Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Claire - 4. kapitola - Návštěva za všechny prachy

22.07.2010 (16:45) • LeahCleerwoter • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1033×

Kapitola 4 - Návštěva za všechny prachy

Přibližně v pět jsem se začala připravovat ke Cullenovým. Přemýšlela jsem, jaké to asi bude, kde bydlí, jak vypadá jejich dům a tak. Podle toho, jak mi Alice vyprávěla o Esmé a jejím vkusu, to bude vypadat při nejmenším luxusně. Přesně v Půl šesté jsem uslyšela zazvonit zvonek dole u dveří.

„To je pro mě!" křikla jsem, popadla jsem kabelku a spěchala dolů po schodech.

„Ty někam jdeš?" ptal se mě Jacob udiveně. Moc dobře věděl, že já moc na rychlé seznamování nejsem, takže se nedivím, že mu to přišlo divné.

„Jo. Alice mě pozvala dnes k nim domů."

„Oni se mi moc nezdají. Jsou… přinejmenším divní," prohlížel si mě Jake rentgenovým pohledem. Jen jsem zakroutila hlavou a otevřela dveře. Za nimi stál trochu někdo jiný, než koho jsem čekala. Edward.

„A... ahoj," zakoktala jsem šokovaně. „Kde je Alice?" zeptala jsem se už trochu klidněji.

„Doma. Nechtělo se jí nikam jezdit, a tak poslala mě," vysvětlil. „Ostatně jako vždycky," dodal tiše.

„Fajn. Tak jedem?" Jen přikývl a přešel ke krásnému stříbrnému Volvu. To auto se k němu dokonale hodilo. Otevřel mi dveře pro spolujezdce a zase je za mnou elegantně zavřel. Gentleman?

Trvalo asi deset minut, než jsme vyjeli z Forks. Dalších pět jsme jeli po silnici, která vedla lesem. Potom zabočil na blátivou lesní cestu. Pořád jsme jeli rovně, těsně a obratně se vyhýbal všem větvím, které by mohly dokonale lesklé auto poškodit. Celou cestu jsme nepromluvili jediné slovo. Docela mi to vyhovovalo, protože jsem věděla, že bych plácla nějakou hloupost. Nakonec zabočil na příjezdovou cestu, kterou bych snad v životě nenašla, ani kdybych věděla, kde přesně je. Byla dokonale schovaná mezi stromy, takže odbočku vůbec nebylo vidět. Po několika vteřinách se mi naskytl pohled na dokonalou, luxusní vilu uprostřed lesa. Edward zajel autem přímo ke schodišti na verandu. Vylezl z auta a než jsme stačila udělat jakýkoli pohyb, už otvíral i moje dveře. Vystoupila jsem a do nosu mě okamžitě uhodila nádherná vůně lesa a vody. Někde za domem jsem slyšela zurčet řeku. Kdybych si mohla vysnít místo, kde bych chtěla žít, Cullenovi měli lepší.

Oba dva jsme vystoupili po dřevěném schodišti k proskleným dveřím. Elegantně je otevřel a přidržel mi je, ať projdu jako první. Alice už na nás čekala.

„Ahoj, Bello," výskla vesele Alice.

„Ahoj, Alice," usmála jsem se. Alice ke mně přihopkala svými ladnými skoky a jemně mě objala. Když mě pustila, otočila jsem se, abych Edwardovi poděkovala, ale byl už pryč.

„Neřeš to, je trochu… neřeš to," zasmála se Alice. Vždycky když promluvila nebo se zasmála, měla jsme pocit, že vedle mě hraje zvonkohra.

„Můžu tě představit všem ostatním, které ještě neznáš?" zeptala se mě, ale v jejím výrazu bylo poznat, že „ne" jako odpověď nebere. Jen jsem tedy přikývla. Alice mě odvedla do prostorné a světlé kuchyně kde se u stolu dohadovali dva nádherní lidé. Nejspíš to byl Carlisle a Esmé. Byli krásnější, než jsem si je představovala. Carlisle - středně vysoký blonďák podobný andělu, zvedl hlavu a vstřícně se na mě usmál. Usmíval se přesně tak jako lékaři, kteří svoji práci dělají už desítky let. Jen ten věk se k němu nehodil. Esmé se usmála také, její úsměv mi přišel spíš mateřský.

„Bello, to je Carlisle a Esmé. Esmé, Carlisle - Bella," představila nás s úsměvem. Dokáže se vůbec tahle holka mračit?

„Dobrý večer," pozdravila jsem.

„Ahoj," řekl Carlisle.

„Tykej nám prosím, připadám si pak moc stará," zasmála se Esmé.

„Dobře," přikývla jsem.

„Pojď, ukážu ti dům." Popadla mě Alice za ruku a táhla mě pryč.

Proháněla mě celým domem nejméně půl hodiny, když jsme narazily na Edwarda.

„Nechceš jí nechat chvíli oddechnout? Nemá takovou výdrž jako ty," poznamenal Edward sarkasticky, ale usmíval se u toho.

„Chceš si jít sednout? Povídat si a tak?" Vytřeštila na mě Alice oči. Brala svého bratra hodně za slovo. Chtěla jsem odpovědět, že mám dobrou výdrž, ale Edward promluvil místo mě.

„Nevím to jistě, Alice," promluvil znovu Edward na Alici, ale díval se při tom na mě. Hodně zamyšleně a soustředěně. Zadíval se mi do očí na několik sekund a zdálo se mi, jako by se v nich snažil něco najít. Když pak stočil pohled někam jinam, tvářil se jako by se mu to, o co se snažil, nepovedlo.

„To je asi jasné, že to nemůžeš vědět ne?" vložila jsem se do hovoru.

Oba dva po mě střelili nechápavými pohledy. Co jsem zase řekla? Alice i Edward na mě několik sekund zírali s vytřeštěnýma očima a potom Alice po Edwardovi střelila pohledem, který jasně říkal: „Musíme si promluvit!"

„Zlato, nechceš skočit za Esmé do kuchyně? Dá ti něco na zub," řekla Alice nepřítomně a pořád zírala na Edwarda.

„Jasně," souhlasila jsem taktně a rychle se vytratila. Věděla jsem už kde je kuchyně, při prohlídce domu jsme kolem ní prošly několikrát.

„

Ahoj zlato, kdepak je Alice?" Pozdravila mě Esmé hned jak mě viděla.

„Myslím, že potřebuje probrat něco s Edwardem," oznámila jsem a nerozhodně postávala mezi dveřmi.

„Tak se alespoň posaď, ne?" pobídla mě Esmé. „Nedáš si něco k jídlu nebo k pití?" zeptala se mě zdvořile a v jejím výrazu jsem viděla, že by jí udělalo obrovskou radost, kdyby pro mě mohla udělat sebemenší maličkost. Byl to přesně ten typ člověka, který má radost z toho když udělá něco pro druhé.

„Voda by mi stačila, děkuji, " přikývla jsem a snažila se o co nejzdvořilejší tón. I tak mi připadalo, že vedle ní jsem moc drzá.

„Jsi až moc skromná," zabručela, ale nalila mi skleničku neperlivé vody. Čekala jsem v kuchyni s Esmé jen chvíli než se Alice vrátila. Mezi tím jsme se s Esmé stačily rozpovídat. Alice mě nakonec vzala do svého a Jasperova pokoje. Jasper byl prý mimo město, takže tu nebyl. S Alicí se mi trávil čas hodně dobře. Hodiny ubíhaly jako vteřiny. S ní se dalo povídat o čemkoli. Přes rodinu a důvod našeho stěhování jsme se dostaly až k oblečení a podobným holčičím tématům.

„A co ty a kluci?" Zzptala se mě najednou. Nečekala jsem to, protože jsme se zrovna bavily o tom, komu sluší jaká barva.

„No… " zamyslela jsem se, ale naštěstí mi skočila do řeči.

„Vlastně jsi říkala, že se ti líbí Edward a já ti slíbila, že ti ho dohodím viď? Dojdu pro něj a popovídáte si, vím, že ty se mu taky líbíš… " drmolila a už odcházela z pokoje. Vystartovala jsem ze svého místa a chytila ji za paži.

„Ne!" Zatvářila se nechápavě.

„Asi nejsi ten typ, co po mě chce, abych vás dala dohromady, že ne?" konstatovala. Jen jsem zakroutila hlavou. Stály jsme metr od dveří Alicina pokoje. Ze zdola právě přicházel Edward. Rychle jsem Alici pustila, aby nebylo vidět, že jsem jí v něčem bránila.

„Říkal jsem ti to," zabručel Edward.

„Ale vždyť ty se jí taky líbíš, tak jí něco řekni!" odpověděla Alice.

„Haló!“ Zamávala jsem Alici rukou před očima. „Já jsem tady!" Znovu se na mě podívali oba dva jako před tím.

„Jak to, že nás slyší? Myslela jsem, že jsem to před tím řekla nechtěně nahlas, ale ona nás opravdu slyší! To není možné!" mlela Alice vyděšeně.

„Proč bych vás jako neměla slyšet?“

„To není normální," prohlásil Edward. „Ona není normální! Ale není upír, tak kdo je?"

„Nevím."

„Jak jako, že nejsem normální? Co to tu melete o upírech?" Nechápala jsem.

Edward se na mě znovu podíval.

„Kdo jsi?" vyjel na mě a ve vteřině byl těsně u mě. Lekla jsem se ho a přikrčila se. Stál opřený rukama o zeď vedle mě a obličejem byl několik centimetrů od mého. Přesto, že mi do tváře vdechoval nádhernou vůni, bála jsem se ho. Díval se mi zase do očí, ale úplně jinak. Teď to nebyl ten medový pohled, kterým si mě získal. Teď se na mě díval pár černých zlostných očí. Bála jsem se toho pohledu.

„Jak jako kdo jsem?“ koktala jsem. Vůbec jsem nechápala, oč jde. „Přece Bella ne? Pro Boha co to s vámi je?" Byla jsem dokonale zmatená.

„Jsi vlkodlak, promněňovač, čarodějka? Co jsi?" vyjel na mě Edward znovu, aniž by mi odpověděl na jedinou moji otázku.

„Děláte si ze mě legraci nebo co?" Už jsem si byla stoprocentně jistá, že se zbláznili.

„Spíš ty si děláš legraci z nás! Upír nejsi, ale slyšíš naše myšlenky! Má je slyšet jen ten, kdo patří do rodiny. Je to něco jako rodinná telepatie, tak jak to můžeš slyšet i ty?“ Edward na mě byl opravdu zlý. Měla jsem chuť křičet, že jsou idioti. Brečet, protože jsem se bála. A smát se, protože jsem měla pocit, že jsem se zbláznila taky. „A jak to, že neslyším tvoje myšlenky?“ ptal se spíš sám sebe, než mě.

„Jste blázni!" vykřikla jsem, podběhla jsem jeho paži a rozběhla se pryč. Schody jsem sbíhala po dvou, popadla jsem kabát, který mi před tím Alice pověsila na věšák a utíkala rychle pryč od domu. Netušila jsem, jestli běží za mnou, nebo ne, ale pořád jsem se snažila běžet rychleji a rychleji. Chtěla jsem být co nejrychleji pryč. Sice jsem nevěděla, kudy mám jít domů, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. V tu chvíli mi šlo jen o jediné: Dostat se co nejdál od nich!

Doufám, že přibudou nějaké komentáře. Ráda bych věděla, jestli se vám moje povídka líbí, nebo jestli se mám snažit ještě víc. S pozdravem

Vaše LeahCleerwoter

Autor: LeahCleerwoter (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Claire - 4. kapitola - Návštěva za všechny prachy: