Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Claire - Kapitola 3. - První den ve škole

25.05.2010 (19:30) • LeahCleerwoter • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1171×

Kapitola 3. - První den ve škole

Zamířili jsme k malé přístavbě s velkým nápisem přijímací kancelář. Za pultem seděla jakási žena, velmi drobné postavy, s mírně prošedivělými vlasy. Mohlo jí být přibližně 45 let, možná víc. Na prsou měla cedulku se jménem p. Coopeová. Právě se prodírala velkou hromadou papírů a něco si pro sebe šeptala, když nás zaregistrovala. Nejdřív seděla pořád ohnutá ke štosu papírů a dívala se na nás s pootevřenou pusou, ale pak si uvědomila že to není moc slušné, narovnala se a přívětivě se na nás usmála.

„Dobré ráno... paní Coopeová," pozdravila jsem ji.

Nejdřív na mě koukala jako bych spadla z měsíce ale pak si poklepala na štítek se jménem a zase si řekla něco sama pro sebe. Člověku asi vážně přeskočí když pracuje na takovémhle místě.

„Dobré ráno... děti, jste tak... no nic. Tady pro Vás mám nějaké formuláře a tak..." začala nám všechno vysvětlovat.

Asi po půl hodině nás konečně poslala na hodinu.

„Zdálo se mi to, nebo nám opravdu všehno opakovala třikrát?"

„Ne, ale asi vím, proč to dělala. Všechno co nám říkala si docela dobře pamatuju. Dokonce už i vím, kam máme jít na první hodinu... Algebra, že?" otočila jsem se na Jacoba, ale ten stál asi tři metry za mnou a s otevřenou pusou zíral na pětici lidí. Nejdřív jsem je viděla jen periferně, ale když jsem pak následovala bratrův pohled, asi jsem se tvářila stejně jako on. Ti lidé byli tak... zvláštní, ale já nevěděla čím. Každý byl naprosto jiný, ale přesto byli něčím stejní.

Jeden z nich měl tmavé krátké vlasy, byl velmi svalnatý, takový hromotluk a stejně se pohyboval ladně jako ti ostatní.

Asi nejroztomilejší byla jedna ze dvou dívek. Uhlově černé vlasy měla rozčepířené do všech stran a byla tak strašně droboučká, že i paní Coopeová z kanceláře proti ní byla normální. Těsně vedle ní kráčel vysoký blonďák a díval se na ní tak láskyplně, že ten pohled na ně skoro bolel, když jsem si vzpoměla na Mika. Vždycky se na mě díval stejně, jen... nevypadal tak andělsky krásně.

Hned za nimi šel ten svalovec a kolem pasu držel nesnesitelně krásnou blondýnu. Svou postavou i obličejem by se jí nemohla rovnat žádná světová modelka. Jakmile jsem spustila pohled z těch čtyř a říkala jsem si, že nemůže existovat krásnější muž ani žena, při pohledu na toho posledního jasem okamžitě změnila názor. Byl to ten nejnádhernější kluk, kterého kdy svět spatřil, tím jsem si byla jistá.

Jen co se mi ztratili z očí, trvalo mi asi ještě půl minuty, než jsem se vzpamatovala.

„Takhle na ně reaguje každý," uslyšela jsem cizí holčičí hlas a vzpamatovala jsem se. „Já jsem Angela Weberová a ty jsi určitě Issabella Swanová, viď?" představila se dívka.

„Jo, to jsem, ale říkej mi Bello a tohle je můj bratr Jacob," představila jsem ještě Jacoba.

„Jake..." zamumlal Jacob a podával Angele ruku, při tom se na ní usmál tím svým úsměvem, který zkoušel na každého. Byl to jeho přesvědčovací a zároveň sváděcí prostředek, ale na mě už to dávno neplatilo. Byla jsem jediná, co dokázala odolat jeho úsměvu a psím očím. Angele se málem podlomila kolena když tohle udělal. No jo, prostě to bude vždycky ten starý Jacob i když teď žijeme jinde.

„Oni jsou... divní," řekla Angela.

„Jak jako divní?" zeptala jsem se hned.

„S nikým se tu nebaví, i když jsou tu už asi dva roky. Nikoho si nepustí k tělu. Ta blondýna, to je Rosalie a ten kluk vedle ní, to je Emmett. Oni spolu chodí, i když jsou vlastně adoptivní sourozenci. Ta malá černovláska, to je Alice, ta je fakt dost divná a ta zase chodí s Jasperem. To je ten bloňdák, co jde s ní," popsala mi čtyři z nich. Ale mě zajímal hlavně ten poslední.

„A tohle?" zeptala jsem se a kývla směrem k vysokému klukovi se zlatými, rozcuchanými vlasy.

„To je Edward Cullen, polední z Cullenovic krasavců. Jak sis určitě všimla, je naprosto dokonalý. Možná až moc."

Podívala jsme se na něj a všimla si, jak se pousmál, jako kdyby teď Angelu slyšel.

„Jaku, pojď máme za chvíli hodinu!" pobídla jsem ho. Udělal přesně to, co jsem chtěla, podíval se na mě a tak se chudák Angela přestala topit v jeho očích.

„Máte taky Algebru?" zeptala se Angela.

„Jo." Potěšeně se usmála.

„Tak pojďte, já vás tam vezmu, než se tu pořádně vyznáte," nabídla se a já si řekla, že to nebude vadit. Konec konců, Jake si snad nic nedovolí, dokud jsem poblíž já.

Když jsme vstoupili do třídy, všechno utichlo. Do té chvíle se ze třídy ozývali hlasité skřeky a povídání. Teď všichni zkameněli na svých místech a dívali se na nás. Po několika vteřinách se zase jakoby probudili a teď si začali hlasitě šeptat a při tom z nás nespouštěli oči. Samozřejmě se bavili o nás. Ve chvíli kdy přišel učitel se všichni rozeběhli na svá místa, jen já a Jacob jsme tam stáli jako tvrdá Y. Postřehla jsem Angelu úplně vzadu v lavici, jak klepe na místo vedle sebe a mává na nás. Už jsem chtěla udělat krok k ní, ale Jake to udělal dřív a šel si sednout vedle ní. Asi ho po hodině zabiju.

„Ááá, slečná Swanová si ještě nenašla místo?" řekl učitel nakvašeně. Vykulila jsem oči a rychle se rozhlédla po třídě. Konečně jsem zahlédla volné místo a rychle se k němu rozběhla. V polovině cesty jsem si ale všimla, že vedle sedí jedna z těch Cullenových - Alice.

Samozřejmě už jsem neměla možnost jít jinam a tak jsem si sedla vedle ní.

„Ahoj! Já jsem Alice Cullenová. Bello... z nás budou opravdu dobré kamarádky... Vím to!" mrkla na mě. Říkala to, jako by viděla budoucnost. Jako by na 100% věděla, že má pravdu.

„Fajn. Teda vidím, že už mě tu každý zná," konstatovala jsem.

„Ano, to je pravda. Každý tu o vás dvou mluvil už ten den, co jste se sem přihlásili. Počítám, že ještě tak týden budete tématem číslo jedna, ale pak už to bude dobrý. Lidi si na vás rychle zvyknou. Když jsme se sem přestěhovali my..." začala vzpomínat. Celou hodinu mi vyprávěla o sobě a své rodině. Párkrát se mě na něco zeptala a tak, ale myslela jsem, že se z toho zblázním. Byla na mě moc rychlá.

Když jsme se ale loučily před učebnou, bylo mi docela líto, že se uvidíme až o dvě hodiny později. Ona byla moc přátelská a mě se najednou zdálo, že z nás brzy opravdu budou skvělé kamarádky. Najednou jsem cítila jako bych věděla, stejně jako ona, že měla pravdu.

Rozhlížela jsem se, abych našla Jacoba nebo Angelu, ale k mému neštěstí, jsem neviděla ani jednoho z nich. Bylo mi jasné, o co se Jacob zase pokusí. Bude si moct po telefonu povídat s kamarády z Pheonixu a vyprávět jim, jak první hodinu ve škole, hned první den přefikl nějakou pěknou husičku ve sprše. Musela jsem Angelu zachránit, zdála se mi docela příjemná.

„Jacobe Swane!!!" zakřičela jsem na celé sprchy. „Okamžitě nástup u mě! Vím, že si tu! A vím že je tu i Angela..." pokračovala jsem.

„Proč musíš vždycky všechno prokouknout? Ty víš všechno, jak je možný, že ví všechno?" Otočil se na Angelu která vyšla zpoza rohu, hned za ním. Krčila se a byla celá červená.

„Děvkaři!" vyjela jsem na něj. Natáhla jsem ruku k Angele. Ta vůbec nevěděla, o co tady kráčí a tak moc se styděla, že mi jen mlčky podala ruku a nechala se ode mě táhnout ven na chodbu, prošly jsme celou školu až ven a na parkoviště.

„Co se vlastně děje tak hrozného? Žárlíš na svého bratra?" zeptala se mě Angela opatrně.

„Ne, ty hloupá, vážně si myslíš, že by jste zůstali jen u líbání?"

„Jak víš..."

„Předehra mu trvá deset minut. To je jenom to jeho mlaskání. Potom zkusí něco víc. Přestávka trvala teprve sedm minut takže..." vysvětlila jsem jí. Koukala na mě, jako bych spadla z vesmíru. „Nech to být. Prosím tě, jestli nechceš aby si o tobě povídala celá škola tady a ještě celá škola ve Pheonixu, tak si od něho drž odstup. On je skvělej kamarád, skvělej bratr i skvělej kluk. Dokonce je to i výbornej kluk na chození, ale musel by se do tebe zamilovat, ne jenom že se mu budeš líbit. Věř mi, že uběhnou tři měsíce a on bude mít ve svém seznamu každou hloupou husičku z týhle školy, která se od něho nechá vojet." Koukala na mě vyvalenýma očima. Pak se trochu vzpamatovala a nervózně se podívala jinam.

„Díky," vydala ze sebe a já slyšela první známky pláče.

„Ne! Angee, nebreč, prosím tě!"

„Fajn," fňukla.

„Já... jestli jsem řekla nějakou blbost, tak se omlouvám, nemyslela jsem to tak."

„Třeba nemyslela, ale máš naprostou pravdu. Jsem husa..."

„Angelo, ne! To určitě není pravda. Moc tě neznám, ale vím, že to není pravda," snažila jsem se jí ukonejšit a objala jsem ji.

Pomalu se uklidňovala. Bože, já jsem ale blbec. Že jsem nedržela jazyk za zuby.

***

„Nebuď naštvanej!" sykla jsem na něj. Nic. Žádná odpověď. „Jacobe Swane, nemáš na tohle právo!"

„Pšššt!" ozvala se učitelka.

„Proč se pleteš do mých záležitostí?!"

„Protože Angela si tohle nezaslouží!"

„Bla bla bla..." zašeptal na znamení že už mě dál vnímat nebude.

***

„Ahoj!" výskla vesele Alice, když mě viděla vejít do učebny. Otočila se ke své sousedce a něco jí říkala, ale než jsem stihla dojít blíž, už byla zase otočená směrem ke mně a mračila se.

„Co se stalo?" zeptala jsem se.

„Nebude ti vadit, když budeš sedět vedle mého ma... kluka Jaspera? Tady Jassice se nechce na jednu hodinu zvednout svůj ctěný zadek a jít si sednout jinam, víš!" zavrčela takovým způsobem, že i duch by z ní měl strach. Mě ale hlavně překvapilo to, jak se zarazila u slova kluk, jako by před tím chtěla říct něco jiného. Ale co? Ma... ma... ma... vážně nevím. Že by maňásek? Ne, to asi ne. I když, kdo ví...

„Ne, já to zvládnu, neboj," kývla jsem a podívala se na Jaspera Halea. Byl docela hezký, ale já v něm viděa jeho bratra Edwarda. Toho černého anděla. Vzpomněla jsem si, jak mu ty černé kalhoty s černým obyčejným trikem tak slušely. Jiný kluk by vypadal naprosto obyčejně, ale on... a když si k tomu vzal tu koženou bundu... Můj bože!

„Slečno Swanová!" promluvil na mě učitel.

„Cože?"

„Tak, sednete si už?"

„Ano, pane profesore. Promiňte."

„Bello, co to proboha bylo?" sykla na mě Alice.

„Nic, zamyslela jsem se." Jen na mě hodila několik podezřívavých pohledů. Zbytek hodiny jsem si povídala s Jasperem. Vůbec jsem nechápala, proč se se mnou ti Cullenovi tak baví, když mi Angela říkala, že si obvykle nikoho nepustí k tělu.

Po hodině se za mnou Alice přiřítila s otázkami, jaký mám názor na jejího kluka.

„Alice, ty... jsi fakt skvělá holka a moc milá, je mi to docela líto, ale ten kluk... stojí za to, abych ztratila jednu, možná dobrou kamarádku. Prostě ti na rovinu řeknu, že o něj s tebou budu bojovat. Udělám všechno pro to, abych ti ho přebrala," řekla jsem jí výhružným tónem. Chvíli na mě nechápavě zírala, ale tvář jí zase rozzářil úsměv, jakmile jí došlo, že si dělám legraci.

„Takže se ti líbí?" vyzvídala pořád.

„Jo, ujde," zvedla jedno obočí. „Fajn. Alice, on je božskej, je přímo geniální. Lepšího kluka sis nemohla vybrat. Stačí?"

„Že jo. Hele, chtěla jsem se zeptat, nechtěla bys dneska sedět na oběd u našeho stolu?" Jasper právě vyšel ze třídy. Dlouze a hluboce se mi zadíval do očí.

„Jasně. To bude super!" Měla jsem najednou obrovskou radost, že mi nabídla sedět s nimi. Už jsem se hrozně těšila na oběd.

„Bezva. Tak se uvidíme za hodinu, jo?" řekla a odhopkala k Jasperovi. Ten se na mě pořád díval a pak se podíval na Alici. Jeho pohled najednou zjemněl, jako by se zlato v jeho očích rozteklo, jen uviděl Alici.

Když jsem vstoupila do učebny angličtiny, učitel vešel hned za mnou.

„Ááá, slečna Swanová! Pojďte, hned se nám představíte." Tak tohle bylo moc. Doufala jsem, že tohle už se na střední nedělá. Tohle pro mě bylo vždycky peklo na zemi. Zhluboka jsem se nadechla a dala se do krátké a stručné řeči.

„Já... já jsem Isabella Swanová a přistěhovala jsem se z Arizony, z Phoenixu..." Chtěla jsem rychle vymyslet co dál, když jedna dívka zvedla ruku a hned začala mluvit: „No, a neměla bys být trochu víc snědá?" zeptala se.

„To asi ano, ale moje matka je napůl albína, takže..." Všichni se hned začali smát. No výborně, tohle mi ještě scházelo. Cítila jsem jak se mi po tvářích rozlévá horko. Musela jsem být rudá jako rak.

„Tak to by stačilo. Slečno Swanová, můžete se posadit... Třeba támhle vedle pana Cullena," ukázal profesor na Emmetta, jak jsem tipovala z Alicina vyprávění o své rodině. OK, tohle musím zvládnout. Když Emmett uslyšel své jméno, zvedl hlavu a podíval se na mě. Jak jsem procházela uličkou ke svému novému místu, prohlížel si mě od shora dolů. Potom se na mě usmál a já skoro viděla, jak mu v hlavě šrotovala kolečka, když přemýšlel, co nejvtipnějšího říct, až si sednu. Na první pohled to byl vtipálek. A tentokrát jsem měla s odhadem pravdu. Jakmile jsem se posadila, chrlil ze sebe různé poznámky do konce hodiny.

„Ahoj kočko. Já jsem Emmett Cullen a momentálně jsem volnej..." mrkl na mě sebevědomě.

„Ahoj brouku. Já sem Isabella Swanová a momentálně nemám zájem." odpálkovala jsem ho automaticky. „A ani mít nebudu..." dodala jsem tiše, protože hodina už začala.

„Tss, slyšel si to brácho??" slyšela jsem ho. Podívala jsem se dozadu a uviděla Jaspera.

„Ahoj," kývla jsem na něj.

„Čau," odpověděl a Emmetta si nevšímal. „Hele, Emmetta si nevšímej jako já, v půlce hodiny ho to přestane bavit. A navíc pěkně kecal, kyž říkal, že je volnej. Chodí totiž s mojí sestrou Rosalie..." skoro vrčel.  Emmett se nadechl, že něco řekne, ale nakonec si to zřejmě rozmyslel a pusu zase zavřel.

***

Celou dobu při obědě, kdy jsem u Cullenů seděla sama, protože Jacob si samozřejmě taky hned našel kamarády, jsem pokukovala po Edwardovi. Nechtěla jsem se na něj dívat, ale nemohla jsem si pomoct. Zdálo se mi, že si toho po chvíli všimla Alice a od té doby, jako by to věděl i Edward. Ale vím, že mu nedala žádně znamení. Nemrkla na něho, ani ho nekopla pod stolem, prostě nic, ale od té chvíle jakmile jsem se na Edwarda podívala, díval se na mě i on.

„Líbí se ti, že jo!" vybafla na mě Alice hned za jídelnou.

„Kdo?" dělala jsem hloupou.

„Edward, přece!"

„To je ten s bronzovejma, rozcuchanýma vlasama? Jo, docela ujde," odpověděla jsem nezaujatě.

„Ale Bello! Já to přece poznám. Koukala jsi na něj celou dobu!"

„No jo! Tak se mi líbí, no a?" přiznala jsem nakonec.

„Ha! Já to věděla!" vypískla. „Chceš ho dohodit?"

„Zbláznila ses? Myslíš, že s ním chci hned chodit?"

„Jo."

„Alice, prosím tě."

„Fajn, už jsem zticha, ale..."

„Alice!"

„Fajn, dobře, dobře..." souhlasila nakonec. „Nechceš dnes přijít k nám? Plánuju se tě zeptat už od první hodiny..." Po jejím boku se zase náhle objevil Jasper.

„Tak jo," souhlasila jsem hned.

Když jsem nastupovala k mámě do auta, radost z dnešní návštěvy Alice, mě najednou opustila. Pro Boha, proč jsem souhlasila? Vždyť tam určitě bude i její bratr Edward...

Sakra!

Autor: LeahCleerwoter (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Claire - Kapitola 3. - První den ve škole: