Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co se to... A kurňa! 20. kapitola

28.05.2011 (18:45) • Cullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1533×

Co se to... A kurňa!

20. kapitola

Opět jsem jí otevřel dveře spolujezdce, ale ona mě jen obešla a sedla si dozadu. S uchechtnutím jsem zakroutil hlavou a konečně jsme vyrazili. Opřela se o dveře a zavřela oči. Ztlumil jsem tedy rádio a rozhodl se, že ji nebudu rušit. I když podle neustáleného tlukotu jejího srdce jsem věděl, že ani na chvíli neusnula. Nejspíš byla nervózní z nastávajícího setkání.

Zaparkoval jsem u schodů před hlavními dveřmi. Všichni byli v obýváku. Cítil jsem je.

Ellin pohled:

Po jeho boku jsem došla až ke dveřím a tam jsem se zastavila s nejistým ošitím.

„Jsem u tebe, neublíží ti.“ Teď mě tedy uklidnil! Jako bych snad měla strach z toho, že se mi něco stane! Hřbety jeho prstů se jemně dotkly mých. Vstoupili jsme společně do domu a octli se hned v obýváku před čtyřmi dokonalými sochami. Samozřejmě jsem si vysloužila veškerou jejich pozornost já, i když je Emmett sebevíc zajímavý. To tady nikdo nevnímal. Cítila jsem na sobě propalující pohledy a modlila se, aby už to bylo za mnou. Tváře mi žhnuly jako rozpálené uhlíky a oči mi nechtěně sklouzli ke koberci, jelikož jsem to už nemohla snést. Vykolejeně jsem se podívala na Emma a doufala, že mi nějak pomůže.

Zazubil se na mě a dovedl mě do jejich těsné blízkosti, která bohatě stačila k podání ruky.
„Carlisle, Esme, Alice, Jaspere, tohle je Ella. Moje nedávná sestra a nynější kamarádka.“

Jako hlava rodiny mi Carlisle okamžitě podal svou ruku a s úsměvem tou mou potřásl.

„Rád tě poznávám. Tak to ty jsi ta dívka, kvůli které mi Emmett volal?“ Kývnula jsem na souhlas.

„Nedávná sestra?“ Jasper nechápavě hleděl do očí svému bratrovi a čekal na nějaké objasnění. S povzdechem se vydal k sedačce. Né, že by ho snad bolely nohy, ale přemýšlel cestou, jak jim to všechno vysvětlit. Sednul si tak, aby po jeho pravé ruce zbylo místo přesně pro mě a já tak nemusela podstupovat další stresující okamžiky v moc velké vzdálenosti od jediné bytosti, která tady všemu rozuměla.

Ostatní si posedali kolem nás a ani nedutali. Zvědavě jsem se podívala na Alici, které by něco mohlo docházet. Jakmile jsem se střetla s jejím pohledem, neměla jsem možnost už uhnout. Trochu se pousmála. Nejspíš aby mě uklidnila. Srdce mi bilo, jako by se chtělo vydrat z hrudi a utéct od všeho, co se tu teď řešilo. Bezpochyby ho všichni přítomní slyšeli. Starostlivě si mě prohlíželi a nakonec to Esmé už nevydržela.

„Nechceš něco k pití nebo tak?“ Vděčně jsem přikývla.

„Můžu se ujmout vysvětlení?“ Nechápavě jsem po Emmettovi střelila pohledem. Na co si myslí, že tu celou dobu čekám?

„Jistě,“ souhlasila jsem až moc ukvapeně. Konečně se otočili na něj. Teda, až na Alici.

Napila jsem se ze sklenice, odložila ji na stolek a zaposlouchala se do shrnutí mého života proběhlého za posledních pár týdnů. Ty začátky zněly tak vzdáleně. Stalo se toho moc. Ostatní také pozorně poslouchali, ale zdálo se, že se nikdo nechytá. Vlastně ani nevím, jestli bych tomu já sama věřila, kdyby se to nepřihodilo zrovna mně.

Jediným důkazem pravdivosti Emmettových slov bylo mé chování, které nikomu nedávalo smysl.

„Kde je Bella?“ probral se Carlisle jako první, zatímco ostatní tak nějak zírali do prázdna.

„Momentálně hnízdí se svojí druhou hrdličkou v Londýně,“ uchechtnul se Emm. Teď už se probrali všichni a zděšeně se po sobě rozhlédli. Co je?

„Zakoukala se do něj, když byla v Anglii jako Ella. On se tak nějak... Co tak koukáte?“ Esme naprázdno otevřela pusu a jelikož z ní nic nevypadlo, ujmula se toho Alice.

„Chceš teda říct, že on o všem ví? Ví o nás? Moment! I ta Kim o nás ví?“ Nechápala jsem, co je na tom tak špatného. Vypadalo to, jako by Emmettovi něco došlo.

„Alice?“ naklonila jsem hlavu na stranu.

„Jsi v pořádku?“ Vstala jsem a pomalu si sedla ke zkoprnělé kamarádce. Jasper ji chytil za ruku.

„Co se děje? Co vidíš?“

„Ale né,“ zabědovala, ale zkamenělý výraz ve tváři se jí nezměnil.

„Zjistili to?“ zeptal se jen Carlisle a teď jsem tu byla já ta jediná, kdo se nechytal.

„Jsou i s nimi na cestě zpět do Itálie.“ Otočila se na mě s vráskou mezi obočím.

„Ell, totiž...“ začal Jasper.

„Ne! Řekneš jí to a co potom? Je jasný, že tam bude chtít jet. Viděli by, že je člověk, to nedovolím.“ Nechápavě jsem se na Emmetta podívala.

„Proč mi to nemá říct? Kdo by viděl, že jsem člověk?“ Jenom zatnul čelist.

„Měla by to vědět! Vždyť se jí to taky skoro týká,“ nesouhlasil Jasper se svým bratrem. Odpovědí mu bylo pouze tiché zavrčení, ale když začal mluvit Carlisle, nemohl už nikdo nic namítat.

Pověděl mi o královské rodině upírů. O Volturiových.

„Musíme zachovávat své tajemství, žádný člověk nesmí vědět, že jsme upíři. To je náš zákon, Ello.“

„Co se stane, když to vím?“ Vyčkávavě na mě hleděli, jenom Emmett měl naštvaně vysunutou bradu a hrál si s prsty. Budou se mě muset zbavit?

„Nemůžou nechat běhat po světě žádného člověka, který o nás ví,“ pokračoval Jasper a atmosféra v obýváku viditelně houstla. Najednou se mi zhoupnul žaludek, až jsem si musela na ústa přitisknout dlaň. 'Jsou i s nimi na cestě zpět do Itálie.'

Vyskočila jsem na nohy a vyděšeně střílela pohledem z jednoho na druhého.

„Proč jen tak sedíte? Musíme jim zavolat, pomoct jim!“ Otočili se na Alici a ta jen zakroutila hlavou.

„Nemají mobily.“ Nechápala jsem, na co ještě čekají. Ještě chvíli jsem strnule stála a potom bleskurychle popadla bundu a vyrazila ke dveřím. Seběhla jsem schůdky k autu. Bezva, klíčky v zapalování. Posadila jsem se na místo řidiče a nastartovala. Cvakli druhé dveře a klíček se vrátil do původní pozice.

„Pusť mě, prosím! Chápu, že Belle se nic stát nemůže, tak jste v klidu. Ale co Kim? Co Jerry?“

„Ell, tak jako přišli na to, že o tom vědí oni, můžou na to přijít i u tebe.“ Věnovala jsem mu krátký pohled a potom jsem vystoupila z auta. Vydala jsem se po příjezdové cestě směrem k silnici.

„Nemůžeš říct vůbec nic, co by mě tu mohlo zadržet. Je to nejlepší kamarádka!“ Popobíhala jsem a vymýšlela, jak se tam dostanu. Snad bude mít někdo cestu na letiště. Na kartě mi ještě něco zbylo... Podívala jsem se na bílé prsty, které se semkly kolem mé paže.

„Říct asi ne, ale udělat ano.“ Nevěřícně jsem mu oplácela pohled.

„Nech mě!“ Trhala jsem s rukou, ale nemělo to žádný výsledek.

„Promiň mi to.“ Chytil i mojí druhou ruku a vedl mě zpátky k domu.

„To snad nemyslíš vážně! Nemůžeš mě tu držet jako ve vězení! Ještě nedávno jsem tě neznala, takže bys mi stejně nemohl bránit!“

„Ještě nedávno by ti vůbec takovéhle nebezpečí nehrozilo, jelikož bys neměla o žádných upírech ani páru.“ Ostatní se sešli kolem nás a něco rychle drmolili. Zachytávala jsem zhruba, co si říkají.

„Dnes je pátek. Každou neděli vyráží Aro s částí své gardy hledat nové dary do své sbírky.“

„Proč tam nesmím být?“ nechápala jsem.

„Jeho darem je čtení myšlenek, Ell. Z pouhého doteku si dokáže přečíst každou myšlenku, která ti kdy proběhla hlavou. A každý z nás tu ví, jak to s tebou je. Takže tam nemůžeme dokud je Aro na hradě,“ vysvětlil mi Emmett, který mě pořád držel.

„A co plán?“ dohadovali se dál.

„Belle nemohou dát dva novorozené na starost. Takže jediné, co by je mohlo zachránit je to, že by u nich vycítili nějaký dar a rozhodli se je nechat si je do své gardy. Ale to bychom potom měli jen malou šanci, že je získáme zpět. Přemýšlet můžeme i cestou. Vyrazíme ještě dnes,“ rozhodnul Carlisle.

„Emmette, můžeme tu nechat s Ellou Esme.“ Rozsvítili se mi oči. Esme bych třeba dokázala přemluvit.

„Mrzí mě, že přijdu o možnost si to konečně vyřídit s tou jejich cháskou, ale zůstanu tu s ní já.“ Protočila jsem oči a vzdala veškerou naději na útěk.

„Dobrá. A neboj se. Žádný boj ti neunikne, protože my se prát nejdeme. Jde jen o to, aby nás tam šel takhle vysoký počet a my jim mohli dokázat, že ty dva zvládneme.“ Zarazila jsem se. 'Belle nemohou dát dva novorozené na starost', '...že ty dva zvládneme.' Cože?

„No jasně. Esme, je tu nějaké jídlo?“

„Jo je, ale nech ji, ať si radši uvaří sama,“ měřila si ho významným pohledem.

„Bylo to jen jednou a stejně to nikdo neměl jíst!“ bránil se.

„Tak jo, vezměte si to nejdůležitější a za pět minut se sejdeme před domem.“ Rozešli se do svých pokojů a my tam zůstali stát sami. S přimhouřenýma očima jsem ho zpražila pohledem a naštvaně se od něj otočila.

„No tak Ell! Nebuď jako malá. Snad to dokážeš pochopit.“ Neodpověděla jsem mu a ani se na něj nepodívala. Jo to bude přiměřený trest. Třeba to nevydrží a pustí mě za nimi. Okamžitě jsem tuhle naději vzdala.

„Dáš si něco k jídlu?“ Cítila jsem jeho pohled na tváři, ale nijak jsem nereagovala. V hlavě jsem si pískala písničku, kterou jsem si zrovna vymyslela.

„Tak fajn,“ zamumlal si pro sebe a vedl mě do druhého patra. Otevřel dveře do svého pokoje a tam moje ruce pustil.

„Nezkoušej utíkat. Víš, že jsem rychlejší a nerad bych ti tu zabedňoval okna a dělal jiná zbytečná opatření, mrknul na mě.

„Donesu ti věci z auta.“ Zmizel z pokoje. Za chvíli jsem už slyšela jenom jak bouchly dveře. Ostatní už asi odešli. Achjo!

Plácla jsem sebou uraženě na postel a mračila se na strop.

„Můžeš si dát sprchu, já ti zatím udělám něco k tomu jídlu. Esme viděla pouze jeden z mých pokusů a já myslím, že to nebylo zase tak špatný.“ Trhla jsem sebou. No bezva! Upíří sluch se mi líbil mnohem víc. Zůstala jsem na místě. Když za sebou zavřel dveře, otočila jsem se ke kufru se svými věcmi. Byla přes něj přehozená červená osuška.

S povzdechem jsem vstala, vzala si osušku, nějaké věci na převlečení a vklouzla jsem do jeho koupelny zařízené v černé a světle modré barvě.

Napustila jsem si plnou vanu a celou hladinu jsem pokryla tlustou vrstvou kokosové pěny, kterou jsem našla ve skříňce pod umyvadlem.

Vklouzla jsem do vody a zavřela oči. Horko mi prostoupilo celým tělem, až mi po čele stekla kapka potu. Opláchla jsem si obličej a namydlila si žínku.

„Jídlo máš tady na stole,“ zavolal z pokoje a potom zaťukal.

„Můžu dál?“ Nečekal na svolení a zacouval zády do místnosti.

„Neboj, nekoukám se.“ Couval tak dlouho, dokud nedošel k okraji vany, na který se posadil. Nevěřícně jsem otevřela pusu. Buď si takhle dovoluje normálně, nebo se mě vážně snaží vytočit, abych promluvila. Ale to se mu nepovede.

„Musíme se domluvit. Potřebuju si zajít na lov, protože nevím, kdy se tam zase dostanu.“ Snad není tak naivní, že by čekal odpověď.

„No, já pár návrhů mám,“ pokračoval.

„Nějaké zamčené dveře tě asi těžko zadrží. Okna zamykat nemůžu... Tak mě napadla spíž na náčiní k uklízení. Žádná okna a můžeš si tam dokonce rozsvítit i takovou malou žárovku, co ty na to?“ Opravdu si myslí, že je vtipnej? Popadla jsem sprchu, pustila vodu na plný proud a namířila to přímo na jeho záda. Vyskočil na nohy, a otočil se. Díval se mi jen do očí, i když je to jedno, jelikož přes pěnu by stejně nic neviděl. S vysunutou bradou jsem mu pohled oplácela. Lišácky se usmál a sednul si tak, aby na mě viděl.

„Dobrá, tak další návrh. Možná bych ve skříni vyhrabal nějaká pouta. Snad by ti nevadil kožíšek,“ mrknul na mě. Pusou jsem artikulovala bezhlasné 'bla bla bla'.

„K čemu tě připoutat, abys to neurvala? Co třeba takové zábrad...“ Rukou, ve které jsem držela žínku, jsem se chytila za okraj vany, druhou jsem si ucpala nos a celá jsem se ponořila a pokrčila kolena, abych se tam vešla. Víc už ho snad ignorovat nemůžu.

Něco kolem mne proplulo. Když se ta ledová věc na své trase 'nechtěně' dotkla mého ramene, usoudila jsem, že je to jeho ruka. Vytáhnul špunt a voda pode mnou začala utvářet vodní vír. Jo, tohle pro něj bylo asi jednoduší, než čekat, až mi dojde dech.

Pomalu jsem vystrčila hlavu z vody a otřela si oči. S překvapením jsem zjistila, že postrádám žínku a záhadně se nachází v Emmově ruce. Culil se na mě a poprvé od té doby, co jsem na něj v koupelně koukala se podíval na vanu jako na celek a né jenom do mých očí.

S polknutím jsem se zakryla, i když opravdu nic vidět nebylo. Chytil mě pod pokrčeným kolenem a natáhnul si mojí nohu na klín. Namočil si tím kalhoty, ale zjevně mu to bylo jedno. Pomalu přejížděl namydlenou žínkou od kolene až po konečky prstů.

„Dýchej,“ odhalil mě šeptem, ale oči měl upřené na mojí nohu. Poslechla jsem ho a zároveň jsem tak mohla změnit svou rudo-fialovou barvu obličeje. Opřela jsem si hlavu a zavřela oči. Tohle bych si nechala líbit. Žínku u prstů vystřídaly ruce, kterými mi začal jemně masírovat polštářky. 'Dýchej, dýchej, dýchej,' opakovala jsem si pro jistotu.

Přemístil se na nárt a z nártu na kotník. Masáž byla jemnější a jemnější, až už mi to přišlo spíš jako hlazení. V břiše se mi rozlétlo hejno motýlků. Poddala jsem se potřebě na něj znovu pohlédnout. Neculil se, ale usmíval. Sklouznul z okraje vany na kolena, o jednu ruku si opřel bradu a druhou pokračoval až do půlky mého stehna. Tam se zastavil a dotknul se mě znovu prsty až na tváři, odkud přejel přes krk na rameno a paži. Zapřel se dlaní o dno vany vedle mého boku a nahnul se ke mně. Jestli teď zkolabuji, tak přijdu o něco, na co čekám už tak dlouho. Doufala jsem, že mě srdce nezradí. Snažila jsem se udržet při vědomí, a že to při pohledu jeho očí šlo hodně ztěžka.

Znovu nahmatal špunt a rozhodl se mi tam nechat aspoň napůl napuštěnou vanu, aby mi nebyla zima. Husí kůže se mi sice na těle objevila, ale pochybuji, že to bylo chladem.

„Teď jsi to ty, smím?“ Postřehla jsem drobný pohyb jeho rtů v otázce. Nejspíš vypadalo hloupě, že pořád mlčím i v takovéhle situaci, ale teď to s urážlivostí nemělo absolutně vůbec nic společného. Jelikož neviděl, že bych se nějak bránila, tak se sklonil ještě níž. Nosem jsem se dotýkala jeho tváře. Na jazyku jsem měla sladko z vůně, kterou mě omamoval.

Rty lehce setřel pár kapek vody z mého ramene. Pokračoval po klíční kosti přes krk k uchu. Po hraně spodní čelisti až ke koutku. Nedočkavost mě až skoro bolela. Mokrou dlaň jsem mu položila za krk, trochu jsem pootočila hlavou a konečně ho políbila. V těle se mi rozpoutal ohňostroj. Lehké tření rtů vystřídaly mnohem vyšší tužby. To, co jsem vždycky považovala za nejvyšší cíl, bylo najednou tak málo a já k přežití potřebovala víc a víc. Cítila jsem se jako smyslů zbavená. Chytila jsem se ho i druhou rukou a přitiskla se na něj skoro do sedu. Už byl tolik mokrý, jako by se koupal se mnou. Pomalu jsem se začala zvedat a on se mnou. Za boky mi pomohl ven z vany a bez přerušení polibku kolem mě obmotal rudou osušku.

Pootevřela jsem pusu a on okamžitě využil příležitosti. Jazykem prozkoumával nepoznané a já ho napodobovala. Ruce mi položil na kříž. Už jsme nevěděli, jak se k tomu druhému dostat blíž. Opřel si mě o příjemně chladivé kachličky a přejel dlaní po celé délce mého stehna. Potřebovala jsem popadnout dech.

„Máš zvláštní způsoby usmiřování,“ mluvila jsem potichu roztřeseným hlasem.

„Musíš mít hlad,“ odpověděl mi akorát, ale znovu mě krátce políbil.

„Tohle se sestře nedělá,“ pokárala jsem ho, ale hlas mě opět zradil. Usmál se, zatnul čelist a trochu se oddálil, i když mě pořád držel.

„Omlouvám se.“ S jeho andělským kukučem bych mu teď i uvěřila, že každou neděli chodí do kostela. Nesouhlasně jsem zamručela na nově vzniklý prostor mezi námi. Byl trochu zaražený a potom se podíval stranou.

„Fakt promiň,“ sklopil hlavu a trochu se zamračil.

„Takhle bych se k tobě opravdu neměl chovat.“ Cože?!

„Lituješ toho?“ zvedla jsem obočí.

„Nevím, možná trochu. Ty?“

„Tak teda asi taky trochu jo,“ odpověděla jsem mu. Jestli to nechtěl, proč začínal? Co mu na to teď mám asi říct?

„Já teda řekl trochu jenom kvůli tomu, abych zjistil tvůj pravdivý názor,“ dodal a propaloval mě pohledem, jako by se snažil zjistit taje Edwardova daru.

„Já to zase řekla, protože jestli toho lituješ ty a nechtěl jsi, aby se to stalo, tak by to bylo špatný a tím pádem bych toho samozřejmě litovala taky. Chvíli jsme se na sebe koukali a potom jsme se museli začít smát.

„To by mě zajímalo, kdo z nás dvou je blázen,“ zamumlala jsem při cestě z koupelny.

„A děkuju za večeři. Klidně si na ten lov zajdi. Stejně bych nestihla utéct dost daleko, než by ses vrátil,“ ušklíbla jsem se a potom, co se odporoučel z místnosti jsem si oblékla připravené kraťasy s dlouhým trikem.

Autor: Cullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co se to... A kurňa! 20. kapitola: