Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co se to... A kurňa! 18. kapitola

16.01.2011 (18:30) • Cullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1922×

Ještě bych chtěla tuhle kapitolu darovat všem, kteří nezanevřeli. Obvzláště pak Ance a Ana137, které mě neúnavně podporovaly a já tak psala dál a dál.

Co se to... A kurňa!

18. kapitola

„Ell vám nejspíš o nabídce mého otce už řekla,“ rozhodl se Emm posunout se trochu dál.

„Ano. Řekla mi o tom. Mohl... Mohl bych s panem Cullenem mluvit?“

Emmett se nedal vyvést z míry a usmál se. „Samozřejmě. Chtěl vám zavolat sám. Ale teď má nějaké jednání. Hned, jak skončí, tak se vám určitě ozve,“ ujišťoval ho a já přemýšlela, jak to chce udělat.

„Takže my zatím počkáme nahoře,“ informovala jsem oba a táhla Emma za velkou a mohutnou ruku po schodech ke mně do pokoje.

Jakmile jsem za námi zabouchla dveře, už držel v dlani mobil a vytáčel nějaké číslo. Přiložil si sluchátko k uchu a trpělivě vyčkával. Přešel k mému stolu a v tichosti si prohlížel mé fotky.

„Jo, jsem to já, Carlisle,“ promluvil najednou tiše.

„Jsme v pořádku.“ Na chvíli se odmlčel.

„Tak ať ještě chvíli vydrží. Nebude trvat dlouho a zase uvidí. Teda pokud mi pomůžeš.“ Vyčkávala jsem a nervózně si mnula prsty.

„Udělej, prosím, tohle. Dám ti číslo na jednoho muže. Je to otec mé kamarádky. Potřebuji, abys mu zaručil tu nejlepší péči o jeho dceru. Má totiž nevyléčitelnou nemoc. Abys byl v obraze, je to nádor na ledvině.“ Čekal a poslouchal s takovým výrazem, jako že věděl, že uslyší zrovna to, co mu teď jeho otec říkal.

„Já vím, Carlisle. Vím to, ale nenechám to tak.“ Střelil ke mně pohledem a hned uhnul. „Nevím. To je jenom na ní,“ zašeptal. To by mě zajímalo, co teď řeší. Napsala jsem mu na kousek papíru tátovo číslo a podala mu to. On ho nadiktoval do sluchátka.

„Potom ti vše vysvětlím, slibuji.“ O pár vteřin později svěsil ruku s mobilem a posadil se na postel.

„Prošlo to?“ Přisedla jsem si k němu.

„Věděl jsem, že s Carlislem problém nebude. Teď ještě aby to povolil tvůj tatík.“ Pokrčil rameny, ale bylo na něm jasně vidět, že i kdyby to nepovolil, tak bych tu nezůstala. Nenechal by mě tu.

Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a vyčkávali jsme. Emm se soustředil na rozhovor ve spodním patře. Já jsem to nevnímala, jelikož bych stěží slyšela otce. Natož Carlislea.

Zavrtěla jsem se a poprosila Emma o moje léky. Se smutným výrazem vyhověl mé žádosti a já už se po chvilce zas cítila o něco lépe.

„Tvůj táta je pořád na vážkách. Carlisle dělal, co mohl. Musíme mu to nechat trochu proležet v hlavě.“ Usmál se na mě.

„Emmette!“ ozvalo se ze spodního patra a já po jmenovaném střelila nervózním pohledem. Jeho optimismus ho stále neopouštěl. Mrknul na mě a zmizel za dveřmi. Nalepila jsem na ně ucho a snažila se nedýchat. Poslední, co jsem slyšela, bylo to, že ho táta pozval na procházku a on přijal. No super! Zase se nic nedozvím! Trucovitě jsem si založila paže na prsou a opřela se zády o dveře.

Emmettův pohled:

V tichosti jsme se vydali po chodníku. Nevěděl, jak má začít. Chtěl jsem ho nějak popostrčit, ale vůbec jsem neměl tušení, o čem se mnou chce mluvit. Posadil se na lavičku a já ho napodobil. Odsud bylo stále vidět Ellino okno.

„No...“ rozhoupal se konečně a já trpělivě čekal.

„Moje Ella by se nikdy nebavila s žádným grázlem. Takže jestliže ti věří ona, budu taky.“ Na chvíli se odmlčel a já propaloval pohledem zmačkaný kelímek od kafe, který ležel vedle odpadkového koše naproti mně.

„Ell je polovina mého života. Tu druhou tvoří její matka. Měl bys vědět, že je to nejlepší holka na celém světě a mně trhá srdce ji pustit někam pryč jen na týden. Co teprv tohle,“ zase ztichnul. Nejspíš, aby srovnal svůj hlas. Byla teď řada na mně? Abych něco pověděl? Alespoň mu tím dám trochu času.

„Pane Beckere. Nikdo, kromě Vás, by se o vaši dceru nepostaral líp než já a má rodina. Tvoří polovinu Vašeho života. Ale jelikož já nemám ženu ani děti, tak můžu s čistým srdcem říct, že pro mě není nikdo důležitější než ona. Od té doby, co ji znám, tak mám potřebu ji chránit před vším, co se jí postaví do cesty. Nemiluji ji ani jen jako ženu, ani jen jako dceru, ale všemi způsoby, jakými je to jenom možné. Neznám nic, čemu bych dal před ní přednost.

Ačkoliv to může znít troufale, přesto to řeknu. I kdybyste mi nepovolil si ji odvést, tak bych našel způsob, jak ji zachránit. I kdybych při tom měl porušit všechny zákony. Jestliže by hrozil výbuch Země, dopravím Ell na Měsíc. Jestliže by hrozila potopa Světa, postavím jí nádherný dům v oblacích.“ Pozastavil jsem se, když jsem si uvědomil, jak moc pravdivá jsou má slova. Pomalu, ale přece jsem si uvědomoval, co pro mě Ell znamená.

„Bez ní se domů nevrátím,“ pověděl jsem už tišeji. Vypadal trochu zaskočeně.

„Oba dva víme, jak na tom je.“

„Jo, víme. Ale ona má stále vůli bojovat a vybrala si svou cestu,“ řekl jsem, ale cítil, že už mám vyhráno.

„Musíš se o ni dobře postarat.“

„Budu se starat víc než jen dobře,“ ujistil jsem ho.

„Běž napřed,“ poprosil mě.

„Jo. Dejte se dohromady. Ona Vás zase přijede navštívit.“ Z jeho pohledu jsem zjistil, že už říkám něco nadbytečně, tak jsem neváhal a poslechl jsem ho.

Při cestě zpátky jsem se ani jednou neohlédl. Zato jsem pořád propaloval pohledem okno do Ellinýho pokoje. Slyšel jsem šepot, ale mluvila moc potichu. Zvědavě jsem přidal do kroku. Po pár vteřinách jsem už bral za kliku.

Uvnitř bylo ticho přerušované pouze jedním lehkým a pravidelným tlukotem srdce. Vydal jsem se za tím zvukem.

„Ahoj, Emme, tak co?“ Podezíravě jsem si ji prohlížel. Seděla na posteli. Kapsa na kalhotech se jí vzdouvala novým hranatým předmětem. Mobil. Pomalu svým pohledem sjela k místu, kam jsem se díval.

„Mluvila jsem s Bellou,“ pronesla způsobem, jako že je vše vysvětleno a ona teď čeká na odpověď na její otázku.

„Proč? Co říkala?“

Povzdechla si a podívala se do klína na své prsty. „Nepojede s námi.“ Nechápavě jsem stál stále u vchodu do pokoje. Místo další otázky jsem jen nadzvednul obočí.

„Všechno Jerrymu řekla.“ Vykulil jsem oči a plácnul se do čela.

„Ale on jí samozřejmě nevěří jediné slovo. Bála se, aby ho nevyděsila, proto mu to zatím nechce dokazovat názorně. Prostě tu zůstává.“ Chvíli jsem to vstřebával. Jedu si pro jednu sestru a druhou tu nechám. Dobře, takhle asi ne. Jedu si pro Ell a nechám tu sestru. To asi sedí víc. Trpělivě čekala, než se mi všechno v hlavě srovná do vhodné přemýšlivé atmosféry.

„No, v tom případě není na co čekat.“ Pokrčil jsem rameny.

„Takže jo?“

„Takže jo,“ ujistil jsem ji a zazubil se na ni.

„Uvidím zase Alici? A ostatní!“ Teď už se zubila i ona.

„Nezapomeň, že oni tě ještě neznají.“ Přešla to mávnutím ruky a už tahala ze skříně kufr.

„Co všechno s sebou potřebuju?“

„Hlavně, ať tě nenapadá, balit si nějaký oblečení. To bys potom Alici zkazila veškerou radost. Takže jen to nejnutnější.“ Sledoval jsem, jak pobíhala po pokoji a házela do kufru takových věcí, že jsem nedokázal pochopit, jak se to tam mohlo všechno vejít. Nakonec navrch položila fotku sebe s rodiči a chvilku se na ni dívala. Potom se ke mně otočila.

„Co mám mamce říct?“ Těžká otázka.

„Nic. Teď se s ní nemůžeš loučit. To by ji určitě bolelo. Nevidíš ji naposledy.“

„Slibuješ?“ kývl jsem a přešel k ní.

„Pojď. Odnesu ti to dolů.“ Najednou se zasekla.

„Emme? Opravdu máš v plánu mě hodit na záda, kufr do náručí, zamávat tátovi a vystřelit jako žíznivá čára směr letiště?“ Původně jsem měl v plánu si kufr nějak připevnit k zádům a tebe si vzít do náruče, abych tě mohl celou cestu pozorovat. Ale to nejspíš na mysli neměla.

„Řeknu, že auto mám za rohem.“

„Dobře. Ale chci ještě vidět Kim!“

„Vezmu tě ke Kim a zatím seženu auto, platí?“

„Platí.“

Ellin pohled:

„Počkej na mě dole,“ zašeptal a popostrkával mě. Co má zase za lubem? Poslechla jsem ho, jelikož se zespoda právě ozvalo bouchnutí dveří. Táta je tady.

„Tati?“ Slyšela jsem rychlé popotáhnutí a zašustění látky. Najednou se objevil zpoza rohu s přehnaně roztaženým úsměvem, který vůbec neseděl k zarudlým očím.

„Holčičko! To jsem rád, žes' na mě ještě počkala. Kde máš Emmetta?“

„Za chvilku přijde.“

„Jo. Je to hodnej kluk. Akorát je od tebe sobecké, představovat ho jako kamaráda,“ hodil po mně na oko káravý pohled. Zvedla jsem jedno obočí.

„Jo, možná jsme si trošku bližší. Často mě vydává za svou sestru,“ zamručela jsem. Upřímně se uchechtnul.

„Ale Ell. Já vím všechno. Jsem tvůj taťka.“ Poslední částí mě obvinil z toho, že bych snad před ním mohla něco skrývat.

„Takže tady jsi doma a tady si nemusíš na nic hrát. Mluví o tobě moc hezky. Jsem rád, že sis vybrala zrovna jeho.“

„Ale tati, to musí být...“

„Nejsem si jistý, jestli může jeden člověk milovat tolik jako on. Jestli se dá takové břemeno unést,“ přerušil mě pokračováním a já už zůstala jenom zírat.

„Mluví o mně hezky, jo? A jak?“

„No třeba...“

„Ááá, to je ale hodin! Měli bychom si pospíšit, jinak nestihneme letadlo!“ objevil se najednou na schodišti. Letadlo, letiště, Amerika...

„Tati!“ Vrhla jsem se mu do náruče. „Zase se uvidíme, neboj,“ ujistila jsem ho, když jsem na krku ucítila teplou slzu.

„Postarej se o mamku,“ šeptla jsem ještě prosebně a udělal se mi knedlík v krku. Teď byla chvíle, kdy musím nechat mluvit někoho jiného, jinak mi povolí bariéry.

„Nashledanou, pane Beckere.“ Emmett si s ním potřásl rukou a poté mě začal popostrkovat ke dveřím s kufrem v ruce.

„Hned, jak dorazíte, tak mi zavolej, Ell! A máte se jak dostat na letiště?“ strachoval se pořád a koukal za námi.

„Až se Ell rozloučí s kamarády, tak pro nás přijede taxík,“ uklidňoval ho můj únosce, který mě už domů stoprocentně nehodlal vracet.

„Emme?“ podívala jsem se na něj s otazníky v očích.

„Vůbec nevím, o čem tvůj tatík mluvil, Ell.“

„Ale já se chtěla zeptat na to, co jsi dělal nahoře,“ culila jsem se na něj nevinně a doufala jsem, že z něj někdy dostanu i to, na co myslel, že se ho ptám. Vyšli jsme vchodovými dveřmi.

„Jo tak. No jenom jsem něco slíbil tvojí mamince.“ Rychle jsem zvedla hlavu k jejímu oknu a viděla ji tam stát. Opírala se o rám a na rtech jí pohrával lehký úsměv. Krátce mi mávla a já jí pozdrav roztřeseně opětovala. Nesnáším loučení!

„Co jsi jí slíbil?“

„O tom až jindy. Opravdu bychom si měli pospíšit.“

„Jasně. Na to budeme mít dost času.“ Oba jsme se zaobírali svými myšlenkami. Bylo světlo, takže jsme nemohli běžet. Rychlou chůzí jsme ke Kim dorazili za sedm minut.

***

Kim mě držela a nehodlala mě pouštět.

„To mi přece nemůžeš udělat!“ obviňovala mě smutným a zároveň vyčítavým hlasem. To už bylo dneska moc. Nemohla jsem to zadržet a po tváři se mi skutálela jediná nechtěná zatoulaná slza. Emm stál za jejími zády a sledoval můj výraz. V jeho obličeji nebyl rozeznatelný žádný cit. Nemohla jsem se mu se svýma uplakanýma očima podívat do těch jeho.

Měla jsem položenou bradu na Kiminým rameni a snažila se jí vysvětlit, proč tu s ní nezůstanu. Bezcílně. Ani já jsem tomu totiž nerozuměla. Nechápu, proč tady nechávám svojí nejlepší kamarádku, kterou znám tak dlouho kvůli někomu, koho jsem poznala před pár týdny. Určitě se mi bude stýskat, ale dokázala bych žít bez něj tu chvíli, která mi zbývá? Odpověď jsem samozřejmě znala. Studeným palcem mi setřel slzu. Věnovala jsem mu lehký úsměv a všimla si jeho zamyšlených očí. Snad nelituje toho, že mě má teď na krku.

Obě dvě nás objal mohutnými pažemi tak, že Kim byla zmáčknutá mezi námi dvěma.

„No tak, holky. Nesmutněte. Ještě se uvidíte. Jestli chceš, tak za námi můžeš přijet, Kim.“ Hladil mě po zádech a nejspíš se snažil o uvolnění atmosféry. Ta, co tady panovala, totiž nebyla nikomu příjemná. Kim se pokoušela po něm hodit vražedný pohled, ale nedokázala se pohnout ani o píď.

„Děláš si srandu? Ty máš za úkol ji co nejdřív přivést! Alespoň na návštěvu.“ Chvíli bylo zase ticho.

„Kde je Jerry? Půjdu se ještě rozloučit s ním.“

Emmettův pohled:

„Je s Bellou u sebe v pokoji.“ Kývla a odešla z místnosti. Jen co se zabouchly dveře, tak se na mě Kim otočila a podezřívavě si mne prohlížela.

„Máš ji opravdu rád? Nepodrazíš ji, viď že ne?“ Nevěřícně jsem ji sledoval.

„No víš, letěl jsem přes celou Ameriku a oceán, abych ji tady navykládal bludy a nechal ji na letišti,“ sarkasticky jsem u toho mhouřil oči a pokyvoval hlavou.

„Takže?“ čekala a nenechala se odradit od své původní otázky.

„Samozřejmě, že ji mám rád. Moc dlouhou dobu jsem ji považoval za svou rodinu na to, abych ji teď nechal plavat.“ Spokojeně se pro sebe usmála.

„Možná si ji i zasloužíš.“ Zrovna vešla do pokoje a v závěsu za ní i ty dvě hrdličky. Vypadali spokojeně. Prsty měli propletené a div neprobourali futra, aby mohli být vedle sebe.

„Pojď na mou hruď, ségra!“ Jerry ji jen neochotně pustil.

„Né, že tu budeš zlobit!“ varoval jsem ji.

„To jako říkáš mně?“ zvedla ke mně ublíženě oči.

„Máš pravdu. Jerry! Né, že budeš zlobit moji sestřičku!“ On jen laškovně mrknul na to malé stvoření v mé náruči.

„Zůstává to podle plánů?“ ptala se.

„Jo. Hodinu před přistáním z nás můžeš stáhnout štít.“

„Takže budete tam ve čtyři ráno, že?“

„Ve tři budeme v Seattlu.“ Naposledy jsem ji pevně stisknul a potom ji pustil. Nechal jsem je, aby si ještě řekli pár posledních slov, a zavolal jsem taxi.

„Za dvě minuty pro nás přijedou. Stojí o pár ulic dál,“ informoval jsem Ell a ta se pomalu začala oblékat.

„Brzy se mi vrať, kočko.“ Kim poslala Ell vzdušnou pusu a vyprovodila nás ke dveřím. Odvoz už na nás čekal. Naložil jsem Elliny věci do kufru, otevřel jí zadní dveře a sám si šel sednout na místo spolujezdce.

Obě dvě položily zrcadlově dlaně na okýnko a Kim ještě chvilku běžela s autem, než se definitivně rozloučily.

Po pár minutách nás prošedivělý řidič vysadil na terminálu č. 2. Ell si ještě na chodníku vyštrachala svoje léky a poté jsme se vydali do přeplněné haly.

***

Výhled z okýnka jí přišel zajímavý jen první půl hodiny, než usnula. Pořád jí padala hlava, tak jsem ochotně nabídnul své rameno, které v polospánku s tichým „díky“ přijala.

Z úvah mě vytrhla letuška, nabízející jídlo a pití. Koupil jsem jí nějakou limonádu a sušenku, kdyby náhodou měla hlad nebo žízeň, až se vzbudí. Čehož jsem se dočkal až deset minut před přistáním.

„Šípková Růženka se nám vzbudila?“ usmíval jsem se na ni, když mžourala do tlumeného světla lampičky nad sedadlem před námi.

„Políbil mě snad krásný princ, aby zrušil zlou kletbu?“ zašeptala tak, aby nevzbudila ostatní cestující.

„Asi by to měl napravit, když to do teď neudělal. To, abychom se ti po nějakém porozhlédli.“ Oba dva jsme se otočili na sedadlo, které bylo přes uličku. Dřímala tam postarší dáma s otevřenou pusou.

„Tak asi jindy.“ Snažila se tlumit svůj smích. Pak se mi podívala do očí.

„Třeba už jsem svého prince našla, tak se nemusíš namáhat,“ vyplázla na mě jazyk a podívala se ven, jelikož letadlo začalo klesat. Našpulil jsem rty a opravdu se moc snažil nad tím nepřemýšlet. Hraje si se mnou? Kéž by...

„Celou cestu jsem prospala a to jsem se tě chtěla zeptat na to, co jsi říkal tomu tátovi,“ založila si ruce na prsou a snad čekala, že to teď začnu odříkávat nějak ve zkratce.

Letuška nám ohlásila brzké přistání.

„A je to tady.“ Vypadala nějak nervózně.

„Co se děje, Ell?“

„Mám strach. Jak mě přijmou. Vždyť jsem akorát obyčejný člověk, který ti teď ještě ke všemu začal komplikovat život. Asi to není správné.“

Zamračil jsem se na ni a nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Vždyť už je znáš. Navíc, až zjistí, jak to všechno bylo, tak to bude všechno o dost snazší.“

„Myslíš, že už Bella stáhla štít?“

„Vsadil bych se, že Alice zanedlouho zavolá.“ A měl jsem pravdu.

Autor: Cullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co se to... A kurňa! 18. kapitola: