Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co jsem komu udělala? - 4. kapitola

25.09.2011 (17:15) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3098×

4. kapitola

(Draco Malfoy)

Pořád jsem musel přemýšlet nad tím, co se to na té chodbě vlastně stalo. Co si to o sobě ta holka – Potterova sestra, jak jsem později zjistil – vlastně myslí? Jak si mohla dovolit mě zesměšnit, před Crabbem,  Goylem a těmi špinavými nickami? Co je zač? Kde se tady tak náhle zjevila? Hnusná mrcha! Moc, kterou na mě použila, byla tak silná, že mi doslova vyrazila dech. Když mě i s Crabbem a Goylem přirazila na tu stěnu, nemohl jsem dýchat. Nepotřeboval jsem být kdovíjak skvělý kouzelník - což jsem - abych zjistil, že její magie a schopnosti jsou mnohem silnější.

Ale musím přiznat jednu věc, navzdory tomu, co si ta mrcha dovolila, mě taky docela… ohromila. To se mi stalo poprvé. Jako bych byl uhranutý. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Ten její vztek, co z ní sálal, a ta divokost a nespoutanost, které byla plná, mě k ní zvláštním způsobem přitahovaly. Její oříškově hnědé oči mě vraždily. Když si vybavím ten její zuřivý a divoký výraz, kterým si mě měřila, mám co dělat, abych se neusmál. Nevím proč, co to znamená, ale jedno vím naprosto jistě.

Kvůli tomu, co mě donutila cítit, ji nenávidím ještě víc. Perou se ve mně dvě strany. Jedna, co jí chce dát co proto a ukázat, kdo je na téhle škole král a že na Malfoye nikdo vyskakovat nebude a na druhé straně divná touha se usmívat jako totální pako a imbecil. Něco jako Crabb a Goyle, když mají u sebe plno dortů, taky se tváří jako idioti. Ale nenávist naštěstí vítězí. Jinak to být ani nemůže, je stejná nula jako její bratr,

Ale i když je nula, je jiná než ostatní. Není jen tak obyčejná. Je divná! Prostě je na ní něco zvláštního a já zjistím, co to je!

(Santiago) Pozn. autora: Santiago je jeden bojovník z grady Volturiových.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Je to ona, moje malá a sladká Bella. Byla dokonalá, vypadala úžasně. Za tu dobu, co jsme byli od sebe hodně daleko, vyrostla a zkrásněla. Stala se z ní skoro dospělá žena. Ale dítě v ní nikdy nezemřelo, stejně jako v Jamesovi ne. Pořád v sobě měla tu malou uličnici, kterou jsme všichni znali. A Bude ji v sobě mít navždy, tu malou čertici, co po nás házela jídlem a barvila nám vlasy. Nikdy chvilku neposeděla a pořád něco vyváděla. Jakmile se hradem rozléhal její smích a rachot jejích hraček, nebo zvuk padajících věcí, vše bylo v pořádku. Ale když bylo ticho, tak bylo zle. Už někde něco vyváděla. Moje malá Bellinka už není malá. Spolu jsme byli jako dva magnety, které se přitahují. Já ji uklidňoval a ona mě oživovala, vrátila mě zpět do života a dělala mi slunce. Byl jsem na ní závislý, nechápal jsem, co se to se mnou děje, ale když ji od nás to ministerstvo kouzel odtrhlo, pochopil jsem. Já ji miloval… Zamiloval jsem se do malé holčičky a mé city rostou s ní. Když u mě nebyla, moje větší část byla s ní. Bez ní jsem prostě nebyl. Nemohl jsem ji navštívit, dát jí dárek, nebo ji prostě jenom obejmout. Zakazovali nám se k ní byť jen přiblížit. Každému z nás. A tak roky plynuly, čas běžel, Bella rostla, její schopnosti se projevovaly čím dál víc a ona si konečně začala vzpomínat.

Když si Bella vzpomněla, nikdo nám už nemohl v ničem bránit. Navíc, Smrtijedi na ni začali plánovat útok, takže se jim ještě hodilo, že ji někdo hlídá. Teď, téměř po dvanácti letech, jsem ji viděl, měl jsem chuť plakat a stále se smát. Její hnědé oči mně naprosto učarovaly. Vyrostla z ní mladá slečna, ale i tak byla stále stejná. Neposedí a neposedí. Pořád ta stejná nezkrotná Bella. Tomu se prostě nedalo nesmát. Ale potom večer, když jsem slyšel ji ze spaní volat mé jméno, myslel jsem, že moje srdce ten nápor štěstí nemůže vydržet. Byla stále stejná a přesto tak jiná. Sledoval jsem ji každou noc a pozoroval její bezchybně tvarované rty šeptající mé jméno. A také jména ostatních. Všichni jí chyběli, Aro, Marcus, Caius, Jane, Alec a dokonce i Felix s Demetrim, ale nejhřejivější a největší pocit zadostiučinění ve mně vyvolávalo to, že moje jméno opakovala ze všech nejvíce. Pamatovala si na mě nejvíce, měla mě ráda.

Bohužel je tu jedna věc, která by mě dokázala i zabít. Měla mě ráda, já ji miloval. Byla ke mně připnutá jistým poutem, znamenal jsem pro ni hodně. Představoval jsem jen toho hodného Tega, co jí vždycky pomohl zpacifikovat Felixe, vždycky budu jen přítel, ochránce a součást její rodiny, ta velká skála, co ji schovala nebo objala, když chtěla, ale nikdy ne to, co bych být skutečně chtěl… Její láska…

(Fred)

Malfoy… Co po nás ten pitomec zase chce? Myslím, že si žádá o to, abychom mu s Georgem zase něco provedli. Slizká ropucha, kterou jsme mu hodili mezi oblečení, a páchnoucí sprška mu totiž zřejmě nestačila. Zase si našel nějaký důvod, proč nám zase kazit vzduch. Nesnáší kouzelníky s nečistou krví a ještě více nesnáší ty, co je berou jako sobě rovné. Což byla naše rodina. Už jsem měl chuť ho nějak pěkně vytočit, když v tom se odněkud vyřítila ona…

Chvíli jen tak stála a pozorovala roztržku, kterou jsme měli s Malfoyem a jeho obtloustlými poskoky, ale pak si jí všiml i Malfoy. Já jsem se od ní nemohl odtrhnout. Vypadala… nevím, nedá se to popsat. Prostě dokonale.

„Ale copak? Další člen do bandy ubožáků?“ spustil tím jeho povýšeneckým tónem a já poprvé v životě dostal chuť skočit a rozbít mu hubu. Však by si to taky zasloužil. Nebo bychom mu s Georgem mohli do ponožek nastrkat ostrořezky. To bychom se teprve pobavili. Už vidím Malfoye, jak skáče jako fretka, že ho něco píchá do noh, ale on tam nic nevidí… Měli by ho za blázna. I ji viditelně naštvalo, že ji nazval ubožákem. Ehm… v jejím případě spíš ubožačkou, ale to je teď jedno… Hlavní je, že ona si očividně nic jen tak nenechá líbit. Jak to tak vypadá, tak si to zase jednou od někoho Malfoy pěkně slízne… Patří mu to. No co, alespoň bude nějaká zábava.

„Co jsi to říkal? Tak hele, ty platinová blondýno, teď mě dobře poslouchej. Dávej si pořádný pozor na jazyk, protože já nejsem jedna z těch, co si nechají něco takového líbit. Být tebou, tak s těma odbarvenýma mastnýma vlasama a IQ hnijící hlávky zelí raději zavřu hubu a držím krok. A varuju tě, ještě jednou si budeš vyskakovat na mě, nebo na moje nové kamarády…“ zašermovala rukama směrem k nám. Jazyk měla jako břitva a slova, které na něj plivala, byly jako nože. Ale vystihla to naprosto přesně. IQ hnijící hlávky zelí, to na Malfoye přesně sedí. „Tak na to dojedeš a to tvrdě!“ dokončila a Malfoy téměř nebyl schopný slova. Vypadal jako žába ze salátu. To kdybych si vyfotil…

„Co si to -“

„Zavři zobák!“ zařvala na něj, ale nebylo to, jako by na něj řvala. Jako by jen nepatrně zvýšila hlas. Byla naštvaná. Hodně naštvaná, ale přesto měla autoritu. Většina lidí, když jsou naštvaní, jsou spíš trapní a dost k smíchu, ale ona vypadala jako… nějaká královna nebo bohyně, nevím, jak to popsat, prostě… Když se rozčílila, nikdo se nechtěl smát, šel z ní strach. Kdyby někdo mohl zabíjet pohledem, Malfoy by byl dávno tři sáhy pod zemí. Takový z ní šel strach, který ještě zesílil, když se jako na její povel přesně v okamžiku, kdy na něj zvýšila hlas, rozfoukal ledový vítr. Venku zahřmělo, což ještě podtrhovalo její respekt a dojem, že tohle všechno vyvolává ona. Až mi naskočila husí kůže. Ani neznám její jméno…

Ani jsem se nenadál a Malfoy i s Crabbem a Goylem utíkali pryč. Být na jejich místě, taky bych utíkal. Ta holka je zvláštní. Něco mě k ní táhne přitažlivostí silnější než je ta zemská. Byla mi nějakým záhadným způsobem milá, i když jsem ji naprosto neznal. Už jenom proto, jak to hezky nandala těm třem… třem… smradlavým vepřům. Jak jsem tak myslel na Malfoye a na to, jak hloupá celá tahle situace byla, tak jsem si ani nevšiml, že ta holka si s Harrym visí kolem krku a ostatní do nich něco hučí. Něco uvnitř mě bodlo, popudilo. Proč se vrhla do náruče právě Harrymu? Jistě, je slavný, hezký, celkem bohatý, ale tohle bylo nějaké jiné. Až pak jsem si všimnul oslovení bráško, sestřičko a Ronova tupého výrazu, který odrážel moje emoce. Nechápavost. Harry přece sourozence nikdy neměl… Zaposlouchal jsem se do jejich rozhovoru a chápal to čím dál tím více. Nebo možná méně. Najednou se na ni vrhla i má drahá bratrská polovička, tak jsem nemohl jinak, než se k němu přidat.

„To si můžete říct potom, nejdřív se musíme pořádně seznámit!“

Nejdřív se jí představil George. Ona se nám představila jako Bella. Bella… Zvláštní jméno, krásné jméno. Jaké je asi její celé jméno? Anabella? Isabella? Potom jsem přišel na řadu já. Podíval jsem se jí do obličeje a viděl v ní anděla. Vážně… Plavé vlasy vlnící se kolem obličeje, plné rty, malý rovný nos… Jen s těžkostí jsem ze sebe dostal svoje jméno a podíval se jí do očí. A tu chvíli jsem se v těch oříškově hnědých studánkách utopil a nebylo mi pomoci…

(Harry)

Byla to ona. Bella. Moje sestřička. Neviděl jsem ji tak dlouho, nedoufal jsem, že by mohla být naživu, ale ona… je tady, živá, zdravá, krásná, prostě je zpátky. Po tolika letech. Čas běžel, vzpomínky bledly a jen dvě mi zůstaly. Jedna, jak dům prozařuje zelené světlo z Voldemortovy hůlky a druhá, ta, ke které jsem se upínal, když bylo nejhůře, byla smějící se Bella a já s rodiči. My dva jsme létali na malých dětských košťatech okolo rodičů, kteří se smáli s námi. Tehdy to byla asi jediná doba, kdy jsem byl stoprocentně šťastný a celý. A teď se mi kus mého zatoulaného štěstí vrátil v podobě mé ďábelské sestřičky. Vypadala jako andílek, byla i hodná, ale vsadím boty, že nebude chvíle, kdy by něco nevyváděla. To bude snad ještě horší než Fred s Georgem, což už je co říct. Anebo ještě hůř, spojí se dohromady. Je jedno, jestli to bude vzorná studentka jako Hermiona, nebo školní potížista, jako Fred s Georgem, ale já ji budu hlídat jako oko v hlavě.

Ahojky, moc jste mě potěšili svými komentáři. Jste skvělí. Doufám, že jich bude stejně jako minule, ale kdyby náhodou, tak opět nastavuji počet komentářů na patnáct. Je mi to líto, ale jinak to nejde.

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co jsem komu udělala? - 4. kapitola: