Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co jsem komu udělala? - 1. kapitola

17.06.2011 (19:00) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2686×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Zaplatila jsem a vyšla ze sámošky, ale někdo do mě vrazil. Někdo, koho určitě znám. Vím, že ho znám… Musím si vzpomenout! Přece jsem se nezbláznila!

„Pardon,“ omluvila jsem se.

„Nic se nestalo Bel -“ dál už nic nedořekl, protože si zřejmě uvědomil, co právě málem vypustil z pusy.

Takže neblázním, on mě taky zná!

„Promiňte, ale neznám vás odněkud?“ ptala jsem se.

Jen se na mě poplašeně podíval, ale v jeho pohledu se zračila čistá radost, která se okamžitě zakalila. Ty vlasy, oči a ten hlas! Musí to být – vpila jsem se očima do jeho rysů a výrazů – Sirius! Vlezlo mi na mysl známé jméno.

„Ne, zřejmě jste si mě s někým spletla. Nejste náhodou moc mladá na to, abyste oslovovala cizí muže na ulici?“ zeptal se a ve mně se začala vařit krev.

„Ne, nejsem a nevím, co je právě vám do toho. To je snad má věc, s kým se kde bavím a koho oslovím, ne?“ vyjela jsem na něj podrážděně.

Zatvářil se zaraženě a na čele se mu objevily hluboké vrásky od toho, jak ho zkrabatil. Pak se jeho výraz ale vyjasnil a já měla dojem, že nemá daleko k smíchu. Cukaly mu koutky.

Nafoukla jsem se, jako balon a chtěla jsem dramaticky a naštvaně odkráčet, ale to bych ovšem nesměla zakopnout o svou vlastní nohu. Za sebou jsem slyšela tichý smích. A jistojistě odhadnu, komu ten smích patří.

„Vrrr, Siriusi!“ štěkla jsem rozzlobeně, ale spíše sama sobě pod vousy.

Ale on to určitě slyšel, protože smích ihned ustal. Takže jsem to odhadla správně! Jmenoval se Sirius! Ale to by ovšem znamenalo že… že… že to, co se mi zdálo, se opravdu stalo. Měla jsem tolik otázek. Chtěla jsem se na to zeptat Siriuse, ale když jsem se sesbírala ze země a otočila se směrem k němu, nikdo tam nebyl. Napadlo mě, že by se třeba mohl jen schovat za roh, tak jsem tam nakoukla. Ale nic, žádný Sirius, jen černý tulácký pes. Ale i přes to, se mi na tom psovi něco nezdálo. Ale vypadal kamarádsky, tak jsem si k němu přičapla.

„Ahoj, komu patříš? Asi nikomu, že? Jéžiš! Kdyby mě tady někdo viděl, bude mě považovat za cvoka. A ani se nedivím, taky se mi zdá, že v poslední době nějak blbnu,“ vylívala jsem své srdce tomu zablešenci.

Pes nepatrně naklonil hlavu doleva. Bylo to, jako by se mě ptal, jak to myslím.

„Chceš vědět, proč si to myslím?“ zeptala jsem se. Odpovědí mi byl upřený pohled.

„Víš, v poslední době se dějí divné věci. A nejen v poslední době. Jen v poslední době si toho víc všímám. Když jsem byla malá, tak se to stávalo jen občas. Když jsem se rozzlobila, lítali věci z poliček a venku začaly metat blesky. A nebylo to tím, že bych ty věci poshazovala já. Samo to lítalo na zem, jako by to dělal ten můj vztek. Ale i spousta dalších věcí. V poslední době se ale něco změnilo. Zdají se mi divné sny, to není nic divného, ale v poslední době se to změnilo. Dříve jsem viděla jen tváře, ale teď… Viděla jsem rodinu, vše bylo ok, ale pak někdo přišel, všude byla spousta zeleného světla a rodiče dětí, které tam byli, byli mrtví. Chtěl zabít i je, ale něco se asi pokazilo. Místo toho, mají děti jizvy. Cítila jsem, jako bych toho byla součástí i já. Najednou se obraz změnil a já jsem stála v nějakém velkém, kulatém a honosně zdobeném sále a tam jsem spatřila anděla. Upířího anděla, mluvil na mě a vzpomněla jsem si na jeho jméno. Santiago… A víš, jak jsem říkala o těch jizvách? Já mám úplně stejnou, jako ji měla ta holčička. Na levé straně hlavy, na spánku, téměř až ve vlasech. Ale to není možné, prostě není! Vše je zvláštní. Občas mám pocit, jako že sem nepatřím, že bych měla být jinde. A už to není jen občas a na chvilku, už je to téměř jistota. Já vím, jsem cvok, zdá se mi o upírech a svoje problémy vykládám psovi. Ale někomu to říct musím. Víš, že mi někoho moc připomínáš? A máš i podobné oči…“ Na to ten pes jen zakňučel.

Přemýšlela jsem, kde jsem ty oči a ten výraz mohla vidět a hlavou mi projel pohled na Siriuse. Stejné oči, stejné pohyby. Je možné, aby se něco takového stalo? Podívala jsem se vedle sebe, abych se ujistila, že jsem viděla dobře, ale vedle mě už nikdo nebyl. Ani člověk, ani pes, prostě nikdo. Snad jsem se nezbláznila! To jsem si to jen vymyslela? Ne, já nemám halucinace! Klid, prozatím to nebudu řešit, hlavně zachovat klidnou hlavu. Zvedla jsem se a jako v mrákotách jsem došla domů, vybalila nákup a zalezla si k sobě do pokoje.

Stalo se to vůbec? Nevyplodila si to jen má mysl? Opravdu jsem před obchodem srazila Siriuse? Tyhle myšlenky se mi pořád honily hlavou a honily by se ještě dlouho, kdyby nepřišla mamka, co se to se mnou děje.

„Nic, v pohodě, jen si musím zajít na vzduch,“ zněla má odpověď.

„Jen jdi, prospěje ti to. Čerstvý vzduch dělá dobře.“

Jo, čerstvej vzduch, já potřebuju najít řešení, kdybys tak věděla… Mami, jsi vůbec moje pravá máma?

Převlékla jsem se, navlékla na sebe svetr a vyrazila ven. Nevěděla jsem, kam jdu, jediné, čím jsem si byla jistá, bylo to, že jsem potřebovala být sama.

Vyběhla jsem z domu a běžela jsem do lesa, který jsme měli hned za domem. Utíkala jsem hodně dlouho. Ruce jsem měla poškrábané od občasného pádu, který zapříčinila má nešikovnost, když se mi noha zasekla mezi kořeny. Nevím, před čím jsem utíkala, ale teď jsem zjistila jedno. Utéct jsem tomu nemohla, ať je to co je to. Doběhla jsem k oválné mýtině. Bylo to to pravé místo na přemýšlení. Vylezla jsem si na malý strom na kraji mýtiny a pozorovala nebe. Dost mě překvapilo, že už je to několik hodin, co jsem tam tak seděla a pozorovala oblohu. A byla bych tam seděla ještě déle, ale dala se do mě zima. Hledala jsem odpovědi, ale nepřišla jsem na nic. Ve chvíli, kdy jsem to nejméně potřebovala, se mi myšlenky vykouří z hlavy. Ale s tím nic nenadělám, to je zákon schválnosti. A alespoň jsem si dala oraz od všech věcí, které tížily mou mysl. Ale i tak jsem měla špatný pocit, že se dnes něco strašného stane. A to jsem ještě nevěděla, jak velkou pravdu mám…

Slezla jsem a pomalým šouravým krokem se loudala domů. Zdálo se mi, že se něco mihlo ve křoví. Tohle se mi taky stávalo často, nikdy jsem necítila žádné nebezpečí, ale teď…

Zastavila jsem a rozhlížela se po okolí, ale neviděla jsem vůbec nic. Naskočila mi husí kůže a chloupky vzadu na krku se mi postavily do pozoru. Těsně u mě se ozvalo povědomé zavrčení. Byl to ten nejstrašnější zvuk, co jsem kdy slyšela, ale znala jsem ho a nebála jsem se ho. Ale bylo tu ještě něco, co mi strach rozhodně nahánělo. Mám takový pocit, že je tu velké nebezpečí. Kolem mě se prohnal studený poryv větru. Ale nebyl to vítr. Stihla jsem zahlédnout čupřinu černých vlasů, rozházených do všech stran. Znám to, vím, že to znám. Je tu zas ten divný pocit.

Pár metrů ode mě se ozývalo dvojí vrčení. Jedno, které znělo naštvaně, rozzuřeně a nepříčetně, ale i tak jsem se nebála. To druhé bylo takové tajemné, nebezpečné a vylekané. Prohledávala jsem les očima, abych je zahlédla, ale neviděla jsem nic než stromy a přírodní zeleň. Vrčení na malinkou chvíli ustalo a pak rozmazaná šmouha vystřelila k lesu. Vrčení opět začalo znít, ale z větší dálky. Z náhlého popudu úzkosti, strachu a nevím čeho všeho ještě, jsem se bezmyšlenkovitě otočila a běžela na tu louku, kde jsem před chvílí seděla na stromě. Díky tomu, že jsem domů šla jako hlemýžď, to netrvalo dlouho. Nerozpoznala jsem, kdo, nebo co to je, viděla jsem jen rozmazanou čáru.

Bez jakéhokoliv důvodu ve mně začal vřít vztek. Doslova jsem pěnila a bublala. Měla jsem chuť do něčeho kopnout, někoho praštit, ale neměla jsem žádný zjevný důvod.

„Dost!“ zařvala jsem víc než rozzuřeně. Když jsem z pusy vypustila první hlásku tohoto slova, něco se ve mně zlomilo, jako by to prasklo. Vzedmula se ohromná vlna energie a mým tělem se rozlil dokonale příjemný pocit. Hřejivý, ale zároveň chladivý. Energie a síla mnou doslova pulzovaly, až ze mě a z mého okolí vytryskly. Prameny energie, ohně, vody, zelené záře a severního vichru se jako na povel uvolnily z mého nitra. Letěly a letěly přímo na svůj cíl, na ty dva, co se prali. Pak se energie rozdělila. Jednoho z těch dvou ladně odstrčila z cesty a toho druhého zasáhla plnou silou. Jako by tlaková vlna z atomové bomby vyletěla přímo ze mě. Hned na to, jak zneškodnila vrčící zrůdu, vrátila se a odhodila vše stranou, včetně mě.

Letěla jsem několik metrů daleko a dopadla do měkkého mechu, ale i tak jsem se pořádně uhodila do hlavy. Krev mi netekla, tak jsem vstala. Po incidentu, co se stal před chvílí, nebylo ani památky. Tak jsem se prostě sebrala a šla domů. Byla jsem pořád dost otřesená tím, co jsem viděla. Cesta uběhla ani nevím jak. Nenadála jsem se a už jsem dávala rodičům dobrou noc a dupala po schodech nahoru do pokoje.

Lehla jsem si na postel a přemýšlela, proti své vůli jsem se při tom ale propadla do říše fantazie a snů. Opět na mě mluvil ten dokonalý kluk s černými vlasy a rudýma očima, ale já nebyla schopna pochytit, co mi říká. Pohled na něj byl až příliš krásný.

Z mého dokonalého snění, mě vytrhla hlasitá rána. A já už neměla pochyb, že jsem jiná a že sem nepatřím. Naprosto dobře jsem věděla, že je zle…

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co jsem komu udělala? - 1. kapitola: