Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chuť lásky? Jedině hořká 2. kapitola

23.11.2011 (18:15) • RenesmeNessieCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1177×

„Zírají, protože tu sedím. Víš, my se s nikým nebavíme, ty jsi první,“ usmál se.

„A proč ne? To jste nějaký fajnovky?“

„Nejsme. Lidem tak možná připadáme, ten Hummer venku je můj, je to trochu okázalé.“

„Mně připadáš v pohodě, lidé se vám straní, nebo co?“

„I tak se to dá říct,“ usmál se.

„Není to jako být navěky nový? S nováčky se taky moc lidí nebaví,“ řekla jsem a znechuceně jsem odsunula tác.

„Jo, je to jako být navěky nový. Mimochodem, jsem Emmett,“ usmál se.

„Bella.“

„Líbí se ti ve Forks?“ ptal se mě.

„No, já nevím. Nemám ráda zimu a mokro. Ale jsem tady jen pár dní, takže ještě pořádně nevím, možná se mi tady zalíbí,“ řekla jsem.

„Třeba jo. No, já jsem po jídle. Musím domů, moje matka chce s něčím pomoct,“ zamumlal.

„Aha, jo jasně, tak se zase někdy uvidíme,“ usmála jsem se.

„Jo, určitě, třeba zítra zase tady? Kdybychom neměli společnou hodinu?“ ptal se mě.

„Dobře.“

„Dobře, tak se měj hezky, Bello,“ řekl.

„Ahoj, tak se měj, musím ještě za sekretářkou. Myslíš, že se něco děje, když jsem nebyla na hodině?“

„A ty potřebuješ podpis, že jo?“

„No, asi jo.“

„Můžu se podívat?“ Podala jsem mu papír, kde jsem měla většinu podpisů, ale jeden mi chyběl, protože jsem se na tu hodinu vykašlala. Emmett vytáhl propisku, rozhlédl se, a pak mi to podepsal on sám a podal mi to.

„To se smí?“ ptala jsem se.

„Ne, pokud chceš, zajdi si za učitelem, ať ti to podepíše on sám. Možná se tě nezeptá, kde jsi byla, co já vím.“

„Myslím, že jim tenhle podpis bude muset stačit, jinak díky,“ usmála jsem se.

„Nemáš vůbec zač, tak ahoj.“

Kupodivu sekretářka nepoznala, že je to falšovaný podpis. Jak to Emmett dokázal? Ten podpis je docela těžký, dělá to často? Nasedla jsem do mého náklaďáčku a vydala se domů. Ach jo, co budu dělat? Cesta domů netrvá dlouho. Ani jsem se nenadála a stála jsem před domem. Jen co jsem vystoupila z auta, začal mi zvonit mobil. Sheila.

„Ahoj, Sheilo!“

„Ahoj, Bells, jak válčíš?“ ptala se mě.

„Docela dobře, dneska jsem potkala pár zajímavých lidí,“ řekla jsem.

„To je fajn…“ Nejspíš nevěděla, co říct dál.

„A co ty? Vede se ti dobře? A co Damien?“

„Ale jo, ten je v pohodě. Včera jsme spolu byli v kině.“

„A co…“ To jméno jsem nechala viset ve vzduchu, ale Sheila mě pochopila, protože vzdychla. Váhala, nevěděla, co mi má říct. Něco se stalo.

„Řekni mi to, bez ohledu na moje city.“

„No, když já nevím. Jsem na něj naštvaná za tebe. A na tu kozu Ninu taky,“ řekla.

„Nina? Proč bys měla… Cože?! Nina teď chodí s Georgem?!“

„Spíš George s ní,“ řekla.

„Na tom nesejde! Přísahala mi, přísahala mi, že by se nikdy na mého kluka nepodívala, i kdyby byl bývalý!“

Už jsem byla doma, seděla jsem na posteli a nemohla uvěřit svým uším.

„Je to tvůj bývalý, já moc dobře vím, co jsme si my tři slíbily. Nikdy se nepodíváme na kluka kamarádky, ani kdyby spolu už nechodili, jen se souhlasem. Vím, že tvůj souhlas neměla.“

„Jenže George neměl Ninu rád! Připadala mu namyšlená! Už kvůli tomu, že je bohatá!“

„Bells, mě to strašně mrzí. Podívej se na internet, jsou tam fotky…“

„Vždyť jsme se rozešli teprve před týdnem! Já myslím, teda vím, že jeho rodiče nechtěli, aby chodil s chudou holkou, a proto si musel najít bohatou, ale proč Nina? Moje nejlepší kamarádka?“

„Bell, mě je to vážně líto. Musím jít, přišel Damien. Já ti zavolám, koukni se na ty fotky. Ahoj, mám tě ráda.“

„Nemusí ti to být líto. Taky tě mám ráda, doufám, že tobě to s tím Damienem vyjde, ahoj. Zavoláme si.“

Zapla jsem si počítač a netrpělivě čekala, až naběhne. Našla jsem Ninin profil. Opravdu tady má nové fotky. Na všech byla ona a George, byli na nějaké párty, kde jsem poznala dalších pár snobů.

Na jedné fotce byli oni dva zachyceni, jak se vášnivě líbají. A pod fotkou popisek: Ops, kdo to fotil? Bože, ta je tak falešná.

Další fotka. George a Nina stojí někde venku, George drží Ninu za pás a oba se usmívají. Mrcha jedna! Ty šaty mi vážně drásají nervy. Vážně jí sluší. Bílá barva ostře kontrastuje s její pletí, vlasy má ledabyle spletené do copu a ten má na levé straně. Sakra, vypadá fakt dobře.

Na další mají zabrané jen obličeje a část dekoltu. To, co se Nině houpalo na krku, mi vyrazilo dech. Bylo to půl srdíčka, George má tu druhou půlku. Tyhle srdíčka jsem koupila já, když jsme spolu začali chodit, dala jsem mu je k Vánocům. Nosila jsem ho taky se znakem ženy, když se se mnou rozešel, v zuřivosti jsem si ho strhla z krku a hodila ho po něm. Teď ho má ta koza Nina, nevadilo by mi to, kdybych na něj nemusela tolik dřít, byl děsně drahý. Měla jsem to spíš strhnout Georgovi z krku a nechat si to.

Na další fotky jsem se raději nekoukala. Byla bych víc a víc naštvaná.

Šla jsem dolů do kuchyně a udělala tátovi večeři. Salát s tuňákem a napsala jsem mu vzkaz, že ho má v lednici. Pak jsem se šla osprchovat. Ach jo, byla jsem ve škole poprvé, ale už teď mám úkoly. Vlastně jen dva. Udělat referát o Africe, vlastně o jednom ze států Afriky, nejspíš si vezmu Mosambik. Pak udělat referát do literatury o Shakespearovi. Shakespeare mi netrval moc dlouho, vypsala jsem díla a obsah děl, kdy žil a umřel a podobné věci. Na ten Mosambik se kouknu jindy, třeba o víkendu.

Blbá Nina! Mám takový vztek, i když je to můj bývalý a nemám s ním nic společného, myslela jsem si, že mi nebude vadit, když si najde holku. A možná by mi to nevadilo, kdyby to nebyla Nina!

„Georgi! To nemyslíš vážně? Přece si ji nechceš vzít? Takovou?!“

„Jakou takovou? Co tím myslíš, matko?!“ ptal se George.

„Nicku! Takovou nicku! Nemá nic. Ještě abys ji přivedl do jiného stavu, to by tak scházelo, starat se o jejího parchanta!“ vykřikovala Edith. Její slova mě zraňovala. Prý parchanta! Nejsem těhotná, a kdyby nás nenačapala a nepřerušila naše líbání a mazlení, možná bych byla. A schválně!

„Tohle nebudu poslouchat,“ řekla jsem a začala se oblékat.

„Bello, počkej! Máti, prosím tě, odejdi,“ poprosil ji George.

„Nech ji jít. Ať si jde. Nemůžeš být přece s takovou holkou.“

„Ty víš, že spolu chodíme rok. Já vím, že ji nemáš ráda, ale nemusíš ji urážet, aspoň ne před ní!“

„Jo, vím, že vy dva spolu chodíte a nelíbí se mi to, a ještě víc se mi nelíbí, že se tady spolu pelešíte!“ řekla a sjela mě znechuceným pohledem.

„Vypadni!“ zařval George, jeho matka se na něj šokovaně podívala. Patří jí to, pomyslela jsem si. Edith něco zabručela, nicméně odešla.

„Bells, mně nevadí, že nejsi bohatá tak jako my. Nevadí mi to, protože tě miluju.“

„Tvoje matka mě nikdy nepřijme,“ řekla jsem hluše.

„Asi ne. Víš co? Mám nápad. Utečeme spolu někam daleko.“

„Cože? Ty chceš utéct? A kam?“

„Nevím kam, ale uděláme to co nejrychleji.“

Otevřela jsem oči a zafrkala, prý utečme, zlatý oči! Šest ráno. Ach jo. Kdyby se mi chtělo, jak se mi nechce. Charlie už nebyl doma. No, vidíme se teda často, to musím uznat. Já vím, jsem moc sarkastická, mohla jsem přece včera sejít do kuchyně a najíst se s ním.

V koupelně jsem si učesala vlasy a vyčistila zuby, lehce se namalovala. Dneska si musím vzít něco speciálního, když si může užívat George, tak proč ne já? Vzala jsem si bílé džíny a růžové triko, k tomu černé sako a pár doplňků. Vzala jsem si kabelku a šla dolů. Oloupala jsem si banán a vyšla před dům. Chtěla jsem nasednout do mého náklaďáčku, když v tom jsem uslyšela hlasitý klakson. Byl to Hummer h3 a na sedadle řidiče seděl Emmett a zubil se na mě.

„Naskoč,“ zavolal na mě. Otevřela jsem dveře a přiznám se, že jsem měla celkem problém do toho auta vůbec nalézt.

„Ahoj, co tady děláš?“ ptala jsem se.

„Přece tě nenechám jet tou rachotinou,“ zasmál se a ukázal na mého náklaďáčka, kterého mi táta dal při příjezdu sem.

„Jak víš, kde bydlím?“ ptala jsem se.

„Tvůj táta mluvil s mým tátou, řekl mu, že mu přijede dcera Bella. Kde bydlí náčelník, vím, takže takhle jsem tě našel.“

„Aha, tak díky, že jsi pro mě přijel.“

„Není zač, já rád, dneska ti to sekne, Bell,“ usmál se.

„Díky. Chtěla jsem vypadat dobře.“

„Nechceš dneska někam zajít? Když nejsou sourozenci doma, strašně se nudím,“ řekl.

„Tak fajn, a kam třeba?“

„Třeba do kina nebo do klubu. Jak budeš chtít,“ usmál se.

„Tak jo, a v kolik?“ ptala jsem se.

„Po škole tě zavezu domů, a pak tě vyzvednu třeba v sedm,“ navrhl.

„Dobře, budu čekat.“ To už jsme byli u školy. Emmett zaparkoval na volném místě, a pak mi galantně otevřel dveře. Neušly mi pohledy ostatních.

„Zase zírají,“ zamumlala jsem.

„Jo, časem to bude dobrý,“ ujistil mě Emm.

„A proč vy se vlastně s nikým nebavíte?“ ptala jsem se.

„Já nevím, na lidi působíme chladně, to je jedno. Musím na hodinu, uvidíme se na obědě, ahoj,“ řekl a odešel.

„Takže ty a Cullen? Doufám, že víš, že má holku, je moc krásná a jmenuje se Rosalie,“ řekla mi nějaká holka, měla jsem pocit, že ji znám, ale nevím odkud.

„Známe se?“ ptala jsem se.

„Ne, asi ne, jsem Jessica. Máme spolu literaturu,“ usmála se.

„Aha. No já a Emm jsme jen přátelé,“ řekla jsem.

„Cullenovi se tady s nikým nebaví, nikdy neměli o nikoho zájem, je to zvláštní.“

„Hm, asi jo.“

„Víš, co by mě zajímalo?“

„Promiň, musím na hodinu, dopovíš mi to příště, ano?“ Nechala jsem tam Jessicu stát a odešla jsem. První mám biologii, ach jo. Třídu jsem našla snadno. Učitel už byl ve třídě, rozhlédla jsem se, viděla jsem Teda, toho kluka ze včerejška, co za ním přiběhla ta holka Anna, ta tady byla taky.

„Vy jste?“ ptal se mě

„Isabella Swanová,“ řekla jsem.

„Aha, nová studentka. Posaďte se, prosím, do té volné lavice. Váš partner tady zrovna není, dneska musíte pracovat sama.“

„V pohodě,“ řekla jsem.

„Já si k ní sednu,“ řekl Ted. Neušel mi šokovaný výraz Anny.

1. kapitola

Autor: RenesmeNessieCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chuť lásky? Jedině hořká 2. kapitola: