Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chtíč 16. kapitola

16.02.2011 (13:30) • Lovely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3259×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Edward:

Znovu jsem si převázal kravatu a nerozhodně si prohlédl svůj odraz v zrcadle. Vypadal jsem jako troska, snad ještě hůř než za mého lidského života. Od chvíle, kdy zmizela Bella to se mnou šlo z kopce. Najednou už jsem se nedokázal pro nic rozhodnout, pro nic se nadchnout a každý den to bylo horší a horší. Jako bych to už ani nebyl já. Už ani nejlepší šlapky ve městě mě nedokázaly zvednout náladu. Sex, který mi vždy přinášel uspokojení a kterým ovládal značnou část mého života se nyní stal jen mechanickou záležitostí, rutinou, stejně jako třeba mytí nádobí. Bez Belly po mém boku nic nemělo smysl, jako by nabyla slunce a bez ní se kolem mě rozprostřela jen černočerná noc. Dokonce mi ani nevadilo že se Emmett s Rosalií dali dohromady, dřív bych ji za takovouhle opovážlivost pravděpodobně zabil. Co jednou bylo moje nesmělo patřit nikomu jinému. Něco se se mnou dělo a začali si toho už všímat i ostatní. Tušil jsem, že svou absolutní neúčast na jakékoliv akci během posledního měsíce na chřipku asi dlouho neuhraju ale rychlost, s jakou se po městě začalo šířit že s Edwardem Cullenem není něco v pořádku mě přece jen překvapila. Byly tisíce teorií o tom co se skrývá za mou nepřítomností. Podle některých jsem dostal záhadnou nemoc, podle dalších mě zajali drogoví dealeři a tak to šlo dál. Jedna teorie ubožejší a trapnější než druhá. Musel jsem tomu učinit přítrž. Proto jsem také souhlasil, že s Emmettem a Jasperem půjdu na tu zpropadenou party dnes večer. Tedy pokud se vůbec dostanu přes tu zpropadenou kravatu. Je to akce roku takže by bylo žádoucí abych se tam ukázal v plné parádě a všechny odzbrojil svým šarmem stejně, jako dřív. Navíc je ve městě prý nová kráska, která už pobláznila celé město. Že by konečně nějaká, která by stála za trochu té námahy?

Otázkou však zůstávalo, zda se mi do té námahy vůbec chce a zda jí vůbec ještě vůbec budu schopný. Ty utajené úsměvy, letmé dotyky, celý večer předstírat, že mě to její nudné kvokání zajímá než jsme šli konečně k ní, nebo ke mně a ta zajímavější část večera mohla začít. Takhle kdysi vypadal každý můj večer. Po více, či méně uspokojivé souloži jsem s dotyčnou dámou hodinku, dvě strávil v posteli předstíráním hlubokého spánku a pak se nenápadně vytratil do tiché noci a druhý den jí eventuelně poslal růže a nebo ve výjimečných případech zavolal. Takhle to bylo od doby, kdy jsem se před více než sto lety stal stvůrou lačnící po krvi.

To mi připomnělo, že už jsem dlouho nebyl na lovu, příliš dlouho. Lovit v okolí města se stávalo čím dál tím nebezpečnějším, neboť s příchodem mého drahého bratříčka, který saje jako kyselina a během chvíle snížil místní populaci medvědů na polovinu si už i ti místní ignoranti začali všímat toho, že něco není v pořádku. Ne že by tady někomu na ekologii a podobných blbostech kdoví jak záleželo, ale tohle bylo trochu moc i na ně.

„Bratříčku, tak už jdeš?“ ozval se z haly Emmett a jako už poněkolikáté tak přerušil tok mých myšlenek.

„Jo, už jdu, nemusíš hned tak řvát,“ odpověděl jsem a už zbíhal ze schodů. Nakonec bez kravaty, rozhodl jsem se pro menší změnu. Nedbalá elegance koneckonců nemůže být na škodu. Když s tím má úspěch Emmett, tak proč ne já?

„Potřebuju se ještě zastavit v lese,“ dodal jsem.

„Copak, někdo se zapomněl v poledne napapat? Ještě že máš staršího bráchu, který se o tebe postará. Na, chytej menší sváča. Napadlo mě, že se bude hodit,“ usmál se lyšácky a hodil po mně termosku s voňavou tekutinou.

„Puma?“ začichal jsem slastně a na jediný lok celou nádobu vyprázdnil.

„Ale, no tak. Aby ti nezaskočilo. Ty můj budulínku,“ zasmál se pobaveně.

„To říká ten pravej,“ odsekl jsem chraplavě. Oheň v hrdle se trochu utišil, ale nemohl jsem říct, že by mě představa pěkné pumičky nezvedala ze židle. Na to ale už nebyl čas, pokud jsme se té akce chtěli zúčastnit, byl nejvyšší čas vyrazit. Začalo to celé už před více než půl hodinou.

„Au, tady někdo vážně potřebuje ženskou. Neříkej, že tě ještě pořád drží ta záležitost s Bellou. Klídek brácho, dneska trochu upustíš plyn a bude to dobrý,“ zasmál se a poplácal mě po zádech. Než však jeho ruka stačila na dopadnout podruhé ležel na druhé straně v troskách dubové knihovny a zaraženě na mě koukal.

„Teda, co se ti…“ jeho námitku jsem ho však nehodlal nechat dokončit a přetáhl ho svou vlastní kamennou bustou po hlavě.

Než jsem se ale stačil rozmáchnout podruhé narazil jsem hlavou na vstupní dveře až zaduněly. Chtěl jsem se okamžitě zvednout a vrátit úder, avšak něčí silné paže mě držely na místě a bránily mi v jakémkoliv pohybu.

Bránil jsem se, kopal, ale nic nepomáhalo, na Emmettovy ocelové paže jsem byl krátký. A pak, pomalu mě začal rudý opar vzteku opouštět a já konečně začínal vidět jasně.

Emmett si toho asi všiml, protože jsem se najednou mohl znovu volně nadechnout. Lehce se odtáhl, avšak stále mě obezřetně pozoroval.

„Sakra brácho. Co se to s tebou děje?“ zeptal se a začal mě sjíždět zkoumavým pohledem, jako by důvod mého výbuchu mohl být vepsaný někde v mém oděvu a nebo snad ve tváři.

„Nic, nestarej se,“ odsekl jsem a začal se sbírat ze země.

„Tak pardon. Jedeme tvým autem?“

„To dost pochybuju, nebo ho snad už vrátili z opravny po tom, co jsi ho minulý týden s Rosalií prakticky sešrotoval?“ zeptal jsem se sarkasticky.

„Ty s tím naděláš. Jako bys jich na každém prstu nemohl mít deset,“ zabručel zpět.

…

„Teda, je to on? Vážně je to on? Podívejte, jak mu to sluší! Je snad ještě roztomilejší než dřív. S tou rozhalenou košilí je vážně k nakousnutí…“ Bombardovaly mě myšlenky a šepot ze všech stran jen co jsem vystoupil z té Emmettovy rachotiny. Ze všech stran se na mě valily představy mého nahého já v nejrůznějších pozicích až jsem se z některých s nechutí otřásl.

„No, jo. Já věděl, že když tě vytáhnu, budeme tu středem pozornosti. Tak pojď, jinak jim za chvíli začnou téct sliny a rozteče se jim ta tuna makeupu, který na sebe stihly naplácat.“

Uvnitř bylo nechutné vedro a narváno až k prasknutí, byl tady snad celý stát. Po chvíli tlačení a trapných, zdvořilostních frázích se nám konečně podařilo dostat k baru.

Z té změti obscénních představ které mě obklopovaly jsem začínal dostávat chuť se trochu pobavit.

Už jsem se chtěl zeptat, kde je ta úžasná kráska, o které všichni mluví, když v ten okamžik se myšlenky ostatních najednou změnily.

„Už je tady. Ta je tak nádherná, podívejte se na ty šaty! Poslední kreace od Armaniho!“ ozývalo se ze všech stran a má zvědavost byla vyšněrovaná na maximum. Ta ženská vzbudila ještě větší rozruch než já a to bylo už co říct. Horečně jsem hledal její obličej v myšlenkách ostatních, ale marně. V hlavách žen jsem našel jen hezké bledě modré šaty na dokonalé figuře a to co se odehrávalo v hlavách mužské části hostů jen potvrdilo tvrzení, že my chlapi máme mozek v kalhotách. Viděl jsem dokonalá ňadra, uzounký pas a malý, dokonalý zadeček. Avšak tomuhle obrazu boží dokonalosti chyběl tvář, která by tu nádheru korunovala. Nikde jsem neviděl její obličej. Začal jsem se zvědavě rozhlížet a čekal, kde se objeví. A pak jsem ji uviděl, stála ke mně zády a postavu měla ještě dokonalejší, než jsem viděl v hlavách ostatních. Vlastně mi někoho trochu připomínala. A pak se najednou otočila a její pohled se střetl s tím mým…

Ne, to přece není možné!

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chtíč 16. kapitola: