkuju“ a už byl pryč a já osaměla.

Pomalu, rozvážným krokem jsem se vydala ke dveřím. Pak mi ale došlo, že nevím jak se zachovat. Co když bude Edward doma? Co mu mám říct a jak se chovat? Na setkání s ním jsem ještě nebyla připravená. Potřebovala jsem si nejdřív promyslet svou pomstu. V téhle hře jsem chtěla být já ten, co drží všechny trumfy a tak jsem se otočila a vyrazila do nejbližšího hotelu. Cestou mě však začalo znovu pálit hrdlo a do nosu mě uhodila lákavá vůně…   

Za tuhle kapitolku vděčíte Anyskovi a KacenQaCullen, nebýt jich, tak by kapitolka nebyla. Plánovala jsem totiž, že si dám na chvilku pauzu. To ony mě dokopaly k tomu, abych sedla a něco napsala. :)

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chtíč 15. kapitola: