Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co se to... A kurňa! 17. kapitola

29.09.2010 (10:30) • Cullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2137×

Co se to... A kurňa!

17. kapitola

„Neva?“ zeptala jsem se jí. V polospánku zakroutila krátce hlavou a po pár vteřinách hlasitě zachrápala. Ucpala jsem jí nos. Zamlaskala a přetočila se zády ke mně. Já se otočila čelem k oknu. Emm se na něj posadil čelem ke mně a opřel si hlavu o rám.

Koukali jsme si do očí a on se u toho dokonce tvářil vážně. To u něj byla vzácná chvíle. Dlouho jsem zkoumala jeho zářivé oči, dokud se ty mé nezačaly zavírat, až se nakonec už neotevřely.

Emmettův pohled:

Sledoval jsem, jak klidně oddechovala a u toho přemýšlel nad tím, co se to se mnou vlastně děje. Proč se v její společnosti cítím tak, jak se cítím? Když se mě dotkne, nebo je třeba jen v mé blízkosti, tak proč jsem celý jako smyslů zbavený? Pokud je se mnou v jedné místnosti, tak nejsem schopný přemýšlet o ničem jiném, než o ní.

Nejspíš bylo na místě, abych si konečně uvědomil něco ohledně svých citů, ale já si to nemohl přiznat. Tak ji prostě potřebuji u sebe. To přece nic neznamená, ne?

Lehce sebou škubla a zakňourala. Sice to byl tichý zvuk, ale postavil mne na nohy.

V tu chvíli zasténala o něco hlasitěji. Vydal jsem se přes pokoj k ní a klekl si. S obavou jsem sledoval její výraz zkřivený bolestí. Proč musí tohle prožívat zrovna ona? V rychlosti jsem na papír načmáral vzkaz pro Kim, opatrně vzal Ell do náruče a otevřel dveře.

Lohanovi pořád stejně oddechovali ve své ložnici, takže nic neslyšeli. Sešel jsem schody a obratně se vyvlékl z mikiny a přehodil ji přes spící klubíčko v mé náruči. V mojí náruči! No nezní to pěkně? Sakra, o čem to tu zrovna teď přemýšlím?

Zakroutil jsem hlavou a rozeběhl se zpět k domu s oknem do jejího pokoje. Plynule jsem se vyhoupnul a neměl naštěstí stejné problémy jako u Kim.

Přešel jsem k jejímu lůžku a opatrně ji položil. Jen co se dotknula prostěradla, tak se prohnula v zádech a zatnula hubené prstíky v pěst.

„Ššš,“ pohladil jsem ji po čele a rozhlédl se po místnosti. Pohled mi padnul na krabičku s léky. To musí být ono. Okamžitě jsem jeden prášek vyjmul, došel jsem jí do koupelny pro novou vodu do sklenice a pomohl jí to v polospánku zapít. Zamumlala něco na způsob děkuji a na boku si vysunula kolena pod bradu.

Vypadala kouzelně. Její tvář mě přímo vybuzovala k doteku. Říkala si o to. Oběma rukama jsem svíral její dlaň, takže jsem měl pouze jedinou možnost. Z kleku jsem se k ní naklonil a po lícní kosti jí přejel špičkou nosu. Její vůně pro mě byla až moc přitažlivá. Kupodivu né z té lovecké a krvežíznivé stránky.

Nos vystřídaly rty a já jí jemně přejížděl po tváři až ke koutku úst. Tam jsem se zasekl. Tohle bych neměl. Nevnímá. Co se to se mnou děje? Nic podobného jsem v životě necítil.

Stoupnul jsem si a raději se usadil do tureckého sedu na druhé straně pokoje.

Občas něco zamumlala, ale nebylo jí absolutně nic rozumět. Chyběl mi její dotek, ale věděl jsem, že bych si nevystačil s její rukou v dlaních, tak jsem se raději krotil. Nechápal jsem ani jeden ze svých citů. Bylo to najednou tak nové, že jsem se tomu musel bránit. Nechápal jsem, jestli je to správné, nebo jestli bych se od ní raději měl držet dál.

„Emmette,“ zašeptala, posadila se a vyděšeně mžourala očima po pokoji.

„Jsem tady,“ zvedl jsem se na nohy a přišel blíž, aby mě v té tmě viděla. Vypadalo to, jako by jí spadl ze srdce tak velký kámen, div ji to nepoložilo na tu postel.

„Já se tak lekla, že jsi odešel, nebo že to byl jen sen,“ zvedla ke mně oči a zářila z nich čirá úleva.

„Neodešel bych,“ usmál jsem se a posadil se jí k nohám.

„Měla bys spát. Za chvíli bude svítat. Musíme tvému otci oznámit náš plán ještě předtím, než odjede do práce,“ informoval jsem ji.

„Náš plán? My nějaký máme?“ zmateně zamrkala a více se probrala.

„Samozřejmě. Ještě dnes si tě odvezu a je mi jedno, co budu muset říct, nebo co si budu muset vymyslet. Nejel jsem sem zbytečně.“

Ellin pohled:

Pro sebe jsem si kroutila hlavou.

„To nejde. Nemůžu tady takhle mamku nechat. Co jí mám říct? Ahoj, mami, odjíždím a už se neuvidíme? Myslíš, že by jí to prospělo?“

„Jí prospěje to, když jí za rok nebo za dva zavoláš, že stále žiješ.“ Hned po tom, co to vyslovil, tak se znechuceně zašklebil. Ani mně se neposlouchaly dobře takové věci, jako že mám přesně vyhraněný čas na to, jak dlouho budu žít. Slovo dlouho se zrovna moc použít nedalo.

„Jsem zvědavá, co si pro mého otce vymyslíš,“ pokrčila jsem rameny a propalovala pohledem oblohu za oknem, která dostávala světlejší odstín. Za chvíli bude východ slunce.

„Pomužeš mi. Spolu to zvládnem,“ pousmál se.

„Jasně, bráško,“ vyplázla jsem na něj jazyk a pobaveně sledovala jeho zaseklej výraz. Přetočila jsem se na posteli a položila si hlavu na Emmův klín.

Chvíli seděl ztuhle, ale potom se uvolnil a položil svojí obrovskou dlaň na moje záda.

Emmettův pohled:

Chytla mě za druhou ruku a zavřela oči. Poznal jsem, kdy usnula. Její dech se ustálil a srdce jí bilo pomalu a klidně.

Pokoj zalilo ranní světlo. Slunce se objevilo nad střechami protějších domů a mně postupně začaly zářit hřbety rukou a paže.

Ve stejné chvíli, kdy začal její otec něco štrachat v ložnici, tak se jí zachvěla víčka. Stiskla mi ruku, kterou jsem jí držel, zvedla ke mně pohled a kochala se září v mé tváři.

„Dobré ráno,“ pozdravil jsem ji. Usmála se, chvíli si mne prohlížela a pak se zvedla.

„Musíme to co nejdřív vyřešit,“ promluvila rozhodně a vstala. Sebrala nějaké oblečení a hygienickou taštičku a odešla z pokoje. Díval jsem se za ní, dokud se nezavřely dveře.

Rozhlédl jsem se kolem. Na stole měla pár rámečků s fotkami. Přišel jsem k nim blíž. Byla na nich ona s rodiči, na další byla s Kim a na další sedělo v trávě batole s mladou ženou. Domyslel jsem si, že to bude ona s maminkou. Uchopil jsem tu fotku a sledoval šťastný výraz ve tváři její matky. Měla holčičku kousíček od sebe a nic víc si nepřála. V úsměvu Elly se leskly dva přední zoubky.

Nechci ji oddělovat od rodiny, ale udělám cokoliv pro to, abych ji zachránil. Ostatní doma o ni ještě vůbec nevědí, ale pár hodin před naším příjezdem do Forks Bella stáhne štít a Alice vše uvidí.

Vešla do pokoje už oblečená a vypadala o něco méně odhodlaně než před pár minutami.

„Neboj,“ promluvil jsem tiše a vrátil fotku na své místo.

Ellin pohled:

„Jdi na to,“ usmál se, přešel k oknu a zmizel. Neslyšela jsem ani žádný doskok. Prostě ticho.

Šourala jsem se do spodního patra. Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem se dostala do kuchyně, kde si táta zrovna dělal kávu.

„Ahoj,“ kuňkla jsem. Vylekaně se otočil.

„Uf! Ell, to mi nedělej. Už nemám věk na nějaké bafačky.“ Otočil se zpět k hrnku, uchopil ho a odnesl na malý kuchyňský stůl.

„Promiň. Totiž, dostala jsem takovou nabídku,“ sotva jsem slyšela samu sebe, ale doufala jsem, že to nebudu muset opakovat. Vymyšlené věci se totiž špatně opakují. Dělá problémy vzpomenout si, co jste vlastně říkali, když to není pravda. Ale tohle je něco jiného. Dělám to z nutnosti a také kvůli tomu, abych mohla být s ním. Dala bych nevím co za to, že nás teď určitě poslouchá někde u domu.

„Ano?“ posadil se, usrkl si horké tekutiny a zakousnul k tomu koblihu.

„Emmettův otec...,“ čekala jsem, kdy mě přeruší a taky se tak stalo.

„Čí otec?“

„No Emmettův. Toho mého kamaráda. Nedělej, že nevíš, o kom mluvím.“

„Měl bych snad,“ ptal se s nakrabatěným čelem a přemýšlel. Beznadějně se snažil se rozpomenout.

„No určitě bys to měl vědět. Jel s námi minulý rok k jezeru na dovolenou.“

Ale já jsem minulý rok s vámi u jezera nebyl.“

„Opravdu?“ dělala jsem překvapenou, ale já to samozřejmě věděla. A proto jsem to také použila.

„Ale byl tam. Znám už ho něco přes rok. Bydlel chvíli v Londýně. Kolikrát jsem za ním šla. Nebo on za mnou. Jeho rodina bydlí ve Washingtonu. Jeho otec tam dělá doktora. Toho nejlepšího,“ dostávala jsem se pomalu k jádru věci. On čekal.

„No a jsem u té nabídky. Totiž, jelikož je jeho otec, Carlisle Cullen, ten doktor, zdůrazňuji, že opravdu velice žádaný a vzdělaný doktor, tak bych měla možnost odjet s Emmettem do Washingtonu a tam bych se dostala do léčby pana Cullena. Vím, že zdejší doktoři říkali, že se s tím už nic nedá dělat, ale minimálně by mohl pozorovat průběh mé nemoci, mohl by dělat různé záznamy a časem by třeba přišel na něco, čím by se to dalo vyléčit. Mohla bych tím pomoci tolika lidem. A...“

„Zastav se na chvilku,“ přerušil mne.

„Ty? Washington? Ello, to je na jiném kontinentě. Je to hrozně daleko. Chci tě mít u sebe. Nikoho z nich neznám.“ Musím mu zahrát na city!

„Emmetta poznáš ještě dnes. Přijde si pro mě. Tati, cítím alespoň malinkou naději. Přece mi ji nechceš jen tak vzít. I pro to malé světlo má cenu bojovat. Tedy alespoň podle mě. Já to ještě nevzdala, ale jestli ty už jo ...,“ dramaticky jsem se odmlčela, sklopila pohled a snažila se vytlačit alespoň jednu jedinou slzu. Podařilo se.

„Dceruško, jste pro mne s maminkou to nejdůležitější. Udělám cokoliv. Ale pokud nám odejdeš už teď, co si počneme? Co maminka? Co když se jí to zhorší?“

„Tati, víš moc dobře, že zhoršit se jí to už nemůže. Jedině zlepšit. A já se tomu snažím napomoct, tak mi pomoz.“ Ozval se zvonek. Správně si to načasoval.

„To bude on,“ šeptla jsem a vydala se ke dveřím.

„Pomoz mi,“ sykla jsem na něj mezi dveřma v chodbě.

„Náhodou ti to jde moc dobře,“ pochválil mě a vydal se mi v patách do kuchyně.

„Tati, to je Emmett.“

„Moc mě těší, pane Beckere,“ podal mu ruku. Táta mu s ní potřasl a pronikavě si ho prohlížel. Snažil se ho odhadnout.

„Ell vám nejspíš o nabídce mého otce už řekla,“ rozhodl se Emm posunout se trochu dál.

„Ano. Řekla mi o tom. Mohl... Mohl bych s panem Cullenem mluvit?“ Emmett se nedal vyvést z míry a usmál se.

„Samozřejmě. Chtěl vám zavolat sám. Ale teď má nějaké jednání. Hned jak skončí, tak se vám určitě ozve,“ ujišťoval ho a já přemýšlela, jak to chce udělat.

„Takže my zatím počkáme nahoře,“ informovala jsem oba a táhla Emma za velkou a mohutnou ruku po chodech ke mně do pokoje.

Autor: Cullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co se to... A kurňa! 17. kapitola: