Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Claire - Kapitola 5. - Jsem blázen já, nebo oni?

20.09.2010 (09:00) • LeahCleerwoter • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 820×

Kapitola 5. - Jsem blázen já, nebo oni?

Uběhlo už určitě pár hodin a já pořád bloudila uprostřed lesa. Už jsem jen čekala, kdy narazím na perníkovou chaloupku. Absolutně jsem nevěděla, kde jsem, a telefon mi vypověděl službu. Pořád jsem se snažila najít cestu ven z lesa, ale marně. Začínala jsem propadat panice. V hlavě jsem si začala představovat, co všechno mě tu může potkat. Ze začátku mě napadaly obyčejné věci jako například, že mě zabije medvěd, ale čím déle jsem o tom přemýšlela, tím mě napadali absurdnější věci. Například, že ožijou stromy, že se propadnu do strašidelného podzemí, nebo dokonce, že se tu objeví vlkodlaci a upíři. Připadala jsem si jako v nějaké hororové scéně. Povedlo se mi utéct z domu sadistické rodinky a teď se snažím dostat někam, kde je civilizace, jenomže dřív než se mi to povede, mě dohoní jeden z těch sadistů a zabije mě. Vážně už jsem si připadala dost směšně, ale nedokázala jsem potlačit svoji fantazii.

Byla jsem si jistá, že už je po půlnoci. Ovládala mě beznaděj. Neměla jsem šanci se dostat domů. Nohy už mě bolely tak, že jsem měla co dělat, abych se na nich udržela. Po několika minutách jsem se bezvládně svalila do měkkého mechu. Věděla jsem, že tu nemůžu zůstat ležet, že je to moc nebezpečné, ale nezáleželo už mi na ničem než na odpočinku.

***

Rozespale jsem otevřela oči. Uhodilo mě do nich ostré ranní světlo.

„Bello! Konečně jsi vzhůru. Nemáš žízeň? Nebo hlad?" uslyšela jsem Renéein hlas někde vedle sebe. Byla jsem líná otočit hlavu a podívat se na ni.

„Ne, díky," zachraptěla jsem. „Kolik je?"

„Budou tři odpoledne," odpověděla s náznakem smíchu.

„Cože?!" prudce jsem se zvedla. „Musím do školy!" vyhrkla jsem. Chtěla jsem se zvednout a začít se rychle připravovat, ale zabránila mi v tom.

„Takže za prvé, už jsem tě ve škole omluvila. Za druhé nechceš přece do školy, když jsi skoro celou noc spala v lese. A za třetí, vážně chceš přijít do školy ve tři odpoledne?" Nezbylo mi nic jiného, než zakroutit hlavou.

„Počkat," došla mi najednou její slova, „já jsem vážně spala v lese?"

„Jo. Nepamatuješ si to?"

„Pamatuju, ale myslela jsem, že se mi to jenom zdálo," zabručela jsem a skácela se zpátky na polštář.

„Měla bys ještě odpočívat, asi to nebyla moc příjemně prospaná noc. Musíš potom poděkovat Samovi, našel tě tam asi v jednu ráno. Cos tam vůbec dělala? Proč jsi tam byla a jak ses tam dostala? Všichni jsme se o tebe báli..." Chrlila na mě najednou příval otázek.

„Počkej, počkej. Pomaleji..." zastavila jsem ji.

„Dobře. Víš co, nechám tě ještě odpočívat, všechno mi povíš až potom," usmála se, políbila mě na čelo a odešla.

„Sestřičko! Cos to s těma Cullenovejma prováděla? Chudáci, asi ses chovala tak strašně, že tě museli vyhodit z baráku!" Přiřítil se Jake a smál se na celé kolo.

„Jaku, co kdybys zavřel klapačku! Všem by bylo líp,"

„No jo, no jo..."

„Osle," řekla jsem si sama pro sebe.

***

Druhý den už jsem šla normálně do školy. Měla jsem panickou hrůzu ze setkání s Cullenovými. Snad to překousnu. Prostě budu ignorovat jejich pohledy a případně se budu klidit stranou, když na mě promluví. Můžu si najít jiné kamarády a ne partu psychopatů patřících do blázince. Nedivím se, že se tu s nimi nikdo nebaví.

***

„Už chápu, proč se tu nikdo nebaví s Cullenovými," sykla jsem na Angelu při angličtině.

„Tos to neviděla hned od začátku?"

„Ne. Zjistila jsem to až při návštěvě u nich doma. Carlisle s Esme jsou nejspíš v pořádku, ale Edward a Alice..." Zakroutila jsem hlavou.

„Tys byla u nich doma?! Kdy? Jak se ti to povedlo? Kdo tě pozval? Mají to tam hezké? Určitě je to u nich doma luxusní. Kde vůbec bydlí? A jak vypadá ta jejich máma? Páni..." chrlila na mě Angee salvu otázek.

„Fajn. Takže, byla jsem u nich doma v úterý. Nevím, jak se mi to povedlo, pozvala mě tam Alice. Kde bydlí, to nevím, cesta je hodně složitá, je to někde za městem. Je to všechno, cos chtěla vědět?"

„Páni... bylas u Cullenů doma...," vydechla vyjeveně.

„Pro Boha, co je na tom tak zvláštního?" vyjela jsem na ni nevrle.

„Zvláštního? To není zvláštní, to je přímo abnormální! Za celé dva roky, co tu žijí, se nikdy s nikým nebavili, natož aby si někoho brali k sobě domů. A ty tu jsi pár dní a už jsi byla u nich doma...," vysvětlila mi Angela. „Padesát tisíc holek se snažilo svést Edwarda, Jaspera nebo Emmetta, ale ani jedna jediná neuspěla. A totéž u kluků. Ti čtyři jsou zahledeni jeden do druhého a Edward... to je suchar. Pořád je se svými v uvozovkách sourozenci, a nebo sám."

„Takže mi chceš říct, že jsem jediná, kdo kdy byl u nich doma?" Jen přikývla. „Páááni...," vydechla jsem. „No co, už tam nikdy nevkročím, jsou to blázni!" probudila jsem se z nadšení. Angela na mě vyvalila oči.

„Blázni? Nejsi blázen spíš ty?"

„Ne, to tedy nejsem. To Edward s Alicí na mě začali chrlit otázky typu: Co jsi zač, upír nejsi. Ptali se mě, jestli jsem vlkodlak, čarodějka a kdo ví jaké další hlouposti... Mleli i něco, jako že slyším jejich rodinnou telepatii nebo co... Takže nevím, kdo je tu blázen, jestli já, nebo oni."

„Aha. A nedělali si z tebe náhodou legraci?"

„To bych poznala, věř mi. Tohle mysleli naprosto vážně. To, jak se tvářili. Výraz jim úplně ztvrdnul a Edward mě málem zabil pohledem. Měla jsem co dělat, abych utekla... Chovali se vážně... divně." Angela jen kroutila hlavou. Nevěřila mi. Vlastně jsem se jí ani nedivila. Mně kdyby někdo říkal takovéhle věci, poslala bych ho na vyšetření hlavy.

Po angličtině mě čekala biologie. S Edwardem ve dvojici. Jaké štěstí... Vlastně mě vážně mrzelo, že Cullenovi jsou blázni. Edward se mi ze začátku tolik líbil. Ten jeho upřený pohled zlatých očí. A pak se na mě díval zlýma černýma... Počkat, že by nosil čočky? Ve škole měl přece zlaté oči a u nich doma, když mě přirazil ke zdi, měl oči černé jako uhel. Zatřepala jsem hlavou. Nebudu je řešit. Jednou jsou divní, tak je nechám být. Ať si mění barvu očí, myslí si, že jsem vlkodlak, nebo cokoliv jiného. Kašlu na ně.

Vstoupila jsem do třídy a se skloněnou hlavou jsem se vydala ke svému místu. Chtěla jsem se co nejdéle vyhnout jeho pohledu.

„Ahoj," pozdravil mě medový hlas. Vyděšeně jsem zvedla hlavu a podívala se na něj. Byl pořád tak krásný. Sakra...

„A... ahoj," zakoktala jsem a vyšplhala se na vysokou stoličku. Byla jsem nervózní jako malá holka. Styděla jsem se s ním mluvit, bála jsem se, že plácnu nějakou hloupost, ale současně se mi srdce tetelilo štěstím, že se mnou mluví. Zrovna se mnou.

„Koukám, že ses v pořádku dostala domů, myslím, že bych se ti měl omluvit za mé chování," usmál se na mě a mně začalo srdce bušit jako o život. Měl tak nádherný úsměv.

„Ano, byla jsem prakticky v pořádku. Spaní v lese byl skvělý zážitek," poznamenala jsem sarkasticky. Nechápala jsem, jak můžu mluvit tak klidně a ještě na něj být zlá, když on je tak dokonalý. V duchu jsem byla skoro na omdlení a na venek jsem byla naprosto v klidu.

„Omlouvám se. I Alice si to chování velmi vyčítá. Lituje toho. Víš, jsme trochu jiní, ale tím se nemusíš zabývat." Znělo to jako ukončení problému. To si jako myslí, že řekne: „promiň, nemusíš se tím zabývat“ a já to nechám prostě být. Asi si myslí, že jsem natvrdlá.

„Omluva se přijímá, ale situace se řešit bude. Zajímalo by mě, co to mělo znamenat. Jestli myslíš jiní, jako že patříte do blázince, souhlasím a nechám to být. Ale jsem si jistá, že takhle to zrovna myšleno nebylo, že?"

„Máš pravdu, takhle to myšleno opravdu nebylo. Víš, asi by pro tebe bylo lepší, kdybys to nechala být," odpověděl mi po chvíli. Nadechla jsem se na odpověď, ale v tu chvíli vstoupil do učebny učitel, a tak jsem raději mlčela. Když nám zadal práci, pokračovala jsem.

„Je mi jedno, co je pro mě lepší, chci znát pravdu. Je to asi směšné, ale nenapadá mě nic jiného, než že jste nějaké nadpřirozené bytosti."

„Možná máš pravdu a možná taky ne. I kdyby ano, nikdo ti to neuvěří,"

„Nikomu bych to neříkala," namítla jsem. Krátce se zasmál.

„Bello," oslovil mě, „prosím tě, nech to být. Raději si nás nevšímej jako ostatní. Nemáš zapotřebí si tím lámat hlavu. Stejně by ses nic nedozvěděla. Není to tvoje věc, tak se do toho prosím nepleť," řekl vážně. Podívala jsem se na něj. Asi jednu minutu jsme si dívali upřeně do očí, potom Edward rychle ucukl.

„Nosíš čočky?" vyhrkla jsem najednou.

„Cože?"

„Máš zlatavě hnědý oči, ale u vás doma jsi je měl černý jako uhel," vysvětlila jsem.

„Aha. No... jo, nosím čočky, ale nikdo kromě tebe si toho zatím nevšiml," pousmál se. Nevím proč, ale věděla jsem, že mi lže. Zase. Celou tu hodinu mi lhal. Něco skrýval. Celá jeho rodina něco skrývala a já chtěla vědět, co to je. Byla jsem odhodlaná to zjistit.

Autor: LeahCleerwoter (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Claire - Kapitola 5. - Jsem blázen já, nebo oni?: