Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co jsem komu udělala? - 3. kapitola

14.08.2011 (11:30) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 3920×

Co jsem komu udělala 3. kapitola - Ty si mě pamatuješ?

„Bello…“ Znělo to tak nevěřícně, překvapeně a šťastně, až jsem se musela usmát. Opravdu, byl to on. Můj milovaný bráška Harry. Nemůžu tomu uvěřit. Po takové době! Stojí tu přede mnou a šeptá mé jméno. Ale počkat? On si na mě taky pamatuje?

„Ty si mě pamatuješ?“

„Jak bych si tě mohl nepamatovat? Myslel jsem, že… jsi mrtvá,“ šeptal a už mě pevně svíral v náručí. Bylo mi s ním nad míru dobře, cítila jsem se s ním v bezpečí. Cítila jsem z něj takovou tu pohodu a teplo rodinného krbu. Ve vlasech jsem cítila jeho horké slzy. Proti mé vůli mi jich také pár uniklo. Kruci, tohle bylo jak z nějakýho dojáku. A to tyhle filmy upřímně nesnáším.

„Mám tě rád, sestřičko.“

„I já tebe, bráško.“ Trochu jsem se od něj odtáhla a usmála se na něj. Zamrkala jsem vlhkýma řasama, aby mi z nich spadly poslední zbytky slz, co se na nich zachytily.

„Počkat, jak jako sestřičko? Jak jako bráško? Vždyť vy nemůžete být… To přece není možný, Harry je jedináček! Nejsem přece cvok!“ vztekal se už značně vynervovaný zrzek mladší.

„Rone, zmlkni!“ okřikla ho ta dívka se světle hnědými vlnitými vlasy, co měla těsně pod ramena.

„Jeho,“ řekla a ukázala prstem na zrzka Rona, „si nevšímej. Já jsem Hermiona.“

„Bella, těší mě,“ řekla jsem tak trochu v rozpacích.

„Mě taky. Ale teď nám řekněte, jak je možné, že -“

„To si můžete říct potom, nejdřív se musíme pořádně seznámit!“ vecpala se mezi nás rusovlasá dvojčata. Nejspíš to budou pěkná kvítka. S těmi si určitě budu rozumět. S nimi se nedalo snad dělat nic jiného, než se jen smát.

„Já jsem George.“ Nahnul se ke mně jeden z nich a pusu měl roztaženou od ucha k uchu díky šibalskému úsměvu, který mu permanentně zdobil tvář. Měl rovný nos a hnědozelené oči, ale víc zelené než hnědé.

„A já Fred,“ řekl ten druhý. Jakmile jsem se mu ale podívala do očí, ztuhla jsem, zčervenala a na tváři se mi usadil připitomělý výraz. Na jeho tváři byl zezačátku šibalský úsměv, stejně jako u jeho bratra, byli stejní, ale přesto tak jiní. Měl nádherné hnědozelené oči, ale oproti jeho dvojčeti byly více hnědé než zelené. Byly nádherné stejně jako on. Byli to jednovaječná dvojčata, pro někoho od sebe nerozeznatelní, ale já viděla spoustu rozdílů. Dívala jsem se na něj, jako bych byla retardovaná. A jeho výraz se také změnil. Díval se na mě tak… nedokážu to popsat. Ale nebylo to, jako kdyby si myslel, že jsem pako. Jeho oči svítily, byly zjihlé, jeho tvář byla jasná a rty se mu vlnily v nádherném úsměvu. Byl to ten nejhezčí kluk, jakého jsem kdy viděla.

„Bella,“ zamumlala jsem omámeně.

„Já jsem Ron,“ vyrušil nás ten kluk, co před chvílí začal trojčit. Ha, jak ho Hermiona pěkně uzemnila, to bylo super! Myslím, že to někdy začnu taky praktikovat.

„Já jsem Nevile Longbottom,“ představil se mi vysoký hnědovlasý kluk s tmavýma očima a nesmělým úsměvem.

„Bella,“ usmála jsem se na něj zpět.

„A já jsem Ginny. Ron, Fred a George jsou mí bratři, ale to jsi určitě poznala. Ještě máme tři bratry, ale ty poznáš. Jsme Weaslyovi,“ řekla přátelsky a objala mě. Pravda, trochu mě to zaskočilo, ale trochu váhavě jsem ji objala taky. Přece jen to je má nová kamarádka. Když jsem se odtáhla, na všechny jsem se podívala a i přes okolnosti, jsem byla šťastná tak, jak jsem už dlouho nebyla. Tohle teď byli mí přátelé, má rodina. Ale stále mi tu někdo chybí, někdo, bez koho nemůžu žít... A to jsou... Z ničeho nic se hradem rozlehl nějaký zvuk a vtrhnul mě tak z přemýšlení.

„Kruci, to bude problém!“ vyjekla Hermiona.

„Co? Co se děje? Co ten zvuk znamená?“

„To znamená, že přijdeme pozdě,“ chechtala se dvojčata.

„Ježiši! Přerazí nás! Jste jak malí!“ hysterčila Hermiona. Bylo vidět, že škola je u ní na předním místě.

„Kam poběžíme?“ Moji otázku ovšem nikdo neregistroval.

„Tak raději poběžíme, aby se Hermiona nezcvokla,“ rýpal Ron.

„Zmlkni pitomečku! Já jen nechci mít problémy!“

„Tak snad abychom šli, ne?“ ozval se můj bráška. Měl pravdu, měli bychom jít. Ale co na to řeknou ostatní, až mě uvidí? A co Remus? Bude tam Remus? Jestli jo, tak to se můžu jít rovnou zakopat, protože mě přetrhne jako hada. Slíbila jsem mu přece, že zůstanu na ošetřovně. To bude fakt průser…

Než jsem se nadála, tak už mě Harry držel za ruku a táhnul mě chodbami Bradavického hradu. Běželi jsme, co nám síly stačily. A za chvíli jme celí rudí a ufunění stáli před velikými zdobenými dveřmi, kterými se, podle toho co jsem pochytila z jejich brebentění za běhu, vchází do jídelny neboli do hlavního sálu.

Ron otevřel ty velké dveře a mně se naskytl pohled do veliké místnosti, která měla čtyři velikánské stoly s lavicemi, kde seděli žáci. A v čele byl ještě jeden, kde seděli učitelé. A s nimi i Remus, který měl pohled zapíchnutý do mě. Nezdálo se, že by ho překvapilo, že jsem nesplnila to, co jsem mu skoroslíbila. Přece jenom, neřekla jsem ,slibuji’. Místo toho mě zaujaly honosně zdobené zdi a úžasný strop. Byl asi začarovaný, protože jinak to není možné. Byl jako zatažené noční nebe.  Nemohla jsem se toho úžasného pohledu nabažit. Byla to jedna z nejkouzelnějších věcí, co jsem kdy viděla. Když se dveře naplno rozevřely, hlavy všech se otočily a zíraly na nás. A nejvíce na mě.

„Á, vidím, že pánové a slečna Weaslyovi, Pan Longbottom, slečna Grangerová i pan Potter už dorazili. A proč mě jen nepřekvapuje, že tu vidím i vás, slečno Potterová?“ řekl starší pán s dlouhými vousy a brýlemi a silným hlasem. Asi ředitel. Ve chvíli, kdy řekl moje jméno, to v sále zašumělo. Kruci, to jsem až tak známá? Věděla jsem, že Harry je slavný díky tomu, že přežil, a díky té jizvě a stejně tak budu i já, ale až tak?

„Podá mi někdo dost rozumné vysvětlení, proč jste se opozdili?“ Všichni mlčeli. Nastala trapná chvíle ticha, dokud se neprobrali Fred s Georgem.

„No… totiž… ono…“ koktali a stále se nemohli dostat k výmluvě, tak jsem zasáhla.

„To kvůli mně. Když jsem vyšla z ošetřovny, tak trochu jsem se ztratila a po chvíli bloudění po hradě jsem na ně narazila. Harryho jsem poznala hned a s ostatními jsem se hned seznámila. Trochu jsme se zabrali do hovoru, a když se pak ozval ten zvuk, běželi jsme sem, ale jak je vidno, už bylo pozdě,“ vychrlila jsem ze sebe v několika sekundách. Za tu dobu už se vedle toho vousatého muže stihl postavit Remus. Jej, to bude něco. Bože, prosím, zachraň mě! Ale nezdálo se, že by se na mě zlobili, ba naopak oběma cukaly koutky a nebyli jediní. Několik učitelů za nimi taky vypadalo, že se za chvíli dají do smíchu. Jen jeden obličej se tvářil naprosto odlišně. Muž s černými vlasy dlouhými po ramena a křivým nosem se na mě díval naprosto nevěřícně, dokonce možná okouzleně. Jeho pohled by mi byl více než nepříjemný, tak jsem raději ucukla. Zajímalo by mě, o co mu jde…

„Dobrá, všichni si jděte sednout na svá místa, jen vy, slečno Potterová a pane Pottere, pojďte sem za mnou.“

„Omlouvám se, jestli kvůli mně budeš mít problémy,“ zašeptala jsem k Harrymu těsně před tím, než mě chytl za ruku a chtěli jsme jít k tomu řediteli. Ale ve chvíli, kdy se naše ruce dotkly, se nad námi jako by rozevřelo nebe a osvítila nás stříbře-modrá záře. Naplňovala mě teplem a silou. Byla to nádhera. Třpytila se a svítila jen nás dva. Jen okrajově jsem zaznamenala mnohačetné zalapání po dechu. Byla jsem ohromená tou krásou a nebyla jsem jediná, Harry se tvářil… přinejmenším překvapeně. Zachytila jsem jeho pohled a mrkla na něj. Jen se na mě usmál. Pak se to světlo začalo pozvolna vytrácet.

„Tak přece je to pravda!“ zaslechla jsem šokované zašeptání odněkud zezadu. Ohlédla jsem se a až teď jsem si všimla spousty lidí seřazené kolem. Tvářili se docela dost úředně. Bože, co je to za lidi? Už jsem se nadechovala, abych se na to brášky zeptala, ale zarazil mě se slovy:

„To jsou lidé z ministerstva.“

Pomalu jsme kráčeli k Remusovi a zarostlému chlápkovi a celý sál na nás zíral. Nemám ráda, když na mě někdo zírá. Pořád jsem se ošívala. Všechny oči se upíraly na mě a na Harryho. I když... Co si budeme povídat, spíš na mě než na Harryho. Na bráchu jsou zvyklí, já jsem tu nová atrakce...

„Co se děje?“ šeptal mi Harry.

„Nic, jen nesnáším, když na mě někdo zírá. Připadám si jako nějaká cvičená opička v ZOO, na kterou se lidi přišli podívat.“ Harry nezadusil smích.

„Na to si zvykneš, neboj. A lidi časem zírat přestanou.“

„Hmm, to doufám.“

Už jsme byli skoro tam a já spatřila vyčítavý, avšak nepřekvapený pohled směřující přímo na mě. Sakra… Trochu jsem se přikrčila. Doufala jsem, že to bude mít efekt neviditelnosti. Bohužel, efekt neviditelnosti zklamal...

„Bello, slíbila jsi mi, že zůstaneš na ošetřovně,“ spustil na mě Remus, jen co jsme k němu a tomu… co neznám jeho jméno… No prostě když jsme k nim došli.

„Já jsem ti vlastně nic neslíbila,“ zakřenila jsem se provinile, „víš, slovíčko ,slibuji‘ z mých úst nezaznělo. Takže to vlastně nebyl slib. Když se to tak vezme…“ Kupodivu neřekl ani slovo. Jen oběma zacukaly koutky, Remus zavrtěl hlavou a šel si sednout zpátky na své místo k ostatním učitelům. Co? Nepodá si mě? Nebo si na mě chce smlsnout později. Uf. Já věděla, že je Remus kliďas. Vlastně… ne, nevěděla, ale to je teď jedno. Myslela jsem, že bude vyčítat, křičet nebo přinejmenším lamentovat, ale on se jen usmál a zavrtěl hlavou. To bude v pohodě. Snad…

„Slečno Potterová -“

„Žádná slečno Potterová. Bello,“ opravila jsem ho hned v začátku, Kruci, jestli tady budu takhle každému skákat do řeči, tak si mě tu nikdo asi moc neoblíbí. Ale co nepotřebuju bejt nějak extra oblíbená. Samozřejmě, kamarády potřebuje každý, ale já jich už teď měla sedm. A toho největšího jsem měla v Harrym. On byl teď moje nejdůležitější osoba. Můj bráška a nejlepší přítel. Pak je tu Fred… Hmm, ty jeho oči. A ten kouzelný úsměv… Dost! Na co to zas myslím?! Vrrr. Je možný, aby mě někdo zblbnul jen jedním pohledem? Ne. Teda myslím, že ne. Doufám, že ne. Teď není ta nejvhodnější doba na… na co vlastně? Na lásku? Ne. Nebo Ano?

„Bello, posloucháš mě?“ zeptal se mě ten stříbrovlasý a bělovousý muž, jehož jméno jsem neznala. Sakra. Polila mě horkost a krev se mi hrnula do tváří.

„Ehm, ne, omlouvám se. Trochu jsem se… zamyslela,“ dopověděla jsem po kratičkém zaváhání.

„Dobrá. Mé jméno je Albus Brumbál a jsem ředitel této školy. Toto je škola čar a kouzel v Bradavicích. Jistě sis už dávno všimla, že nejsi obyčejné dítě. A také že máš -“

„Zmatek v hlavě, zvláštní schopnosti, upíří rodinu a dvojče,“ dořekla jsem za něj, protože jemu to tak trvalo. Asi má na vše svůj čas. Anebo je prostě moc pomalej.

„Nebo ty moc rychlá.“ Co? Co to? On umí číst myšlenky?

„Co to má…“

„Bello, jsi velice dobře informovaná, ale stále ti pár věcí chybí. Jedna z tvých mnoha zvláštních schopností je štít. Když nechceš, nemůže se k tobě -“

„Heh, myslím, že to stačí, stejně ve stavu, v jakém momentálně jsem, je to pro mě, jako byste na mě mluvil svahilsky, takže si klidně šetřete dech.“ Nic na to neříkal, jen mě pozoroval zvláštním pohledem.

„Nicméně. Potřebuji se tě na něco zeptat. Chtěla bys studovat na této škole? Stát se skutečnou čarodějkou a-“

„Jasně že chtěla!“ vykřikla jsem, aniž bych ho nechala domluvit. Opět. Kdo by ale nechtěl? Snad jen cvok. Nebo naopak úplně normální člověk, protože já se počítám spíš mezi cvoky.

„Bello, byl bych rád, kdybys mě alespoň jednou nechala domluvit až do konce.“ Červeň mi opět začala stoupat do tváří.

„Dobře, omlouvám se.“

„V pořádku. Ale je tu jeden pro-“

„Jaký?!“ vypálila jsem dřív, než jsem si stihla uvědomit, že jsem mu opět přerušila řeč. Sakra, na tom budu muset ještě zapracovat.

„Omlouvám se,“ řekla jsem znova, když už si mě měřil dost zvláštním pohledem. Teď bych se ho asi ptát neměla… Nebo jo? Kašlu na to, co bych měla, stejně jsem si vždycky dělala jen to, co sama chci.

„Mám otázku,“ špitla jsem k němu.

„Jakou?“

„Proč jsme s Harrym vyrůstali odděleně? Jak je možné, že jsme nemohli být spolu? Vždyť kdybych si nezačala vzpomínat, neprojevili se mé schopnosti a Smrtijedi by nezaútočili, nemuseli bychom o tom druhém ani vědět! Proč? Jak je to možné?!“

„Víš, většina věcí se děje z nařízení ministerstva, ale tohle byla bohužel jen moje chyba. Víš, málokdo věděl, že jste byli dvojčata. Většina lidí, krom nejbližších přátel vaší rodiny, si mysleli, že Potterovi mají jen jedno dítě. Protože ty jsi byla věčně pryč. A -“

„Kde?“

„Kde? No přece ve Volteře, co já vím, byla jsi tam více než doma, nechtěla ses odtamtud hnout. A nepřerušuj mě laskavě, pokud chceš vědět, jak to bylo.“

„Dobře, omlouvám se, už zase. Jen mluvte,“ řekla jsem s pohledem upřeným na něj. Moc mě zajímalo, proč to tak bylo, proč jsme nemohli být s Harrym spolu.

„No, a když o tobě moc lidí nevědělo, říkal jsem si, že by bylo lepší, kdybys byla úplně mimo od těchhle věcí. Říkal jsem si, že chlapec to vše zvládne lépe než křehká dívka, tak jsem tě odnesl k domu policejního náčelníka a jeho ženy. Vše jsem jim vysvětlil a ty jsi měla nový domov. To bys ovšem nesměla mít tak silné schopnosti, aby sis na nic nepamatovala,“ zakončil a já nevěděla, jestli mám plakat, nebo mu něco velice ,hezkého‘ říct, ale nakonec jsem si říkala, že ani jedno. Nedám mu záminku k tomu, aby si myslel, že měl pravdu. Že jsme jen křehká holčička, což nejsem.

„Já to zvládnu. Nejsem přeci žádné tintítko. A mezi Barbie se taky nepočítám, takže nemám pochyby o tom, že to bude v pohodě,“ řekla jsem mu se sílou v hlase. Tak jak jsem se teď cítila. Silná… Konečně vím, co se stalo. Konečně vím, proč jsme nebyli spolu. Ale na tom už teď nezáleží, hlavní je, že mám brášku nablízku teď a tak tomu snad bude i napořád.

„To já přece vím, Bello,“ ujistil mě se smíchem Brumbál.

„Jo? A jak? Jak si můžete být tak jistý tím, že nezačnu ječet, že se mi lámou nehty a že si musím jít rychle přepudrovat nos?“

„Protože jsi povahou celá po svém otci,“ zašeptal tak tiše, že jsem to slyšela jen já a Harry. Tak proto nenadávali a jen se usmívali. Moje chování už tu jednou bylo. Táta… Vybavil se mi jeho obličej. Vybavil se mi jeho odhodlaný a starostlivý výraz, když vykročil vstříc jisté smrti. Ukápla mi slza, kterou jsem hned setřela rukávem, nemám zapotřebí se tu přede všemi rozbrečet. Dnes už jsem se naplakal dost.

„Dobrá, tak tedy… Abychom se vrátili zpět k původnímu tématu. Hagrid,“ ukázal na obřího tmavovlasého vousatého muže sedícího za učitelským stolem, „a Harry s tebou zítra zaletí do příčné ulice a vyberou s tebou veškeré školní potřeby. Budeš toho muset hodně dohánět. Téměř tři ročníky. Nebude to jednoduché, ale jsem si jist, že -“

„To zvládnu.“ Mávla jsem nad tím rukou a ani se nepozastavila nad tím, že jsem ho zase přerušila.

„Dobrá, chyť se mě za ruku,“ přikázal.

„Proč?“

„Prostě to udělej," zašeptal mi z druhé strany do ucha bráška. Ani jsem si nevšimla, že tu stále je. Dobře, jemu věřím. Udělala jsem tedy, co po mně chtěli. Zase jsem měla ten odporný pocit, jako když vám někdo orgány ve vašem těle obrací naruby a tvrdě přistála na zemi. Přitom jsem se bouchla do hlavy, ale to mi bylo celkem jedno. Já chtěla jen jedno, a to spát…

Ahojky, takže úvodem bych vám všem chtěla moc moc moc poděkovat, za tolik krásných komentářů. Musíme tu ale vyřídit i pár jiných věcí. Jedna není moc příjemná a jedna pro vás snad příjemná bude.

Ale protože lidí, kteří komentují, je málo a když nejsou komentáře, není ani chuť ke psaní, tak nastavuji limit patnácti komentářů na jednu kapitolu.Věřte mi, nedělám to ráda a není mi příjemné takhle vás "vydírat", ale mám pocit, že jinak to bohužel nejde. Tak vás prosím, pište komentíky, stačí jen smajlik, ale pište, protože tuhle povídku mám hodně ráda, a nerada bych s ní sekla jen pro to, že ji nikdo nečte. Protože vše, co píšu, píšu pro vás, ne pro sebe. Díky moc za pochopení, snad se na mě nebudete zlobit.

A teď zase spátky k pozitivním věcem! Jak už jsem řekla, za to, že jste tak krásně komentovali, vám nechám vybrat pohled, který se objeví v příští kapitole. Může to být prakticky kdokoliv, kdo byl v téhle povídce zmíněn. Může to být Harry, Brumbál, Aro, Felix, Demetri, Teg, Remus, Fred, George, Malfoy, prostě kdokoliv. Stačí si jen vybrat a říct.

Děkuju vám moc, že jte se dočetli až sem. Vaše IsabellaMarieLilyVolturi.

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co jsem komu udělala? - 3. kapitola: